Nebýt barevných supermanů a gender

Neděle. V neděli peru. Nevím z jakého důvodu. Prostě neděle je den na praní. Asi zvyk od ČSPLO, kde se v neděli na lodi většinou nedělalo. Nedělaly se takové ty údržbářské práce. Jen osobní věci.

Vlastně některé věci člověk dělá a nijak o nich nepřemýšlí. Takový imprint, tedy otisk, otisk do duše. Otisky jsou důležité. Něco se dobrého naučíme a pak to opakujeme, aniž bychom o tom přemýšleli. Pochopitelně, kreativita je důležitá, ale ustálené dobré návyky ulehčují život.

Takže peru, poslouchám starý, leč dobrý Semafor. Dívám se po netu, co dělají některé mé někdejší idoly, jako třeba Vlasta Kahovcová, dlouholetá vokalistka u Gotta. I když ona sama měla nakročeno do dobré pěvecké kariéry. Nakonec je z ní úspěšná výtvarnice, jak jsem zjistil.

Inu cesty lidí jsou různé. Lenka Hartlová někdejší dětská hvězda Semaforu je stále muzikantkou a zpěvačkou, jen v trochu jiném žánru. V židovské hudbě. Internet je hrozný a zároveň bezvadný. Chce-li člověk něco vědět, většinou se dozví. Každá generace má své idoly, svou muziku, své zpěváky. Není horší, není lepší, je jejich. Měl jsem a mám hodně rád muziku padesátých, šedesátých let, vyrostl jsem na rokenrolu a bigbítu.Ale vlastně ani ten střední proud mi nebyl nějak cizí.

Problém byl jen v tom, že k písničce potřebuji rozumět textu. Jsem člověk, přes slovo. A když slyším texty pana Suchého, což je v podstatě skvěle zhudebněná poesie, která dokázala oslovit opravdu široké masy. Z toho důvodu měl bolševik ze Semaforu a textů Jiřího Suchého vítr. Přitom ty texty byly většinou zcela apolitické, o životě, jak ho básník viděl.

Jenže bolševik, stejně jako dnes neomarxisté a sluníčkáři, touží po tom aby lidé viděli svět podobně jako oni. To jest, ideologicky správně, všechny kultury jsou si rovni a všichni mohou žít pospolu šťastně. Tedy bolševik pod podmínkou, že vykoření do posledního třídního nepřítele a neomarxisté všechny, co nevidí svět jako oni. Tedy multikulturně. I když oboje v základě selhalo dřív, než se kdo nadál.

Takže dnes mají potíže genderové aktivistky, neomarxisté s poesií, pokud není řádně gender, či multikulturní. S poesií, pohádkami, historii. Vlastně se ta historie opakuje a neomarxisté chtějí stejně jako kdysi bolševici určovat, co je správné, kvalitní a pokud se někdo vymyká z jejich vidění světa, jsou ochotni s ním uspořádat autodafe.

Autodafe je v podstatě vyhlášení inkvizičního rozsudku nad kacíři. Ti co nesdílejí stejnou víru, musí být vyhlazeni. Ohněm a mečem. Jsem sice katolík, ale nemyslím, že bych toužil po návratu inkvizice. I když ji docela chápu v dobovém kontextu. Bohužel se inkvizice vrací. V jiné podobě, ale rozsudky bez soudu už padají. A nikdo se neptá z těch inkvizitorů, zda se obviněný přiznal a zda mu někdo něco dokázal. Prostě je odsouzený, jako rasista, xenofob, nebo násilník.

Já jsem prvního černocha ve svém životě viděl v Děčíně na náměstí v roce 1964, nebo 1965. A teď se dočítám, že je málo multikulturní film, nebo počítačová hra, která se zabývá historii střední Evropy, pokud v ní nejsou barevní. Takže budeme falšovat historii, jen proto aby v ní byli ženy ve vůdčím postavení, barevní, co vždy a všude převyšovali všechny bílé. Podle výkladu některých tvůrců.

Tedy pokud možno v rolích, kde zcela jasně zastiňují ty bílá mužská nemehla. Tak nakonec dojdeme k tomu, že nebýt barevných supermanů, mužů a žen, celá bílá civilizace by byla dobrá k tomu, aby pod ní praskla větev.

Nepochybuji, že mezi barevnými jsou inteligentní, schopní lidé, lidé, kteří umí a není od věci aby se o nich mluvilo, psalo, filmovalo. Ale nedělat jim medvědí službu tím, že je pletou někam, kde nikdy nebyli. Stejně tak ženy.

Protože pokud shlédnu korektní film dnešní doby, mám pocit, že vlastně ve všech funkcích jsou černoši. Samí vysoce kultivovaní lidé, jenže statistiky říkají něco jiného. Už se „těším“ na doby, kdy vlastně bílí muži budou ve filmu pouze v roli sluhů, pochopitelně zcela neschopní, a ženy budou těmi, co ovládají svět, co je lepší a citlivější. Pochopitelně barevné ženy. Především lesby. Rovnoprávnější, spravedlivější. Jo, nebýt žen a barevných supermanů, byl by svět v troskách. Když vidím některé české ministryně, nynější i minulé. Nebo hejtmanky. Žasnu. Ten šarm a intelekt.

Jen mi uniká proč ty citlivé, spravedlivé a milující ženy, se mnohdy snaží zničit ty muže, které opustily a mají potřebu se s nimi vyrovnat způsobem, kterému se říká. „Zavřít až zčerná.” Třeba obviněním ze sexuálního zneužívání dětí jejich otcem. Není jich zas až tak málo. Jsou otázky, které si kladu a nedostávám na ně odpovědi.

Nefunguje vám rodina

Myslím ty realistické, nikoliv ideologické. Má-li tohle vést k zrovnoprávnění, tak si myslím, že je to mylná cesta. Lidé jsou si rovni, před Bohem i zákonem, jen bohužel nemají stejné schopnosti. S tím se nedá nic udělat. Ani zákonem nařídit. Nesmí dostat, ta spravedlnost a rovnoprávnost dostat tam, že jsou někteří rovnější. Jo jo.

Na zbytek letní lásky nezbyl čas

V poslední době jsou v kalendáři samá hezká jména. Petra, Hana, Helena, Zuzana. S Markétou, co je v červenci, jim říkám: „Letní jména.” Nejsou to jména česká, jak se domnívají někteří lidé, leč jen počeštěná.

Na každé to jméno mám hezké a zároveň trochu smutné vzpomínky. Tak už to u bývalých lásek bývá. Waldemar Matuška zpívá v písničce: „Už lásky nespočítám”

Já jsem měl vždycky
jenom samý smutný lásky.
Nic víc jim nevyčítám,
jenže je nespočítám.

…tou cestou kolem vody
sám sobě odpovídat,
budu na otázky.
Jestli ty další vrásky
od smíchu mám. …

Láska končí vždy smutně. Buď se rozejdou, nebo jeden umře. Málokdy oba najednou. A pak ti, co zůstali sami, musí jednoduše ten smutek vydržet, projít jim, nelze se mu vyhnou. Včera i dnes, jsem si povídal s dvěma lidmi, přesně o nešťastných láskách. Jednoho opustila žena kvůli pití, druhá opustila ženu kvůli pití.

Muž je do ženy zamilovaný, ona si s ním vlastně jen pohrává, i když abstinuje, asi ta žena už nemá víru, že vydrží, zároveň i přesto, že ho opustila si nemůže odpustit využití své moci nad ním a trestá ho přibližováním a vzdálením se od něj. Dává mu naději a zároveň mu ji bere. A on s ní hraje tu hru, místo toho, aby se vzdálil do bezpečí, sice trpěl strachem ze samoty, jenže ten samý strach ho vlastně může i chránit.
Podobně jako chrání strach tu ženu, která se sice bojí samoty, na druhou stranu ví, že její pijící partnerka, pokud se k ní přiblíží na „nebezpečnou” vzdálenost jí bude ničit. Miluje ji, trpí samotou, ale ten ochranný strach ji chrání před ještě větším utrpením. Na rozdíl od toho muže, který riskuje zcela všechno. Svou abstinenci, svou důstojnost, kterou ztrácí urážkami jak jejího nového partnera, tak vlastně i ji samé.

Pokusil jsem se mu naznačit, že jestliže uráží jeho, uráží vlastně její schopnost výběru. Ona má pocit, že s ním se výběru zklamala, díky minulosti a teď se o toho, který ji zklamal, dozvídá, že si zase vybrala špatně. Pokud nemlčíš a nedáš ji šanci, aby na tu „skutečnost”, že si vybrala špatně nepřijde sama, budeš jen zamindrákovaný jedinec, co má potřebu se pomstít druhému člověku za svou minulost.

Zatím co ona žena se své bývalé partnerce nemstí. Ona ví, že láska je veliká věc, ale láska tohoto druhu je ničící. Žít se dá skoro s každým, ale kdo žil s opilcem, alkoholičkou, feťačkou, feťákem, ví, že je to nepřetržitý proud utrpení, který nemá konce a nemá naději, dokud ten opilec nenajde důvod něco ve svém životě změnit. A i potom, je nutný dlouhý čas než se ti lidé spolu naučí žít, rozumět si, protože ve hře jsou ještě další faktory spoluzávislosti. Takže ta žena miluje, ale chrání se.

Všichni musí projít časem zkoušek, nástrah, rozporů, které ten život v abstinenci přináší. Je to snadnější způsob života pro všechny, leč není nijak zas až tak lehký. Pro nikoho.

Dostal jsem se od „smutných lásek”, které mne opouštěly, protože jsem buď byl příliš starý, nebo zase příliš svobodný, nebo příliš roztoulaný. Případně chudý, prostě bezperspektivní. Našlo by se mnoho jiného. Každá měla nějaký důvod, co si hravě před sebou obhájila. Naučil jsem se jedno. Nijak jim ty jejich důvodu nijak zvlášť vehementně vyvracet. Když mi říkaly, jak jim se mnou bylo dobře, jak si váží toho času, odpustil jsem si poznámky typu: „Kdybys mě milovala, vydržela bys to.” Nemám vlastně už žádné poznámky. Říkám si: „Chceš skončit, ke skončení máš své důvody a navíc: Neseš si za své činy odpovědnost.

Toho, co přijde po mě, nepotřebuji znát a nepotřebuji se k němu vyjadřovat. Nechci s ním soutěžit, neb bych ani nevyhrál a jen bych ti dal do rukou možnost, jak mě přes tu soutěž ovládat. Nechci být ovládaný ženou, která mě opustila.” Jak jsem řekl. Strach nás nutí dělat hloupé věci, strach nás chrání před neuváženým rozhodnutím a chováním. Obav a strachu se nelze zbavit, lze je vhodně použít, až nakonec odplynou samy, do doby, než je té emoce opět třeba.

Každá emoce má svůj důvod. Nic není jen tak a není dobré se snažit být bez emocí. Bez emocí se nikdy nemůžeme správně rozhodnout. Jsme -li v klidu, můžeme rozvažovat, a najdeme řešení. Cítíme-li smutek, ztratili jsme například něco cenného. Občas i vlastní chybou. Vyhneme se něčemu ještě smutnějšímu. Bezmoc nám může ukázat, že přepínáme své síly. Máme-li strach, můžeme se zeptat, co nás ohrožuje? Hnus nás varuje před požíváním něčeho, co nás může poškodit zdravotně, nebo psychicky.

Dnes, když tu byla ona žena, co miluje marnou láskou alkoholičku, která miluje víc svou láhev kořalky než ji, jsem si říkal, že mnohá jiná by brala tu lásku všemi deseti. Leč, někdy milujeme ty „nevhodné,” kteří nás opouští buď kvůli kořalce, nebo protože jsme zklamali jejich očekávání, a nebo proto, že přecenili své síly a neuvědomili si jak těžké je z někým žít. Je-li třeba o hodně starší, nebo hodně mladší.

Kdysi si mi jedna o mnoho mladší žena stěžovala, že žila roky ve vztahu s mužem o hodně starším a ženatým. Prý je na starší muže a ten sice svou ženu nemiloval, leč rozvádět se nechtěl, nechtěl ani děti. Rozešla se s ním. Pak potkala staršího muže, bez závazku, který byl ochotný si ji vzít, mít děti, ale nechala ho, proto že byl o hodně starší a ona nevěděla, jak by reagovali rodiče a měla strach, že ji umře a bude sama.

Zaujalo mne její dilema. Když dostala, co chtěla, bála se toho daru. Prý si s tím mužem rozuměla náramně, jen se bála toho citu, do kterého padala. I on do něj prý padal. Ze strachu se s ním rozešla. Byl ochoten splnit ji přáni a když měla udělat ten krok, couvla. Inu, ne každé přání, které se nám splní, nás také jeho splnění uspokojí. Jo jo.

Odvahu občas sbírat po troškách.

Rád jsem v dobách mladosti čítal E.Setona. Jeho knihy o lesní moudrosti mne přitahovaly a především asi nejzásadněji, kniha „Dva divoši.”

Nejvíc mi utkvěla v hlavě otázka Guye na Caleba Clarka, co považovali Indiáni za nejdůležitější. Čeho si nejvíc cení. A Caleb odpovídá. „Statečnosti.” Viděl jsem Indiány v Kanadě, když jsem putoval po Kanadě pěšky, nevím jestli tomu ještě Indiáni věří, jak to Seton ústy Caleba Clarka říká, ale mne ta odpověď ovlivnila na hodně let. Romantické mládí by se řeklo.

Dodnes si myslím, že jsem měl štěstí, že v dobách mého dětství jsem mohl číst tu brakovou literaturu, nazývanou Rodokaps, což znamenalo „Romány do kapsy.” Pochopitelně převážně westerny. A pak se opět začaly promítat v kině a v televizi, tedy vzácně, ale promítaly.
Vrátím se k té výše zmiňované statečnosti. Statečnost jak ji vnímám já je důležitější než se může mnohým zdát. Mít odvahu postavit se za svá práva, za svou důstojnost, za svůj názor, víru, je mnohem cennější, odvážnejší než někde padnout, jen tak mimochodem hrdinně v boji.

Mnozí lidé dnes mají pocit, že víra, svoboda jsou celkem nepotřebné atributy. Leč troufnu si tvrdit, že pokud nemá jedinec odvahu se postavit za svá práva, za svou důstojnost, dát ostatním hranice, který je ochoten si hájit své hranice, pak nemůže uspět podle svých představ a stane se emoční obětí. A není svobodný.

Tedy Caleb Clark dal Guyovi pravdivou informaci. Neboť jak už bylo řečeno, nejen stanovit hranice, hájit si svá práva, ale překonat strach a mít odvahu ke změně. Nebo mít odvahu, neměnit nic, nechat věci jak jsou a a počkat jak vše dopadne. Musím říct, že taková situace osobně pro mne není zrovna nejlepší, co by jich člověk chtěl mnohokrát zažít.

Čekat bezmocně jak vše dopadne, muset nechat věci jít svou cestou, to čas od času chce hodně kuráže. Ne vždy ji člověk má. Pokud ji nenajde, dost často napáchá škody, které jdou jen málokdy vrátit. Nejvíc tyhle hříchy má ve vztazích, které jsou nalomené.

Navíc jeho okolí, které je mnohdy nervóznější než on, nabádá: „Tak sakra, udělej něco, na co čekáš?” Lidé se rozejdou, někdy vlastně ani nevědí celkem z jakého důvodu, případně racionalizují, to jest vymýšlí si důvody, jen aby nemuseli říct, že se vlastně bojí, jak ten vztah dopadne, jestli se jim povede ustát tu krizi, nechtějí čekat, neboť nemají dost odvahy a vše skončí. tedy jeden z nich. A odejde.

Přijde ten opuštěný, hledá jak by vše napravil, bojí se, že bude sám, nezvládne samotu, jednoduše ho opustí odvaha a zahltí strach. Strach z toho, co bude dál. Nikdo nevíme, co bude dál? Já říkám v takových případech: „V tuhle chvíli jsi bezmocný, pokud se tě ten druhý/há rozhodne opustit, nemůžeš nic dělat než jen čekat. Všechno co řekneš, uděláš, toho druhého s velkou pravděpodobností popudí.Čím méně řekneš a více počkáš, tím méně škody pravděpodobně naděláš.”

Popuzený člověk, většinou nemívá klidné uvažování a zabředává víc a víc do svých racionalizací. A hledá řešení jak uniknout. Uniknout pocitům viny, mnohdy uniknout pocitu studu atd. Ten opuštěný musí najít v sobě odvahu, aby setrval nějaký čas v samotě. Ta není příjemná, leč mnohdy bývá hojivá. A to pro oba. A buď ten opouštějící nazře, že nebylo tak zle a udělá pokus o návrat, nebo ten opuštěný pochopí, že jak rád říkám: „Nejvíc si mi drahý/á prospěl/a, tím že si mě opustil/a.”

V momentě, kdy opuštěný dospěje k tomuto poznání, osvobodí se díky své odvaze setrvat sám. Nehledat, nevolat, nepsat, zachovat klid. A chce-li aby vztah pokračoval, dát v případě, že ten nazře, že se unáhlil, prostor pro návrat. Bez blbých komentářů, co mají ukázat tomu druhému, jak se lísá. Nebo jak si blbě vybral, a teď dolejzá. Tedy, stojí-li o ten návrat. pakliže ne, ani v tom případě není dobré dát tomu druhému sežrat jeho „lísání se.”

Mnozí z těch, co uplatnili tuhle metodu nehledání a neoplácení, neprodělali. Když nic jiného, zachovali si svou důstojnost. Já osobně smažu vždy číslo telefonu, mail, facebookové přátelství, nechci nic vědět, dokud mi ta žena nemá sama ochotu sdělit, co a jak. A to ještě ne vždy. Někdy řeknu: „Víš, já už ani nechci vědět jak se máš, co dělaš a jak se ti vede.” Namítá-li něco v smyslu, že můžeme být přáteli, řeknu ji klidně. „V tuhle chvíli na nějaké přátelství nemám, možná budu mít zájem za rok, možná za dva a možná nikdy.”

Konečně, opustila mne, protože jsem ji nebyl dost dobrý, takže co bych se ucházel o přátelství z někým, komu nejsem dost dobrý na lásku? Má-li kdo nějaký důvod v tom vztahu pokračovat tímto způsobem, nic proti tomu, ale pro mne to není. I k takovému rozhodnutí potřebuje člověk odvahu, protože musí unést pomyšlení, že ho ten druhý považuje za náfuku, či slabocha.

Odvahy, jak je vidět není nikdy dost. Jak odvahy něco udělat, něco říct, něco odmítnout a něco neudělat. Riskovat. Ale jen někdy a někdy mít odvahu neriskovat a nechat život aby šel svou cestou a jen sledovat, co se děje. Sám musím tu odvahu občas sbírat po troškách. Inu, odvahy opravdu není nikdy dost. Občas kousek schází. Někdy ten nejdůležitější kousek. Jo jo.
…už mám těch řečí víc než dost, chápu, že jsem byl jen pouhý host. Těch pár věcí, co u tebe mám, mi sbal. Už mám těch řečí víc než dost…



Buďto ty anebo já
Sladké dávals kdysi pusy
To však už je za náma

Nic přínosného ten způsob života nenese.

Opravdu nerad píši politicky zaměřené blogy. Ale musím se přiznat, že dobře napsané blogy tohoto ražení velmi rád čtu.

Jeden takový, vtipně napsaný jsem zachytil na čoklíku. Tedy na „neviditelnypes.cz”. Tam pan Vlk vtipně popsal současnost, vedenou různými aktivisty a aktivistkami, kteří touží změnit genderově svět. Sakra já už zažil tolik změn, že se docela rád bez nějakých obejdu. A jak se zdá a pan Vlk potvrzuje a nejen on, já i další lidé, už začínáme mít těch nekřesťanských proroků „Pravdy a lásky” docela dost.

Odkaz na blog. Záblesk
zdravého rozumu

Ano, docela si pamatuji odpověď, Ježíše Krista apoštolům, když se ho ptali, které přikázání je největší.
`Slyš, Izraeli, Hospodin, Bůh náš, jest jediný pán; miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své duše, z celé své mysli a z celé své síly!‘ Druhé je toto: `Miluj svého bližního jako sám sebe!‘ Většího přikázání nad tato dvě není.“ (Mk 12,28-31).

Mít odpovědnost za sebe, mít lásku k druhým a k sobě je základem křesťanských hodnot. Za svoji víru, skutky i slova si odpovídáme jeden každý sám. Před Bohem, pokud Boha lidé nemají, svým svědomím, pokud někteří nemají svědomí, narážejí ti lidé bez svědomí na odpor. Zasloužený odpor.

Ne, skutečně nic nevidím na přínosného na některých aktivitách, které ti různí genderoví aktivisté prosazují. Vyvolávají pouze chaos. Z chaosu se dá mocensky těžit. Dělám práci, která mne nutí samou podstatou umět přijmout téměř kohokoliv. Na druhou stranu mě nutí být obezřetný a neskočit na každý špek, co mi ti upřímně hledající lidé hodí.

Zároveň mě nutí moje povolání, nenechat se vysát, dovolit abych vyhořel a třeba se existenčně zničil. Pokud bych tak dopadl, nebyl bych nikomu k ničemu. Stal bych se zcela nepotřebný. Pokud dovolíme, aby tuto civilizaci ovládli mocensky jednající jedinci a zájmové skupiny, vyhoří, existenčně se zničí tato civilizace a nebude jako dosud byla. Třeba poskytovatelem svobody myšlení a názorů.

Ze svého povolání vím jedno. Neustálé manipulace za pomoci negativního hodnocení, pod rouškou výchovy, vedou jen k odporu a odmítnutí. Mnozí lidé ani netuší, co ve svém okolí svým naléháním na změnu vyvolávají. Lidé jsou ochotni se smířit s ledajakým omezením. Jenže neustálé poučování, rýpání, napravování, jak někteří rádi zdůrazňují, vede ne ke změně rýpaných, napomínaných, ale jen ke zlosti.

Pak nastanou chvíle, kdy tlak „vychovatelů” nabude takové síly, že protitlak ty tlačící smete. Bohužel vinné i nevinné. V povodni se utopí prostě i ti, co ji nezpůsobili.

Bible je psaná v dobách, kdy lidé daleko více než dnes čelili existenčním starostem. Z toho důvodu má odpověď na každou situaci. Kvalitní odpověď. Ti, co ignorují ono přikázání, co říká: Miluj bližního svého, jako sebe sama! Nedbají na ostatní, jejich pohled, jejich názor, zjistí, že se dostávají do izolace, místo toho aby se dostali mezi ostatní lidi.

Ti, co mají existenční starosti, nemají čas se zabývat genderem. Nasytit děti i sebe, nemít zimu, nutí lidi více dodržovat zásady koexistence. Jak se zdá, příliš velký hlad a příliš velký blahobyt způsobují ztrátu rozumu, který vede člověka ke spolupráci s druhými lidmi.

Celý život se ujišťuji o jednom. Pokud se starám sám o sebe, nemusí se o mě druzí starat, pokud se nemusí druzí o mě starat, mají dost síly se starat o ty, v jejich okolí, co jejich starost potřebují. A já díky své starosti o sebe, jsem schopen být prospěšný těm, kteří jsou potřební. A kteří o moje úsilí být jim prospěšný stojí.

„Poskytovatelé obecného dobra”, velmi rychle zjistí, jaké pro ně plynou výhody z jejich „dobroty.” A naučí se svou „dobrotu” velmi rychle využívat. Pak najdou armádu „utlačovaných”, která jim pomůže prosadit jejich hodnoty. Aby ta armáda nakonec zjistila, že byla nástrojem, co měl prosadit blaho několika málo jedinců.

Tohle jsem zažil v totáči. Bolševik napřed v Rusku, pak jinde našel ty, co byli chudí, bezprávní, aby jim slíbil, co se slíbit dá a nakonec v zemi, kde i v dobách nevolnictví neexistovalo, že by lidé umírali hlady, tak v té samé zemi za několik desetiletí lidé hlady umírali. Po milionech. A v dalších, když tedy hlady neumírali, tak marnili svůj život a čas stáním ve frontách na cokoliv. A někteří v převýchovných táborech, či emigraci. Ta emigrace byla ale trochu snesitelnější, než třeba Jáchymov.

A jak se zdá, podobný přístup s podobnými výsledky nám nabízejí všechny ty lidskoprávní organizace. Napřed správný názor, postoj a teprve potom to další. A trvají na tom, že většinová společnost má povinnost jim zaplatit jejich manipulace o tom, co je správné a co nikoliv. Za takových vládnoucích poměrů, pak čekají pro nesouhlasící jen ty tábory, či emigrace. Pro mne je důležitá svoboda, nikoliv správný názor.

Nemám zájem o způsob života, kde je důležitější a rozhodující správný ideologický postoj a svoboda je v nedohlednu. Má-li kdo potíže se svou identitou, psychikou, nechť navštíví, psychologa, psychiatra, sexuologa, zaplatí si konzultace, které mu umožní nahlédnout do svého nitra a vyrovnat se se situací. K tomu tato povolání jsou. Kdysi tohle suplovali kněží, dnes se zabývají těmito tématy, pomáhající profese.

Všichni ať si žijí podle svých možností a schopností. Ale za své. Číst a psát naučí v základní škole, která je povinná a z našich daní, kde ty dovednosti získá každý, kdo má jen trochu zájem. Všechno ostatní je na nich. Všichni máme nárok hlásat svobodně své názor. Ale musíme počítat s tím, že ne všichni s námi budou souhlasit a budou se chovat podle našich požadavků. Ani v oblasti tolerance všech projevů na veřejnosti.

Nemám nic proti požadavku homosexuálů, uzákonění manželství. Mohou, klidně kolik chtějí, ale i oni, stejně jako nevyhranění lidé se sexuální identitou musejí počítat s tím, že se najde dost těch, co jim nebudou chtít vyhovět. Budu patřit mezi ty, co budou hlasovat pro takovou stranu, která jim nebude chtít v parlamentu vyhovět. A klidně se jim můj postoj nemusí líbit. Homosexuálům, genderovým aktivistům, či feministkám. Marxismus a neomarxismus, gender nepovažuji za společenský způsob života mě příjemný a přijatelný. Jo jo.

Rozpoznat riziko je velké moudro

V poslední době mě začíná bolet v zádech. Což mne nikdy nebolelo. Jo stáří se dostavilo. S bolestmi v zádech.

Dají se ty bolesti, které nejsou nijak hrozné rozcvičit, což pilně praktikuji, ale už to není ono. Jak kdysi říkávala jedna hodně eroticky zatížená milenka: „Husp Jeníčku nelez z toho pelechu, jde se na věc.” Kdepak, už je to, pomalé vstávání, myšlenky na erotiku se dostaví až po pomalém protažení, osprchování studenou vodou. A ty myšlenky jen pozvolna, napřed mám hlad. Chuť na kafe a až potom nějaká láska až do odpoledne.

Pobavila mne kdysi jedna má bytná, která mi vyprávěla o nevěře svého muže. Domnívala se, že když je odpoledne doma a nikde netrajdá po nocích, že ji je věrný. „ Přeci se souloží večer.” Pravila. Pak zjistila opak. Muž ji nevěrný byl a to skoro každé odpoledne ve své ordinaci.

V životě nás potkají různé věci. Ale musím říci, že ona dáma vyřešila situaci skvěle. Pozvala oba účastníky nevěry, položila jim otázku, kdy tedy bude svatba? Jejich svatba. Tím je naprosto zaskočila. Brát se nechtěli. Jí tedy manželství zůstalo včetně do smrti provinilým manželem, který nenašel odvahu odejít.

Mosty padají, lidé se rozcházejí, a život jde svým tempem. Osobní radosti a tragedie vlastně ovlivňují nejvíc chod světa. Přemýšlel jsem čím bych asi chtěl být, kdybych nebyl terapeut. Přišel jsem na tom, že rozhodně ne novinářem a zabývat se politikou. Vidím na některých svých klientech, kteří jsou novináři, jak je tahle profese devastuje.

Ono je jasné, že lidé, kteří se zabývají jen tragediemi, politickým chaosem, bojem, jsou tím ovlivněni. Z toho důvodu se většinou vyhýbám komentování politických kauz. Občas něco napíši, jsem udivený jakou to má čtenost, ale na druhou stranu, víc by mě těšilo, kdyby lidé četli rádi o tom, když napíši, že bolest zad se dá zmenšit a odstraňovat cvičením, ale skutečnost je jiná.

A tak píši o tom, co mne baví, zajímá, ulehčuje mi život. Nerad dávám přímé návody, protože každému vyhovuje něco jiného. Recepty na úspěch moc neexistují. Tedy, internet a knihkupectví jsou plné nabídek na štěstí. Jenže já mám pořád jednu zkušenost. Cesta ke štěstí je trnitá, úzká, abych použil biblického přirovnání a pohodlí je na ni jen občas.

Je úleva, když se hezky protáhnu, pomalu, s ohledem na hranici bolesti, kterou se nesnažím překonat, ale těsně se před ní zastavit a postupně ji posunovat, až se může hýbat bez bolesti jak potřebuji. Náš život a naše tělo jsou nejlepší učitelé. Pokud člověk pochopí, že není nutné se stále přemáhat, někam posunovat, něco překonávat, má kliku.

Umět se vyhnout riziku, rozpoznat riziko je moudro, které je z mého hlediska neocenitelné. Větší než schopnost prorážet hlavou zeď, větší než zatvrzelost s nímž mnozí zápasí se životem, místo toho aby nechali ten život plynout. Umět si hlídat své hranice, nenechat se vyprovokovat do nepředložených změn, které vlastně nijak a k ničemu nepotřebuji. Měnit jen chování, co mi vyloženě ubližuje. I s tím je tolik práce, že většině lidé ono úsilí o změnu vydrží na léta.

A malý dodatek. Jestliže měním chování, které mi ubližuje, třeba nadměrné pití alkoholu, kouření, hazard, či drogy, nadměrné sledování porna, zjistím, že většinou přestanu svou změnou chování ubližovat nejen sobě, ale i druhým. A pro bojovníky a válečníky. Hřbitovy jsou plné hrdinů. Jen málokdo umře na nedostatek alkoholu, či hazardu. O drogách nemluvě. Stejné je tohle s nevěrou. atd atd. I když nevěra je sladký hříšek. Jo jo.

Svatební den mé dcery

Včera se vdávala má nejmladší dcera Babeta. Svatba proběhla jak měla, nevěsta měla bíle šaty, ženich a několik jejich přátel uniformy Star trek.

Takže jsem, abych nevybočoval, vedl nevěstu, co by otec ve svém tmavomodrém hedvábí, čínského střihu, co mám i na vystupování v divadle. Ale dá se použít i na svatbu, jak je vidět. Dceru mé oblečení potěšilo. I když jsem byl bosý. Svatba byla na lodi, tedy obřad, svatební hostina v hospodě.

Nejsilnější dojem byl asi ten, že jsem si uvědomil, že už jsem vlastně zase svobodný. Děti dospělé, o sebe se starající, což je z mého hlediska svým způsobem dobré vychování. Pochopitelně seznámil jsem se z ženichovou matkou, potkal jsem se se svými dalšími dcerami, co též se mnou byly na obřadu, a vnuky. Hezká rodinná sešlost. Matka nevěsty, má bývalá žena, mi odpověděla na pozdrav. Ani se na mě nezaškaredila, což je z její strany vlastně nabídka k míru.

Alespoň já to tak beru. Dceru máme společně, oba si zcela určitě přejeme aby se ji v životě vedlo, tak nepadlo jediné křivé slovo. Nakonec, odešel jsem poměrně včas z hostiny, popovídal a zatancoval s vnučkou, která chtěla tancovat, s vnukem, ten také chtěl tancovat, ale s mámou, tedy mou nejstarší dcerou, nikoliv ze sestřenicí Elenkou. Domíkovi je šest, skoro sedm, Elence pět, tak nakonec byl dobrý i děda k tanci. Pro oba. Brali jsme to podle hesla: Kapely králem staň se, já umím všechny tance…

Poseděl jsem, pak jsem zjistil, že Radka, která byla také pozvaná, chce jet domu, protože jede na Vysočinu, se svými dcerami. Hodilo se mi to, nějak už nepreferuji velké sešlosti a příliš hluku. Toho důležitého jsem se účastnil, nevěstu jak se sluší a patří k oltáři dovedl a víc se ode mne snad ani nečekalo. Ono se mi na tu svatbu ani moc nechtělo.

Byla taková netradiční těmi uniformami, obřadem na lodi, projíž’dkou po Vltavě a vlastně mimo svých dcer a vnuků, pokud nepočítám bývalou manželku, jsem nikoho neznal.

Většina svatebčanů byla o dvě generace mladší. Včetně dcery i ženicha, Berou život jinak, tradice je nijak nezajímají, mají svůj svět a i když jsem si myslel o něčem svoje. Chápal jsem, nebo jsem se aspoň snažil, že se nežením já a oni si udělají tu svatbu tak, aby jim vyhovovala a měli hezké vzpomínky.

Poskytl jsem nějaké finance a jinak jsem se do ničeho nepletl. Přišel jsem až na obřad. Bylo mi líto, že nedorazil bývalý tchán, zlomil si v devadesáti letech nohu. Tchyně loni zemřela. S tou jsem si nějak rozuměl. Jo, ne vždy máme, co chceme.

Jak říkám, asi už jsem zase svobodný. Už štěstí mých dětí není na mě. Jistě, nikdy se člověk, pokud je při rozumu, nepřestane zajímat, obávat se, ale pokud ví a trvá si na tom, že už není štěstí jeho dětí na něm, nebere si na sebe věci dětí, co mu nepříslušejí, pak má kliku jak on, tak ty děti.

Láska je také, mimo jiné víra, že ty děti jsou minimálně tak chytré a schopné jako on, nechá své děti projít korektivní zkušeností, věří, že oni vědí nejlépe, co potřebují, co si přejí. A nechá je udělat, co udělat chtějí.

Sice jsem měl cestou ze svatby v autě řeči, co mohli udělat jinak, leč řeči se vedou a voda teče a v autě mimo sluch svých dětí, mohu vyslovit ledacos. A byl jsem rád, že jsem nejel ani taxíkem, ani MHD, ale tou starou Felicií. Představa, že se sejdeme až na té lodi, mě napřed dopálila, nakonec jsem vychladl a pokrčil rameny. Inu, byla to jedna z mých představ, jak by to mělo probíhat.

Dorazil jsem domů, v klidu se díval na fotbal, upekl si půlku kachničky. Sladké nejím, tedy jsem si nevzal koláčky a ten švédský stůl, co měli byl skvělý, tam jsem se slušně najedl, ale při fotbalu mi vytrávilo. Tedy při sledování a kachnička voněla, tu polovičku jsem spořádal jen tak, bez přílohy, všude klid a mít. Tak pro mne skončil svatební den mé nejmladší dcery. Jo jo.

Tak mi říkej a budu tát

Dočetl jsem se, že paní Jermanová, hejtmanka středočeského kraje má jako, mimo jiné bonus, služební auto, které smí využívat ji její manžel.

Je krásné, že paní hejtmanka má podobně jako já, asi tabulkový plat. Netušil jsem, že k tabulkovému platu je možné mít ještě bonusy pro manžela. Budu se muset jít zeptat na ředitelství nemocnice, zda by mi nemohli, přeci jen už mám svůj věk, dát k dispozici auto se šoférem. S tím , že by ho mohla řídit má láska. A použít na cesty za svou prací. Přeci, jen ona stará Felicie už není ono.

Ale obávám se, že nedostanu nic. Na bonusy nemám nárok. Ach ano, já zapomněl, také mám bonus. Stravenky. A ty mohu utratit za kohokoliv. Na co já si vlastně stěžuji? Tabulkový plat, plus příjem z jiné činnosti, daněný, a ještě mohu paní hejtmance přispět na její bonus. A ona může rozmazlovat svého milovaného manžela. Vlastně podpora rodiny. Život je prostě krásný, když člověk domyslí souvislosti.

Celý život chci být prospěšný a zde mám takovou nádhernou příležitost. Manžel paní hejtmanky může rychle stříhat své zákazníky. Já mu vydělat sice nedám, neboť mám nestříhané vlasy do půli zad. A jak z ní slogan: „Máš-li dlouhý vlas, nechoď mezi nás.” Tedy mezi honoraci. Ale mohu, jak už jsem uvedl výše, přispět k jeho rodinnému štěstí. A on si s paní hejtmankou může zazpívat: štěstí, tak mi říkej a budu tát… Až samým štěstím u nich opakovaně nastane splynutí duší i těla.

Chápu, že já se svým povoláním, nemohu ani na chvíli konkurovat paní hejtmance a jejímu manželovi. Ona má na starosti celý kraj. Já jen pár lidí, co jsou vlastně už na kraji společnosti a já se pokouším ve spolupráci s jinými z nich vykřesat trochu chuti do života a pan manžel má na starosti účesy krásných dam. To je přeci odpovědnost.

Jo Škoda Superb. To je auto, hodno prince manžela. Koneckonců, včera mě v něm vezl jeden klient, měl stejnou cestu k domovu, takže vím o jeho pohodlíl. Jenže klient je soukromník, auto si koupil zřejmě za nakradedené peníze, ten samý parazit, jako já, co ten stát okrádá na daních a zabraňuje tak našim milovaným státním úředníkům takové bonusy. Jsme tedy skutečně málo laskaví na své služebnictvo.

Oni nám slouží v potu tváře, do roztrhání těla a v mediích, tedy jen některých, mocně záludných, by jim nepřáli ani trochu radosti a pohodlí. Dokonce o papalášských zvycích píši. Ne, určitě ne, nemá paní hejtmanka papalášské zvyky. Sice jsem ji nevolil, a zřejmě ani volit nebudu, ale takové pomluvy v médiích. Styďte se vy novináři. Na takové dámě, nitku suchou nenecháte. Jo jo.

Hořký konec občas pomůže

Jerom Klapka Jerom ve svém slavném románu „Tři muži ve člunu,” se vyznává ze své ochoty sledovat pečlivě kohokoliv při práci a nepřekážet.

Přiznávám, že touhle schopností, též oplývám. Dorazil elektrikář, co mi má zapojit větráky, které jaksi při předělávání bytového jádra opominuli tehdy zhotovitelé a já byl dlouhá léta bez větrání v koupelně. Větrat jsem musel otevřenými dveřmi. Každý další pak říkal, že je to obtížné, skoro nemožné. Petr přišel, shlédl, řekl cenu, čas kdy dorazí a já sleduji jeho pracovní činnost.

Rád nepřekážím a sleduji. Vždy jsem nadšen lidmi, kteří řeknou, udělají, zbytečně nekecají. Je jich málo, ale jsou. Jo na takových stojí svět. Vždy mě uváděli do vytržení lidé, co uměli rukama. Umět rukama znamená totiž, nejen rukama, ale i hlavou. Já vím, že všichni antropologové, sociologové, herci, zpěváci a další jim podobní, co se tak rádi vytahují svou nešikovností, v televizi a jinde, se cítí nad ty umělce řemesla, domnívají se že jsou, vysoko nad nimi, ale to je jejich nehorázný omyl.

Chlap, který neumí si sám něco udělat, tím nemám na mysli masturbaci. Ale třeba složit aspoň nábytek z Ikey, nebo vyměnit kohoutek, (Tím nemám na mysli ty, co tedy by uměli, jen jsou líní.) Ale takového, co pýcha mu nedovolí, se pomalu učit, jak na to, není u mě chlap. I kdyby měl svaly jen se svalit. Jedna věc je nemít čas, protože zrovna hraje Sparta, nebo sleduji Slávii, jak horko těžko vyrovnává v poháru. A druhá opravdu neumět. Nechtít umět.

Ano, pokud se mohu práci vyhnout, vyhnu se ji. Nakonec, dělal jsem třicet let rukama a mám za to, že třicet let je dost, abych si na práci někoho sjednal a odborně zíral, jak se mu při tý práci vede. Holt jsem macho, co má svoje zvyky a úroveň chlapa posuzuji, jak si umí v životě poradit s překážkami.

Chlap, co si neumí uvařit, vyprat, nemá nárok kritizovat u stolu jídlo, které uvařil někdo jiný. Ten má nárok a právo pouze mlčet a sníst, co mu dají a poděkovat. A vzít na sebe košili, co mu žena dá. nekritizovat, že má na rukávech puky. Chlap, který je líný se něco naučit udělat, má jedinou povinnost, zaplatit tomu, co umí, co si ten řekne. Protože nemá ani trochu přehled, co opravdu ten člověk, co umí, dělá. Může se vztekat, může plakat, ale jinak nic.

Jasně, jsem ten starý chlap, co si myslí, že někdy je lepší se ženskými nediskutovat, hlavně, když něco chce, něco ve smyslu, „taková maličkost, co máš za chvíli.” Chlap tu práci udělá po svém, postaví ženskou před hotovou věc a nechá ji aby se smířila se situaci. On ví, jak to je a jak to není. Ten se nenechá vyvést z míry.

Stejně nechá ženskou udělat všechny možné její nápady. Pouze sleduje kam až to ona dotáhne a počká na zadostiučinění, kdy ona ho požádá o pomoc. Pokud situaci ona žena zvládne, raduje se, protože ví, že se na ni může spolehnout. Tahle metoda se mi mnohokrát osvědčila, sledujíc její počínání, jsem pravil. „Tohle nepůjde.” Ovšem upozorním jen jednou. Pokud nedbá, pak už jen sleduji. Mnohdy až do hořkého konce.

Hořký konec, některých činností, je nejlepší korektivní zkušeností. Pro ženy i muže. Jsou lidé, co se poučí hned poprvé, jsou lidé, co potřebují několik pokusů, a jsou nepoučitelní. Ti trpí celý život. Právem. Jsou ženy, které celý život vyžadují nemožné a diví se, že nic nedostanou. Ty opravdu celoživotně trpí nedostatkem lásky a porozumění okolního světa.

No nic, Petr pomalu dodělává, probrali jsme ty jeho předchůdce, kterým se jen nechtělo a tak si dali práci mi vysvětlit, že to nejde. Jsem rád, že jsem na ně nedal a pozval někoho, co s tím nemá problém. A udělal jsem zkoušku systémů a funguje vše jak má. Trvala mu ta práce dvě a půl hodiny. Jo jo.

Posílám vás tam, kde se umírá

Čtu si titulky blogů o smrti tří vojáků, co je zabil sebevražedný
útočník. A myslím na tu slavnou větu, co řekl generál François Oscar de
Négrier, příslušníkům cizinecké legie.

Vy, legionáři, jste stvoření pro smrt, a já vás posílám tam, kde se
umírá.“

Myslím, že tohle je platná věta nejen pro legii, ale i všechny vojáky,
každé armády světa. Vojáci jdou, nebo by měli jít, sloužit do armády s tím,
že když bude třeba, budou zabíjet, nebo budou zabiti.

Kdo s tímhle z těch profesionálních vojáku nepočítá, ten se jaksi zmýlil
ve výběru povolání. Být vojákem, je dost rizikové povolání. Následné pocty,
jsou sice pro oko diváka zajímavé, leč už jen pocty. Nemám potřebu, ty
zabité pomlouvat, nebo na ně pět chvalozpěv. Stalo se jim asi dřív, to, co
čeká každého z nás. Zemřeli. Byli to vojáci. Dobrovolníci.

Kdysi dávno jsem viděl dokument o Československém armádním sboru, který
osvobozoval Kyjev. Ona to vlastně byla tehdy jen brigáda. A jeden z těch
příslušníků té brigády popisoval jak při útoku střepina urazil jeho
kamarádovi hlavu. Pak jsem v jednom dokumentu o Dukle, zase dostal
informaci, že každý padlý, i ti zastřeleni při ústupu dostali Československý
Válečný Kříž.

Moji dva strejdové, Michal Ťasko a Ján Mandzák, co sloužili v
Československém armádním sboru, měli ty kříže každý dva. A ještě další
československá vyznamenání. O válce nikdy nemluvili. Jizvy neukazovali. Oba
jich měli dost. Viděli hromady mrtvol.

Válka není nic hezkého a ve válce se zabíjí. Vojáci umírají.
Přesně jak zpívá Petra Černocká v písničce: „Tamtamy.” a
jdou další vojáci, vřavou bojů se trmácí, cesty tam hroby vroubí.Včera se
ještě smál, dnes se zemí se snoubí…
Na každého, na té či druhé straně,
čekala máma, holka, nebo někdo jiný.

Umírat ve válce je úděl vojáka. Nemusí se nám to líbit, ale je tomu tak.
Mnozí vysoce okarmovaní i neokarmovaní pitomci, jednoduše nechápou.

Nechápou tuhle prostinkou pravdu. Vojáci jdou tam, kde se umírá.

A baví se zda ti padlí jsou hrdinové, či nikoliv. Jak říká
jeden můj klient: „Chytrého nepoučíš.” V každé armádě berou
vojáci, žold. Jak jsme tomu říkali, coby záklaďáci. Jestli malý, velký, je
jedno, brali jsme peníze, cvičili nás zabíjet a a za ty peníze se od nás očekávalo, že půjdeme tam
kde se umírá. Na poli cti a slávy, jak se říkalo.
I když jsme nešli, tak ono očekávání tam vždy skryté bylo.

Stejně jako hasiče, policajty posílají tam, kde hrozí nebezpečí a je tam
riziko úrazu, nebo smrti. Prostě se od nich za plat očekává, že půjdou tam,
kde se prostě občas i umírá. Ti i ti, dělají svou práci. Nic víc a nic méně.
Jo jo.

Čas milovat a čas nenávidět

Čtu si různé texty. Renomovaných autorů jako je třeba Jacques Rupnik, nebo Karel Hvížďala, k tomu filmového a literárního kritika Kamila Fily.

U toho mne zaujal jeden jeho text, ke kterému jsem přišel díky tomu, že jej někdo, už si nepamatuji kdo, zveřejnil na FB: Od nerda a cinefila k intelektuálovi a kritikovi Nehodnotím ten text, jen jsem si všiml, že vlastně a teď cituji.

Když píšu články nebo postuju příspěvky na Facebook, mísí se ve mně dva přístupy. Ten první, politický-veřejný, je vždy optimistický – Never give up! We can do it! Ten druhý, osobní-estetický, vidí svět jako lidskou tragédii, případně komedii. Když něco popisuju ve zkratce, vysvitne na povrch komediální stránka, absurdita, jíž se nelze nesmát. Při zpomalení popisu, mentálním usebrání a nevyhnutelném fyzickém stárnutí, jejichž nejpřesnější popisy jsem si pro sebe objevil v románech Michela Houellebecqa, vidím život jako smutnou sérii nezdarů, spíše osobních než intelektuálních.

Podle Kamila Fily je život sérii nezdarů a optimismu, který má za povinnost dodržet. Pochopitelně, Kamil Fila má právo vidět život jako sérii nezdarů pro sebe a zároveň optimisticky, pokud se vyjadřuje pro nás čtenáře. Tahle rozpolcenost bude zřejmě znakem intelektuála. Pochybovat a k tomu se vyjadřovat bez pochybností.

Je fakt, že takhle bych asi psát neuměl. Stejně jako se neumím vyjadřovat k politice jako třeba Jacques Rupnik. Vlastně mohu vidět život jako sérii nezdarů, leč to bych zřejmě asi musel ztratit paměť. Nebo bych mohl vidět devadesátá léta prizmatem Andreje Babiše a jeho socialistických příznivců, kteří vidí těch dvacet devět let jako sérii promarněných příležitosti. A neustálých zlodějen.

Inu jak kdo? Pokud nechci nazírat svět podle filmových scénářů, nebo vyjádření politiků, dovolím si na rozdíl od některých intelektuálů vidět svět pro sebe, jako svět možností, které jsem využil, některé nevyužil, třeba jen z toho důvodu, že jsem nechtěl, nebo byl líný. A jiné, ty které mi socialismus, nikdy nenabídl, ale doba devadesátých a dalších let ano, využil beze zbytku.

Já chápu, že znakem intelektuála je vidět marnost světa, podobně jako ji vnímá kniha Kazatel. Tedy ta ne tak striktně. Nemyslím si, že vše je o penězích, ty jsou důležité, leč ne jediné hodnoty, které vládnou světem. Říká se, že mladé dívky milují starší pány jen pro prachy. Mám jinou zkušenost. Stejně tak jsem dostal mnohé, aniž bych musel za všechno platit penězi, dokonce jen tak zadarmo. Kupodivu.

Nedělám si o světě iluze, leč nechci být jen škarohlíd. Není ke škarohlídství důvod. Ladislav Jakl řekl zajímavou větu, se kterou souzním. „Svoboda je víc než demokracie.” Uváděl to na příkladu, že když se demokraticky parlament rozhodne, že sebere Spartě a Slávii hřiště, spojí se sparťané i slávisté a budou usilovat o svou svobodu na těch hřištích sledovat fotbal.

Cítil jsem se dosud svobodný a doufám, že se budu i nadále cítit svobodný, protože se klidně svobodně mohu zamilovat do koho chci, vykonávat práci kterou chci a mám možnost tu demokracii za pomoci druhých lidí opravit takovým směrem, že si nikdo netroufne nikomu to hřiště brát. Nebo studnu, případně rybník.

Takže mám svobodu se rozhodnout. Chápu, že pro někoho je Jakl nácek a xenofob, jenže on si zcela svobodně hájí možnost, s něčím nesouhlasit. A svobodně vyjadřuje obavy z toho, co možná nikdy nenastane, ale co nenastane, vlastně nikdy nevíme. Pamatuji se jak jsem nikdy nepředpokládal, že se do mne starého pána, tehdy skoro v šedesáti zamiluje osmnáctiletá mladá dívka, která by mohla mít mladých na každém prstu deset.

Leč stalo se, co nikdo nepředpokládal. Stejně jako nikdy nikdo nepředpokládal, že se potichu spojí Izrael se Saudy. A amerického presidenta, který má v ekonomice úspěchy se snaží polovina Američanů popouzena médii zbavit úřadu. To také nikdy nikdo z těch intelektuálů nepředpokládal.

Život nám předkládá spoustu nepředvídaných věcí. Život není film, nebo literatura. Ty vždycky klopýtají za životem. Většina intelektuálů si toho klopýtání za životem nedokáže všimnout. Odvolávají se jeden na druhého a vlastně mají zakryté periferní vidění. Malé, ale hlasité skupiny vykřikují a nějak jim nedochází, že svět si jde svou cestou.

Necítím se okradený za těch dvacet devět let, co bolševik šel viditelně od válu. Další neobolševici se mi snaží namluvit, že vše je ukradeno, vše je v troskách a oni jsou povoláni k tomu, aby to dali do pořádku. Ale jak říká kniha Kazatel:

Vše má svou chvíli, každá věc pod nebem má svůj čas:
Je čas rodit se a čas umírat, čas sázet a čas sadbu vytrhat,
čas zabíjet a čas uzdravovat,
čas bořit a čas budovat, čas plakat a čas se smát,
čas rmoutit se a čas tancovat,
čas házet kamení a čas kamení sbírat,
čas objímat a čas objímání zanechat,
čas hledat a čas pozbývat,
čas chovat a čas odmítat,
čas trhat a čas sešívat,
čas mlčet a čas povídat,
čas milovat a čas nenávidět,
čas boje a čas pokoje.

Co tedy má ten, kdo se snaží, ze všeho svého pachtění? 10Vypozoroval jsem úkol, který dal Bůh lidem, aby se jím zabývali. On sám vše dělá včas a krásně a lidem vložil věčnost do srdce, člověk však nevystihne Boží dílo od počátku až do konce. Usoudil jsem, že člověk nemá jiné štěstí než radovat se a užívat života. 13Může-li kdokoli jíst a pít a uprostřed svého pachtění se potěšit, je to Boží dar!