Miluj mě, miluj mě

Jen tak jsem si přemýšlel o tom, co jím, kolik jím, co piji a co bych měl jíst a pít. Jestli mám pít kafe, či nikoliv. A abych byl chytřejší,, hledal jsem něco o prospěšnosti kafe. Tedy, jak říkají intoši, kávy.

Pochopitelně už jsem toho vyzkoušel moc a moc. Makrobiotiku, ketonovou dietu, paleo-dietu, jedl jsem vegetariánsky a jiné podobné záležitosti. Ale abych se vrátil k tomu kafi. Už jsem zachytil různé názory, a nejvíc se mi líbily ty, které podporují prospěšnost kafe.
Například tenhle.

Dr.Slimáková tady celkem erudovaně a srozumitelně vysvětluje výhody kafe. Trvá ono video čtyři minuty a myslím, že stojí za to ho shlédnout a poslechnout. Píši a poslouchám její další přednášku, trochu delší, hovoří zde i o epigenetice. Co je epigenetika.  Moc se mi líbí, jak dr.Slimáková říká, „kdybychom měli dát na rozdílné výživové názory, jíme jen ty obaly od potravin….Takže jezte potraviny, nikoliv živiny.” Mluví o základních potravinách. To zas tady:

 

Mám rád ledacos, a byly doby, kdy jsem věřil, že pokud budu jíst tak či tak, zdraví mne nemine. No ono mne celkem neminulo, (klepu na zuby.) Ale asi to nebylo jen tím stravováním, možná že skutečně platí, že žádná základní potravina není jed. Asi není, včetně masa. Jak jsem se dozvěděl, tloustneme a ubližujeme si průmyslově upravenými potravinami. Což jím minimálně. Dost ovoce, zeleniny a masa, rýže, obiloviny. Atd.

Jo, dost mne ta přednáška povzbudila, na duši udělala klid. Já jsem experimentoval s ledasčím, všechny své experimenty jsem zatím přežil, bez nějakého extra poškození. Asi tím, že jsem se nenechal vmanévrovat do nějakého pocitu viny, když jsem něco snědl, co jsem jako neměl,, třeba dort a ne jeden. Hříchem to nazývají a nahlas,  a tedy chybně,  říkají děvčata, co chtějí shodit ty krásné tvary, o které se jeden neomačká, ony nechrastí a jsou příjemné na omak, že zhřešily. Pochopitelně, ty co mají těch pár asi tak třicet až padesát kg nad limit, tak ty už zas až tak sexy nejsou. Uznávám. tedy pro většinu mužů. Ty, se možná dopouštějí hříchu proti pátému přikázání, které zní: „Nezabiješ!“ Ani sebe, ani druhého. Zabíjejí se přežíráním.  Rozdíl v tom skutku zabíjení, tak moc nedělá. Stejně jako s láskou. Milujeme stejně sebe, jako ty druhé. Pak jsme v rovnováze.

Z mého hlediska děvčata hřeší, když o ty krásné tvary díky strachu, jak se jeví druhým lidem a zda odpovídají požadavkům mody,  přijdou, a některé se stanou anorektičkami,  či bulimičkami, nebo mají k tomu náběh. Jdou a skoro chrastí. Nebo toho hodně snědí a pak blejou, protože mají pocit viny. Těm se říká bulimičky. Je ta choroba složitější, terapeuti se děsně nadřou, ale většinu se podaří zachránit. Některé ovšem z vypětím všech sil. Jak jejich, tak terapeutického týmu.  Sice vědomí hříchu člověka ochrání před malérem, tedy většinou, ale u jídla, které je jednoduché, nijak složité a dobře, se ono jídlo za hřích nepočítá. Alkohol, kouření a drogy do dobrých věcí nepočítám. To považuji za hřích na svém těle a mysli. Kdo zneužívá, pak pokud brzo neumře, musí dělat pokání. Většinou v blázinci.

Vědomí, že jím dobře a chutně, je základem dobrého zdraví. Většina lidí instinktivně zjišťuje, když se brání všem těm doporučením, že věda, není vždy věda a pokud nám chutná, prožijeme si jídlo, pak se nám vede dobře. Maso, zelenina, ovoce, tím člověk nic nezkazí. Občas obiloviny. Zrovna jsem si umlel žito na kaši. Dal hrozinky, zalil vodou a ráno přidám olivový olej, na pánvi  přivedu do varu, míchám, míchám, zhoustne a jídlo je to náramné.

Dobré jídlo, dobrá modlitba, přiměřený pohyb, trénování mozku za pomoci učení , nám dá dost velkou pravděpodobnost, že umřeme zdraví. Což je moje přání. Zdravý, při síle a patřičné sešlosti a opotřebovanosti. Jako když pračka, co do včerejška fungovala a najednou nefunguje. A už nejde opravit. Má svoje za sebou.

A my říkáme. „Jak je to možný, vždyt ještě včera to šlo. Mám už tu pračku třicet let. No když má člověk osmdesát, devadesát let tělo, tak má nárok na jistou opotřebovanost. Ale jde možná o to, jak ho opotřebováváme. Podobně jako tu pračku. Také když s ní slušně zacházíme, slouží dlouho, spolehlivě a pak koupíme novou. Bohužel, rozdíl mezi tělem a pračkou je v tom, že nové tělo, zatím nekoupíme. Jo jo.

A protože jak říká apoštol: a kdybych víru měl, že bych hory přenášel, lásku bych neměl,  nic nejsem!  Jen měď zvučící a zvon vyzvánějící…   Tak na závěr, neco o lásce:
Slyšíš mé modlení
miluj mě, miluj mě
na prach se proměním
zachraň mě, zachraň mě
V míru, ne v souboji
ať je mi do pláče…

Co zas to v tý televizi dávají?

Jak jsem si včera vymýšlel nebe, tak jsem zapomněl na Thora Heyerdala, který kdysi dávno podnikl cestu z peruánského města Callao na Velikonoční ostrovy s partou dalších, jemu podobných magorů, na balsovém voru.

V šedesátých letech jsem poprvé viděl v televizi, černobílý film o té expedici, co měla dokázat, že Indiáni z jižní Ameriky, mohli klidně osídlit ty ostrovy, používajíc, ty balsové vory. Dnes o tom bude večer film. Hraný film. Já viděl ten dokument. Na YouTube se tváří že tam je, ale nespouští se. Na ulozto.cz jsem ho ovšem objevil. A stáhl. Takže si ho shlédnu. Nemusím mít hraný film, když mám ten dokument.

Pochopitelně, když říkám, že to byli magoři, tak opravdu byli. Normální člověk jí doma karbanátky,( nikoliv ty debilní hamburgry, bez chuti a zápachu) kouká na televizi, nebo tehdy v tom roce 1947 chodí do kina, nějaké indiánské kmeny ho nijak nezajímají, natož balsové vory. Když přes moře tak pořádným passagers ship, třeba takovým:


Ne že se budou plavit na kládách co pokáceli Indiáni v džungli. To neudělá rozumný člověk. Spoléhat na to, že mě vítr a proudy někam donesou, můžou jen jedinci, co si neváží toho, jak chutnají buchty u mámy. Vymýšlejí si, nedají si pokoj, doku nedosáhnou svého. Pak píší knihy a točí filmy, co mladým lidem pletou hlavy. Vypadá to v tom filmu skoro jako brnkačka. Jenže není. To zjistí každá dívka, co vyrazí jen na kanoji na vodu, že když nic jinýho, tak slunce svítí, komáři koušou, ve stanu je nepohodlně a voda k pití je stále teplá. Pak remcají. Když jdou pěšky, tak je cesta pořád do kopce, ruksak je těžký a ty šminky se ji rozpustily v tom vedru. V televizi to vypadalo, že to nic není.

 

 

                 

A ještě k tomu takový filmy promítají v televizi. Pak se má mladý člověk jako tehdy já, někde řádně usadit, žít poklidný život a nebe a nejen nebe, ale i život si představovat jako jeden velký vandr. Pak ze mě mělo něco bejt. Vlastně mě zkazili takový Heyerdalové, Bombardové. Alan Bombard zas neměl nic lepšího na práci, než se vydat v záchraném člunu přes Atlantik a zkoušel jestli to přežije. Přežil. Živil se rybami a vodu si opatřoval z těch ryb. O tom jsem zase četl. Prostě mě ty knihy a filmy „zkazily.”

Popsal tu legraci v knize: Trosečníkem z vlastní vůle Vlastně bych měl ten bolševický režim žalovat, že dost nedbal na správné uvědomění a nechal mě snít o všech těch cestách. Ale vážně, bylo až s podivem, že vůbec v té době takové filmy a knihy bolševik pouštěl. Nikam jsme nesměli, tak jsme aspoň snili. Někteří ti magoři jako jsem byl já. Mít možnost, tak jsem ten pokus tehdy asi také udělal. Jo, měl jsem ještě dost odvahy. Dnes je to z odvahou už slabší.

Na voru, na nafukovacím člunu, na plachetnici, amazonskými pralesy, na koni přes americké prérie a pampy, přes hory s minimálním vybavení, ale s odvahou ti muži a ženy riskovali své životy, aby posunuli hranice poznání. Kreslili mapy, učili se jednat s lidi jiné kultury, občas nedošli, nebo nedojeli, nedopluli. Bohu díky, že jsou tací magoři, co se na ty cesty vydají a pokusy podniknou. Bez nich bychom lezli po stromech a prali se o banány v lese. Jo jo.

Každýmu jeho nebe

Smutný týden. Umřel kamarád. Jeden z mála, které v Praze mám. Takže mi všechny potíže v týdnu nastalé připadají jako malichernosti.

Smrt je konečná a zatím se z druhé strany nikdo nevrátil, aby řekl, jaké to tam je. Svědectví typu: „Přežil jsem klinickou smrt,” jsou zajímavé, ale tak zcela nejsou exaktní. Radim byl slušný člověk, chytrý chlap a doufám, že jak jsme naposled spolu mluvili, tak si pro něj kočička Pacička přišla, jak doufal a teď spolu dovádí v nebeským paneláku. Pacička ho opustila před léty a hodně na ni vzpomínal.

Přemýšlím, koho bych si přál aby jednou přišel pro mne. Asi žádný pes, nebo kočka, i když jsme jich měli v mém dětství dost. Nejvíc vzpomínám na psa Buka a kocoura Bohouše. Buka mi koupil táta v hospodě a v hospodě ho zase prodal. Oplakal jsem ho, když ho odváděli. Už je to víc jak padesát let. Asi oba s Bohoušem jsou v psím a kočičím nebi. Bohouš válčí po střechách, svádí bitvy o kočky. Vrátil se občas zrychtovaný, ale vždy měl můj respekt v tomhle směru. Mrouskání byl jeho životní program a všechno něco stojí.

Tenkrát se kočky nekastrovaly, živily se tím, co bylo, musely si i nachytat, Bohouš uměl i lovit, což dokazoval, když přines kořist, aby se s námi podělil. Vždycky jsme mu celý jeho díl nechali. Buk, ten zas miloval, když mohl kočky nahánět, nikdy žádnou nedohonil, uměly lépe kličkovat mezi stromy a skákat přes plot. Ale snažil se, to jo. Takže pro mne si asi nikdo nepřijde. Bohouš nebude mít čas, protože slečny kočičí na střeše nepočkají a Buk bude mít plný packy starostí aby tu bestii dohonil, ještě před plotem, nebo stromem.

I když, nějaký vraník, klisnička. Říká se, že nejkrásnější pohled na svět je z koňského hřbetu. Něco na tom tvrzení bude. Jenže, já nejsem jezdec, já jsem chodec. Tak žádný vraník, ,žádná klisnička, ale hezky pěšky k nebeský bráně a jestli projdu, doufám, že každý člověk má své nebe. Radim, Pacičku, měření různých tajemných míst, kde jak on říkal se kumulovala energie. To ho bavilo. Bavilo ho víc věcí, ale o tomhle jsme hodně vedli naše mužský řeči. A taky žensky. To jo. Ženský jsme taky řešili, jak se dnes říká.

…táta ušil mi pár bot z kůže toulavejch psů a řek, v nich budeš mít pevnej krok…

Moje nebe by mohl být pěší track z Aljašky na Floridu, ne po silnicích, ale indiánských stezkách. Myslím tu správnou  Ameriku, když se objevily v prériích koně a Čejeni a Siouxové a další kmeny vládly nad prérii. A potom o něco později, jak se zpívalo v té písnočce. Tam se musíš dát, tím směrem, tam kde vládne jen Bůh a kovboj. A až dorazím na Floridu, tak by se tam mohl objevit Joshua Slocum a Francis Chirchester, tím pádem bych se mohl naučit stavět plachtenici a vyrazit na širý oceán, obeplout ten nebeský, zažít jak pravil sir Francis: „Jen moře a nebe.” a být: „Sám na lodi kolem světa.” s Joshuovými radami.

 

V přístavu, nebo prérijním baru nějaká ta modrooká brunetka, či zelenooká blondýnka. Aby člověku nebylo tak smutno při putování po těch nebeských pláních, horách a oceánech. To by mohlo být dobrý nebe. Myslím, že by docela ta věčnost utíkala. Asi bych se nenudil. Ještě si tak třeba sjet na parníku Mississippi, plkat s Markem Twainem, kolik je kde vody, nadávat vorařům. To mi na zadokoláku docela šlo, když jsem viděl, jak se potácí přes kopec. Tedy na místech, kde je málo vody. Případně spráskat s Nelsonem Francouze u Trafalgaru a poslouchat, jak Horatio Nelson řve na své námořníky a nechává signalizovat dalším lodím Royal Navy, co zatrhla otroctví. Rerspektive obchod s otroky.

England expects, that every man will do his duty

Inu jsem imperialista. Možná i xenofob a rasista, ale tím je dnes kdekdo, nic moc extra ty tituly ve společnosti neznamenají. Tedy vystačím si s imperialistou a katolíkem. No na kabát z ostudy v téhle EU společnosti, tohle docela stačí. Snad mi to v nebi prominou. Tak, nekrolog za kamarádem bych měl hotový a můžu koukat na fotbal. Sparta bude usilovat o vítězství. Jo jo.

 

 

…on si přesto zpívá…

Míval jsem kdysi sluchátka. Na uši nasazené v rytmu rokenrolu se kývaje, v metru, tramvaji, jsem je nosíval. Bigbít a rokenrol mi zvučel do uší. Leč, kde je konec mým krásným sluchátkům? Hledaje, nenacházím.

Nedá se nic dělat. Když už se učím české přechodníky, mohu se učit zase nějaký čas anglicky. Našel jsem opět náhodně, poslouchaje jednu přednášku, jak se snadno naučit anglickou gramatiku. Vždy mne někdo naláká na něco, co je snadné, dozvěděl jsem se, že existuje webová stránka, kde se dá poslouchat zprávy v angličtině formou výuky. Tedy se nejen dozvědět, co je nového v gramatice, ale i zlepšit se v poslechu.  https://www.newsinlevels.com/

Docela slušně čtu v angličtině, pokud chci mluvit, vždy sestavím větu, kterou světu a lidem v něm sdělím, co chci, co nechci. Ale rozumět odpovědím rodilých mluvčí, mi dá práci.

Takže bych se mohl mírně, ale jen mírně snažit něco naposlouchat. Jestli to ještě svedu. Budu muset tedy zakoupit sluchátka a připojit je k iPadu, abych mohl poslouchat a poslouchat. Až možná jednou uslyším. Pravda, když sleduji americké a britské filmy v originálním znění, také ledacos chytnu. Jenže, toužím a toužím, dívat se na ty filmy bez titulků.

Pravda, když poslouchám takového Toma Waitse, a i když si současně čtu jeho texty, když zpívá, stejně mi uniká výslovnost. Ale tak už to chodí. Cizinec mluvící česky by zřejmě měl také problém rozumět „kratkemu zobaku” z Ostravy a okolí. Případně někomu z Moravského Slovácka, co myslijo a všechno vijo. Ono mi stačilo, když jsem žil kousek od Moravských Budějovic a slyšel jsem poprvé: „To han.” A jiné podobné perly. Byl jsem lehce zmatený, než mi došlo, že mi ti lidé říkají: „To ano.”

Už je tomu víc jak čtyřicet let, co jsem odtamtud odešel. Rád vzpomínám. Dnes už je vše jiné i tam. Většina obyvatel té vísky, kde jsem dva roky žil, byli bývalí sedláci, hodně mluvili nářečím, mě říkali: „Čížku.” Posmívali se mi pro můj přízvuk. Jo zažil jsem docela dost zajímavých situací, mezi těmi „bodrými” Moraváky. Ne všechny byly příjemné. Jako každý, kdo přišel někam, kde ještě byl trochu ten svět, který byl sám pro sebe. Pro mne to byl zcela neznámý svět. Musel jsem koukat, abych viděl.

V neděli do kostela, v týdnu dřeli jak koně, vážili si jen toho, kdo uměl dřít jako oni. Nedůvěřiví, stálý úsměv, ale za tím úsměvem ne vždy byla přívětivost. Neměl jsem žádný majetek, to mě v jejich očích velmi degradovalo. Byl jsem z jejich hlediska tulák a nebyl jsem brán dlouho vážně.

Trvalo, než mě mezi sebe aspoň trochu vzali. Jistě byli tam jedinci, kterým to nedělalo problém, ale to byli většinou ti, co se do té vsi přiženili, nebyli místní. I ti byli bráni jako přivadrovalci. I kdybych tam zůstal dodnes, stejně bych byl ten co přišel bůhvíodkud. Na druhou stranu, hodně jsem se tam naučil o lidech. Žít jako mladý ve velkoměstě je snazší, než přijít s usárnou a tím, co má člověk na sobě na vesnici. Mnohem víc se musí učit, jak vycházet s lidmi. Nejen s těmi, se kterými pracuje, ale i s ostatními.

Vůbec nechápali, jak jsem se tam dostal. Byli přesvědčeni, že mám za sebou minimálně pár let kriminálu, a mám zakázanou Prahu. Díky tomu mínění a udáním, že jsem divný, párkrát mě sbalili policajti. Bezdůvodně, jen tak, protože se jim chtělo. Lidé ve vsi nemohli a nechtěli věřit, že nejsem trestaný. Že  jsem jen dobrodruh. Chlebodárci z JZD si ověřovali výpis z trestního rejstříku a když zjistili, že nemám nic na něm, tak nevěřící Tomášové mi prorokovali, že se do toho kriminálu určitě dostanu.

Nakonec vše vyřešil OV KSČ, kam jsem si jako člověk s dělnickým původem šel stěžovat. Na zásah, nějakého funkcionáře mne policajti nechali na pokoji. Jo „zlatý totáč.” Člověk pracoval a policajti jen tak ho klidně sebrali v montérkách, odvezli s tím, že o tři vesnice dále, někdo vykradl samoobsluhu. Odvezli, pustili a šel jsem pěkně pěšky domu z Třebíče do Blatnice, aby mě zase sebrali za to, že jsem utíkal po silnici a stopoval jsem.

Inu, bylo za toho totáče občas veselo. Odvezli mne zpátky, nafackovali, abych si nemyslel že socialismus je nějaká legrace. Když jsem jim říkal, že jsem chtěl vědět, jaké to je na vesnici, tak jsem dostal pár facek, protože ten blb si myslel, že si dělám legraci. Tohle se událo v prvních třech měsících. Pak už, jak jsem řekl, mi dali pokoj. I ve vsi. Ono, když vás na vsi seberou, tak přece policajti mají nějaký důvod. Bylo takové mínění.

Vždycky, když mi začne někdo vyprávět o těch hodných lidech na Moravě, vzpomenu si i na tohle. Ano, potkal jsem tam slušné lidi, pracovité lidi, ale policajti a ta bolševická verbež mezi ně nepatřili. Chápu lidi ve vsi, že byli nedůvěřiví. Takových jako jsem byl já, kteří z města šli na ves bylo pramálo. Ale vím, že mnozí z těch „hodných lidí,” ve vsi na mne žalovalo právě těm policajtům.

Přijeli za mnou kamarádi autem, pochopitelně hned přijela hlídka VB, kterou někdo zavolal. Okamžitá kontrola OP. Dodnes se divím, že jsem odtamtud neutekl dřív, než za dva roky. Asi jsem byl psychicky odolný a také, co hrálo roli, že jsem si postavil hlavu, že mne odtamtud nevyženou. A půjdu, až budu chtít. Což jsem udělal. Začalo se mi vést dobře a usoudil jsem, že už je čas vypadnout. Což mnohé překvapilo. Ale pracovní posudek mi dali slušný a díky tomu, nebyl pro mne problém,se dostat k plavbě. Časem si i děvčata na mne zvykla.

Jak říkám. Většinou jsem tam potkal slušné lidí, pár hodných lidí a setkal se s takovými, co o nich můžu bez uzardění říci: Svině! Bylo jich málo, ale sviní je vždy málo. Jenže stačí zasvinit svět. Závistí, pýchou a bezohledností. Poučil jsem se, že v malém společenství, je vždy vidět, kdo je kdo, tohle se rychle člověk naučí a rychle pochopí, jak komu věřit a komu nikdy.

Jo tehdy v roce 1974 nikoho nenapadlo, že se jednou bude potřeba učit anglicky. Učit se, aby se jeden domluvil s lidmi z jiné země. Nejen z Ameriky, nebo Británie, či Kanady. Není ta EU, nic moc, ale pořád ještě lepší než RVHP, nebo Varšavská smlouva. A umět se ve světě domluvit má smysl. Učit anglicky jsem se začal na stará kolena. Nedal jsem na kecy, že jsem starý a nemám už na to hlavu. Hlavu nemá ten, kdo se nic neučí.

Tohle si pořád uvědomuji. Tehdy se člověk podíval maximálně do NDR, nebo Polska, či Maďarska. Do Jugoslávie už musel mít výjezdní doložku. Kdo neví, co byla výjezdní položka, devizový příslib o nic svou nevědomostí nepřišel. Ani nepřišel o nic, tím že nezažil totáč.

Mnohem snáz snesu Pride parade, neboli „Zbytečný pochod,” než oslavy prvního máje. Svátku práce. Se všemi těmi fanglemi a Internacionálou. Jediný bolševický svátek, co mne bavil, byl MDŽ. Jak pravila tehdejší moudrost. Ženy měly svátek a chlapi padali díky vypité kořalce na hromady. A ty ženy byly o svém svátku povolnější. Některé také padaly, ale na záda. Nějak snadněji. Jo jo.

Tulák má v poli stoh, pak jen pár bosých noh, já vím, co mu zbývá. Na slámě tiše snít, za obzor pěšky jít, on si přesto zpívá. Je to neznaboh, jak by se modlit moh, on si pořád jen zpívá, že doma na stráni se vítr prohání a že tam voní hloh.

Vlci, nomádi a komunita LGBT

Dorazil jsem domů, pršet už přestalo, byl jsem docela spokojený. V televizi fotbal, co si člověk na konci pracovního týdne může víc přát.

Sice odpoledne, těsně po tom, co jsem dokončil komunitní program, mi volala dáma, která se mi pokouší vysvětlit, jaký je hajzl ten chlap, co ji opustil pro jinou. Prý chlastá a jak to s ním dopadne. Pravila: „Tak jak to vypadá s tím hochem?” Hoch náhražkou jména. Abych nevykecal tajemství.

Inu, bylo nepříjemné jí říci, že jí nic neřeknu, protože po telefonu nesděluji informace, nemám svolení dávat jí jakékoliv informace a nehodlám vykonávat její příkazy, kam mám jít, jak se mám starat o své klienty, případně jestli, a pokud vůbec, je mám kontrolovat, zda abstinují, či ne.

Takže jsem domů jel dost unavený. Shlédl jsem fotbal, pak jsem hledal něco zajímavého na YouTube, a našel jsem tenhle dokument.

 

Napřed jsem myslel, že je to jeden z těch rádoby antropologických dokumentů, ale tak zajímavý film jsem v téhle oblasti už dlouho neviděl. Nebudu vyprávět, kdo chce, podívá se, udělá si názor sám.

Škoda, že takových dokumentů je podstatně méně, než třeba z Afriky. Mongolsko je skutečně zajímavá země. A život nomádů, pro člověka jako já, co je poloviční nomád, tedy ještě víc, než bývá zvykem. Úplně jsem si při sledování dokázal představit, že bych se do té komunity zapojil. I se všemi těmi potížemi.

Nijak si ten svět neromantizuji, stejně jako si neromantizuji své mládí v JZD, kde jsem dělal mnohé podobné těm činnostem, co vykonávají ti pastevci. Krmil jsem krávy, telil krávy, ořezával jim s kovářem paznehty, vážil býky, což bylo něco skoro jako korida. Další podobné, hodně špinavé, smradlavé činnosti. Silážoval kukuřici, rozvážel pytle se šrotem po kravínech, o žních nakládal balíky slámy, vykládal vagony s hnojivem atd. Byla to dřina, ale byl jsem mladý a chtěl jsem si vydělat a chtěl jsem vědět, jestli bych mohl být sedlákem.

Selský stav mám v obrovské úctě, protože bez nich není nic, ani se nenajíme, opravdu, byli to a jsou to lidé, kterým se říká: „Sůl země.” A jak se ptá Písmo: „Čím je země bez soli?”

Viděl a litoval, že nejsem mladý, protože bych se snad na rok na dva do toho Mongolska vydal a pokud by mne mezi sebe vzali, přidal bych se k těm Nomádům. Nomádům, co ještě chrání stádo před vlky, chytají je živé, zabíjejí je a přitom jsou si vědomi, že člověk a vlk v jejich podání jedno jsou.

Internet je úžasná věc, pokud se s ním umí zacházet. Pořád platí, že kdo se zajímá, ten vždy najde a najde, i co nehledal a diví se, co všechno se dá najít. Tak trochu mi ono hledání a učení připomíná ten slogan: „Když nedobýváte hradby, zjistíte, že spadnou samy, a kdo nechce vykopnout dveře, zjistí, že zůstávají odemčené. Stačí jen vstoupit.”

Každý den najdu na internetu něco zajímavého, poutavého a poučného. Mohl bych se zabývat blbými, zlodějskými politiky, ale to považuji za ztrátu drahocenného času.

Nedám politikům víc jak dvacet minut denně. A to ještě jen někdy. Dnes jsem sledoval diskusi lidovce Čunka a lesbické aktivistky. Ověřil jsem si, že opravdu jsou lidé, kteří se pokoušejí přesvědčit sami sebe, že dvě ženy jsou schopny přivést na svět jedno dítě. Nejsou. Možná ho jsou schopny, tedy jedna z nich, porodit. K tomu pořád potřebuje muže. Bez mužů zatím na svět děti nepřijdou. V tom ten Čunek měl pravdu.

A že komunita LGBT touží po uznání soužití dvou žen nebo dvou mužů jako rodiny, je jasné a evidentní, ale i kdyby se rozkrájeli, dvě ženy a jedno dítě nejsou rodina. A druhá žena není druhá matka. Dal jsem tomu těch dvacet minut. Víc není asi nutné. Vzpomínal jsem na přednášku dr. Máslové o hormonální antikoncepci a co všechno její užívání způsobí. Jinak debatu Čunka a té matky, aktivistky, lze nají na DVtv. Na www.aktualne.cz

Jak je vidět, nenudím se. Dcery si pořizují děti s muži, s muži žijí, takže v tomhle bodu se nemusím nijak divit, cože se jim chudinkám stalo, že musí volit taková řešení. Asi bych se s tím smířil, stejně jako bych se smířil s tím, že pokud bych měl syna, že je gay. Ale zcela jistě by mi ono smíření dalo práci. Přeci jen jsem ze staré školy.

Jinak přednáška dr. Máslové je opravdu zajímavá a nejen o hormonální antikoncepci, ale i jiných věcech. A jak mi tady má láska napovídá. Do určitého věku, kdy děti vychovávaly převážně ženy, tak dívky se separovaly a byly vychovány jako ženy, převážně mezi ženami, a chlapci jako muži, převážně mezi muži. A bylo jasno, kdo je kdo. Dnes se mi oboje občas plete, při pohledu na lesbickou aktivistku nebo metrosexuálního feministického muže. Jo jo.

 

 

 

Protože jsem ze staré školy, má klasika je rock and roll, někdy mě hřeje, jindy bolí…

Kulatý svět

Už mne čeká opět život naplno. Tedy pracovní život. Konzultace, skupiny, mezi tím si čtu, cvičím, medituji, hledám zajímavé přednášky na internetu.

Narazil jsem na jméno Candace.B.Perth, což je autorka knihy „Molekuly emocí.” O biomolekulárním základu našich emocí. Kniha zajímavá, vzrušující a čtivá. Jeden si musí zvyknout, že se v ní mluví o spoustě věcech, o kterých jsem dosud neslyšel a kupodivu i věcech, hlavně na konci knihy, co důvěrné zná.

Jak už to bývá, našel jsem i film, dokumentární film, ”What the bleep we do know.“ Ve kterém autorka knihy,  mimo dalších zajímavých lidí vystupuje.  Mám opravdu o čem přemýšlet. Nemusím souhlasit se vším, ale přemýšlet mohu.

Korespondují mi ty nové poznatky s ději, které řeším v terapii. Porozumí-li, člověk svým emocím, připustí-li, že se opravdu odehrávají na tělesném základu, pak se sám mnohem lépe se sebou srovná. Vlastně, potvrzuje se, že jsme ovlivňováni svým okolím a ovlivňujeme své okolí. Ona zpětná vazba funguje.

Film samotný je pohledem kvantové teorie a tak trochu New Age přístupu k životu. Křesťané s ním asi budou mít potíž. Ale myslím, že neškodí se podívat, jak se na problém dívají lidé, kteří jsou vzdělaní, dá se říci mající svůj pohled na život a svět a porovnat ho ze svým postojem. Se svým náboženským vyznáním. Případně ateistickým pohledem na svět a život. Ten film, je všechno možné, jen ne ateistický. Spiritualita má tam své místo.

Má láska si opatřila skoro nové auto, Felicii, takže už je zase mobilní a může mne zavést, třeba do Pohoří v jižních Čechách, kde jsme byli loni a můžeme se tam podívat po těch zajímavých kostelech, co byly v bývalém hraničním pásmu a jež byly díky sudetským Němcům opraveny.

Moc se mi tam loni líbilo, měl jsem chuť se tam vydat pěšky, ale netroufl jsem si, z obavy o svá kolena. Takže autem bychom mohli. Až se trochu ochladí. Loni, když jsme tam putovali jeden den, bylo lehce mlhavo a tím ten kraj dostával zvláštní půvab. Mám rád, když se občas mlží, svět dostává nádherně syrovou podobu. Loni Chodsko a Novohradské Hory, jsem vlastně většinou v mlze projeli.

Ten nádherně sychravý, syrový vzduch, ve kterém se mi krásně dýchá. Podzim je nádherný. Strávil jsem v roce 1997 podzim v Anglii a Skotsku, putoval tou podzimní krajinou pěšky a dodnes, když se mi vybaví Anglie a Skotsko, tak nejvíc ten rok 1997. Byl jsem tam poprvé, nejvíc jsem viděl a nejvíc jsem užil. A hlavně ten podzim, když se mění počasí, pozvolně přichází chlad, plískanice, občas slunce a putování podle plavebních kanálů až na skotské hranice a potom nádherným Skotskem.

Bohužel, rozbil jsem fotoaparát a na nový jsem ve Británii, v té době neměl. Byl jsem opravdu tehdy chudý terapeut a měl jsem jen na jídlo a zpáteční jízdenku do Čech. Nemohl jsem fotit. Mám pohledy z té doby. Ale cesta to byla nádherná. 2400 km za necelé tři měsíce. Týden v Londýne, kde jsem spal na ubytovně Veleslavín na podlaze, v kulturní místnosti za 5 liber za týden. Úžasné.

Takže by neškodilo tím Pohořím zase projet, občas se někde ve studené vodě vykoupat, Studená voda v rybníku omlazuje. 🙂 Občas. Uvidíme, co se dá podniknout. Felicie je dost dobrá na takové cesty. Jo jo.

 

 

 

Jen tak mimochodem

Udělal jsem si lehce zábavně-vzdělávací víkend, když jsem vyslechl několik přednášek dr.Honzáka, které mne nejen poučily, ale i pobavily.

Člověk poslouchá, poslouchá, říká si: Tohle už jsem od něj četl, slyšel a najednou se dozví zcela něco nového. Jen tak, mimochodem, mezi řečí. A zírá. Dám sem odkaz na jednu přednášku, trvá sice víc jak hodinu, ale myslím, že zájemce pobaví a poučí.

Inu, najednou jsem zjistil, že jsem si myslel, co všechno nevím o emocích, aby bylo po shlédnutí téhle přednášky jasné, že je dobré se pořád učit, sledovat a nebýt uspokojený vlastními znalostmi.

Jsem rád, že mám s dr.Honzákem společný pohled na skutečnost, že člověk, který se umí postarat sám o sebe, je teprve schopen se postarat o druhé. Už dávno a dávno říkám, že starat se o sebe, není projev sobectví, ale projev zdravé sebelásky. Kdo nemá rád sám sebe, není schopen mít rád ani ty druhé.

Jsem konservativní a myslím si, že takzvané moderní přístupy k životu jsou poměrně zbloudilé. Třeba výchova dětí jen dvěma muži, nebo dvěma ženami. Jistě, z hlediska lidských práv se může zdát, že je to něco krásné a pokrokové, ale pokud chybí druhý vzor, pro muže, jak se chovají ženy v partnerství, nebo pro ženy, jak se chovají muži v partnerství, musí nutně nastat problém. Pochopitelně lidská práva jsou dodržena, ale co ty děti? Co jejich právo na plný pohled na svět a schopnost rozumět, jak mužským tak ženským emocím a pocitům. Umět žít s druhým pohlavím. Ne jen s ním souložit, ale žít, rozumět.

O pronajatých dělohách ani nemluvím. Nějak mi nejde do hlavy, jak se žena může propůjčit k něčemu takovému. Dva muži dodají sperma, ona si ho nechá aplikovat, pak soud určí, že rodiče jsou oba muži. Ta žena prodala dítě těm mužům. Přijde mi to jako otroctví.

Ve Starém zákoně, pokud byla žena neplodná, mohla její otrokyně, pokud nějakou měla, přijít do jiného stavu s mužem majitelky otrokyně, ta otrokyně pak porodila dítě na kolena své majitelky a dítě bylo legitimně její. Jenže to byl starověk. Já myslel, že otroctví bylo zrušeno a lidé se neprodávají. A ono ejhle. Mýlil jsem se. Prodávají se dělohy a ještě nenarozené děti. Pravda, mnoho žen klidně prodává svou vagínu. Ale to je prý nejstarší řemeslo.

Ona stačí samotná adopce dítěte, do heterosexuální rodiny. Zažil jsem už několikrát, že přišla do terapie žena, která adoptovala dítě, těsně po porodu, když se toho dítěte biologická matka vzdala a vím, jaký je pak psychický problém, jak pro samotnou adoptivní matku, tak adoptované dítě, hlavně pro to dítě, ten fakt, že své biologické matce nestálo za to, aby si ho ponechala a pro adoptivní matku, která má tuhle skutečnost tomu dítěti sdělit.

Chápu, že pro ty „moderní, pokrokové” jedince, jsem starý, nechápavý muž, který chce vrátit ženu k plotně, homosexuály zahnat do ilegality, případně fašista, který nerozumí době a jejím nárokům. Jasně, doba si žádá aby všichni byli šťastní a měli uspokojeny své potřeby. Tedy výklad a pohled, co je potřeba a co je luxus, případně bezohledný projev pýchy, je rozdílný. Protože podle měřítek mnohých. Každý kdo má co jíst, střechu nad hlavou, není mu zima, tak stejně strádá, protože nemá všechno, co má soused, nebo miliardář.

Je to zvláštní civilizace. Ženy nechtějí patřit mužům, muži nechtějí patřit ženám, děti patří státu, nikoliv rodičům, rodiče nejsou táta a máma, ale rodič jedna a rodič dvě. Jen by mne zajímalo, jestli si také ty rodiče, aby byla práva zachována, mění označení, jedna a dvě. V zájmu lidských práv, by měli. Si tak říkám. Pěkně genderově. „Dneska si rodič jedna ty, zítra zase já, pěkně spravedlivě.”

Udělal nám ten levicově-genderový pohled na svět pěkný maglajz v tom světě. Pravdou je, že se ale pořád mohu rozhodnout, že na něj kašlu, nebudu ho brát jako ten jediný správný a možný, jako jsem nebral ten bolševický pohled, na to, co je štěstí člověka, ale rozhodl jsem si, co je štěstí pro mne.

Navíc, pořád doufám, že rozumných lidí je víc a najdou tu sílu a odvahu, některé ty výstřelky zastavit. Že vychovávat děti je sice dřina, ale není to hanba pro ženu. Mám pořád takový ten pohled, že máma dětem ukáže, co je na světě hezkýho, naučí je, co je potřeba aby uměli, utře jim slzy, když je třeba a táta je naučí v tom světě se vyznat a žít. Jo jo.

 

Klasik a hezká Jenny Morganová

Čas od času mne napadne, jak by chutnal třeba žitný chleba s balkánským sýrem a česnekem. Abych zjistil tu chuť, musím vyzkoušet. Jsem doma sám, tak mohu. Než zítra vyrazím ven, zatím vyvanu.

Několik krajíců chleba, na plátky balkánský sýr, položit, navrch česnek a oči se rozšíří blahem. K tomu černé kafe, černé jako má duše a ráj se koná. Mám holt jednoduché chutě. Ale abych byl upřimný, tak k těmhle návodům, mne přivedla dobrodružná literatura a poesie. Specielně Kapitán Fracasse, respektive román, nikoliv film, ten mě tedy nijak extra neokouzlil, a v tom románu popisy různých lahůdek. Třeba kozí sýr, který vévoda Vallobmbreuse považoval za obzvlášť lahodný.

Nakonec, když jsem při putování po Francii, cestou na Gibraltar byl pozván několikrát na jídlo, jednou dokonce na statek, kde u stolu seděly tři generace a já,  pochopil jsem, jak se dá žít a jíst.   Francouzi tohle umí. Jídlo bylo vynikající a na konec byl sýr. Jako zákusek, kupodivu, tavený. Zjistil jsem jak mazaná je francouzská kuchyně. Ale tolik jsem se nedivil,  neb jsem se shlédl v franzouzské poesii. Hlavně mého oblíbence Francoisa Villona, Hlavně, co psal o lásce  a jídlu  ve své „Baladě – protest“
a z ní tedy malý úryvek.
Franc Gontier se svou Helou kdyby věděl,
jak slaďounce se v pohodlíčku žije,
tak byl by nadšenec ten nevěděl,
že spása jediná jen v cibuli je
a v podmáslí, jež k česneku se pij.
Pod růží ležet je jim krásou krás?
Kde lože s lenoškou je-ptám se vás…

Mluvil mi z duše. Dobře se najíst je základ. Jasně, je krásné, ekologicky žít, zdravě a lahodně se stravovat, líbat se s Helou pod šípkem jak dále pokračuje:

Ať Gontierovic pijí vzduch a jas;
a sajte úžas nad úžas
pod šípkem líbejte se do umdlení!
Nechť je zdrávo pěstit štěp a klas-
žít v komfortu, ach nad to není!

Měl recht klasik, občas neškodí ležet pod šípkem, dokonce neškodí se pod ním líbat, je-li s kým, ale pohodlí je pohodlí. Takže balkánský sýr, česnek, chleba žitný, ale k večeři, takový krásně zralý steak, ten vůbec neškodí. Dopíši blog a dám si.

Měl jsem docela náročné dopoledne. Jedno lehce rozvrácené manželství, pak fetující maminka, co má nároky na dceru, která s tím neví rady. To už tak bývá, nejen dcery dělají starost matkám, ale i matky dcerám: Nezávidim jim ten život, ani jedné. No, uvidíme, co bude dál. Gentleman jak se zdá, pochopil, že méně je někdy více a slečna snad tako připustí, že maminka je dospělá.

Skončila práce a musel jsem se posilnit. Právě tím chlebem, sýrem a česnekem. Dva tři stroužky postačí. Pak jsem si na YouTube pouštěl krásný humor Luďka Nekudy a Jiřího Císlera. Dlouho jsem nic od nich neslyšel a zastesklo se mi po písní Jenny Morganová, kterou Luděk Nekuda zpíval v roce 1970. Našel, poslechl a má duše se rozjařila. Pak jsem si pustil několik scének a vybral následující. Jo jo.

Podle vaší víry…

Napsal jsem v krátké době dva blogy o víře. Jeden blog, o takové té víře: „Věř a víra tvá tě uzdraví.” Druhý o víře, že jsou lidé, které si Bůh z nějakého neznámého důvodu, vybral.

Když říkám z neznámého důvodu, tak tedy z neznámého důvodu, jen a jen lidem. On sám ví. Jsou děje v mém osobním životě, pro které nemám vysvětlení a pokud se cokoliv snažím vysvětlit, vše kulhá. Tedy nevysvětluji nic. Nevysvětluji, protože nevím. Jen věřím, že Bůh si tak přál.

Zažil jsem situace, kdy bylo všechno beznadějné a zdálo se, že nevede cesta ven. Aby se nakonec, ano úplně na konci objevila cestička, která vedla z beznaděje. A rozhodně tomu nebylo proto, že bych byl tak vzorný a správný. Spíše naopak. Byla mi prokázána milost.

Dokonce ani ta moje víra nebyla bůhvíjaká. A přesto se staly věci, které celou tu situaci změnily z beznadějné na nadějnou. A lidé kolem mne říkali: „Parchanti mají pořád štěstí.” A přitom, já osobně jsem neměl pocit, že mám nějaké zvláštní štěstí v životě. Pouze jsem přijal tu změnu reality, že v tuhle chvíli ještě nekončím.

Takže, co se týče toho, proč se děje to či ono, na základě víry, jsou jenom mé domněnky, představy. Myslím si, že… a dál vlastně nevím nic, jen si myslím. Ano, mohu přijmout tvrzení, že to či ono se stalo protože se někdo modlil, a je docela na místě otázka, proč se tak nestalo stejným způsobem, těm, co se modlili také? Někomu ano, někomu ne. Z lidského pohledu nespravedlnost. Spravedlivý Bůh, by měl, podle mínění většiny měřit všem stejně. Jenže, milost, nerovná se spravedlnost.

Nejsem schopný odhadnout jak velká intenzita míry je třeba, aby člověk změnil svůj zdravotní stav. Jaká intenzita víry je nutná, aby člověku byla poskytnuta milost a odpuštění, ze strany té moci, které říkáme Bůh. Přesto, pořád mám jisté vědomí, že milost není něco, co si člověk musí nutně zasloužit svými činy, ale je mu poskytnuta z nějakého jemu neznámého důvodu. Jednomu ano, jednomu ne. Z lidského hlediska těžko přijatelné a pochopitelné.

Víra je víra, ale není to jistota. S vírou něco začnu dělat s stane se, že stejně dílo nedokončím, přes veškerou víru a přání. Lidé z domova odcházejí s vírou, že se večer vrátí domů a najednou do nich narazí auto přijíždějící zezadu, protože řidiče přepadl mikrospánek. Byla ta jejich víra malá? Co se vlastně stalo a proč zrovna jim? Nevíme.

Nevíme kdo jsme, kde jsme se tu vzali, jaký tu máme smysl. Z hlediska z vyznavačů evoluce jsme možná jen omyl. Náhoda. Potkaly se dvě chemické substance, spojily se a hle, je tu inteligentní život. Z hlediska kreacionistů, cílený záměr.
Na počátku bylo slovo a to slovo bylo u Boha , a to slovo byl Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze něj a bez něho nepovstalo nic, co jest…
Říká Evangelium podle Jana. Náhodná chemická reakce, velký třesk, a nebo cílený záměr? Možná je ta hypotéza o tom velkém třesku pravdivá, ale možná, že tu reakci spustila nějaká suprasíla, jak kdysi na jedné přednášce pravil doktor Grygar. I ta vědecká hypotéza je založena na víře.Na víře, že ta hypotéza je správná. Pro někoho je velký třesk blud, stejně jako pro někoho je ono Evangelium blud. Uvidíme.

Byly doby, kdy jsem věřil, že je třeba klientovi poskytnout maximum informací, maximum podpory a pomoci. Nemohl jsem uvěřit, že stačí jen poslouchat. Nechtěl jsem věřit, že je možné, že lidé, které někdo poslouchá, jen poslouchá se najednou zklidní, najednou dokáží vidět věci, které nikdy předtím nebyli schopni vidět. A jen tím, že jim někdo naslouchá, oni vidí. Pak jsem zažil na sobě, ten zázrak, že mi naslouchal člověk, nesoudil mě, neradil mi a můj život, pohled na život se měnil. Měl jsem víru a důvěru.

Poslouchal jsem včera jednoho klienta. Chytrý člověk, možná chytřejší než já. Povídali jsme, mluvil na přeskáčku, což mi nijak nevadí, já mluvil na přeskáčku, a on se najednou zeptal: „No a kdy tedy začneme mluvit o tom mém pití?” Musel jsem se usmát, protože o tom jeho životě s pitím a abstinencí jsme mluvili celou tu dobu. Jak se mu žilo s pitím a jak se mu žije ten měsíc, co nepije. Jen jsem ho poslouchal, občas jsem mu něco řekl. Na přeskáčku. Tak občas něc řeknu. A dokonce se má řeč klientovi nelíbí.

Odcházel docela klidný.Prý i něco objevil. Ani jsem mu nic neporadil. Přišel před časem s jistou důvěrou. Jen na doporučení jedné naší společné známé. Co s ním bude dál, nevím, je na něm a je v jeho možnostech svůj život změnit. To je pro změnu má víra a důvěra v jeho schopnosti.

Kdybych měl vysvětlit, jak přesně tohle funguje, asi bych neuměl. Ale funguje. Teorií je kolem toho několik, žádná z nich mne tak zas neoslovila, abych ji zcela věřil. Ovšem, je docela možné, že říkáme-li něco s důvěrou druhému člověku, s důvěrou, že nám naslouchá, tak možná stejně tak ona důvěra funguje i v případě rozhovoru, kterému říkáme modlitba, k tomu neznámému Bohu.

Bohu o kterém může mluvit jen v tom smyslu, že o něm nic nevíme a jen věříme, že existuje, že nás miluje z a z toho důvodu nám naslouchá a někdy k nám posílá ty své pomocníky, jimž říkáme svatí,kterým dává možnost, být užiteční. A v tom spočívá ta milost, že najde pro ně využití a tím jim dá tu blaženost. Nakonec, většina lidí dělá ráda dobré skutky. Někoho vyslechnout je někdy dost dřina, a možná, že by se to mohlo počítat mezi dobré skutky. Možná.

Jak říkám, nevím jaká intenzita víry je nutná k tomu, či onomu, ale vím, že občas místo ukecané víry je dobré něco udělat. A tím skutkem projevit tu víru.  Jak říká vtom starém vtipu, Bůh tomu žebrákovi, co se modlí aby vyhrál v loterii. „Přestaň kňučet a kup si los!Když si ho nekoupíš, jak ten zázrak mám udělat?” Ale většinou je tomu tak, jak je v níže uvedeném citátu. Jo jo.

Věříte, že to mohu učinit?“ Řekli mu: „Ano, Pane.“ Nato se dotkl jejich očí a řekl: „Staň se vám podle vaší víry!“ A jejich oči se otevřely. Evangelium podle Matouše – 9. kapitola, verše 27 – 30Eva

Vizionářky z východního Slovenska

Na doporučení Vlasty Fišrové jsem shlédl dokument: „Ivetka a hora.” Příběh o dvou dívkách, kterým se v rodném kraji mé matky, pět let zjevovala sv.Panna Maria.

Dokument mne vtáhnul a byl skvěle udělaný. Vyprávět ho nebudu, dám na něj odkaz a kdo ho neviděl, myslím, že neprohloupí, když ho shlédne. Samotný život dvou protagonistek se nevyvíjel, jak by leckdo předpokládal, oddáním se řeholnímu životu, ale obě se vdaly, měly rozhodně dost se svou zkušeností nejen radosti, ale i potíží. Ve filmu je o těch peripetiích povězeno samotnou protagonistkou Ivetou dost a dost. Není nutné abych vyprávěl jejich život, když ve filmu je hlavně o Ivetě Korčákové, dnes Hudákové řečeno docela hodně. Katarina Vislocká vystupuje méně, je jakoby v pozadí.

Našel jsem si i s Katkou rozhovor, byl hodně střízlivý, líbil se mi. Je jiná než Iveta. Občas se vyplatí napsat blog s lehce náboženskou tématikou, neb se člověk dozví, co ještě nevěděl díky komentářům. Děkuji paní Fišrové za informaci. Říkal jsem si, že asi není jednoduché být tím, komu se stane tak zásadní věc, jako je zjevení Panny Marie. Obě ženy nakonec odešly ze Slovenska, jedna žije v Anglii, druhá v Americe a tam se moc o své dětské zkušenosti nešíří. Ani se jim nedivím. Také bych nestál o to aby mi lidé díky něčemu, co jsem zažil nakládali na hřbet požadavek kompletní svatosti.

Nepochybuji, že se jim zjevila Panna Maria, nemám v úmyslu ani shazovat ty poselství, která jsou relativně jednoduchá. Nakonec, proč by Bůh, či matka Boží měli mít sáhodlouhé složité proslovy? Už samotná přikázání jsou jednoduchá. Bůh mluví k člověku jasně a stručně. „Miluj bližního svého, jako sebe sama. To je nejvyšší přikázání a stojí na něm celý Zákon i všichni proroci.” Jen lidé si dělají víc věci složitě, než je třeba. Ale nese prachy, ona složitost.

„Modli se a pracuj!” Říká sv.Benedikt. Když pracuješ, máš svůj chleba a modlitba potěší duši. Panna Maria na těch holkách také víc nechtěla. Tedy spíše skrz ty holky vzkazovala lidem. ”Modlete se! Pečujte o svou čistotu. ” Iveta mi zaimponovala svou odvahou, opustit řeholní společenství, do kterého v šestnácti letech na nátlak lidí z okolí odešla, aby když zjistila, že nemá povolání pro řeholní život, se snažila přesto žít podle toho nabádání Panny Marie. Není vůbec jednoduché s takovou minulostí opustit ten svět modlitby a služby, což by především řeholní společenství mělo naplnit a žít podle svých představ, nikoliv podle představ pana faráře.

Nechtěla plnit představy druhých lidí. Chtěla, a jistě i dnes chce být dobrou křesťankou, ale ne žít život světice, podle představ  jiných. V tom mne ten film oslovil nejvíc. Pamatuji se, jak mne tlačili někteří lidé z církve, ale i terapie, do něčeho, co jsem vůbec nechtěl. Také jsem se nedal, nesplnil jsem tu „povinnost“ kterou jsem podle některých měl a šel dělat, co dělám dodnes.

Najednou jsem věděl, že pokud mne někam Bůh povolává, tak přesně míří ono povolání do toho blázince, jako terapeut. Žádný klub „Z” žádné řeholní společenství, ale jen a jen ten blázinec. Udělal jsem, co jsem cítil, že mám udělat a nemusel jsem od té doby přemýšlet, jestli jsem se rozhodl správně. Jsem tam, kam patřím. Nebylo a není ona práce vždy jednoduchá, peněz moc nebylo, ocenění ještě méně, ale i v těch nejtěžších dobách jsem vždy udělal, co jsem měl  a Bůh zařídil, že jsem mohl zůstat, tam kde jsem.

A dostal jsem i možnost co dělám docela dost zpopularizovat. Aniž bych o to jakkoliv usiloval. Najednou jsem měl možnost ukázat nejen tu obvyklou tvář závislosti, ale i tu skrytou, co se týče spoluzávislosti. Občas, když někomu pouštím nějaký díl z toho seriálu, „Ze závislosti do nezávislosti.,” dívá se z některých dílů na mne sv.Antonín Padovský, neboť jsme některé díly točili ve věži bohnického kostela. A má tam sochu. Sv.Antonín Padovský je můj oblíbený světec. Docela věřím, že v tom měl také prsty on. Zařídil to natáčení a pomohl nám najít ten správný výraz celého toho seriálu.

V době toho natáčení jsem právě putoval pěšky z Prahy do Padovy, ke svatému Antonínovi. Tak si myslím, že tu pouť vzal v potaz a pomohl nejen Markétě, za kterou jsem šel orodovat, aby ji pomohl, měla leukemii. Uzdravila se. Jestli jen díky chemoterapii, ale tam už to vypadalo hodně zle, nebo i samotné pomoci sv.Antonína. Ale i nám, co jsme točili ten seriál, myslím hodně pomohl.

Tak, nakonec sem dám ty odkazy. Na film i na rozhovor s Katarinou Vislockou. Kdo neviděl, má možnost kouknout. Jinak, jedná se v tom dokumentu o církev řeckokatolickou. Aby neznalí byli v obraze. Což jsou také katolíci, ale s jiným rituálem, než západní církev. . Jo jo.

 

Na tom filmu je nejlepší, že ho natočil ateista 🙂 Tehdy ateista.

http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10215920663-ivetka-a-hora/30829434001

A tady je rozhovor s Katarinou Vislockou