Občas dostanu nápad o čem psát blog. Dostanu a pak ho zapomenu. Život už je takový. Neopustí mne přesvědčení, že si budu i ráno pamatovat, co jsem chtěl říci. Přestože nemám pro své přesvědčení řádný důvod.
Aha, v tuhle chvíli jsem si vzpomněl. Jak jsme jeli včera s Martinem ze skupiny, povídali jsme o politice. Podivoval se nad naivitou a neschopností se dohodnout mnohých politiků, nikoliv o těch zcela zásadních věcech, dohodnout se o spolupráci, zákonech, třeba jen těch „základních,” co nejen lidem kolem nich, ale jim samým ulehčí život.
Musel jsem ho uklidnit poukazem na skutečnost, že v parlamentu nejsou většinou žádní duševní géniové, kteří by dohlédli dál než za svůj momentální prospěch. Sami sobě většina z nich říká: „Teď z toho něco mám a co bude za čtyři roky, kdo ví?” Občas zabrání dobré věci jen z toho důvodu, že ji nevymysleli oni sami. Inu jsou jen z nás. Většina lidí uvažuje podobně.
Prostě, co není dnes, není zajímavé. Nikdo nevíme, co bude za rok, za dva, natož za sto let. Jen nám a stejně tak těm „elitám” v parlamentu nedochází, že… Podmínky se mění. My se měníme, co bylo důležité před deseti lety, dnes už není. Máme ovšem tendenci si myslet, že se nezměníme. A že se nezmění ty podmínky. Což je jeden z nejrozšířenějších omylů.
A jak mě Martin vysadil u Billy, uvědomil jsem si, že jsem se v tomhle dost změnil.Změnil v těch očekáváních. Už nemám potřebu si malovat nějak budoucnost. Ani kladně, ani záporně. Vlastně už roky říkám: „Uvidíme.” Loučí se pacient na komunitě, má spoustu krásných, uvědomělých slov a slibů, většina komunity, včetně týmu mu přeje a radí na poslední chvíli, a já ho jen klepnu do ramene a řeknu: „ Uvidíme.”
V tu chvíli se většina komunity rozesměje. Mají to za nějaký můj opakující se šprým. Jenže není. Není v tom „uvidíme,” ani negativní, ani pozitivní postoj. Jen holé očekávání, jak se ten člověk vyrovná s novou situací, co ho čeká. Pokud je třeba klientka nadšená novou známostí, ptá se mne na můj názor, přidám k „Uvidím,” jedno slovo. „Počkám a uvidím.”
Stejným způsobem se chovám k lidem, co slibují. Poslouchám, nejsem ani skeptický, nejsem ani optimistický, prostě si počkám na splnění jejich slibů. Nic nesoudím a nic neshazuji. Jen čekám. Stejně tak u sebe. Starám se v danou chvíli o přítomnost. Abych byl v klidu, soustředěný, případně uvolněný, pokud možno bez potíží a komplikací, co ne vždy se děje, protože život neběží bez komplikací, ale můžu být připravený v tu chvíli se s nimi vyrovnat.
Ona výše zmíněná klientka s velkou pravděpodobností, pokud vyslovím onu „kouzelnou” formulku, „počkám a uvidím.” Znejistí. Zeptá se něco ve smyslu: „Pochybujete o tom?” Vnímá mou poznámku, jako negativní pohled. Čímž ovšem není. jen nevím, jestli její tvrzení se naplní. Tohle ukáže čas.
Udělal jsem zkušenost, že očekávání se většinou nenaplňují. Někdy ano. Ale jen někdy. Lidé v takovém případě říkají: „Ale musím si něco naplánovat.” Jistě, plánovat mohou a je dobré mít představu jak dál, kam jít a kam se chci dostat. Mohu mít očekávání, ty se nemusí naplnit, podobně jako se dost často nenaplňují ty mazané plány, co spřádají průměrní jedinci v parlamentu.
Tím jim nic nevyčítám, měli ty nejlepší úmysly. Jak se sebou, tak s vlastí, ale chybička se obvykle vloudí. Nevyčítám, jen s nimi a mnohými dalšími lidmi nesdílím jejich nadšení pro danou věc. Podobně jako nesdílím nadšení pro nového milence klientky. A pokud se jejich nadšení nepotvrdí, jako se nepotvrdily ty miliardy co měla Číňané v téhle zemi investovat, nepropadám depresi, ani uspokojení, že jsem to říkal.
Jasně, jsou věci, které nelze pominout. Bude-li člověk škrtat v nádobě od benzínu, kde jsou výpary, je dobré ho upozornit na následky. Ty se spolehlivě dostaví. Je dobré ho informovat v takovém případě z bezpečné vzdálenosti. Ovšem nová milenka, nebo nový zákon potřebují čas, aby se ukázalo, zda se osvědčí, či nikoliv.
Jak milenka, tak zákon. Podobně jako nový president, nebo premiér. Jsou následky, jako benzínové výpary v uzavřeném prostoru, kde je při libovolném jiskření, zcela jasné. A jsou tvrzení, kde je nutné počkat na to jak to všechno dopadne.
Musím říci, že když jsem dospěl k tomuto poznání, dost se mi ulevilo. Moc si život neplánuji. Spíš jsem zvědavý, kam že se ponese. Pokud dělám tohle, či tamto. U něčeho člověk prostě neví. Sleduji, někdy dost s úžasem, co se všechno odehrává. V lásce, politice, nebo v práci.
Nabízel jsem, není tomu tak dlouho, pacientovi, aby zkusil komunitu. Tedy terapeutickou komunitu pro feťáky. Vysvětlil jsem mu, v čem by mu mohla prospět, pomoc a jaký je možný důsledek, když se vydá na cestu životem mimo komunitu dřív, než bude řádně připraven.
Vyslechl mě s vážnou tváří, nijak mi neodporoval, dal najevo, že si váží mého zájmu. Aby pak zdrhl, místo toho, aby se domluvil, že končí, že dá aspoň revers. Revers, ve kterém by mu nikdo nebránil. Zdrhl i bez věcí. Ty má uložené ve skladu. A pak něco má člověk čekat. Život stojí za sledování, někdy nejlepší divadlo, jaké je v dosahu. Jak už jsem řekl, někdy sleduji s úžasem, co všechno se odehrává. V dobrém i zlém.
V případě, že sleduji děj, máloco mne překvapí. Ony se ty děje opakují. Nemít očekávání a mnoho optimismu, přináší poměrně klidný život, kde mi zbývá relativně dost času na redukci následků blbých rozhodnutí, které udělal někdo jiný. Něčemu prostě nelze zabránit. Jsou na světě lidé, kterým nikdo nevysvětlí, že čekat Mesiáše, je dobré, ale dobré způsobem, jako na něj čekají Židé.
Líbí se mi ten židovský postoj. Na Mesiáše čekáme, ale mezitím než přijde, postaráme se, aby nám pole rodilo, zahrada vzkvétala a měli jsme díky vlastnímu přičinění, co nejvíc. Jo tenhle přístup očekávání je mi nejbližší. Tak nic, klient dorazil. Budu ho poslouchat a nic neočekávat. Jo jo.