Člověk a rituál

Lidé píší o různých problémech a věcech týkající se stavu světa. Někoho

Lidé píší o různých problémech a věcech týkající se stavu světa. Někoho
zajímá politika, někoho hospody, kde se na tu politiku nadává, někoho
ženské, které mu komplikují život.

Komplikují život, leč jak se ukazuje, je stále dost těch, co se hodlají
ženit, nebo alespoň vědí, že jejich partnerky sní o svatbě v bílem. I když
jak pamatuji, svatba v bílém, byla jen pro nevěsty, co si dokázaly uchovat
svou panenskou čistotu. Ale časy se mění, zvyky s nimi.

Kupodivu většina žen stále cítí potřebu toho, pro ně magického rituálu,
kterým se jeden druhému odevzdává jak říká svatební slib katolické církve.

Já (…..) odevzdávám se tobě (…..)

a přijímám tě za manžela(ku).

Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost,

že tě nikdy neopustím

a že s tebou ponesu všechno dobré i zlé

až do smrti.

K tomu ať mi pomáhá Bůh.

Je to krásný slib, těžký slib, mnozí se domnívají, že není pro lidi z
tohoto světa a přesto si většina lidí, jak tak poslouchám, přeje, aby byl z
té druhé strany naplněný. Poslouchal jsem debatu klientů na jedné své
skupině, kde se chlapci zrovna bavili o tom, jak vědí, že ty dámy, co s nimi
chodí, žijí, si otvírají na internetu různé stránky se šaty, které jsou
nápadně podobné svatebním, vedou řeči na tohle téma, ačkoliv nikdy, nebo jen
málokdy vysloví ono přání o svatbě.

Povídali, povídali, jeden pak řekl větu, která mne u závislého
nepřekvapila, že svatbu ano, ale bez těch zbytečných ceremonií. Hlavně
nemít starosti, co a jak. Musel jsem do toho vstoupit. Napřed abych mu
sdělil, že tohle je takový výrazný projev závislostního myšlení, kdy
se kašle na rituály, hlavně aby už byl u cíle. Buď mít práci hotovou
a jít do hospody, či oženit se a mít ty „kecy,” co
nejrychleji za sebou.

Rituály patří k lidem ke kultuře a pokud společnost opouští
rituály, pak se odlidšťuje. Proto závislí,a nejen závislí lidé, když
opouští rituály, opouští bezpečí lidskosti. Tedy alespoň já mám tohle
přesvědčení. Být přirozený, znamená nemít ten kulturní povrch, který
nás bezpečně odděluje od zvířat. Člověk je člověkem proto, že má kulturu a
rituály k ní patřící. A ženy tohle mnohem víc tuší, případně ví,
rozhodně víc než většina mužů. Pravda, jsou i rituály, jimž je třeba
se vyhnout. Rituál má obrovskou sílu.

Pak jsem ho ale uklidnil tím, když jsem ho ujistil, že pokud se ženy v
rodině dozví o možnosti svatby, pak si žádný muž nemusí dělat starosti s
její organizací. Většinou. Tohle celé ženské příbuzenstvo zorganizuje. Ten
svatební rituál není „papír na lásku.” protože na lásku skutečně
nikdo nepotřebuje papír, ale jak vyplývá z toho dávného slibu, výše
uvedeného, jde o závazek slib, daný buď v kostele, či na radnici, že to
myslím opravdu vážně.

Proto jsou tam svědci, a proto je u toho zástupce Boha, či státu. Který
to všechno stvrdí a dá tomu svatebnímu rituálu pečeť. Tak takhle se občas
baví moji klienti. Byla to taková jedna ze skupin, kde se probírají důležité
věci kolem života, které nejsou o potížích, ale vlastně o jistém stupni
zralosti, kterého ti lidé dosáhli, když začínají tušit, že život v
abstinenci není jen o abstinenci, nebo o rozvoji a dosahování něčeho, ale
také být si vědomý jisté osobní odpovědnosti. Odpovědnosti za vztah a své
chování v něm.

Pravda, manželské statistiky mluví někdy zdánlivě proti sňatkům. Jenže
statistiky vypovídají o snížené schopnosti být si vědom svých závazků,
povinností a ochoty je plnit, nikoliv o tom, že manželství a vše, co je s
tím úředním svazkem spojeno ztrácí smysl. Stejně tak pro mnohé ztrácí smysl
pohřeb, rozloučení se, neochota projít tím časem smutku, truchlení, které je
nutné k vyrovnání se s tou ztrátou, kterou nám smrt blízkých přináší.

S tímhle se dost často v terapii setkávám, že lidé po letech se
vyrovnávají s tím, že se nerozloučili, neuzavřeli tu kapitolu soužití,
vlastně toho člověka nepohřbili a nosí tu bolest zahrabanou v duši a ta
najednou vystoupí na povrch a pak se musí udělat nějaký rituál, který tu
zdánlivě nedůležitou událost vynese na povrch, ten člověk se rozloučí a
teprve dovolí aby se rána vyčistila, zcelila a přestala bolet.

V poslední době jsem právě absolvoval se svými klienty, několik
takových rituálů, které je zklidnily a dovolily jim se řádně rozloučit
a nechat ty jejich blízké, řádně odtruchlené, oplakané lidi odejít z
tohoto světa do jiného světa. Jestli je jiný svět, tak zcela nevíme,
ale jisté je, že kdo se nerozloučí, nechce trpět v ten okamžik který
je tím časem utrpení, kdybych chtěl parafrázovat knihu Kazatel. Trpí
mnohem více a mnohem déle.

Mám rád knihu „Kazatel.” Poprvé když jsem četl ono slavné
je čas žít a je čas umírat… tak jsem oněměl a když jsem později
domyslel slova:

Lépe je dvěma nežli samotnému;
jejich námaha má štědrou odměnu:

Padne-li jeden z nich, druhý ho zvedne,
padne-li osamělý, běda, kdo zvedne jej?!
Dva lidé spolu spící lépe zahřejí se,
jak ale zahřeje se ten, kdo spí sám?
Je-li napaden jeden, dva spolu odolají;
trojitý provázek se těžko přetrhne!

Zůstal jsem bez dechu. Byl jsem mladý, ale cítil jsem, že i přes ta
tisíciletí ke mne skutečně promlouvá ústy Kazatele, něco mnohem
většího a vyššího, než je jen samotný člověk, člověk Kazatel. Jo
jo.

1 komentář

  • Anonymní napsal:

    Být závislý na berličkách
    Být závislý na berličkách rituálů.