Dorazil jsem domu večer ze skupiny řádně utahaný. Přeci jen díky kolenu, i když se lepší, jsem docela unavený nějak víc. Jarda mě vzal autem z Palmovky, další člen skupiny,pak na Barrandov.
Dorazil jsem domu večer ze skupiny řádně utahaný. Přeci jen díky kolenu, i když se lepší, jsem docela unavený nějak víc. Jarda mě vzal autem z Palmovky, další člen skupiny,pak na Barrandov. Takže mi docela ulevili. Pomalu se po návratu zajíždím. Je to poněkud pomalejší než jindy. Ale situace se lepší. Vyřídil jsem korespondeci, které je v poslední době víc než jindy, stejně tak zájemců o terapii, hlavně ze strany rodinných příslušníků. Zájem mě těší. Honzovi Luterovi jsem poslal dvě knížky. Pobavilo mě, že mi napsal, že jak je dočte, hned je vrátí.
Daroval jsem mu je. Nevím jestli bych si dokázal zrovna jemu říci o peníze za ně. Asi ne, hanba by mě fackovala. Každému jinému ano, ale jemu ne, stejně jako bych si neřekl Skálovi, nebo Růžičkovi. Hodně na Skálu v poslední době myslím. Uvědomuji si pár let po jeho smrti, co všechno ten člověk dokázal za svůj dlouhý život.
Gratuluji si, že jsem měl dvacet let možnost se sním setkávat a gratuluji si také k tomu, že si mě pamatoval, podporoval a věřil mi. Takovou víru jako on v mé schopnosti neměl ani Jirka Růžička ani Honza Lutera. Nebo ji nikdy tak neprojevili. Skála si mě nějak vybral. Nebyl jsem jeho pacient, vlastně mě znal jen ze socioterapeutických sjezdů a pak z fakulty a z týdenního pobytu na Konopáči, který jsem absolvoval s mnohými svými spolužáky z PPF a děkuji Bohu, že jsem měl možnost zažít Skálu a Helenu Klímovou jako vedoucí skupiny. Hodně na něj myslím právě v souvislosti s vysíláním cyklu „Ze závislosti do nezávislosti.”
Co by mi na něj řekl a co by řekl mě? Škoda, že se to nikdy nedovím. U Honzy Lutery jsem to štěstí měl a na poslední díl, „Život přes kopírák,”který někteří ze štábu považovali za nejslabší, alkoholici a Honza Lutera reagovali jako na nejlepší, nejpropracovanější. Také mám tenhle díl rád. I když jsem při něm měl asi největší emoce.
Dnes když mě onen člen, který shodou okolností pracuje v televizi a je závislý, vezl domů, jsme cestou o pořadu povídali. Dívá se na internetu. nemá čas se většinou dívat v televizi. Protože jako produkční má asi představu, co obnáší udělat takový cyklus a je celkem zvyklý na jistou míru kvality, povídal, že byl překvapený právě tou věrohodností a hereckými výkony. Stejně tak Šárka, která mi dnes psala, že díky mému seriálu a mým blogům se rozhodla podnikat. Vezme život do svých rukou. Což mě udělalo radost.
Šárka, která má své zkušenosti se životem, právě ocenila ty herecké výkony. Já si také myslím, že ti herci byli skutečně věrohodní a hodně přispěli k celkovému vyznění. Považuji si za čest, že ti lidé takové věci hráli, protože skutečně nikdo z nich za to nijak zvlášť velké peníze nedostal.
Konečně díky seriálu se mi ozývají i lidé se kterými jsem už docela dávno ztratil kontakt. Bývalí členové mé terapeutické skupiny, některé mé velmi, velmi dávné lásky, co už mají jiné tváře, případně už několikáté jiné příjmení. Nic nechtějí, jen pozdraví, řeknou, „viděli jsme tě v televizi,” jsem ráda, že se ti vede, některé říkají, že budou sledovat mé další kroky.
Taktně mlčí (zatím 🙂 ) o mé minulosti, nepochybně si z ní pamatují dost a dost. Až na jednu výjimku z loňska většina o ni taktně mlčí. Ale to nevím kdo byl, kdo se tak odvázal. Podle řeči někdo ze skupiny. Což považuji za podraz, protože ze skupiny se na nikoho nevynáší. Ani po víc jak dvaceti letech.
Jo, měl jsem divoké mládí. A dlouhé. Vlastně jsem dospíval tak do svých čtyři a čtyřiceti let. Bylo toho hodně ke změnění. Nešlo to hned a nešla ta změna snadno a bez bolesti.
Tolik terapie, výcviku a stejně, když mi chlap v tramvaji řekne: „Sedni si na zem blbe, když se ti to nelíbí,” což byla jeho reakce na mé upozornění, že jeden chlap a jim dvě zabraná místa není zrovna košer, a ještě po mě naznačil šáhnutí, tak se ve mně probudila okamžitě válečnická minulost a s úderem lokte do jeho žeber, což prý docela bolí. K ráně loktem, dostal ještě otázku. „Asi si ještě nikdy nedostal přes tlamu co?” Zapomněl jsem na bolavou nohu a byl sem připraven bít se na celou tramvaj.
Kupodivu se sebral a odešel o dvě místa dál, kam jsem se nechtěl s tím bolavým kolenem drápat já. Takže jsou věci, které se asi nezmění žádným výcvikem, žádnou terapii. Přemýšlel jsem potom, co bych dělal, kdyby neustoupil. Sotva jsem stál na nohou, moc stability neměl a chci se prát se smradlavým tlusťochem. Tohle mě provázelo celý život. Přemýšlel. Ale až potom.
Vždycky, když se něco takového děje, tak bez ohledu na následky jdu do toho. Tohle ve mě nezměnila žádná terapie, žádný psychoterapeutický výcvik. Mám z toho pár slušných jizev ve tváři, občas to skutečně hodně bolelo. Dnes nejsem rozhodně žádný mladík, docela se umím ovládat, naučil jsem se zbytečně nevyvolávat spory, ale v momentě, kdy po mě někdo šáhne s tím, že mi ublíží, udělám všechno pro to, abych ublížil já jemu víc.
Navíc jsem se ještě nenaučil za to stydět. Taková ta zásada ulice, buď při hrozícím útoku budeš rychlejší, nebo budeš jinak bit, je ve mě zakořeněna. Ale potvrdila se mi jedna věc. Většinou odhadnu, kdo je do takových sporů chotný jít na krev a kdo ne. A jestli takový moula, co si myslí, že má zaplacenou celou tramvaj, zkusí co zkusil na mě, pak nevýjde z údivu. U tlusťocha jsem neměl pocit, že by šel do války. Urážet a zastrašovat to jo, ale jinak nic.
Honza Lutera shodně s Jirkou Růžičkou byli toho názoru, že jsou situace, kdy si chlap nesmí nechat srát na hlavu. Jirka jednou vyprávěl, že se ho pokusl na Karlově mostě okrást kapsář a z neskrývanou hrdostí popisoval jakou mu ji šlehnul až se ve vlastní krvi vyválel. A Honzu jsem jednou viděl, jak v kursu pro cikánskou mládež, když ještě byl zdravý a při síle, zametl cikánského mladíčka, který ho chtěl osolit a pak ještě jednoho, než jsem stačil z druhého konce místnosti přiběhnout.
Na mě zbyli dva, co jsem chytil za límec, trochu jsem jim ubral kyslík a bylo po vzpouře. Dva v krvi a dva trochu přidušený. To bylo v dobách, kdy jsem dělal vychovatele právě v tom kursu, na Honzovo přání. Inu, byl jsem mladý, při síle. Ale jak říkám, tehdy jsem pochopil, že někdy, ale jen někdy prostě ustoupit rozhodně není moudřejší. Honzuv příklad a později Jirkovo vyprávění mě v tom poznání utvrdilo. V té tramvaji ten pátek jsem také nemínil ustupovat.
Nakonec i blázinci, kde to obvykle zvládám verbálně, bez použití násilí, v dobách, kdy jsem začínal, jeden feťák napadl z nenadání ošetřovatele, který ho volal na injekci. Napadl, udeřil a já po něm skočil. V klidu jsem chlapci zkroutil pazoury, on si díky tomu hezky klekl si na zem, dost ho to kroucení bolelo, chyt jsem ho za vlasy a dovlekl na sesternu. Od té doby, jsem měl mezi feťáky respekt. Ani si z nich nikdo nestěžoval.
Ošetřovatel skončil s docela ošklivým otřesem mozku v nemocnici. Feťák jak jsem ho vlekl, měl pár modřin na žebrech. Tím, že se bránil, a jak se tak otloukal o topení na chodbě. Za rok, když tam byl znovu, mě uctivě obcházel obloukem. Není nad včasné poučení. Inu mladost radost. Jo a zastánci humanity a dokonalého sebeovládání, které samozřejmě od terapeutů vyžadují, mě mohou soudit.
Jenže zatímco oni mě soudí a já si v pátek, kdy tlusťoch odpálil jinam, hezky pohodlně s bolavým kolenem sednul a tenkrát před těmi šestnácti lety jsem měl svatý klid na skupinách feťáků. Žádné drzosti. Nebo v únosné míře. Skutečně mají ti pánové Lutera a Růžička pravdu. Chlap si na hlavu prostě srát nedá.