A chyba byla kde?

Dorazili vnuci s rodiči. Hezké odpoledne jsme strávili spolu. Dokonce jsme se dívali chvíli celá rodina na MMA. Překvapil mne zájem. Elenka fandila černochovi. Prohrál. Elence je šest a černoch se ji líbil. 

Bylo to hezké odpoledne. Sice trochu zaplněné obavou dcery o mé zdraví, ale jinak bylo veselo. Potěšilo mne, že přijeli. Nejezdí často, ale jak je vidět, když je v rodině někdo potřebný, rodina se snaží ho v tom nenechat. Tohle je právě to důležité, co žádný stát, žádná jiná instituce člověku nedá. Být se svými a vědět, že člověk není sám. 

Vždy je mi líto, když poslouchám ty racionalizace, že když člověk žije sám, má přesně co chce, nemusí se nikomu přizpůsobit, slyšet: „Je mi jedno, jestli se za mne někdo modlí.“ Poslouchám ty řeči dost často, bývají to ženy, které mají takříkajíc po sezoně, rozvedly se, děti, pokud nějaké mají, odešly, v případě, že neodešly matky se o ně starají, protože aspoň o někoho. Pak by stály i o tu modlitbu. 

Slova matek: „Kluk mne potřebuje, sám by si neuvařil ani čaj, ale nebere na mne ohledy, nikdy neslyší, co bych chtěla, jen bere…” Pak ty „hrdá slova.” „Zbavila jsem se toho chlapa, byl k ničemu, chlapi jsou k ničemu.” A ony ženy často obcházejí doktory, terapeuty, aby s nimi nějaký chlap aspoň v té čekárně, nebo ordinaci promluvil. 

Chodí ke mě klientky, které jsou s muži, co pijí, fetují, hrají, několik let, čekají, co se změní, bojí se budoucnosti, touží po dětech jež nemají a nemají. Buď se bojí pořídit si dítě s opilcem, nebo opilec nemá čas ani na sex, ani děti. Pak zjistí ony dámy, že houká poslední vlak, utečou od jednoho opilce, aby se většinou přidali k druhému opilci a pořídí si děti ze zoufalství. 

Takových žen znám, matky, co jim děti zvesela pijí, fetují, ony se ptají kde udělaly chybu, a přitom si nevšimnou, že své děti svým chováním, onou nadměrnou starostí, jen v tom pití, fetování, tím, že za ně platí jídlo, byt, berou na sebe starosti o jejich štěstí, jen udržují. Chyba byla kde? 

Buď těm dětem pořídily ze zoufalství otce, který byl „zářným vzorem”, nebo když zjistily, co si pořídily za otce, tak ty děti žádného otce neměly. A teď si terapeute poraď, nejlépe za jedno sezení a pokud možno zadarmo v sobotu dopoledne. Smutný poslech žen, které se navíc za svůj omyl pokusí otcům jejich dětí, které si dobrovolně vybralu, pomstít žalobou pro sexuální zneužívání dětí. Které se v 99 případech ze 100 meprokáže. 

A já ji vyslechnu, něco navrhnu, ona vše odkýve a neudělá nic. Protože je matka, která nemůže něco takového udělat. Nebo odejde namíchnutá, že si dovolím ji neschválit její nápady. A mnohé mi pak posílají parte svých dětí, hlavně před vánoci. Aspoň jedna ročně něco takového udělá. 

Nebo mi píší ženy, že mne nemají rády, protože ony nemají rády muže, kteří je vidí v diskusi pod blogem jinak, než ony by si přály. Prý jim neimponují, šašci. Chápu je, pro ně je každý muž šašek, který má legraci z jejich touhy zaujmout, což si ony vysvětlují že je o ně zájem jako o ženy. Mýlí se, je o ně zájem jako o komické figury, do kterých se mnohý jedinec, muž i žena rád občas strefí. Často je mi jich líto, ale pokud se pokusím něco empatického, nekonfrontačního sdělit, zjišťuji, že nevidí, neslyší. 

No nic, domluvil jsem se s dcerami, partnerkou, co a jak, ve středu nastoupím do nemocnice, ve čtvrtek operace, pak rehabilitace. Doufám, že to půjde, ona podpora dětí i radost z vnuků je docela příjemným zážitkem. Je dobré nebýt sám, ani v té poslední fázi života. Život je potom snazší a vědomí, že jsem pro někoho důležitý je fakt příjemný čas. Jo jo.

Napsat komentář