Nech si to projít palicí…

Vždycky na konci pracovního týdne mám nejradši, když si mohu dát naprostý pohov od všech psychoterapeutických aktivit, nemusím poslouchat žádné příběhy atd.

Jsem rád, když mne někdy na ulici nebo v MHD zastaví bývalý klient. Přihlásí se, řekne jak se mu vede, že na mě vzpomíná nakonec v dobrém. Dobře se tyhle slova poslouchají, ale v pátek z toho zas až takovou radost nemám. Myslím v pátek odpoledne, kdy jedu domů. Většinou jsem unavený.

Jako včera. Prý zdali se jmenuji Jílek, ptal se starší seriozně vyhlížející pán. Odvětil jsem, že ano. Pochlubil se mi, že jedenáct let abstinuje, tím pádem mi děkuje za záchranu života, protože jsem mu před těmi jedenácti lety dal ráno na komunitě takovou čočku, že se mu z ní v hlavě rozsvítilo. Ptal se, neb si nebyl jisty, zda jsem to já.

Přes veškerou únavu, jíž jsem v tu chvíli prožíval. Musím říct, že mě pobavil. Život si s námi hraje. Včera ráno, na poradě, se mi má šéfová totiž pokusila velmi vlídně naznačit, že ta terapeutická intervence již jsem směroval k jednomu mladému hochovi, mohla být o něco vlídnější. Mám štěstí, že mé dvě šéfové, ta nynější i ta předchozí, obě jsou velmi vlídné dámy vůči pacientům. Udělaly by první poslední. Bez ironie. V dalším se pokusím ukázat, že vlídnost, ne vždy nese ovoce.

Leč, já tu její vlídnost vyvažuji svými mírně nekompromisními postoji, kdy některé hochy vrátím na zem a připomenu jim, že svět se neskládá jen z vlídných dam, ale i realisticky uvažujících gentlemanů, co vědí o závislých své a zas tolik na nekonečnou dobrotu závislých, nevěří. Jak je vidět, onen gentleman, co se jinak živí výukou našich potomků, si mě pamatuje dodnes. Díky mé „neurvalosti.” Jak se zdá, mé tvrzení: „jen vlídné zacházení s pacienty, nebo klienty, ne vždy někam vede.”

Onehdy se mi jeden klient pokusil vysvětlit, že se nechovám správně, když informuji své klienty o tom, kam povede jejich rizikové chování. Měl za to, že bych neměl trápit ty dva hochy, co nehorázně riskovali, a mlčet, protože oni přeci mají svůj rozum a nemusí brát má doporučení až tak vážně.

No, nemlčel jsem, musel jsem mu vysvětlit, že se pokouším je upozornit právě na ono riziko, které podstupují, neb přesně tohle mám v popisu práce. Rozhodně si nemyslím, že je dobré a korektní zatajovat klientům rizika, která pramení z jejich chování.

Ne vždy se rizika naplní, ale většinou ano. Jak s tím rizikem klienti zachází, je už jejich věc. Nedělám terapii, kde se terapeut rozhoduje za klienta. Onen protestující klient s pokračující skupinou nahlédl, že nic rozumného na mě nepožadoval.

Tak gentleman mne potěšil, necestoval se mnou dlouho a neměl zas až takovou potřebu se mi svěřovat o svém úspěšném životě v abstinenci. Poděkoval a zřejmě na mě byla únava vidět, takže se mi nijak nesvěřoval. Zřejmě se také nemá potřebu po práci bavit o správné výuce. Na Vltavské jsme se rozloučili.

Já jsem dorazil domu, chvíli si hrál s mým oblíbeným klonem operačního systému Solarisu, tedy s OpenIndiana Hipster, nastavoval, instaloval a ladil. Pak se díval na druhý díl Kmotra, Robert de Niro a Al Pacino, byli skvělí a po doražení mé lásky z pohřbu jejího strýce, na Lord of the Rings. První díl, prodlouženou verzi. Po létech shlédl, pořád si myslím, že to byl docela povedený počin, i když knihu mám mnohem více v oblibě.

Ještě se vrátím k tomu korektnímu sdělování. Já se domnívám, že nesdělit rizika chování, pokud jsem žádán, je velmi nekorektní jednání. Zatajování rizik, jejich zlehčování je občas přímo zločinem. A kecy o možném rasismu, xenofoboii a já nevím čeho ještě, jsou jen zástěrkou k tomu, že vlastně se ti lidí nechtějí zabývat nepříjemnými věcmi.

Být obelháván, udržován v nevědomosti se jednoduše nevyplácí. Nikomu. Krátkodobě možná ano, z dlouhodobého hlediska nikdy. Na tom filmu Kmotr, je tohle naprosto přesně vidět. Tolik moci a tolik strachu najednou, v takové míře, se hned tak nevidí, Měli moc, peníze a neměli ti gangsteři vlastně žádné přátele. Proto takový důraz na rodinu, přesto, ze strachu, z pomsty se zbavovali i těch nejbližších. Přímo v rodině.

A vůbec si nedělám iluze o konci těch „elit” co nás obelhávají, vědomě, nikoliv, že se mýlí. Oni prostě lžou, mažou nám med na hubu abychom mlčeli a nechali jim jejich pašalíky. Za svůj život už jsem viděl tolik zkrachovalých lhářů, že bych s nimi zahradil Dunaj, ne jen Labe, jak rád říkám. Ovšem, většina z nich stále věřila a věří, že bez lži a podvodu nic nejde.

Ono je skutečně těžké a nikterak jednoduché sdělit jasnou informaci. Téměř pro kohokoliv. Pochopitelně, je důležité dávkování, ale dávkovat neznamená lhát. Ani druhým, ani sobě. Nejhorší je, když lidé lžou sami sobě. Odmítají vidět realitu a díky tomu zabředávají do bažiny hlouběji a hlouběji. I když, zas je nutné říci, že občas se nesmí říct všechno. Jen něco. Ne všichni všechno unesou naplno.

Inu, někdy mám zvláštní druh odpočinku. Ale funguje. Píši, koukám na filmy, které nutí přemýšlet, trochu jinak, než přemýšlím v práci. Ale jo, vlastně se mi oním setkáním ulevilo. Ona ta informace, že co dělám má smysl, který mi potvrdí ti, kterých se ono mé konání týká, uvolní a potěší. Radost z úspěchu je sem tam potřebný, Jo jo.

A dáme sem můj oblíbený rokenrol, co celý týden zpívali pacienti na závěr komunity.

Když je něco skoro

Počasí je krásné, až děsivě krásné, pokud člověk domyslí důsledky. Pořád čekám, kdy začne pršet. Chápu, že jsou lidé, co mají pocit, že takhle y mělo být pořád. Ono když je hezky, lépe se i žije. tedy aspoň takový mám pocit.
Jistě, jsou země, kde dost dlouho neprší a lidé tam žijí, umí zacházet s vodou, mají prostředky jak ji získat a využít. V téhle zemi se to budeme, jak se zdá, muset naučit.

Předpověď počasí slibuje, že příští dny by mělo pršet. Na území Prahy. Tak doufám, asi se snad i za ten déšť začnu modlit. Třeba modlitba pomůže. Když nepomůže, neuškodí. Někteří zarputilí ateisté sice na modlitbu nevěří, vlastně oni nevěří na nic. Ale jak říká jedna moudrost. „Je hloupé věřit všemu a ještě hloupější je nevěřit ničemu.”

Sleduji politickou situaci a bavím se. Sliby se míhají vzduchem a médii. Inu slibem politik nezarmoutí. A blahoslavení chudí duchem, co věří všem slibům politiků. Jasně, nějaké sliby politik splní. Občas se podobají alkoholikům, co při ranní kocovině, slibují, že už nikdy. A všichni kolem vědí, že jsou to kecy. Ze soucitu vyslechnou, zapomenou, případně ironicky v dalším bodě okomentují.

Já už ty lživé sliby ani nekomentuji. Vím koho má trochu smysl poslouchat a vím, kdy je ztráta času, cokoliv poslouchat. Jsem otrlý. ono člověku, když chce být prospěšný sám sobě a prospěšný druhým nic jiného nezbývá, než být lehce okoralý. Protože pak se nedá opít rohlíkem slibů, ujišťování, jak těch závislých, tak politiků.

Vždycky, když mi zavolá nějaký závislý, terapie chtivý, nechám mu čas, aby se osvědčil. Aby prokázal svůj zájem o terapii, svou ochotu změnit své chování. Pokud se projeví jeho zájem, jeho ochota, pak jsem i já nakloněný spolupráci. V tomhle jsem se hodně poučil u zenových mistrů, kteří nechají žáka čekat, nechají ho projevit opravdový zájem a ochotu snášet utrpení.

Nehledám klienty, nehledám žáky. Musí si mne najít sami. S politiky jednám podobně. Protože jsem se naučil spoléhat na sebe, politiky nepotřebuji, stejně jako nepotřebuji vládu. Vláda mi nic nedá, vláda chce ode mne. Peníze, spolupráci, zájem. Jak říkám, vláda se mě může zeptat, co bych si přál, pokud splní mé přání, jsem ochoten věřit, že je schopná, pokud ne, nehodlám se emočně kvůli slibotechnám z vlády emočně zatížit, investovat svou energii do změny nevěrohodných ministrů.

Jestli chtějí opravdu voliči znejistit libovolnou vládu, Nejlépe tedy totální ignorací. Stejné jako v ostatním životě. Pokud milujete, nenávidíte, pak se zajímáte. Pokud mlčíte, ignorujete, jste lhostejní, nekritizujete, tak nezájem je tou nejděsivější věcí, jaká se komukoliv může stát. Posměch a nezájem je pro politika i libovolného člověka tou nejhorší variantou.

I pro genderové aktivistky, co stále bojují s muži, protože mají pocit, že boj, je tou nejlepší cestou, jak získat sebevědomí a vítězství. Pak většině z nich zbude ono vítězství a masturbace k tomu vítězství. Nakonec, ať si ji užijí. Prý uvolňuje a má skoro stejné účinky jako milování s chlapem. Láska k sobě naplňuje skoro život. Ale je tam ono slovíčko: „Skoro.” Když je něco skoro, není to celý. Jo jo.

Všechno do času

Vyrazil jsem včera odpoledne na setkání bývalé výcvikové komunity. Nesešli jsme se všichni, neb jak zpíval kdysi Pavel Bobek.

A když jsme si znovu dali sraz,
měl leckdo z nás už šedý vlas
a kdejaký ten idol ztratil zář.
A leckdo z nás už začal pít
a někdo měl už navždy klid a jiný už se vzdal,
jenom ta hudba hrála dál…

Michael Žantovský: Píseň pro prázdný sál

Zestárli jsme. Všichni. Jo i ti benjamínci, najednou mají šedivé vlasy. Život je v tomhle neúprosný. Vydržel jsem tam dlouho. Pak jsme se tak nějak sesedli a najednou jakoby znovu začala skupina. Téma: Víra a důvěra. Auditorium se rozdělilo. Vyprávěl jsem své zkušenosti s modlitbou. Mnozí pochybovali. Pochopitelně, pochybovači nemají lehký život. Ale ono je asi dobré občas pár pochybovačů potkat, nebrat jejich pochybnosti jako naschvál. Vyslechnout a promyslet.

Ale jo, modlitba má svou sílu, smysl a cíl. Ti co věří, těm není nutné cokoliv vysvětlovat, ti co nevěří, těm žádné vysvětlení nestačí. Říkal jsem Jindřichovi: „ Hele, já jsem prosťáček Boží, já ti to intelektuálně nevysvětlím. Mě ta modlitba, pokud něco opravdu potřebuji, funguje. Až přestane, tak asi mám na tomhle světě skončit. Jinak na důvěru, jestli něco funguje, nebo nedůvěru, že nemůže fungovat jsem vždycky sám.”

Myslím, že jestli je něco na světě spravedlivé, ale zároveň opravdu těžké, tak ona samota, kdy se člověk musí rozhodnout sám za sebe. Protože se za něj nikdo nerozhodne. Tedy, není-li otrok v řetězech. Ale i ten má možnost volby, zda chce ono otroctví snášet, či se z něj dostat.

Jak si tak čtu ty různé zprávy, kdy lidé naříkají na poměry, ptám se: „Naříkáte, jste snad otroci, proč mlčíte? Necháváte věci běžet, protože nevěříte, že máte možnost něco ke svému prospěchu změnit? Jestli nevěříte, nic neděláte, pak máte jen, co si zasloužíte.”

Měl jsem a mám v životě, je to, o co jsem se ucházel, pomohli mi lidé, kterým jsem si o pomoc řekl. Většina lidí se domnívá,že pokud si lidé neřeknou, tak nic nepotřebují a také většina lidí se stydí, i když pomoc potřebují, si o pomoc říci, z obavy, že budou odmítnuti. Kdepak, lidé nejsou tak zlí. Většinou, jen někdy nevědí a někdy se stydí. Těch bezcitných sviní není zas tolik, jak se říká. Jsou, o to není pochyb. Jen jich není tolik.

Občas nelze někomu pomoc, protože jsou situace, kdy můžeme s druhými lidmi sdílet jejich zármutek, bolest, ale to je asi tak všechno. Kupodivu ono sdílení většinou docela stačí. Mnohdy na skupině vyslechnu opravdu truchlivé věci, o umírání, rozchodech, rozvodech, což pro některé lidí je skoro jako smrt. Nelze jim pomoci, přesto se jim uleví, aspoň trochu, když zjistí, že nejsou sami.

Ale jo, jsem rád, že jsem viděl lidi, které mám rád, se kterými jsem strávil hodně času a hodně let. Zestárli jsme, tak už to chodí, umíráme, krátí se nám čas. Tak z mého hlediska je dobré, ten co zbývá, využít nikoliv kňučením, ale nějak smysluplně. A co má smysl, o tom si je schopný rozhodnout každý sám. I v neomarxistickém prostoru. Všechno do času a Pán Bůh navěky. Jo jo.

Celý život jsem miloval velký holky 🙂

Jenom ta hudba hrála dál …

Hraji si, hrajeme si

Byl to hezký večer včera. Májový. Přišla mě navštívit kmotřenka, budou ji dva měsíce a hráli jsme si na zkoušce, seč jsme mohli. Obojí bylo příjemné.
Kmotřenka sladce spala a zkouška probíhala jak měla.

Před sebou mám dva úkoly. Koupit nějaké hezké náušnice pro kmotřenku a dotáhnout ono Leporelo do nějakého koukatelného konce. První úkol bude zřejmě snadnější. Druhý, je zase o něco zábavnější, než kupování náušnic, ale o něco málo obtížnější. I přes hravost, kterou ta parta kolem divadla v poslední době projevuje.

Co pamatuji, tak vždy mne bavila mnohem víc možnost bavit se, než být baven. Mnozí jedinci mezi námi tohle nerozlišuji a mají za to, že být baven, rovná se bavit se. Možná tomu tak mnohdy je. Nevím, já tohle zásadně rozlišuji.

Mnohé texty byly napsány autorem, který se u nich bavil a poskytl možnost čtenářů a posluchačům, že i oni se mohou při jejich čtení a poslechu se také bavit, protože ty texty je nutí k přemýšlení a porozumění a já, pokud něčemu porozumím, bavím se, raduji se, i když je to občas dřina, něco pochopit.

Poslouchám herce, jak odříkávají texty, co jsem napsal a divím se a bavím tím, jaké motivy v nich oni sami nacházejí, jakou polohu vyjadřují. Včera jsme si hráli s tím, že jsme hledali, jaký leitmotiv má která postava, co je v těch monolozích a dialozích vlastně zásadní. Radka stále dumala nad tím, co asi tak prožívala ta Alena, která opustila svého muže a při opouštění si sebou vzala všechny věci, co v bytě byly.

Některé ženy tohle mají ve zvyku. Ne všechny, jen některé. Tak jsem ji vyzval, aby si zkusila zahrát tu postavu ve fingovaném terapeutickém rozhovoru. Byla to síla. Tedy pro ni, když mi v té zástupné postavě vysvětlovala, co prožívala, jako manželka muže, který sice byl spolehlivý, pracovitý, ale nechoval se vždy podle jejích představ.

Byl pro ni šok, když jsem ji jen poslouchal, jak mi vysvětluje, že měla takový vztek, že mu za trest vzala všechno a nechala mu jen flašku rumu, starou židli, kterou nechtěla a dopis. A já jsem ji jen řekl. „Taková jste.” Stala se na chvíli Alenou, vymyslela si důvody, pro které trestala a najednou po té prosté větě, mnou vyřčené měla pocit, že jsem ji řekl, že je hrozná. A cítila se hrozně a já řekl jen. „Taková jste.”

Ano, někteří lidé takoví jsou. Nezvládnou své emoce, neumí jasně říct, co chtějí, co nechtějí a bez varování trestají. Aby nakonec zjistili, že se poté musí se svým trestáním vyrovnávat, omlouvat ho, vysvětlovat, aby jen jednoduše zjistili, že by se jinak za své chování museli stydět. Stud je pro ně neúnosný pocit.

Nechat se zaplavit pocitem křivdy je životu nebezpečné. Křivda člověka užírá a zaslepuje. Domnělá, skutečná, hlavně ta pramenící ze vzteku. Ze vzteku, že není po mém, že mě druzí podle mých představ neoceňují, nedávají mé osobě takovou vážnost, jakou bych si zasloužil/la.

Udělali jsme několik takových rozhovorů. A najednou se nám ty postavy vyloupli zcela v jiném světle. Takže já jsem si trochu pohrál s textem, kterým jsem nemusel měnit, jen mi ono „pohrání” umožnilo dát jiný akcent na ten samý text, co znám, co jsem napsal. Tomáš, jako zkušený profesionál pravil. „O tohle se pokoušejí někteří režiséři, jenže neumí ten terapeutický rozhovor.”

Takže si hraji. A bavím se. Tím, co se s jednou technickou dovedností, jak vést rozhovor dá udělat i v ochotnickém divadle. Taková laboratoř. Lidem kolem mne, včetně mě, se něco ujasní, něco pochopí a jede se dál. Když už si člověk myslí, že pochopil, stačí udělat malý úkrok stranou, podívat se z jiné pozice a najednou je zase vidět, co vidět předtím nebylo. Divákovi to zřejmě hned nedojde, ale mne na tom baví právě, to, že jsem objevil a uviděl já.

Nezbohatnu z toho pochopení, ale bohatnout není pro mne ta největší zábava. Docela chápu Michelangela, že když dodělal Mojžíše, klepl ho do kolena kladivem a řekl. „Promluv.” Musel mít radost z toho, co udělal a jak udělal. I když vysochat z mramoru sochu musí být hrozná dřina. Ale ta radost, když se to povede. A jak říká klasik:

Bylo tu však něco krásného, co drtí.
Odvaha a radost z života i smrti.

Nezval: Edison
Jo jo.

Ctnost, hřích, jak to rozlišit?

Čtu si jednoho taoistického mudrce. Jménem Mistr Zhuang. Už jsem se o něm zřejmě někdy zmiňoval, ale jsou lidé, o kterých se dá mluvit poměrně často. A necítím přitom nudu.

Přiznám se, že nevím co přesně Tao znamená. Laozi, neboli Starý Mistr, sice říká, že Tao je nepojmenovatelné a nevysvětlitelné, leč už jsem našel několik vysvětlení. Také mám bordel v tom, jak se ty jména správě píší a vyslovují. Oldřich Král ve svém překladu uvádí jak správně psát a vyslovovat, leč na internetu si zřejmě různí lidé dělají co chtějí. Tak už to v oblasti vzdělanosti občas bývá.

Někdy mám tušení, podotýkám jen tušení, že se v tom pojmu mluví o životě jako takovém. Vlastně, cokoliv se řekne, může být pravda. Také nemusí. Ale jak podotýkají taoističtí mudrci, všechno potřebuje svůj protipól. Tma, světlo, černá s bílou, hřích, ctnostné až svaté chování.

Aby se od sebe ty životní děje odlišily, tak je občas opravdu nutné pochopit, kdy je například člověk hrdina a kdy je prachsprostý vrah. Což není vůbec jednoduché. Tohle je takový jeden z extrémních příkladů, který se často objevuje v literatuře, u dramatických her, či filmů.

Za mlada, když se ještě děvčata z lásky vdávala, tedy nejen z lásky, ale aby měly chlapa na uživení a zábavu, jsme říkávali: „Co blbneš? Víš kolik si nás ještě mohla potěšit vlastním tělem?” Někteří, takovým, co se rády nechaly potěšit a rády potěšily vlastním tělem mnohé z nás, říkali: „Kurva.” Takhle ošklivě je nazývali, i přestože nevybíraly žádný poplatek za potěšení. Stačilo jim, že jim chlap voněl…

Ano, generace se měnily, postoje se měnily, žena, která dnes je svobodnou matkou, už není například „kurvou”, k níž se ostatní ženy chovají s pohrdáním, ale nešťastnou samoživitelkou, o níž je nutné pečovat. Stát má povinnosti vůči těmto ženám. Vzhledem k tomu, že údajně stát jsem i já, (promiň státe) nelíbí se mi ten postoj státu. Myslím si, že o dítě mají pečovat otec a matka. Nikoliv stát.

Co je správné? Voják, který zabíjí ve válce nepřesnou dělostřeleckou palbou civilisty, případně mizerným bombardováním, je ještě dlouho po válce mnohdy vyznamenáván jako hrdina. Byli spojenečtí piloti, co orali kobercovými nálety Německo za druhé světové války hrdiny, nebo zločinci? Pro mne jsou to hrdinové, pro jiného lumpové. To jsou ty protiklady.

Koukal jsem onehdy na dvoudílný film „John Wick.” Dobře udělané béčko, kde jsem fandil nájemnému zabijákovi, který si vyřizoval své spory s ruskou mafií za pomoci vyhlazování. Hotová genocida. Zabili mu psa a ukradli auto.

V prvním díle. V druhém tedy zastavil boj, uzavřel mír a pak byl nucen zabít sestru jednoho ze šéfů nějaké italské mafie. Překážela rozletu bratra. Pak onoho bratra zabil v hotelu, když předtím zlikvidoval všechny, co mu chtěli bránit tu sestru zabít, pak všechny, co se chtěli pomstít.

Zabíjet v hotelu, co měl sloužit jako bezpečné útočiště všem zabijákům, se neslušelo. A tak měl utrum. Byl vyvrženec. Na konci filmu zdrhá i s čoklem. Kam? Nikdo neví. Fascinovala mne v tom filmu věta objednavatele vraždy. Jako příbuzný nemohu svou sestru nepomstít. Objednám si vraždu příbuzného a pak jako správný příbuzný provedu krevní mstu. Scenáristicky tahle věta, z mého hlediska, nemá chybu.

Béčkový film a co v něm člověk najde paralel s Tao. Čtu si tak ty spravedlivé blogy o tom, či onom politiku, člověku, zemi atd., a vlastně si říkám: „Chtěl bych to mít jednoduchý, jako to mají mnozí kolegové blogeři. Mají jasno, kdo je padouch, kdo hrdina, mnozí mají jasno podle novin, či libovolné televize.”

Ale. Možná oni by to také chtěli mít jednoduché jako já. Dívat se na béčkové filmy, číst si Mistra Zhuanga, nemít jiné starosti, než s tím, jak to na tom světě vlastně je. Nakonec i v Bibli jsou mnohdy hrdinové napřed ukazováni jako lotři, ale časem se ukáží jako ti spravedliví. Podle Tory by se dal natočit nejeden „béčkový” film. Už se o to pokusili levicoví režiséři ve filmu „Exodus”.

No jo, tohle je také dost těžké rozlišit, kdo to v tom životě má těžké a kdo lehké. Mám spoustu klientů, kterým bych mohl závidět nadání, inteligenci, prachy a přesto oni sami nemají pocit, že to mají v životě lehký. Já nějak ani nevím, jestli to mám těžký, nebo lehký. Protože jsem se mnohokrát v životě přesvědčil, že může být hůř než je, ale taky může být lépe, než je. A jak je lépe, okamžitě podlehnu pocitu, že vše je v pořádku. Pro tu chvíli.

Jo, jasně, žijeme tady a teď a je dobré dát na pocit. Co si z toho kdo vybere, je jen na něm. Mám svoje starosti, než abych dával rady jak žít,y a svoje radosti, které, jak už jsem zjistil, jsou nepřenosné. Třeba béčkové filmy a nebo taoismus, případně Toru, či životopisy svatých, případně ženský a cestování, koukání do nikam a cvičení jógy, či čikungu. Radostí i starostí dost. Možná, že to je ono Tao. Možná? Jo jo.

A protože je den Vítězství, tak za ty, co se nevrátili z té strašné války.

Socialistický feudalismus, nebo svobodná společnost?

Naučil jsem se jezdit do blázince tramvají číslo dvanáct. Tedy pokud mne má láska neveze autem. Je ta cesta o deset minut delší, ale zase na druhou stranu, víc vidím a mnohdy zažiji.

Dnes jsem sledoval pohlednou dívku jak se maluje. Vydrželo jí to šlechtění z Barrandova až na Smíchov. Než vystoupila, pochválil jsem ji makeup. Pravil jsem: „Docela to ujde.” Zakřenila se a opáčila. „Jen ujde?” Musel jsem ji potvrdit, že jo, že víc než ujde.

Pak už jsem jen sledoval cestu. Co se děje kolem nás. Davy turistů přistoupily na Smíchově, davy turistů vystoupily na Malostranském náměstí. Klasika. Občas řádí revizoři. Mě díky bosým nohám a pokročilému věku už nekontrolují. Mají spadeno na mladé a na cizince. Tam se vyřádí. Dnes byl klid. Cesta plynula, provoz byl mírný, zvonění tramvaje zřídkavé.

Přemýšlel jsem o tom krásném místě, co se zove Malá Strana. Pamatuji ho ještě za totáče, kdy jsem coby mladý hoch obcházel zdejší hospody a památky. Někdy to bylo v obráceném pořadí. Žili zde zdejší, omítka padala, rozhodně nebylo tohle místo vzorem upravenosti, ale byla to živá čtvrť. Dnes je to památková výletní čtvrť, což mě lehce irituje.

Jasně, na památkách se dá vydělat, na tom nevidím nic zlého, ale ještě proto se z města nemusí nutně stát skanzen, kde se pohybují lidé, kteří jsou sice zvědaví, jako turisti na celém světě, ale nemají k tomu místu naprosto vztah. Tak jsem si posteskl. No nic, život nám občas připravuje jak příjemné chvíle, tak zklamání. Bolševik ono místo nechal zpustnout, lidé ho dali do pořádku, ale za jakou cenu?

Byla ta bolševická Praha občas dost ponuré místo. Vnímal jsem ji dost ambivalentně. Byl jsem mladý, optimistický, tedy v rámci normalizace, ale tehdy, jako dnes, jsem přemýšlel, jak je možné, že se stavěly kdysi dávno, před sto lety a více, mosty, domy, které byly krásné, funkční, ačkoliv neměli takové technické možnosti, jako mají dnes, Přesto šlo všechno rychle.

Bude to tím, že zřejmě nebylo na světě tolik razítek. Jakmile se začnou množit razítka, všechno se zpomalí. Razítka jsou hrozně zpomalovací. Jo, chceš si postavit kůlnu, vem si týden dovolené, možná stihneš všechny úřady a obstaráš si všechny razítka. Hlavně, že to Andrej a jeho parta zařídí.

Bolševik byl neschopný a jak se zdá, mnoho jsme zdědili z té bolševické neschopnosti. Bývalí bolševici, co nám vládnou, tu neschopnost jen potvrzují. Přes veškeré kecy a sliby. Spadne most, tak se pět let bude řešit dokumentace, dalších pět let se bude diskutovat, pak se začnou vykupovat pozemky a konec století je na dohled.

Musím ovšem připustit, že máme jen co jsme si zasloužili. Na všem hledáme chyby, místo toho, abychom hledali řešení. To je taková většinová lidská vlastnost. Lidé pláčou a pláčou, sténají a naříkají. Ovšem. Kňučení není program. „Mám potíž, tak hledám cestu jak z ní. Mám problém, hledám řešení jak se s ním vyrovnat.“

Socialismus ovšem nic neřeší, ten jen další potíže nadělá. Bohužel, nový socialismus je zde. Všem všechno, „o nic se milánkové nestarejte, všechno vám dáme, všechno zařídíme.“ „Zlatý voči, který to uviděly.” říkala teta Jiřina. Ať se to komu líbí, nebo nelíbí, máme na vybranou dvě možnosti.

Socialistický feudalismus, kombinovaný s náboženskou intolerancí, nebo svobodnou společnost s minimem psaných zákonů, ale jasně definovaných, tedy právním státem a kapitalismem s rovnými podmínkami ke startu. O úspěchu si rozhodne každý sám. Svou ochotou riskovat, učit se a vědět, že k úspěchu vede cesta úzká a trnitá.

Nakonec. K tomuhle tvrzení mě opravňují nikoliv politická ideologie, snoubená s naivitou, ale životní zkušenost, kdy každý úspěch musel být vykoupen dřinou. A ochotou jít tou cestou utrpení a občas odříkání. Sem tam byla sranda a pohoda. Jak v ostatně v celém lidském život to bývá. Jo jo.


Slizoun nebo hrdina

Díky České televizi jsem shlédl prastarý film z roku 1966: „Pohřeb v Berlíně” s Michaelem Cainem. Skvělý film. Bavil mě.

Bavil mě právě tou starodávností. Říká se, že člověk miluje muziku, kterou miloval ve dvaceti, zřejmě tomu tak bude i s filmy. Vždy jsem měl rád ten suchý britský humor, kterým se dívají Britové na svět i v těch nejvážnějších situacích.

Navíc, bavil mě právě i těmi reáliemi, co mi připomněly, tu starou dobrou Anglii. Takovou jsem si ji představoval, s takovou jsem jel v roce 1997, prvně do Británie, a mnohé z toho jsem tam tehdy ještě našel.

Letí to letí. Prý je tomu dnes už jinak. Nevím, naposledy jsem byl v Anglii v roce 2013. A zase jsem tam z toho ještě mnohé viděl a zažil. Asi to chce navštívit nejen Londýn, neb: „London is not England.” Jak pravil jeden starý farmář kousek za Oxfordem, když jsem putoval z Doveru pěšky do Skotska. Měl recht, jak bychom správně česky řekli u nás v Sudetech.

Ale aby mi nebylo líto, stáhl jsem si další filmy s tímhle anti-Bondem, Harry Palmerem, který mě bavil víc než slavný 007 s právem zabíjet ve službě. Mám na mysli „Ipcress file.” Ten jsem shlédl dnes dopoledne. No skoro bylo dopoledne. V tuhle chvíli stahuji třetí film se stejným agentem, pod názvem „Bilion dollars brain.”

Oba výše zmíněné filmy se mi skutečně líbily. Jsem zvědavý na třetí. Harry Palmer jde do civilu a hodlá si údajně založit detektivní kancelář. Ven nejdu. Venku pořád svítí slunce, už by mělo pršet, jak se zdá, hned tak nebude. K naší škodě. Ale jak se říkalo u plavby. „Nic nezmohu proti Bohu.”

Jo, šedesátý léta. Krásná muzika, krásný filmy, krásný holky. Tráva byla zelená, slunce svítilo a holky byly povolný. Skoro všechny. Žádné #Me too. Neobtěžované se cítily uražené.

Vyzkoušel jsem tuhle strategii mnohokrát v životě. Mám na mysli tu neobtěžovací. Prostě jsem neříkal nic, tvářil se, že dáma neexistuje, „neviděl jsem, neslyšel jsem.” A spolehlivě si na mě kráska dřív nebo později otevřela svá krásná ústa. V případě, že jsem ji zajímal. Ženy se o muže zajímají stejně, jako muži o ženy.

Inu, byl jsem pilný žák v tomto směru. Jo jo, funguje to dodnes. Jen málokterá vydrží nezájem. Nenávist je zájem, láska je super zájem, ale lhostejnost, ta se neodpouští. V lásce, v umění i jinak v životě. Krásky těžkou nesou, že nejsou viděny a vnímany.

Pochopitelně, dnes některé řeknou. „Když se mi chlap líbí, není to obtěžování. Obtěžování je to tehdy, když se chlap nelíbí.” Abychom si tuhle situaci vyjasnili. Tedy pokud oslovíte dámu, aniž byste tušili zda chce být obtěžována, či nikoliv. Čekejte, že se můžete pánové i tohle dozvědět. Na čele to žádná zas až tolik napsané nemá, tak buď jste báječný chlap, nebo slizoun. Můžete si vybrat

Jasně, když projevil jsem nezájem, a ona měla zájem, který projevila tím, že mi za ten můj zájem vynadala, nebo tím, že se pokusila mě zesměšnit. Bylo vše v pořádku. Mohlo se pokračovat v té krásné hře. S tou jsem byl zcela srozuměn. A hra pokračovala následujícím.

Zesměšnila, aby mne potrestala. Když mě posměchem „potrestala” tak okamžitě dala najevo, že nemám nárok. Aby bylo jasno mezi námi, že mi ten „nezájem,“ jen tak nemůže projít. Účty byly tím vyrovnány a pak mohl začít skutečný pokus o seznámení.

Aby bylo jasno i genderovým aktivistkám a feministkám. Pokud opravdu nemá žena zájem, což se většinou dá zjistit, pak je vše další zbytečná námaha, kterou si docela rád ušetřím. Otočím se na podpatku, mám-li jaký a s písní na rtech jdu do jiných končin. Žádná není tak drahá a vzácná, aby ji nemohla spolehlivě nahradit jiná.

Ale já považuji většinu feministek a genderových aktivistek za více méně úzkostné ženy, které se pokoušejí oním bojem za rovnost pohlaví své úzkosti zbavit. Většina sebevědomých žen, co jsem v životě potkal, neměly žádnou potřebu si dělat tímhle způsobem prostor kolem sebe. O násilí a znásilňování se nebavím. Násilí, urážky, vydírání a manipulace za pomoci mocenských prostředků je vždy nepřijatelné.

Jo jo, svedená a opuštěná, to prý ještě jde, jde tak mezi dívčí řečí světem. Ale jen opuštěná, to je prý malér. Ale jak říkám, mezi dospělými lidmi se dají hrát krásné milostné hry, při nichž se obě strany baví. Může to vyjít a nemusí. Nebere se ono nevyjití jako celoživotní tragedie. S úzkostnými, málo sebevědomými lidmi se ani žertovat nedá. Tam se dá jen mlčet a čekat na lepší příležitost. Jo jo.

Jít a žít

Někteří lidé, jak jsem si všiml mají potřebu provokovat. Oblečením, tvrzeními, uměním, náboženskými názory, vyvracením různých postojů atd. Prostě vším možným, co je tak napadne, většinou jen aby vzbudili pozornost. Aby upozornili na svou existenci.

Což o to, nic není špatného na tom, když člověk čas od času zavolá: „Hej, tady jsem, všimněte si mě.” Stejně jako není nic špatného na tom, chce-li se se někdo držet v pozadí a nijak na sebe neupozorňovat.

Ti, co mají potřebu na sebe upozorňovat, mají k tomu důvod. Jak už jsem řekl. Chtějí upozornit na svou existenci, aby si jich lidé všimli, diskutovali s nimi, mnohdy z toho důvodu provokují, protože provokaci považují za nejlepší způsob komunikace. Jiný způsob vlastně neznají.

Tohle platí do určité chvíle. Než okolí odhadne jejich záměry a mnohdy ona provokace přestane fungovat, protože přestane bavit ty kolem nich. Přestane bavit ono okolí, které zjistí, že má na starosti pro sebe důležitější věci, než je reagovat na provokaci, co má vzbudit zájem.

Pak jsou ovšem lidé, co provokují, aniž by nějak měli zájem provokovat. Dělají, co uznají za vhodné a výhodné, pro sebe, což mnohé jedince kolem nich shromážděných vede k tomu, že je chtějí dostat takzvaně do latě. Oni ani nehlásají nijak provokativní názory, nijak zvlášť nechtějí zaujmout, neboť je baví, přesně, to co dělají a nedělají si vrásky s tím, jak jejich okolí bere jejich zájmy.

Rád bych jasně řekl, že nemám potřebu kohokoliv soudit. Prostě lidé se nějak chovají a dokud svým chováním mě nějak neohrožují na životě, zdraví, nereaguji na ně. Což mnohé provokatéry nutí k další a další reakci, než zjistí, že tady se snaží zbytečně a odejdou jinam.

Ne, nejsem nad věcí a ani si nemyslím, že bych měl být. Uznám-li, pokud mě někdo skutečně ohrožuje, reaguji. Pochopitelně, kdy se cítím ohrožený a potřebuji reagovat je jen na mé úvaze. Neumím být nad věcí, jak rádi doporučují mnozí lidé, protože být nad věcí, je věc v případě ohrožení, nemožná. Jsme nastaveni pro boj a útěk. Tohle jsou dvě základní reakce, které nám umožňují přežití.

Takže žádat na člověku, co se cítí ohrožený, aby se necítil ohrožený je nesmysl. Možná mu můžeme poskytnout informaci o tom, že mu v tuhle chvíli nebezpečí nehrozí, možná ji bude schopen přijmout, možná ne. Takže, co z toho vyplývá. Velmi často provokující lidé, tedy ti záměrně se dostávají do sporů s druhými lidmi, kteří se cítí ohroženi.

Dost často neberou ohled ti provokující a neodhadnou možnou reakci. Pak se sami dostávají do situací, v níž rozhodně být nechtěli. Cítí se ohroženi a mnohdy nerozumí důvodům pro které se ti vyprovokovaní chovají, jak se chovají. Vlastně nechápou, že ne každý je ochoten, „být nad věcí„ snášet provokace, znehodnocování třeba své náboženské víry, případně osobní hodnocení lidmi, kteří třeba nerespektují určité morální postoje a mnohé další.

Provokace má své místo v komunikaci. Ovšem umět ji použít a umět ji zvládnout není samo sebou. Pokud provokuji, musím očekávat negativní reakci provokované strany. Provokatéři často nesou velmi nelibě, že jsou díky svým provokacím vylučování ze vztahu. Ze společnosti. Provokují, protože chtějí vzbudit zájem a nakonec je jejich provokace o zájem připraví. Stupňují svou míru provokace a zároveň stupňují svou míru osamělosti.

Nevěří, že pokud člověk příliš neprovokuje, drží se stranou, dost často vzbudí větší zájem svého okolí, než ti neustálí provokatéři. Jsou umělci, kteří nijak neprovokují, pouze existují a stejně jsou středem pozornosti. Díky svému umění. Jsou politici, kteří umí říct přesně v pravý čas pravé slovo, pokud bych parafrázoval Buddhu a ono slovo slyší přesně ti, co ho mají slyšet.

Většinou jsou to lidé, co opravdu něco umí a nepotřebují dokazovat své umění provokacemi. Přijdou, předvedou a svým uměním si udělají reklamu, takže si lidé předávají zprávu o jejich umění jen tak mezi sebou. Většinu knížek, filmů jsem přečetl nikoliv proto, že jsem četl nějakou extra reklamu, ale z toho důvodu, že mi někdo známý řekl: „Tohle je fakt dobrý, to stojí za to vidět, slyšet, přečíst.”

Vyvracet někomu politické, náboženské názory, považuji za zbloudilé. Lidé si něco myslí, něčemu věří, mají k tomu důvod. Pokud něčemu nevěřím, jako je třeba komunismus, nebo islám, nemám potřebu se jím zabývat víc než je nutné. Nemám potřebu komunistům vyvracet jejich omyly a usvědčovat je z nich. Stačí jen konstatovat fakta. Miliony mrtvých. Postavené přehrady a velmi mírné zvýšená životní úroveň ty fakta nemhou zakrýt. Stejně tak, tvrdí-li mi kdokoliv něco o mírumilovném náboženství. Tisíce mrtvých, zbourané památky a zotročené ženy. Fakta jsou fakta. Z toho důvodu necítím potřebu se třeba vyjadřovat k politikům.

Považuje-li někdo někoho za skvělého člověka, to samé. Fakta jsou naprosto nejdůležitější. Lidé, co nepovažují například kardinála Berana za slušného, schopného člověka, co zasluhuje úctu, mají jistě své důvodu pro hlásání takového názoru. Já si jen si tak vzpomenu, že žít kolik let v izolaci, omezen na svobodě, vlastně jen pro náboženský postoj a nezbláznit se z toho, zůstat při rozumu, vypovídá víc o člověku, než cokoliv jiného.

Takový člověk musel vyvinout hodně úsilí, aby zůstal sám sebou. To jsou ty fakta, kterého v mých očích staví na hodně vysoký stupeň. Ti, co tohle zlehčují, vypovídají sami o sobě. Nikoliv o kardinálu Beranovi. A nemám potřebu s těmi lidmi diskutovat, naskakovat na jejich provokace.

Pokud někdo tvrdí, že všichni lidé jsou lumpové, pak je dobré se podívat na jeho minulost. Většinou se zjistí, že nejvíc mu vadí na druhých jeho vlastní chyby. Zloději nejvíc vadí, když někdo krade, protože pak on má toho méně k ukradení. Je zcela obvyklé, že největší hříšníci jsou nejvíce pohoršení ostatními hříšníky a bezvýznamným jedincům vadí významnost druhých.

A mohl bych pokračovat. Osobně považuji za ztrátu času se s takovými lidmi dohadovat, protože si myslím, že je lepší se držet z jejich dosahu, než investovat svou energii do jejich změny. A ještě k tomu zadarmo. Byly doby, kdy jsem si připadal jako hlas volajícího na poušti. Stálo mne to hodně sil a výsledek byl nulový. Takže jsem změnil postoj.

Dnes přijde třeba dáma, vysvětlí mi za své peníze, že ona nemá žádnou potřebu spolehlivého partnera, protože chlapi jsou všichni stejní a takového jakého by ona chtěla, neexistuje. Já ji vyslechnu, řeknu jí: „Inu, když trváte na tom, že je lepší být sama, bez chlapa, proč ne? Máte mít, co chcete. Vaše rozhodnutí. Nejsem ten, co ví, co je správné. Jsem jen ten, co ví, že bych nechtěl být sám jako jste vy. Dnes večer, nebo na konci života. Že mi není jedno, jestli na mne někdo jednou vzpomene v dobrém, nebo zlém. A jestli se za mne bude mít, kdo modlit, či ne. ”

Dokonce ji dám za pravdu, že ji vůbec nemusí vadit, když zůstane na konci života sama ze svými vzpomínkami na zářnou kariéru a pracovní úspěchy. Bez dětí, bez potřeby být jim třeba prospěšná. Dokonce, že ji může být i jedno, zda na ni někdo v dobrém vzpomíná. I takové postoje jsem zaznamenal. Pochopitelně si myslím, že většinou jsou to silácké řeči a když ten čas přijde, ono prožívání je trochu dost odlišné od těch prohlášení.

Já osobně bych o tu radost být připraven být nechtěl. Mít děti a partnera je sice vysoké riziko, ale co je život bez rizika a těžkých chvílí. Pak člověk nemá ani na čem vyrůst. O tohle bych přijít nechtěl.

A klidně nechám těm genderovým aktivistkám a feministickým bojovnicím jejich názory na zbytečnost manželství, na zbytečnost výchovy dětí za pomoci mužů i žen, jejich pohled na stejnost mužů a žen. A nehodlám je přesvědčovat o omylu. Počkám jak to nakonec s nimi dopadne. Mezitím si občas hodlám užít zábavy se svými vnuky. A bigbítu 🙂 Jo jo.

Je to o pocitu kámo

Real postoupil, což mne potěšilo, divadelní zkouška proběhla docela v dobrém rozmaru. Většina herců už text umí, noví dost zapadli.

Hosté, dvě možné herečky byly podle svého vyjádření vtaženy do děje. Což potěšilo. Nakonec, umění je tu proto, aby člověka jako jsem já těšilo. Smutku je na světě dost, tak aspoň za čas se jeden potěší lidmi, kteří mají zájem a snaží se. A další, co sice zatím neúčinkují, se nechají vtáhnout a zaujmout. Tohle je na divadle krásné. Ochotnickém divadle. Lidé sedí v panelákovém bytě, říkají své party, přemýšlí o textu a hledají v něm mnozí sami sebe.

Vrátím se k fotbalu Nemám rád ani německý fotbal, ani Bayern Mnichov. Nikdy jsem německý fotbal neobdivoval, i když uznávám jeho kvality. Dá se říci, že je to vše o pocitu. A přes pocit jak známo vlak nejede. Pocity nás řídí, pocity nám umožňují se správně rozhodnout ve svůj prospěch. Pokud je člověk kultivuje, učí se jim rozumět a třídit.

Je mnoho věcí, kde se řídím pouhým pocitem. I pocity kolem fotbalu. Ano jsou profesionálové, kteří plní všechny své hráčské povinnosti, dobře se na ně kouká, ale kluby, kde hrají, u těch nemám pocit, že je tam ta radost, ze hry, jako v jiných klubech. Bayern patří mezi ně.

Od mala mám rád anglický fotbal, italský a španělský. Brazilci byli dlouho mimo kategorie a jejich radost z fotbalu byla naprosto nakažlivá. Už ten jejich fotbal dnes není zas až tolik, ale Brazilci jsou Brazilci. A Péleho dodnes považuji za nejlepšího hráče všech dob.

U nás fotbal není zas až takové „náboženství” jako ve zmiňovaných zemích. Kde v Itálii, v Anglii přijde na menším městě na fotbal tolik lidí, co v české lize na všechny stadiony dohromady. Nějak ten profesionalismus v naši zemí, nemáme zarytý pod kůží. Ani obdiv k němu. Bohužel. Většina lidí, nejen ve fotbalu, doufá, že se to nějak udělá.

Nějak ano, otázka je jak? Ale tím nechci říct, že jsem zas až tak nespokojený. Ono, nic není tak důležité, aby se tomu muselo věnovat úplně všechno. protože pak člověk zjistí, že mimo toho povolání nemá nic jiného. Jak říkají zenoví mistři.
Když jdeš, tak jdi!
Když křičíš, tak křič!
Hlavně nekolísej!

Ano, o to jde, být při věci a dění v té věci a v tom dění. Nemyslet na výsledek, ale na proces. Výsledek se dostaví sám.

Lepší se učit, cvičit, pracovat deset minut v plném soustředění, než hodinu něco dělat a přitom bloumat od minulosti k budoucnosti. Jaká ta budoucnost asi může být, když nejsem plně v přítomnosti? Malá účast v přítomnosti je jedna z věcí, co vytvářejí potíže mezi lidmi.

Buď jsou příliš v minulosti, nebo se zabývají budoucností, málokdy jsou v přítomnosti, sami u sebe, u toho, co se s nimi děje, co zrovna dělají a buď se litují pro minulost, nebo přemýšlejí o výsledku, případně někteří herci, či hráči, nebo jiné povolání, o dopadu na diváka. Místo toho aby se zabývali tou činností v přítomnosti.

Byl jsem hodně roztěkaný člověk. Jediné, co mne dokázalo udržet v přítomnosti byla literatura. Pak jsem začal v dospělosti se pokoušet udržet koncentraci při různých mentálních a tělesných činnostech a projevila se ta snaha, ze začátku malá s pomalým výsledkem v celém životě. Najednou jsem měl úspěch tam, kde bych ho nikdy nepředpokládal.

Člověk se hotovým a zralým nerodí. Člověk se hotovým a zralým stává. Někdo musí dost dlouho víc být pozorný a bdělý, ale časem se naučí, co je třeba. Kdysi jsem četl názor, že pokud umí být soustředěný, což je vlastnost naučitelná, pak se má soustředit na to v čem je skutečně silný a rozvíjet ty vlastnosti.

V tom, v čem je slabý, jako já ve zpěvu, nebo vidění při kreslení, to může pochopitelně zlepšovat, ale nevěnovat tomu zlepšování zas až tolik času, protože pak mu nezbude čas na ty věci, kde je dobrý. Jak tak o tom přemýšlím, něco na tom bude.

Asi bych vzhledem ke své výšce, tělesné konstrukci nikdy nevynikl jako fotbalový stoper, nebo skokan do výšky, ale v chůzi, v gymnastice a jiných podobných disciplín, jsem měl větší šanci. No, nakonec nejvíc mne bavily dlouhé chodecké tratě. V úpolových sportech bych mohl mít šanci na úspěch, kdybych nebyl líný. Tak už to bývá.

Jsem rád, že jsem sport, podobně jako umění, mentální techniky dělal jen pro radost. Především pro svou radost. Nikoliv pro dokonalost. A práci jako profesionál, především pro peníze. Abych se uživil. Což nijak nevylučuje tu radost z práce. Jo jo.

Jo, tomuhle se říká radost z muziky

Život plyne jak chce

Na Českou poštu žádná jiná pošta nemá. Prostě nemá. Nejúžasnější pošta na světě. Zazvoní, oznámí balíček na dobírku. Řekne kolik… a nic.

Prostě zásilku nemá. A dostanu na vybranou. Zda chci hodit lístek do schránky, a získat tak možnost si počkat na poště. Minimálně tři čtvrtě hodiny, nebo si mám počkat do středy, kdy mi jej donese.

No tohle ani Andrej nevymyslí. A ten toho vymyslí. Konečně má na vymýšlení celou partu. Nedá se nic dělat. I když, jak tak člověk seřadí životní zážitky se státními institucemi, hravě to dá román. Ale kdyby spisovatel v románu popisoval skutečné situace, nikdo ty romány nebude číst a budou se mu smát, že si nehorázně vymýšlí.

Takže se raději věnuji ženám a psychoterapii. Obojí poskytuje vzrušení a neočekávané situace, které když jeden popíše, všichni mu věří. Neb jedná s lidmi, ale v případě státních institucí, to je jiná. Tam vládne duch úředního šimla, což znamená duch důležitosti a razítka. Dokonce na poskytovatele razítka nesmí být dnes člověk hrubý. Jinak mu soud ukáže.

Jsem už starý, na světě dlouho, tedy se v duchu taoistické nauky s tím smířím, věci nechám plavat, počkám do středy a budu se těšit na návštěvu dcery, a mezitím si dojedu vyzvednout knihu, co mám v Kosmasu v Perlové ulici objednanou. Budu se dívat na svět optimisticky, samozřejmě s realistickými prvky, protože pokud člověk nazírá svět jen optimisticky, patrně se z té přemíry optimismu musí zbláznit.

Jo jo, všeho moc škodí. Jsem slýchával v dětství. O té moudrosti jsem se mnohokrát přesvědčil, když jsem se dopouštěl hříchu obžerství a bylo mi patřičně zle. Z hříchu obžerství jsem se časem poučil, takže si myslím, že příliš pozitivismu a optimismu je věc škodlivá. I ti taoisté doporučují se zas v ničem moc nedrápat, moc nevylepšovat, jakmile se najde někdo, kdo chce všechno moc zlepšovat nadělá mnohem víc škody, než je lidem milé. Školství v této zemi by mohlo vyprávět.

Ono je tomu tak i s lidskými vztahy. Mírně se ve vztahu zlepšit, třeba občas si všimnout, že ta paní, co s ní bydlíte má nový účes, nebo, že uvařila dobrou dršťkovou, dělá divy. Ovšem jakmile někdo touží po stálých divech, zapláče. Stane se člověk otravným jak činže. Možná by bylo dnes lepší říkat, hypotéky. Naštěstí neplatím ani činži ani hypotéku. Pravda platím do fondu oprav. A správu domu. Je to méně než činže. Zatím.
Jasně, nic a nikdo nejsme dokonalý. Jak praví ona známá hláška z filmu: „Někdo to rád horké.” Byly doby, kdy člověk mohl závidět Křovákům, že neplatí nájem, toulají se po Kalahari, sbírají a loví a žijí si po svém. Ani tohle už dnes neplatí. Děti musí do školy, aby nabrali vědomosti, které sice ve slumu nepoužijí, v poušti jsou jim k ničemu, ale splní zákon.

Tím nechci říci, že jsem proti vzdělávání lidí. Naopak, pouze jen tak si říkám, proč nenechat těch pár Křováku, či jiných jim podobných skupin sobě samým. Ale, to už jsme zase zpátky u ouředního razítka a mocné instituce, co poskytuje za každou cenu dobro. Usadíme Romy, neptáme se jestli chtějí nebo nechtějí. Staráme se o lidi, co nestojí o žádnou starost. Pouze chtějí žít jak žijí.

Ti, co chtějí všeobecné dobro za každou cenu, si nechtějí připustit, že z onoho dobra chtějí těžit. Těžit pocity vlastní dokonalosti a důležitosti, plus svůj hmotný zisk, který jim jejich pozice důležitého člověka nese. Svobodný člověk jim nepodléhá. A tím pádem je mimo jejich kompetenci. Hlupáčci socanského ražení věří, že platit malé daně je zločin. Jistěže je. Z jejich hlediska určitě, neb není na jejich požitky. Stačí se podívat na platy všech různých poradců, co fakturují jako osvč, své náklady daňovým poplatníkům.

Modlím se každý den a každý den připojuji ke svým modlitbám jednu extra: „Dej mi Pane sílu a dost rozumu, abych se uměl vyhnout všem poskytovatelům dobra a neskočil jim na špek. Amen!” Rád bych prožil čas, co mi ještě zbývá jako svobodný člověk. Tak nějak křesťansky. Či taoisticky. Modlím se, protože věřím, že modlitba má smysl a nechávám plynout, co plynout má a není nutné se tomu stavět do cesty. Jo jo.