Blog sobotní a jiné

Vrátil jsem se sice z dovolené ve středu v noci, ale s cestováním jsem

Vrátil jsem se sice z dovolené ve středu v noci, ale s cestováním jsem
neskončil. Jsem v neustálém pohybu. Napřed navštívit dceru a vnuky, Elenka
se nebála, dokonce už říkala: „Koukej dědo!” Když chtěla
předvést něco obzvlášť zajímavého. Tak děda koukal. Včera jsem s mou láskou
vyrazili za intelektuálním dobrodružstvím na „Jiráskův Hronov,”
Do Hronova. Viděl jsem dvě představení, třetímu jsem se vyhnul, ale měl
jsem se vyhnout i tomu druhému. Jinak jsem se seznámil se zajímavými lidmi,
dokonce s kamarádkou mé lásky, která amatérsky hraje divadlo a jevila se mi
jako zcela dokonalá postava Jolany z mé další připravované hry:
„Týpek a Jolana,” kteroužto píši na základě už dvou svých
vydaných románů „Paradox abstinence.” s podnázvy právě
„Týpek” a druhý „Jolana.”

Teď už jen ji dopsat, neb dáma přijala mou nabídku, takže bych ji nerad
zklamal. Což mi ještě připomíná, že musím dopsat dvě scény, kterými hodlám
lehce pozměnit už nastudovanou a předvedenou hru „Fagot a
Yesterday.” Zdá se, že se nudit asi nebudu. Pokud mne nepřekvapí
záchvat lenosti. Což se mi stává poměrně dost často. Nejsem pilný a
dokonalý, jak nabádají některé příručky. Je hezké pracovat po troškách,
věta k větě a je z toho Mahábhárata, což prý je druhá největší, výpravná
báseň na světě. Zatím jsem nezjišťoval, která je ta první. Ale ono je to
jedno, zřejmě přečíst Mahábháratu, nebo ji napsat není jen tak.

Navíc, když se vyprávěla zpaměti. Tenhle epos je prostě obrovský a
netoužím dosáhnout svým dílem jeho rozsahu. Jedině, že bych si koupil
tričko s nápisem, jaký měla Elenka: „Jsem pilná včelička, jako moje
babička.” Jo má první žena pilná byla, zřejmě chce k pilnosti
vychovat i vnučku. Třeba se ji to povede a z Elenky bude pracovité děvče.
Zatím ji rozmazluje starší bratr, který ji učí samé hezké věci. Jezdit na
motorce, vrčet jako auto a ona za ním běhá z nadšením a bylo hezké se
dívat, jak si spolu hrají. No to je ono, místo toho, abych myslel na práci,
myslím na zábavu s vnuky.

Za chvíli vyrazím do Českých Budějovic, kde je momentálně v nemocnici po
kardio-zákroku má nejstarší dcera. Tedy dnes toho opět moc do svého
literárního a dramatického fondu nepřidám. Večer se asi budu dívat jako
ty dva předchozí na nějaký film. Ze čtvrtka na pátek jsme se s mou láskou
dívali na „Tenkrát na západě.” Kterýžto film jsem viděl po
létech v renovované podobě, vysoké kvalitě a opět jsem byl nadšený. A včera
po návratu z Hronova, jsme si pustili od téhož autora, kterým je Sergio
Leone, „Tenkrát v Americe.” Vydrželi jsme u toho celé čtyři
hodiny a nenudili jsme se. Na co se budu dívat dnes, ještě nevím, to mne
zřejmě napadne cestou tam, nebo zpět. Sice jsem si po dlouhé době koupil
beletrii: „Stoletý stařík, který vylezl z okna,” takže by možná
bylo dobře se podívat, až dočtu knihu na film, ale dnes to určitě nebude.

Jo svět se potácí ve zmatcích a já si jen tak klidně píši o Hronově,
filmech, vnucích a nedělám si starost s tím, kam se svět řítí, do jaké
katastrofy spěje. Pořád tajně doufám, že to nakonec dopadne jako vždycky.
Na jednom místě se svět zklidní, na druhém začne bublat. Jak tak sleduji
dění, a že ho sleduji, nestrkám hlavu do písku, vidím, že to tak je. Určitý
druh lidí je nepoučitelný, nezměnitelný a bude se chovat, jak se chovají od
nepaměti až k dnešku. Člověk jen musí dávat pozor, aby ho ta bída světa
postihla co nejméně. Občas pomoci těm, co pomoc opravdu potřebují a ty
nepoučitelné nechat, aby si tu hlavu, když si nedají říci, namlátili.
Namlátit si palici je velmi dobrá a výchovná zkušenost. Lepší než tisíc
dobrých rad a připomínek.

Lidé hledají pravdu, doufají, že je ta pravda osvobodí, tenhle slogan
fakt nijak nemusím, protože vím, že pravda je různá, má mnoho barev a tvarů
a je ohebná a lehce vykladatelná podle potřeby. Hledat pravdu, kdo si kde
začal, může být docela zajímavá činnost, nepopírám, jenže nakonec se
zjistí, že stejně jako v terapii závislosti je lhostejné, kde kdo kdy začal
s chlastem, s drogami, nebo hrou, ale je důležité, jak se z toho maléru, co
potom nastal, poučit. Stejně jako budou lidé, kteří touží po moci, nelze je
vykořenit, tak stejně budou lidé, toužící po rychlých zkratkách, obsaženě
například v heslu: „Musíme si vypláchnout palici, abysme přišli na
jiný myšlenky.” Což do určité míry funguje, ale jak je známo, ta míra
je jen velmi omezená. Málo efektivní a z dlouhodobého hlediska
destruktivní.

Pokud na tohle někdo přijde vlastní hlavou, má ono poznání dost velký
vliv na změnu podmínek života. Pak se nastavují mechanismy, které mají
eliminovat recidivu, ať se týká zneužívání drog, nebo moci. I okolí, které
vidí, co se děje, má výhodu, když rozumí tomu mechanismu zneužití drog,
stejně jako moci, který mnoho lidí ovládá. Ono okolí, nemusí ani tak znát
pravdu, jak to začalo, kdo začal, se ale umí onomu zneužití bránit, umí
použít patřičné korektivní prostředky.

Tak, dopíšu těch několik řádek, sednu do rychlé felicie, kterou vlastní
má láska a jedeme na Budějovice. Škoda, že ne do Plzně. Mohl jsem volat a
parafrázovat Tyla, „Na Plzeň, drahá, na Plzeň.”