V jednom komentáři na Abíčku k blogu „Běžte už k čertu,” se praví. Cituji: Predstavme si, ze by svet vypadal jak si ho maluji Jilkove a jemu podobni, svet silnych a uspesnych.
V jednom komentáři na Abíčku k blogu „Běžte už k čertu,” se praví. Cituji: Predstavme si, ze by svet vypadal jak si ho maluji Jilkove a jemu podobni, svet silnych a uspesnych. Podle ceho bychom pak zjistili, ze jsme uspesni, silni kdyz bychom si nemohli nahlednout u Wilsonova nadrazi jak to vypada na te druhe strane. Kdepak, bezdomovci jsou silne potreba. Uz jako strasak ve sluzbach ODS. Aby bylo mozno zvednout prst: ‚pracuj pilne jsa zapojen do konzumni spolecnosti, sic budes lezet zfetovan a poblit u nadrazi … kdo nekonzumuje je proti nam!‘ Obávám se že autor komentáře nepochopil rozdíl mezi zařazením do obce a úspěšností či neúspěšností, případně konzumem nebo nekonzumem.
„Být v obci,” podle mne znamená být především účasten na dění a spolupráci. Zní to vznešeně, ale je to úplně tak. Dnes je zvykem používat slovo „Komunita.” Budiž, já se budu držet onoho staršího méně používaného ale myslím zcela výstižného :„Obec.” Neboli také obecní společenství. Obec tvoří lidé, jež mají nějakým způsobem určitý společný zájem. Spolupracují a každý člen obce je účastný na životě oné obce. Tak tomu zřejmě rozuměli i staří Řekové, pokud hovořili o „Polis.” Jak je zřejmé ani jedno nemá co dělat s úspěšností, konzumním způsobem života, ale určitou mírou vzájemné podpory. Tato vzájemnost právě vyplývá z ochoty přispět nejen penězi, tak i určitou mírou ohleduplnosti, solidarity, bezpečí.
Jedním ze znaků zdravé obce je právě určitá míra ohleduplnosti, bezpečnosti a solidarity. Ohleduplnost a bezpečnost se dá zřejmě měřit i ochotou občanů zachovávat hygienická pravidla, jež udržují společenství obce tvořené jednotlivými lidmi relativně zdravé. Bezdomovecké komunity složené z lidí jež dodržují minimálním způsobem hygienická pravidla. Jsou komunity, jež jsou zdrojem obecného ohrožení nejen trestnou činností, ale i zdravotními riziky pro členy obce, kteří pro své dobro dodržují hygienická pravidla. Jsou li humanisté jež hlásají právo na svobodu těchto nepřizpůsobivých jedinců, pak nic proti tomu. Samosebou každý má právo zemřít na žloutenku, AIDS, mor, choleru, tyfus, pokud mu jsou jeho hygienické návyky lhostejné. Každý má právo spoléhat na svou odolnost a štěstí, ale rozhodně není v zájmu obce, aby tito lidé mohli svým způsobem ohrožovat jiné členy obce. Šířit je a umírat na tyto choroby v centru měst. Proto jsou například ze zákona lidé s určitým druhem choroby v karanténě, jež je nezbytná pro bezpečí členů obce jež jsou jejich chorobou ohroženi.
Jako terapeut pracující na oddělení závislostí jsem ve styku i s lidmi, kteří prošli bezdomoveckými komunitami. Jako terapeut jsem poměrně slušně informován o jejich zdravotním stavu. Konečně je to i v mém zájmu. Vím, že valná část z nich mám žloutenku nejrůznějšího typu, a případně další choroby, včetně AIDS. Jsem poměrně slušně, řekl bych nadstandardně informován o způsobu obživy těchto lidí. Plus jejich chování, míře ochoty dodržovat hygienická pravidla v komunitách v nich žijí právě na těch stanicích Metra, nádraží, parků, letišť. Tam, kde jsou trpěni tyto komunity, vzrůstá zločinnost, množí se šíření nakažlivých chorob rizikových právě i vysokou mírou epidemičností. Jestliže je tomu tak a ono tomu tak je. Pak jsou zvýšeno měrou ohroženi ti členové obce, co nežijí podobným způsobem, používají například MHD, kde jsou jimi právě ohroženi lidé, kteří v zájmu svém i ostatních členů obce cestují MHD, aby vůbec například obec byla průjezdná a ekologicky únosná z hlediska životního prostředí. Tyto věci se na sebe jednoduše vážou. Obec chátrá.
Ptal se jeden diskutující. Kam mají jít tito lidé? Já říkám: „To není moje starost.” Moje starost je abych žil v prostředí, které je bezpečné. Prostředí, na které přispívám a proto chci aby bylo takové jak vyhovuje té většině. Jestliže se tito lidé z nádraží přestěhují do parku, musí být v obecním zájmu z toho parku vytlačeni, zrovna tak odkudkoliv kde budou zdrojem obecního ohrožení. Pakliže se dospělý člen rodiny nechová podle pravidel rodiny a stane se zdrojem ohrožení pro onu rodinu, pravděpodobně jej ostatní členové rodiny vytlačí ze svého středu. Také se tito lidé ptají. „Kam máme jít?” Jediná možná odpověď je asi tahle. „Kam chceš, ale někam, kde nás nebudeš ohrožovat. Jestliže nemáš kam, musíš změnit zvyky. Počítej s tím, že na ulici po tobě půjde policajt. I ten tě vyžene někam, kde nebudeš ohrožovat a okrádat ty druhé.”
Obávám se že jsme si v jakémsi falešném zájmu a představě o solidaritě, někteří z nás nechali namluvit, že konzum a nedodržování lidských práv je, když chci na těchto bez jakékoliv ochoty se přizpůsobit, aby dodržovali pravidla a bezpečí těch druhých. Idealističtí snílci hovoří o tom, že je třeba tyto lidi převychovat, dát jim šanci. Šanci k čemu? Bych se zeptal. Má terapeutická zkušenost říká jedno. Jediná možná šance jež změní jeich způsob života a oni přestanou být rizikem pro ty druhé. Tak ta jediná šance je pro ně i ty ostatní, že vystavíme tyto lidi trvalému zákonnému tlaku, který aspoň některé donutí na základě nepříjemné korektivní zkušenosti setkání se zákonem změnit hygienické návyky a způsob obživy i chování. Ti ostatní, a bude jich méně než by jich bylo bez onoho tlaku, prostě půjdou kam je nohy ponesou. Mimo obec, mimo společenství mimo dosah tlaku zákona. V zájmu svobody oné společnosti. I ti „nepřizpůsobiví,” jsou totiž dospělí a svéprávní a schopni se rozhodnout co je a co není v jejich zájmu. Vidím to dnes a denně právě při práci s těmito lidmi.
Naštěstí netrpím falešnými představami. Ti lidé žijící způsobem života výše uvedeným mají samozřejmě nárok na veškerá lidská práva, ale také mají veškerou odpovědnost za své chování a rozhodnutí žít způsobem, který je rizikový. Sám za sebe jim říkám:
„Za své činy jednoduše neseš odpovědnost. Nemusíš pracovat, nemusíš žít v obci, můžeš odmítat takzvaný konzumní způsob života ale prostě jinde než se mnou. Nepřispíváš, ohrožuješ, nespolupracuješ. Tak projdi tím utrpením pokud má tenhle přístup k životu pro tebe cenu a smysl. Já osobně nic proti tomu nemám. Jen mě s ním neotravuj. Nemám potřebu ho s tebou sdílet. Nemám potřebu tě podporovat. Nemám potřebu čichat tvůj smrad a poslouchat tvůj opilecký řev. Ani jako člen obce, ani jako terapeut. Běž kam chceš a starej se.”