Andělé a ti další, zamilovaných ochrana

Petr Novák kdysi zpíval krásnou písničku „Hvězdičko blýskavá.” Stěžuje si v ní, že s tou hvězdičkou má svázaný život.

Petr Novák kdysi zpíval krásnou písničku „Hvězdičko blýskavá.” Stěžuje si v ní, že s tou hvězdičkou má svázaný život.

Docela ho chápu. Asi jako každý zažil jsem i já takovou smutnou lásku. Smutné lásky jsou smutné. Sic se na ně vzpomíná s nostalgií, někdy dokonce i hezky, ale pořád jsou to smutné lásky.

Tak nic, jen mě tohle napadlo, když jsem vzpomínal se svou dcerou, kterou mám s jednou takovou smutnou láskou.. Ta vlastně skončila dřív, než pořádně začala. Ale, a to je nutné říci, hodně mě ta smutná láska naučila.

Já se jako většina lidí, učím jen ze svých neúspěchů. Jak milostných, tak jiných. Neúspěšná láska, stejně jako neúspěch ve škole, obojí je dobrým učitelem. Tedy, když člověk tomu kantorovi řádně naslouchá. Nenaslouchá-li, opakuje lekci, nebo někdy dokonce ročník. Myslím, že škola dělá chybu, když nenechává propadnout žáka, který ve škole nenaslouchá.

Pokud tak činí, tedy mám na mysli ono propadnutí, dopřeje žákovi korektivní zkušenost. Žák zjistí, že nenaslouchat je velmi nevýhodná činnost. Většina lidí, včetně mě, sem tam propadne z lekce, protože řádně nenaslouchají, jak se říká:„nevidí a neslyší a nedbají.” Nedbají buď z pýchy, nebo neopatrnosti. Nebo, protože jsou zamilovaní. Ve všech případech má nepozornost způsobená zamilovaností, neslyšením a neviděním stejný dopad.

Ono, tohle, co říkám, není žádná extra moudrost. Už od dob lovců mamutů, lovec buď naslouchal, čichal, díval se, a to jen proto, aby se nažral a nebyl sám sežrán. Jasně, paní učitelka Látová mi říkala, že žerou psi.Mohl jsem napsat „najíst” a neurážet dámský jemnocit. Láska je i docela zrádná. Jak si ukážeme v dalším. Vlastně spíš než láska, tak zamilovanost. Ten pravěký lovec, tehdy, stejně jako dnes Křovák v Namibii, musí hledět, i když je zamilovaný, aby viděl a vrátil se domu s ulovenou antilopou a nebyl odtažený lvem pod strom, kde bude ve stínu na něm hodovat lví smečka.

A pokud dnešní zamilovaný člověk nenaslouchá, a nedívá kolem sebe na silnici, bud je zabit, nebo zabije. No dostal jsem se od lásky ke smrti. Většinou tomu tak je. „Ze samé lásky mu puklo srdce,” jsem někde četl. Už si nepamatuji kde. Tehdy jsem to bral jako nadsázku, po padesáti letech zkušeností s láskami smutnými i méně smutnými, bych tomu i věřil.

Nakonec, každá láska má smutný konec, ale ne každá láska, co má smutný konec má smutný průběh. Podobné lidskému životu. Některé životy mají smutný průběh a smutný konec. Už nelze opakovat, reparát se nekoná, propadnou se ti lidé do zapomnění. Pak jsou lásky i životy, na které se nezapomíná, i když mají vždy smutný konec. I ty největší lásky končí smrtí účastníků. Někdy rozchodem, kde tomu jednomu z těch dvou, z toho málem puká srdce.

Jsou to smutné historky, ale pokud člověku srdce nepukne, má možnost se poučit. Tedy někdy. I když. Neznám případ, kdy se v prudké zamilovanosti někdo někdy ohlížel na cokoliv. Já myslím, že pokud se prokáže prudká zamilovanost, má člověk nárok na ochranu. A na odpuštění. Jedná v pominutí smyslů.

Zamilovanost přejde a pak se ti bývalí zamilovaní jen diví, co všechno řekli a udělali. Ale jak už bylo řečeno. Zamilovanost je stav mimo vědomí. Někdy úplný, někdy částečný. Bohužel, ale můžeme odpustit jako lidé, jenže život jako takový, prostě neodpouští. Jak bylo uvedeno výše. Tedy je třeba trénovat alespoň minimální pozornost i v takovém stavu. Pomáhá to přežít. Ale zamilované a blázny, což se mnohdy nedá rozlišit, chrání andělé. Údajně, ale něco na tom bude. Většinou přežijí. Jo jo.
Hvězdičko blýskavá