Čím víc dáváš, tím víc máš

Cestoval jsem včera jako obvykle tramvají do blázince. Přede mnou seděla mladá, krásná dáma, stažené vlasy do koňského ohonu, jak jsem kdysi dávno v dětství říkali.

Cestoval jsem včera jako obvykle tramvají do blázince. Přede mnou seděla mladá, krásná dáma, stažené vlasy do koňského ohonu, jak jsem kdysi dávno v dětství říkali. Všiml jsem si, že měla vlasy silně přichycené sponkami. Okamžitě mi naskočila situace, když jsem podobné sponky v těch časech, kdy mne navštěvovaly mladé dámy, které velmi rády zapomínaly sponky někdy v koupelně, někdy pod polštářem. Vždy to dělaly, když věděly, že jsem ženatý, nebo mám nějakou partnerku.

Jo, ženy si rády značkují působiště, dokonce si kradou chlapy, jak se kdysi vyjádřila jedna má kolegyně v záchvatu upřímnosti. Čímž Potvrdila mou zkušenost, že ženy se nijak nerozpakují, pokud mají o nějakého muže zájem, tak nijak neváhají, starosti s tím, co bude prožívat konkurence si nijak nedělají. Nakonec, proč by také měly. Ony ho chtějí a když se dá přesvědčit, tak má, jen co chtěl. Každý má, co si zaslouží.

Ale jinak se mi cestovalo pěkně, zkusmo jsem jel z Barrandova až na Vltavskou, abych si ověřil v klidu o kolik je ta cesta delší, než s dvojím přestupováním na Metru. Zjistil jsem že je to tramvají číslo 14 asi o deset minut delší, jenže zase mělo to tu výhodu, že jsem si v klidu četl, koukal po děvčatech a díval se co se vlastně děje po ránu v centru města. Malá změna. Nakonec mnozí odborníci občasnou změnu doporučují.

V mládí jsem říkávali. „změna je život a každá změna prodlužuje život.” Pravda, měli jsme na mysli tu změnu ohledně, co se děvčat týkalo. Tedy někteří. Byli mezi námi i tací, co se prvně zamilovali a vydržela jim ta láska dlouho, předlouho. Než je ona dotyčná, horoucí láskou milovaná opustila. Jo i takové věci se stávají. Není vždy nějakou velkou zárukou, že opravdová láska z jedné strany je opětována měrou stejnou vrchovatě naměřenou. Kéž by tomu tak bylo. Ale věk a zkušenosti, oboje mne poučilo, že něco takového, je zboží velmi vzácné.

Tak jsem se od tramvaje dostal vlastně až k nevěře. Vím, že nevěra je šíleně bolestivá záležitost, jak pro muže, tak pro ženy. Lidé ji prožívají velmi těžko a žádná rada, jak zvládnout nevěru není zcela účinná. Být opuštěn tím druhým většina lidí nese velmi těžko. Není divu. Vztahem se člověk ať chce, nebo nechce zavazuje.

Dává tomu druhému informaci, že je jen pro něj. Sice nemusí být vždy ta informace pravdivá, ale přesto ji tak rádi bereme. Chceme být milováni zcela exkluzivně, přijímáni jako jedineční a neopakovatelní a najednou si jen tak mírnyx týrnix zjistíme, že jsme druzí, nahraditelní a občas se dozvíme, že vlastně celé ty roky, ty dvě tři děti jsou omyl, který ten druhý dost dlouho a zcela nepochopitelně snášel.

Jo, kolikrát jsem tohle už ve skupině slyšel. Muži, ženy se diví, co že to ten druhý říká, jak vůbec něco takového může říkat? Netuší, většinou, že si ten druhý tím racionalizuje své vlastní selhání a hledá omluvu pro své chování. Janě, ani já jsem v tomto směru nebyl svatý, až časem jsem se naučil si říkat, že dokonalý nejsem, neb prostě podléhám vůni žen, které jsou v mé blízkosti. Pravda, občas se i ovládnu, ale jednoduše nejsem dokonalý a neumím si odříct všechno. Dost často ani nechci.

Také musím říci, že dost lidí se ovládá v tomto směru jen z toho důvodu, že ze strany jiných jednoduše není tolik zájmu, jak by si sami přáli. Ti také nejvíc vedou kampaň za obecnou mravnost. Jo, to se to umravňuje, když mě nikdo nepokouší a nepřemlouvá. Ideály jsou krásné, ale iluzemi člověk trpět nesmí. Hlavně ne tou, že dokonalost je nejvyšší hodnotou. Sice můžeme o ni usilovat, pokud nám dokonalost za úsilí stojí, ale zase věk a zkušenost mě poučili, že je to marné úsilí. Už v Bibli se praví. „Nespoléhej na člověka. Vydechne svou duši a vrací se v prach země.“” Žalm 146.

Takže člověk, co se spoléhá na druhého člověka, většinou dojde ke zklamání. Zklamání které bolí. No, my co jsme občas v Boha věřící, na lidi nespoléháme, i když je milujeme, ale spíš se opřeme o Boha, který nezklame Sami o sobě víme, že jsme nespolehliví, slabí, smrtelní a tvrdit, že jen se můžeme opřít jen sami o sebe, je kravina. Opřeme-li se o nedokonalého člověka, tak zjistíme, že opora stačí na chvíli, na tu chvíli, kdy je nutné se opřít, pak už zase jsme schopni jít sami. Opíráme se jeden o druhého v časech nouze, jsem druhým oporou ve chvíli osamění a pak zase hezky sami.

Nespoléhat, že opora je navěky, ale opřít se, když je možnost a žít z toho, co je teď. Takhle žiji už roky a dá se říci, že to pohodlný způsob existence. Vycházím z toho je mám teď, nikoliv toho, co jsem měl v minulosti, nebo z toho, co bych mohl mít v budoucnosti. Žiji, teď! Teď jsem vedle někoho, kdo je mi oporou ve chvílích, kdy mi není zrovna extra a nijak se nezabývám tím, co kdy bude. Beztak nic o budoucnosti nevím. Nikdo o ní nic neví, člověk jen má možnost být připraven na řešení v přítomnosti. Může si myslet, že zkušenosti z minulosti mu mohou být prospěšné. Mohou, ale také může zjistit, že se setkal s něčím, co vůbec nečekal, nic o tom neví a může se pokusit tu situaci jen přečkat bez fatálních ztrát, či ji přežít.

Přežije-li, pak se vydá zase na cestu, o které neví co ho na ni čeká a doufá, že bude líp. Týká se tohle i nevěry. Je mi sice blbě z toho, že od toho druhého nemohu už čekat tu míru opory a spolehlivosti, jakou jsem měl k disposici dosud, ale zase na druhou stranu, když nic od toho druhého nečekáte, také vás nemůže zklamat. Přesto ho můžete mít docela rádi a neproděláte na tom. Máte rádi, láska ta neubývá, prý se dokonce rozmnožuje dávání. Čím víc lásky dávate, tím víc ji máte. Prý. Jo jo.