Sliboval jsem Honzovi Luterovi, že ho přijedu navštívit. Slíbil a splnil. Dnes ráno jsme s Ritou vyrazili do dáli, k Prostějovu. Neviděl jsem ho osm let.
Sliboval jsem Honzovi Luterovi, že ho přijedu navštívit. Slíbil a splnil. Dnes ráno jsme s Ritou vyrazili do dáli, k Prostějovu. Neviděl jsem ho osm let. Věděl jsem jen že měl zdravotní potíže a doufal jsem, že na tom nebude tak zle. Naštěstí nebyl. Uzdravil se. Skoro. Cesta proběhla celkem bez zvláštního bloudění. Dorazili jsme na místo, předtím mi Honza volal, ptal se kde jsme, sdělil jsem mu,že v lese a během pěti minut jsme u něj.
Čekal před domem, ukázal nám kde máme zaparkovat, on je stále takový pečlivý. Jana křičela, že hned vyleze z kuchyně. Až na Honzovo zešedivění a pár vrásek Jany, oba vypadali lépe než jsem čekal. Ritu přijali hezky, dosedli jsme a už se povídalo. Měli jsme si co říct. Samozřejmě jsem jim ukázal fotky Babety, vyprávěl jak jsme se setkali, vzpomínali na dobu, kdy ještě Honza dělal terapeuta, na moji ženu Petru, kdy nám byli s Janou na svatbě, kde Honza utřel jednoho režiséra, který tam horlil za reformovaný komunismus. Svatbu jsme měli v červnu 1989, takže když dohorlil soudruh, tak se Honza zeptal, zda by v případě změny režimu vstoupil do jiné strany než komunistické.
Po tomhle dotazu nastalo ticho, protože tam bylo několik bývalých členů, kteří tajně doufali, že strana se obrodí, zůstane u moci, oni budou rehabilitováni a zaujmou patřičná místa. Vůbec ještě v červnu 1989 nepředpokládali zásadní zvrat. Ale jinak svatba to byla hezká a dvojitá. Ráno jsme ji měli podle zákona na národním výboře a v poledne v kostele sv.Máří Magdaleny. Tehdy ještě stát neuznával církevní sňatky a pokud by farář někoho oddal bez občanského sňatku, měl by k tomu ještě zásadní problém s tajemníkem pro církevní záležitosti.
Tohle bylo celkem příjemné vzpomínání, pak přišlo smutnější. Kdo umřel, kdo je naživu? Takže jsem se dozvěděl, že mi nedávno zemřel kmotr Láďa Bumba, bývalý politický vězeň v padesátých letech, který mi byl za kmotra při biřmování. To mě zarmoutilo, protože Ládi jsem si vážil a měl ho rád. Honza byl nedávno v Děčíně, kde navštívil několik našich společných známých. Uteklo hodně vody v Labi, od dob, kdy jsme se v klubu stýkali. Rád jsem vzpomínal na lidi z katolických rodin, které jsem navštěvoval. Zestárli, ti co byli tehdy hodně mladí, jsou dnes ve středním věku, ti tehdy ve středním věku podobně jako já už jsou pomalu kmeti. Mládí je nemoc, ze které se každý uzdraví.
Byla to hezká návštěva, ale se zprávou o Láďově smrti, jsem dostal ještě jednu smutnou zprávu, o Blance. Té Blance, která se mnou kdysi měla poměr, jako vdaná, pak přišla do jiného stavu a tvrdila, že to dítě je moje. A aby toho nebylo málo, tak krátce po mé svatbě s Petrou, neměla nic lepšího na práci, než poslat fotografie dítěte poštou na mou adresu. V době kdy jsme byl na cestě a Petra zas něměla nic lepšího na práci otevřít obálku, aby si prohlédla fotografie ročního dítěte, kde byla „malinká nepatrná douška,” že dítě je celý tatínek, a strašlivě se namíchla. A tímhle dopisem, těmi fotografiemi nastal rozpad mého katolického manželství. Takže ona smutná zpráva byla, že Blanka hodně pije, má problémy v zaměstnání a že ji jako středoškolskou profesorku vyhodili z jedné školy, kde učila.
Jana mi z hrůzou líčila, jak ji byli navštívit a jak byla zděšená, co se z té krásné, chytré ženské, která plynně už za totáče mluvila francouzsky,anglicky a německy, vystudovala dvě vysoké školy a najednou tohle. Jo jo, „chlast prý slast,” povídal kdysi dávno jeden pacient. Říkal to tehdy dost zvesela. Sice, když ho po druhé přivezli s delírkou, tak už to tak optimisticky neviděl, ale na poprvé ano.
Takže se ještě debata nesla v duchu, jestli to dítě je moje. Jana tvrdila, že podle chování zcela určitě, podle podoby asi ne. Já si osobně nemyslím, že ten chlapec je můj a rozhodně ho nebudu hledat a nebudu mu sdělovat svou radost. Mě úplně stačí ono poznání, které vyplynulo z debaty, že Blanka, se zařadila do té kategorie, žen, co se chovají tím způsobem, „když ne já, tak žádná.” Vlastně tím mi po dvaceti letech došla při té debatě podstata, té strašlivé nenávisti, kterou ke mě Petra měla. Manželky a děti s nimi ji nevadily, ty byly legální, ale pro ni jako tehdejší konvertitku, bylo takové chování něco hrozného a z toho důvodu jsem v jejích strašlivě klesl. Jo kde by mě napadlo, že mi bývalá milenka, dokáže zničit, tak velikou lásku.
Čím větší láska, tím větší zklamání a z toho zklamání plynoucí nenávist. Nenávist je hned vedle lásky. Mohutný cit, který stejně jako láska hory přenáší. A pokud nepřenáší, tak těmi horami alespoň zachvěje. Když s e k tomu ještě přidá těhotenství, kde některé ženy díky hormonálním změnám prožívají emoce mnohem silněji a pár hádek k tomu, na neštěstí je zaděláno. Nakonec potom už se to veze z kopce jako odbržděný plně naložený nákladák. Nikdo ho neuřídí, nezastaví dokud se pod kopcem nerozbije.
Tak jsem se nezklamal ve svém očekávání, které vždy mám při každém setkáni s Honzou. Šest let mě vedl jako můj učitel Jógy, čtyři roky jako terapeut, dnes už není ani mým terapeutem, jako učitele jej stále respektuji. Přeci jen byl tím, kdo mne uvedl do toho světa Východu. Jako lidé máme svá slepá místa, a on jak si přečetl mou bílou knihu, okamžitě jej napadlo ono vysvětlení, které vlastně je tak prosté. Vlastně mi Petra odpustila po mnoha letech, po mnoha letech ji přestala trápit má nedokonalost a nijak nepodnikla žádné kroky, při zjištění, že jsme s Babetou setkali.
Dopovídali jsem, rozloučili, protože zítra má přijít má nejmladší dcera na návštěvu, tak jsme chvátali domů. Viděl jsem že Honza s Janou byli rádi, že nás vidí, že opravdu si přejí abychom zůstali do zítra, ale můj argument, že dcera je dcera a po tolika letech odloučení, bych nerad měnil dohodnutý program. Vím, že nejen mě, ale i Babetě záleží na tom aby měla oba rodiče, tak bych ji nerad zklamal. Konečně, když jsem nedávno viděl film „Wrestler,”tak tam byla hodně věrohodná a smutná scéna, kdy otec nedorazil na schůzku s dcerou.
Cesta domů, nebyla tak pěkná jako cesta k Luterovým. Uvízli jsme v koloně, která se vytvořila, díky smrtelnému úrazu motorkáře, který narazil do kamionu. ten mu podle zpráv nedal přednost a motorkář už neubrzdil. nebyl to veselý pohled na válející se hlemu pod kamionem. jen jsem doufal, že v ní není hlava. Ležela na silnici a auta projížděli kolem. Jo jo. Smutný závěr jinak hezkého dne.
Pár fotek z cesty Fotky