Až nakonec vše zdoláme, pak odpočinem od svých cest

Je dobré vidět kamarády a projet se trochu po světě. Byli jsme ve
Svárkově, což je kousek od Plzně. Lukáš se Simonou a s dětmi přijeli
do Čech na pár dní. Tedy Lukáš tu zůstane jen do středy.

Žije už dlouhá léta v Anglii, rádi se vidíme, tak jsem opustil
pohodlí a stará Felicie nás dovezla kam jsme potřebovali. Tam po
dálnici, pochopitelně i dálnice na Plzeň je limitovaná kousek za
Prahou. Přemýšlím, která dálnice u nás není opravovaná.

Zpátky jsme jeli přes Nepomuk, Příbram, po okreskách. Pohodlná
jízda, vlastně žádné zdržení. Místa, která jsem prochodil a měl na
co vzpomínat. Třeba v Nepomuku jsem u fary četl povídání o
svatojakubské cestě, vyšel ven pan farář, byl zvědavý, co ten
starší člověk potřebuje. Povídali jsem chvíli, řekl:
&bdquo,Počkejte, za chvilku jsem zpátky.” A přinesl koláč
velikosti talíře. Prý poutní, aby se mi lépe šlapalo.

Tak jsem si tehdy kousek té svatojakubské cesty vyzkoušel po území
Čech. To je ta známá cesta do Compostely. Má různé větve a dvě
české, jsou značeny kostely zasvěcené sv. Jakubovy. Tak jsem si
kousek prošel z Nepomuku až do Kdyně. Opravdu jen malý
kousek. Svatojakubská
cesta
Co je kursivou, jsou ty dvě české větve.

Na českém území se původní ustálenou trasu v celé délce
nepodařilo zjistit, ačkoliv i odtud ve středověku poutníci
putovali. Přibližně ji vytyčují kostely zasvěcené svatému
Jakubovi. Jistý bod býval v Praze a od poloviny 13. století jej
vyznačuje chrám sv. Jakuba kláštera minoritů na Starém
Městě. Obdobně při hlavní zemské stezce se výchozím místem staly
kostely sv. Jakuba v Jihlavě a v Brně.

Klub českých turistů vyznačil českou cestu ve dvou větvích, severní a
jižní. První český úsek byl k mezinárodní cestě slavnostně
připojen 15. června 2003. Na českém území je Svatojakubská cesta
značena většinou jen nenápadným označením I24 v hrotu běžné
turistické směrovky, v místech souběhu s jinou mezinárodní trasou
(E10 v úseku Zbraslav–Dobříš) mnohdy ani to ne, některé kratší
úseky turistické značení nemají. Pouze na některých místech je
označení doplněno symbolem mušle a na několika místech jsou
speciální informační tabule.

Severní větev je značena od zbraslavského kláštera v Praze přes
Karlštejn, Plasy, Stříbro a Kladruby k hraničnímu přechodu Železná a
dále na Norimberk a Rothenburg ob der Tauber, kde navazuje Francká
svatojakubská cesta.[4]

Jižní větev od Karlštejna pokračuje přes Mníšek pod Brdy, Dobříš,
Příbram, Nepomuk, Klatovy a Kdyni na hraniční přechod
Všeruby/Eschlkam a dále po Východobavorské svatojakubské cestě
směrem na Řezno. Doporučený úsek z vnitřní Prahy značen
není.

Často se mne lidé ptají, jestli jsem šel do Compostely. S lítostí
říkám, že ne. Byl jsem na lecjakých poutních místech, ale v
Compostele ne. Svatý Jakub byl velký cestovatel, a říkám si, že
stálo by za to se vydat požádat o pomoc a přímluvu. Mnoha lidem za
to stojí tu cestu absolvovat, ale oni ji absolvují většinou jen ve
Španělsku. Ovšem, vzpomínám na jednoho Poláka, kterého jsem potkal v
Praze a ten se mě ptal na cestu. Tedy jak se dostat pěšky z
Prahy. Šel do Compostely.

A právě asi za dva roky, když jsem šel ten kousek z Nepomuka do
Kdyně, jsem narazil při žádosti o vodu v jedné vsi na pána, co
vyprávěl, že narazil na člověka, Poláka, co šel do Compostely. Takže
ten chlapec to vzal šmahem. Slušný výkon. Nakonec sv.Jakub, cestoval
z Palestiny, aby hlásal Evangelium. Tomu se říká víra.

Cestovat pěšky po Evropě, před dvěma tisíci lety, za podmínek
tehdejší civilizace, to není žádný med, který by si člověk dnes a
denně chtěl mazat na rohlík k snídani. To by nebyl med ani dnes,
natož tehdy. Žádná GPS, žádné směrníky a ukazatele, lesy,
pustina. Jo, kdo nezkusil projít dnes třeba jen Čechy, nemá ani
tušení, co tehdejší lidé při cestování prožívali. Vlastně až do
nových časů.

Tři dny cesta autem do Španělska, na jih. Prý daleko. Já šel tři
měsíce, civilizací, a měl jsem toho v Gibraltaru, když jsem tam
dorazil, tak akorát. Jasně, maloval jsem si, že bych to ušel i
zpátky, kdybych měl čas. Jenže, když jsem sedl do prvního auta,
cestou zpátky, co jsem ji absolvoval stopem, byla to úleva, že
nemusím jít pěšky. Emoční úleva.

Sice při každé takové dlouhé cestě, jsem na jednu stranu pookřál,
na druhou, je cestování pěšky, život pod širým nebem, určité emoční
vypětí. Jako každá zátěžová situace, kterou když člověk zvládne,
posílí jej. Jenže je-li psychicky nastavený na tři měsíce, tak
představa třech dalších měsíců zpátky tím samým způsobem, je v tu
chvíli děs a běs.

Hlava hraje v tu chvíli rozhodující roli. Fyzicky to není při
přiměřené námaze problém zvládnout, problém je u většiny lidí v
představě té dálky a doby. Takže je lepší si nic nepřestavovat a jen
jít a jít. Ale když jsem dorazil do Gibraltaru, nebyl jsem, jak už
jsem řekl, nastavený na pěší cestu zpět. Už jsem chtěl domů.

Něco jiného je, takové bezcílné putování, kdy ti lidé žijí tímhle
způsobem roky, jdou a sem tam někde zůstanou, pak pokračují dál,
aniž by věděli, kam vlastně směřují. Ti žádný domov nemají, nejsou k
ničemu připoutaní, žijí jak to ptactvo nebeské. &bdquo,nesejou,
nežnou a přec Bůh je živí.” Jak praví Písmo.

Tohle jsem trochu zažíval na Novém Zélandu. Vlastně jsem nevěděl
kam jít, šel jsem sice na ze Severu na Jih, ale vlastně jsem neměl
cíl, jen limitovaný čas, kdy jsem musel být na letišti, abych se
vrátil domů. Z emočního hlediska to byla vlastně nejpohodovější
cesta. Lidé slušní, vlídní, &bdquo,Empty land,” Neboli:
&bdquo,Prázdná země.”

Ani moc horko, ani zima, sicehlavně na Severním ostrově docela dost pršelo, nikdy jsem nevěděl,
jaké bude počasí, protože se měnilo třikrát za den, ale jinak
pohoda. na počasí jsem zvyklý, naučil jsem se dávno, jak nezmoknout, být
v suchu. Dva měsíce klidu a míru. Domu se mi moc nechtělo. Uvažoval
jsem o emigraci. Opustit všechno a všechny. Nakonec, jsem se
vrátil. A myslím, že jsem udělal dobře. Jo jo.

Chtěl bych sílu mít
A pěšky projít celým světem,
smutek lidem vzít, s ptáky volně žít
Lásku svou rozdat všem ženám, co se bojí,
poznat tuláky, co zvolna jdou dnem i tmou…

Nikdy nekončící optimismus

Dost dlouho se zabývám příručkami, co mají navodit štěstí a úspěch. Po několikáté opakuji, že ano jsou dobré. Zaručují ten úspěch a štěstí. Leč jen pro autory těch příruček.

Těm většinou přinesou peníze i úspěch. Lidé si je koupí, přečtou a dostanou naději, pochválí autora, citují jeho pravdy, drží se návodu a on nefunguje. Fungoval autorovi. On si totiž našel svůj styl, propracoval ho, ušil si ho na míru a hezky ho nosí. Jemu sluší.

Ve všem, v čem jsem měl v životě úspěch, k tomu mě nedovedly příručky , co mne nabádaly, abych si psal deníček pozitivních emocí, nebo mi říkaly, jak to dělá ten a ten milionář, ale jestliže jsem měl nějaký úspěch, pak jen z toho důvodu, že jsem si ho byl ochoten odpracovat. Hledat svou cestu, zkoušet, co jde a co nejde a znát svoje limity.

Napsal jsem několik knih, které se prodaly. Abych je mohl prodat, musel jsem je napsat. Napsal jsem je podle svého nejlepšího svědomí a vědomí, s tím, že jsem v nich neuváděl návod na štěstí. Ve vztahu, nebo v životě. Pouze jsem popsal ve většině z nich, jak se lidé chovají, o čem občas s druhými lidmi mluví, jak s nimi mluví a co to s nimi dělá. Ano jsou komunikační techniky, které fungují skoro vždy. Ale jen skoro.

Rozhodně nevěřím, že pokud se rozhodnu, mohu co chci. Abych zdolal světový rekord ve skoku do výšky, nestačí bohužel podle příručkových metod mé pevné rozhodnutí, pozitivní myšlení a patřičně vymazlený trénink, ale také tělesné dispozice, odhad, kdy je čas se o ten rekord pokusit, počasí, atd. Stejně tak jak se stát miliardářem, či neodolatelným milencem. Ani tady nejsou spolehlivé žádné návody.

Jak je vidět, hned několik faktorů je proti těm návodům . Mohu se pokusit o rekord v kategorii borců ve věkovém rozmezí 65 – 80, ale to už není absolutní světový rekord. Mohu začít prodávat železný šrot, chodit po bytech a opakovat naučené věty, dokonce je i správně intonačně vyslovovat, leč pokud se dveře otevřou a po shlédnutím mé maličkosti se okamžitě zabouchnou, protože ten den už tam byli čtyři takoví přede mnou, pak veškeré dovednosti selžou.

Mohu tomu věnovat dost času, úsilí a trpělivosti, jenže mohu zjistit, že tahle metoda je prostě překonaná. Podobně jako inzerce za pomoci mailu. Vím, že většina lidí tu inzerci, reklamu nečte. Já tedy vůbec. Musím vymyslet jinou, takovou, která mi bude vyhovovat, bude funkční a

Takže návody mne berou jen když si koupím novou televizi a zjišťuji jak ji zapnout, naladit a případně vypnout. Tam návod funguje a stačí mi k tomu jen umět číst. Ale jak být úspěšný v životě, to lze zjistit jen tím, že se začnu něco učit, zkoušet a vydržím u toho. A ještě to neznamená, že budu úspěšný.

Četl jsem několik návodů, jak být neodolatelným mužem, co říci, co neříci, jak se tvářit, jak se chovat. Zásadně jsem nesplňoval podmínky v těch návodech uvedené. A byly mi ty návody k smíchu. Leč, samotou a sexuálním strádáním jsem v životě neprošel. Sám jsem byl jen tehdy, když jsem se k samotě rozhodl. Nezabýval jsem se návody, ale praxí. A praxe mi ukázala cestu a znovu zdůrazním, mé limity a mé přednosti.

Za padesát let pěšího putování po světě vezdejším, jsem schopen najít rychle a spolehlivě bezpečné místo na přenocování, aniž bych musel dlouho přemýšlet, za dvacet pět let praxe v terapii závislosti, jsem schopen odhadnout, co ten či onen klient asi prožívá. jak mu je a nabídnout mu zhruba, co asi potřebuje.

Ale potřeboval jsem v obou případech roky praxe. Něco jsem si třeba o táboření a přežití v přírodě přečetl, probral s lidmi, kteří hodně zažili, věděli, podobně jako v té psychoterapii, mnozí se ovšem chovali tak, že jen jejich metoda funguje a pokud se ji nebudu držet, spláču nad výdělkem. Což se ne vždy potvrdilo.

Jsou lidé, co mají nikdy nekončící optimismus, že po nalezení další „zaručené” metody, za vynaložení minimálního úsilí, dojdou nikdy nekončícího štěstí a bohatství. Nesdílím s nimi tento optimismus, „ale člověk nikdy neví, třeba to klapne.” si někdo řekne. Jó nikdy nekončící optimismus udržuje lidstvo v nepoučitelné naději. Jo jo.

Lehká pochodová výstroj

Život je občas náročný. Rád si říkám, že: „Žádné zprávy, dobré zprávy.” tenhle týden se sešlo několik zpráv a žádná nebyla dobrá.

Vždy, když se mi lidé pokusí vykládat jak jsou zralí a schopní, začnu sledovat, jak zvládají zátěžové situace. Ty jasně ukáží, kdo je jak na tom. Takže tento týden mě život prověřuje.

Zatím zvládám. Sešlo z mých plánů, co se umění týče, sestra v nemocnici s nijak banálním úrazem a klient, který dostal velmi smutnou zprávu. Byl jsem vlastně tím, co mu tu smutnou zprávu zprostředkoval. Přiznám se, že mě potom červené trenky neberou. Myslím si, že na světě jsou důležitější věci.

Cítím, že tu dovolenou už potřebuji. Jako každý rok, červen je pro mne nejzátěžovější měsíc. Končí mi pracovní rok, a čeká mne dovolená. Většinou jsem kousek před hranou. Takže když mi někdo na pracovní schůzce vykládá místo pracovních záležitostí víc jak dvě hodiny os svých potížích, znejistím.

Znejistím, protože vlastně dohodnuté věci neplatí a místo toho se dozvídám jen, že vlastně něco nejde. Pak klidně sdělím, že co mi ten člověk říká, je pro mne nedůvěryhodné a vlastně celá ta záležitost ztrácí pro mne smysl. Nerad se angažuji v něčem, co nemá smysl. Ano, důvěryhodné jsou jejich potíže, ale nedůvěryhodné jejich sliby a ujišťování.

Lidé si mnohdy pletou pracovní schůzky, přátelská setkání s poradnou, nebo ordinací. Nedivím se mnohým lékařům, psychologům, hlavně staršího věku, že nechodí rádi na setkání spolužáků ze střední, nebo základní školy. Protože místo přátelského popovídání jsou tlačeni do vyslechnutí potíží lidí, kteří si takové setkání pletou s tou výše zmíněnou poradnou, nebo ordinací.

Ale na druhou stranu, jsem rád, že mám spoustu těch technik, které mne stále drží nad vodou a stranou od té propasti. Nemusím užívat medikaci, nemusím, hledat pomoc jinde, než na konci své ruky. Jak říká jedna moudrost. Nosím si vše sebou. „Lehká pochodová výstroj,” jak kdysi tenhle slogan použil ve své jedné knize použil Erich Maria Remarque. Myslím, že to bylo v knize „Tři kamarádi.” Byl to v mládí můj oblíbený autor.

Chytrý, čtivý, světa znalý. Úplně jsem to výmarské Německo viděl. Ten pán skutečně uměl psát. A když jsem pak několikrát přes jižní Německo pěšky putoval, mnohé mi jeho knihy připomněly. Je s podivem, že tak vzdělaný, kulturně vyspělý národ, se nechal strhnout do něčeho takového, jako byl nacismus.

Inu, vzdělání nic nezaručuje, pokud za ním není určité vědomí závazku, závazku podobnému tomu šlechtickému: „Noblese oblige.” Neboli: „Vznešenost zavazuje,” V Německu, podobně jako v Rusku se chopili moci burani, kteří měli vzdělání, leč neměli onu povinnost a vědomí, že jsou jen služebníky. Byli to moci chtiví vzdělanci, co neměli morálku a svědomí.

Bolševik a nácek, podobně jako dnes ti dobroserové, sociální inženýři byli a jsou zaslepeni pýchou. Pýchou na své vědomosti, které většinou neumí používat jinak než destruktivním způsobem. Destruktivním pro své okolí.

Sami sebe přesvědčí o své pravdě, z toho důvodu zlikvidují opozici, ta je jejich prvním cílem, aby nebyl nikdo, kdo jim řekne. „To, co navrhujete, je ničivé a destruktivní a neslouží to k ničemu jinému, než k vaší neomezené moci.” Pokud se jim podaří umlčet opozici, tak mají hubu plnou slibů o šťastné budoucnosti. Dnes, jako kdysi.

Z toho důvodu, si člověk jako já, musí pěstovat svou „lehkou pochodovou výstroj,” abych mohl samostatně myslet a vidět souvislosti a rozpory, mezi sliby a skutečností, jak u sebe, tak druhých. On člověk v tichu a klidu navozené těmi prostředky, jako je modlitba, relaxace, mentální trénink, vidí a slyší, co ho jinak v tom shonu a záplavě informací neosloví.

Ne nadarmo bolševik a nácek a dnes neomarxisté všeho druhu, jako jsou genderoví aktivisté, feministky, polo vzdělanci nejrůznějšího typu, neradi vidí samostatně myslícího člověka, který sleduje, co oni blábolí a neřídí se jejich bláboly, ale svým rozumem a pocitem. Oni vyžadují souhlas a poslušnost. Poslušnost a obdiv bez výhrad.

Takže, pokud někomu řeknu, že je pro mne nedůvěryhodný a nevidím dál smysl s ním diskutovat, či se o něj zajímat, říkám mu’jinými slovy: „Pane/paní, vidím rozdíl mezi vašimi slovy, skutky a rozdíl mezi deklarovaným výsledky a skutečnými výsledky. A v tuhle chvíli nechci investovat svůj čas a energii, do vaší změny.” A chápu, že se zlobí. Občas se také rozzlobím, že jsem se nechal chytit do pasti slibů, ale díky svým technikám, se z oněch pocitů dost rychle dostanu. A život jde dál. Jo jo.

Někdy se hned nepřetrhne

Prší. Ne jen bouřka, ale řádný déšť, který správně zavlaží a doplní. Správný chlad při dešti. Jak jsou věci aspoň trochu v normálu, mé srdce se zaraduje.

Byl ten květen na mne dost horký. Jasně, „Málo zmohu proti Bohu.” Říkávali jsme u plavby, když se počasí nedařilo podle našich představ. I ti nejzarytější komunisté platili patronu plavců na Labi sv.Vojtěchovi, když se jelo po proudu, neboli dolů, protože všechny řeky tečou z kopce, i když tečou jako Labe na sever. Platili aby bylo dost vody a vrátili se bez pohromy.

A teď té vody bylo sakra málo. Takže doufám, že sv.Medard vše spraví a vody bude dost. nejen na Labi, ale i ve studnách a na polích. Jo, pořád jsem duší trochu sedlák a trochu plavec. Labský plavec. Zajímá mne jak to roste a kolik to plave. A kdybych si pustil rádio a poslouchal o stavu vody na českých řekách a slyšel předpověď pro ten den: „Plnosplavnost.” Zaradoval bych se.

Přestože plavecká sláva je dávno pryč a z prosperující firmy, zbyly trosky. Z nejrůznějších důvodů. Ale, že se lodě bez potíží dostanou do Hamburku a zpět do Děčína a Ústí, mě těší. No a že na polích to roste jak má, nebude hlad, protože pokud není co k žrádlu, není nic na světě důležitějšího, než se najíst.

Jsem z první generace, co se narodila po druhé světové válce a nezažila hlad a zimu. Dvě věci, které vždy lidem dělaly starosti. Největší starosti. Nemít hlad a být v teple. Tohle Evropa má od druhé světové války. Doufám, že tohle mým dětem a jejich dětem vydrží. Pro mne jsou z toho důvodu na světě nejdůležitější tři věci. Jídlo, teplo a svoboda. Ale toho tepla zas nemusí být až tolik, jako bylo poslední dva měsíce. Protože pak by nemuselo být jídlo.

Že dovezeme? Jo jsou takové hlasy. Ale odkud a za kolik? Moc mě neberou ty hlasy o globalizaci a výhodách, například rajčat ze Španělska, když můžou být třeba z Moravy, nebo Polabí. Aspoň v sezoně. Jistě, jsem rád, že si v zimě mohu rajčata koupit, protože je někdo doveze. Ale čtyřicet let jsem žil v podmínkách, kde bylo jen sezonní ovoce a zelenina, tedy pokud byla, neb bolševik měl zvláštní schopnost vytvořit nedostatek čehokoliv, ač se toho v domácích podmínkách vypěstovalo dost.

Jo, život přináší překvapení, než jsem stihl dopsat blog, dostal jsem zprávu, že si má sestra zlomila krček a byla sama šest dní doma bez pomoci. Nefungoval ji telefon a nemohla zavolat. Přežila. Našel ji její partner, který byl mimo domov. Inu, neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Člověk by si řekl, „jsem doma a co se mi vlastně doma může stát.” A on klidně může doma umřít a nikdo nic neví.

Tak to v životě chodí. Život je dost velké riziko sám o sobě. Nelze se riziku vyhnout, jen ho omezit. A někdy se ani doma ono riziko nedá vyloučit. Nikdo neznáme dne ani hodiny a možná je dobré si pamatovat ty slova, co se říkají o Popeleční středě: „Pomni, že prach jsi a v prach se obrátíš.”

Občas, když slýchám slova o tom, co kdo bude dělat, co nebude dělat, co je a co není důležité, kde je a není pravda, vzpomenu si. Jsme jen lidé, nádoby křehké. A život visí na vlásku. Někdy se hned nepřetrhne. Někdy. Jo jo.

Krabice sáčků do vysavače

Zjistil jsem, že se budu muset dožít aspoň 95 let. Neb, psala mi dnes služka, že mám koupit sáčky do vysavače. Věděl jsem, že jsem sáčky kupoval. Jen jsem nevěděl kde jsou.

Pak padl můj zrak na krabici ve skříni. Neotevřenou. Dlouho. Byl jsem zvědavý, co jsem si vlastně koupil. Ano ano, byly to sáčky do mého vysavače. Celá krabice. Jestli služka spotřebuje dva za rok, tak je mám opravdu na dlouhou dobu. Jo jo, to jsou mi věci.

Chodím občas po bytě a nacházím věci, o kterých vím, že jsem si je nekoupil, prostě je mám, někdo mi něco daruje, já poděkuji, kouknu, zjistím, že je to třeba sprchový gel.Či deodorant. Ani jedno nepoužívám. Mýdlem se myji málo, škodí to pokožce a zdraví. Chodidla si myji mýdlem. Tedy rejžákem na který nanesu mýdlo, stačí zcela obyčejné. Nohy vydrhnu, přeci jen, když člověk chodí celý den bos, nohy rejžák snesou.

Gel, či mýdlo na tělo je zbytečný luxus. Díky tomu nejsem na nic alergický. Netrpím přehnanou čistotou. A všechny ženy mi říkají, že voním. Tak proč na sebe pajcovat nějaké sajrajty? Dnes se lidé vůbec zbytečně moc myjí. Pak jsou nemocní, neb jsou jen napůl zdraví. „Čistota, půl zdraví.” Nám říkali ve škole. Něco na tom bude. Opravdu jen půl zdraví.

Jednou týdně vyluxovat, já neluxuji, pouze nádobí tedy myji denně, hned po použití. Pod tekoucí vodou. Jar zcela minimálně. Nechci znečisťovat životní prostředí. Ještě by měla být někde poblíž prodejna, kde bych si mohl nakoupit bez obalů. V očích metrosexuálů asi nebudu ten nejlepší, jenže metrosexuálové nejsou mým životním vzorem. Inu, neříkám, že jsem vzorný občan, co miluje svou vlast, národ a zeměkouli, ale myslím, že je na světě spousta věcí po krámech, kolem kterých chodím a vůbec netuším k čemu jsou. A protože netuším k čemu jsou, nekoupím si je.

Vždy jsem přemýšlel, k čemu je dobré si stavět obrovské zámky, vily,s kolika pokoji, když tam nakonec ti lidé bydlí ve dvou, neb děti vemou čápa a postaví si další podobnou vilu, ve kterých budou jednou zase bydlet sami. Jsem majitel dva plus K a jsem s tím zcela spokojen. Soukromí, zavřu dveře a vymalováno. No jo, asi už lepší nebudu a zlatý zámek žádné nenabídnu. Takhle služka jednou týdně přijde, uklidí, já mám pak radost, jak je v bytě útulno.

Pohodlná postel pro dva, malý sporáček s dvě plotýnky, akorát na pánev, či hrnec. Plus remoska a varná konvice. Jediné, co mě mrzí, že nemám na příležitostné zatopení kamna, nebo ohniště, či krb. Zírat do ohně, občas naštípat dříví, ne zas moc, ústřední topení má své výhody, ale topit jen občas. Chalupu na venkově bych ale nechtěl. Moc práce. Na chalupu bych potřeboval víc pracovních sil.

Sáček u vysavače a co všechno mne díky tomu napadne. Asi to bude tím, že mi naspal jeden čtenář mých knih, chválil mne, tak si píšu jen tak bez ladu a skladu. Nic poučného. Jen pořád opakované poznání, že čím méně člověk po čemkoliv touží, tím ve větším klidu žije. Neříkám šťastněji, protože každý má svou představu štěstí, ale ten klid se fakt dostaví. Jo jo.

Vím, že máš tu moc…

Začnu od konce. Seděl jsem doma, byl večer a necítil jsem se nijak extra. Po půl roce jsem snědl pár krajíců chleba a dort. Na mejdanu po představení. Jak je vidět, tělo odvyklo. Hnusně mě ta sacharidová strava nafoukla.

Sledoval jsem večer doma záznam rozlučkového fotbalu s Tomášem Rosickým, bylo mi líto, že skončil a přemýšlel jsem o celém dni. Byl nabitý událostmi. Lilo jako z konve, ale diváci se i tak dostavili na představení, které jsme od začátku roku připravovali. tedy ti, co se do blázince dostali. Hráli jsme v Modrém salonku v Divadle za plotem v Bohnicích.

Měli jsme zase po čase představení, které dopadlo dobře, i přesto, že zkouška před tím nic nenasvědčovala, že by mohlo dopadnout dobře. Herci se pletli, zapomínali text, kytarista přišel o několik hodin pozdě, takže kapela byla limitovaná. Ale něco bylo jinak. Herci stále hledali svůj výraz, stále chtěli zkoušet, pilovat. Sami.

A když chtějí lidé sami, chtějí se zlepšovat, záleží jim na výsledku, pak je dobře. Za ty čtyři roky se ten soubor obměnil, ale základ zůstal stejný. Lidé, co chtějí hrát divadlo, záleží jim na výsledku a vědí, že výsledek se dostaví tehdy, když se pracuje, nevzdává se vše při prvním neúspěchu.

Člověk, kterému nebylo kdysi rozumět, byl rozviklaný a rozkývaný, najednou hledá držení těla, zkouší, co a jak. Kdysi, všichni „znalci” byli v přesvědčení, že nikdy nic z něj nebude. A včera všichni zírali, když hrál Týpka. On je důkazem, že každý, kdo je ochoten hledat sám sebe, nakonec najde i druhé. A najde cestu i ke změně. K lepšímu.

Díky lijáku, nepřišlo několik lidí, protože Praha byla omezená v dopravě. Ale i tak bylo plno. Akorát to bylo takové do sebe soustředěné obecenstvo, co reagovalo jinde, jinak, než jindy. Ale my jsme si vyhráli. Z toho celoodpoledního chaosu se nakonec z mého hlediska vyloupla perla. Oni ti antičtí Řekové měli pravdu,když říkali, že ten krásný svět se zrodil z chaosu. A z chaosu se zrodilo hezké představení.

Dvouměsíční kmotřenka byla hodná celé odpoledne, holt herečky mívají děti, nakonec mimino vnese do souboru mezi ženské osazenstvo dobrou náladu. Takže i přes chaos odpadaly ty normální hysterické obavy: „Jak to vypadám, jsem dost slyšet? Sluší mi tohle tričko Atd.” V patřičný čas se dámy shromáždily kolem mimina a bylo vystaráno. Kde je mimino a ženy, tam nastává pro muže klid na práci.

Ještě si zahrajeme 19.6 v kavárně Liberál v Praze v Holešovicích a pak do podzimu klid. Potřebuji si odpočinou. Každý rok, o něco víc, než ten předešlý. Inu, ze stárnutí se nikdo neuzdraví. Stárnu, ale pořád mne baví hledat nové věci, nové postupy, pořád mne baví prožívat ten chaos, ze kterého se vyloupne ta zmiňovaná perla. Možná ne tak lesklá a zářivá pro druhé, ale a co je důležité, lesklá a zářivá pro mne.

Ty čtyři krajíčky chleba a dort mě přesvědčily, že. Když si chci udělat hezký večer, není nutné se cpát takovým jídlem. To, co jím půl roku, maso, zelenina, občas bobulové ovoce a oříšky, tvaroh, lněné semínko, a další podobné chuťovky, jsou skutečně mému zdraví velmi prospěšné. Navíc v noci mě z nedostatku hořčíku braly křeče v nohách. Na podobné problémy mi ovšem stačí se napít Magnezie, nebo si vzít tabletu hořčíku. Ty mám doma stále k dispozici.

V létě, kdy jsou vedra, potím se, zapomenu na hořčík, berou mne už léta křeče do rukou, nebo nohou. U rukou se mi kroutí prsty do paragrafu. Už kdysi dávno, mi Jirka Machek poradil právě ty výše uvedené prostředky. Ještě prý rajčata jsou na ně dobré. Napil jsem se v noci vody, vzal tabletku a za tři minuty byl klid. Celý den bylo dusno, potil jsem se, protože jsem se ještě docela hodně pohyboval. Nejjednodušší prostředky, když je člověk umí použít, bývají nejprospěšnější.

Dnes budu odpočívat. Nic nemusím, pouze vyndat prádlo z pračky a pověsit. Jinak nic. Upeču maso v remosce, zlatá remoska, a budu si zpívat. Je mi líno, krásně líno. Deka na mne padla najednou. je mi líno, krásně líno, jenom ty mne můžeš nadzvednout. Nakonec, jsem rozezpívaný od včerejška. Muzikanti i přes zmíněný malý kolaps, udělali hromadu práce a Babeta s Vandou a Tomášem, vytvořili skvělé pěvecké trio. Inu, kdo umí, prostě umí. A ti, co nepřišli do Modrého salonku, mohou dorazit do kavárny Liberál. Jo jo.

A protože představení bylo o láskách zanikajících, vznikajících a někdy pokračujících. Tak nějakou muziku o lásce. Třeba tuhle.

Tam a zase zpátky

Bylo tomu včera přesně 25 let, co jsem vyrazil pěšky z Děčína směr Gibraltar. Přes Litoměřice, Rakovník, Plzeň, Klatovy a Všerubský průsmyk.

To byla česká část. Německo Regensburg, Ausburg, Swarzwald, už si nepamatuji ty všechny malá městečka a vsi. Kde jsem všude nakupoval, spal, hledal místo ke spaní. Deník jsem si nepsal, internet jsem neměl k dispozici, abych psal jako později blogy ze svých pěších cest.

Německo – francouzské hranice jsem překročil v Mulhause, a pak na Belfort, Besancon, kousek podle Loiry, obešel jsem Lyon a přes Grand Massive na Clermont-Ferrand a mířil k Pyrenejím do Lourdes, neboli česky Lurd.

Francouzsko-španělské hranice jsem překročil v Pyrenejích, prošel jsem ve výšce 1800 tunelem Bielsa a byl ve Španělsku. Pak na Zaragozu, Guadalajaru, Toledo, Ciude- Real, Andujar, Ronda a konečně Gibraltar. Trvala mi ta cesta 86 dní, ušel jsem s různým bloudění a oklikami díky okreskám, které nevedou nejkratším směrem, kolem 3200 km. Čistý čas chůze 80 dní, takže denní průměr čtyřiceti km.

Bylo mi 42 let, a vlastně jsem si dovolil opustit všechno. Nechal jsem na účtě peníze na alimenty, platil jsem v té době na čtyři děti. Spal jsem pod celtou, v autobusových čekárnách, na posedech. Mizerné boty a mizerný ruksak. Nechal jsem se přemluvit jednou firmou, abych ho vyzkoušel.

Byla to chyba a mnohokrát jsem ho spravoval, přišíval jsem popruhy, co se stále trhaly. Boty se mi rozpadly, koupil jsem si v jednom městečku plátěnky. Plátěnky se neroztáhnou. Takže spoustu puchýřů. I z nich. Neměl sem moc peněz, tehdy byla západní Evropa i pro pěšího člověka, co jen kupoval jídlo a spal venku luxus.

Na spaní venku jsem byl zvyklý, pěšky chodit také, už jsem toho měl za sebou docela dost, ale takhle dlouhou cestu, navíc bez znalosti angličtiny, francouzštiny a španělštiny, byla docela drzá záležitost. I na mé poměry.

Zvládl jsem tu cestu, dokázal dojít tam a vrátit se kousek vlakem, jinak stopem. Viděl jsem toho hodně, víc než za cestu autem, či vlakem, potkal spoustu lidí, zažil dost dramatických chvil, nafotil čtyři kinofilmy, a díky fotolabu z nich mám 7 slovy sedm fotografií. Zbytek zničený.

Vrátil jsem se domů a vlastně tou cestou se můj život dost změnil. Našel jsem si práci, tři měsíce jsem nepracoval. Začal jsem dělat terapii. Jako by se něco ve mě obrátilo. Prvně v životě a vlastně naposledy jsem byl bez práce. Za ty měsíce mi spousta věcí z mé terapie, psychoterapeutického výcviku došly.

Nikdy jsem nebyl tak daleko a tak dlouho z domova. V zemích, kde jsem neznal reálie, učil jsem se doslova za pochodu, dokázal se vyhnout všem rizikům, získat podporu obyčejných lidí, i přes neznalost jazyka. tedy mimo Německa. Dojít, kam jsem dojít chtěl, vrátit se a myslím, že jsem využil zkušenosti z té cesty, jak nejlépe jsem mohl.

Díky neznalosti jazyka se zlepšila moje empatie. Empatie je v životě důležitá a velmi výhodná pro práci, kterou dnes dělám. Udělal jsem předtím i potom hodně pěších cest, ale tahle byla asi nejdůležitější pro mne osobně. Z toho důvodu na ni nejradši vzpomínám. Poznal jsem zblízka dva velké národy, které hodně ovlivnily světové a evropské dějiny. Není nad to, projít nějakou zem pěšky, ponořit se do ni a vidět ji zblízka a zevnitř. Jo jo.

¨Sedm kilometrů před Gibraltarem. Byla neděle. Jedna z těch fotografií, co mi zbyly.

Autor Jan Jílek

Škrtám je ze seznamu pro mne zajímavých lidí

Komentátor Forum24 Jan Jandourek vyjádřil ve svém příspěvku
přesvědčení, že jsme všichni vláčeni bahnem, ať chceme, či
nechce. Týká se onen komentář diskuse pátera Halíka a pana
Žantovského.

Cituji Jandourkův komentář: Stálo to za to? Zbytečná otázka,
protože se to stalo. Nejhůř dopadnou ti, co se nebudou chtít
přiklonit na žádnou stranu, protože si vyslouží palbu, která není
příjemná, mírně řečeno.

Přiznám se, že mám rád Jandourkovy texty, je mi v mnoha
záležitostech blízký, ale nemyslím si, že jsem vláčen bahnem, kvůli
jednomu divadlu. Ono divadlo je mi zcela ukradené. Nestojím na žádné
straně. Nemám na tu kauzu žádný názor. Přečetl jsem si kolem toho
docela dost, abych usoudil, že se k té věci samotné nemusím
vyjadřovat.

Ono se nemusím vyjadřovat totiž k ničemu,nemusím se zajímat o
nic, o co se zajímají ti druzí. Nemusím se zajímat ani o Ortel, ani
o Bangu. Přečetl jsem si některé jejich texty a usoudil, jsem, že
nemusím ztrácet čas ani s jedním. Stejně jako neztrácím čas s texty
většiny blogerů, kteří píší politické agitky.

Jedna z manipulací, hojně používaných médií, už za bolševika, a které umím poměrně
slušně čelit, je manipulace typu: „Kdo nejde s námi, jde proti
nám.” V případě Ortelu, divadelní hry: „Naše násilí,
vaše násilí.” České televize, soukromého média TV Barrandov a
dalších, klidně říkám. „ Nejsem proti vám, nejsem s
vámi, neb mě nijak nezajímáte.
Neberu vás vážně, nepobuřují
mě názory toho či onoho, dokud nezjistím, že se z mého hlediska
stojí za to, o ně zajímat.

Za totáče se ona manipulace používala pod názvem:
„Angažovanost.” Do kádrových pracovních posudků se psalo
o míře angažovanosti k socialistickému zřízení. Ať v pozitivním
směru, či negativní. Dnes podobně některé firmy posuzují míru
loajality k firmě. Za nejvyšší míra loajality se považuje ochota být
kdykoliv k dispozici. Vlastně dobrovolně se uvázat v otrocký vztah,
kdy je všechno, co se firmy týče, důležitější, než osobní život
člověka.

Vlastně: „Když nejsi zcela s námi, jsi proti nám.”
Pokud nebereš všechno, co ti Halík, Žantovský, Ortel, Banga, firma, kterou
svou prací živíš, stejně jako živíš ty, co hlásají své pravdy. Živíš je tím,
že si jejich pravdy koupíš, když je nabízejí. Jsi v rámci jimi
sdělovaných pravd:

Nácek, fašoun, zrádce národa atd, atd.

Takovému chování se
říká: „Manipulace za pomoci
hodnocení.”
Manipulanti tohoto typu se staví do role soudců.
Soudců správného postoje, názoru, mínění, co je a co není umění.

Nemám žádnou povinnost se zabývat názory těchto a ještě mnohých
dalších lidí. Dokonce mohu jejich soudy o tom, co je správné,
ctnostné, vznešené a jedinečné, zcela ignorovat. Nechám je, ať se
jimi, kdo chce zabývá, polemizuje s nimi, hledá pravdu, protože
jejich pravda, je mi šumafuk. Nemusím se s nimi brodit v blátě
polemik a hájit správný názor.

Nemusím vůbec žádný názor vyslovit. A dokonce mohu mít názor,
který sděluji jen, komu chci, kde chci a kdy chci. Trvalo mi nějaký
čas, než jsem si tohle své právo uvědomil. I když, už je tomu
drahně let. Politici operují počty těch, kteří je volili. Jenže
zapomínají sledovat, ty, co je nevolili. Zatím je v téhle zemi více
těch, kteří, ať se to tyká kohokoliv, kteří nevolili libovolnou
stranu, hnutí, než těch, co volili jednotlivé strany.

Stejně tak je více těch, co je nezajímá Halík, Banga, Žantovský,
či kdokoliv další, kdo nečte Spurného, Neposlouchá Soukupa, či
nesleduje presidenta. A zajímá je vlastní život, vlastní štěstí,
štěstí jejich rodin, či jinak blízkých lidí. Dokonce mají na to
zcela zákonné právo. Podle Ústavy této země.

A jestli něco propásnou? Otázka, zda je to tak důležité, jak si
oni manipulanti myslí a nebo dávají všem kolem sebe, najevo. Pokud
někdo dává najevo, že ví lépe, než já, co v životě potřebuji, dává
mi najevo, že mě nepovažuje za svéprávného. A to si v životě nemusím
dát líbit. Třeba tím, že ho škrtnu ze seznamu, pro mne důležitých
lidí. Jo jo.

To ostatní mi řekne kádrovák
a napíše to do mejch papírů,
s pořádkem jsem ostatně na štíru,
tak aby každej věděl jakej jsem

Prej hraju po večerech rockenrol a máma bývá místní dáma
tím pádem nemám tvrdou kázeň a řvávám prý jak blázen
a náš dům na svejch schůzích na programu prý mě má,

Nelžu a nevymlouvám se

Velmi často na skupinách, které vedu PN Bohnice na oddělení zabývajících se závislostí, mi pacienti kladou otázku, otázky typu:

Co mám říct, když se mě lidé ptají, proč nepiji?

Někam mě zvou a já vlastně nevím, jak mám odmítnout.

Ať se jedná o pozvání na narozeniny. Či jinou, běžnou společenskou událost.

Mejdan na oslavu čehokoliv, kam bych rád šel, ale bojím se, protože mám strach že se dostanu chuť se napít, nafetovat, či si zahazardovat.

Neznalí řeknou: „Měl bys takové pozvání přijmout, protože se potrénuješ.” Neznalí ovšem netuší, že u závislých je trénink tímto způsobem podobný nabídce, pro alergika na zvířecí srst, aby si pořídil psa a posiloval svou odolnost. Obojí se dá dokonce krátkodobě zvládnout. Z dlouhodobého hlediska je to malér.

Nechci zde vypisovat všechny potíže, které ono „zvládání” nese, nechci ani se zabývat, následky, takového tréninku, které se dříve nebo později dostaví. Občas to může trvat několik let, a lidé neznalí se diví, co se stalo, že onen do té chvíle slušný člověk, stal hovadem. Jak občas praví lidová řeč.

Většina lidí, nejen závislých se stydí za svůj handicap. A neradi o něm mluví. Dost kolegů se domnívá, že je dobré umět o svých handicapech mluvit. Jistěže je, jenže, já si myslím, že ne vždy, ne všude a ne s každým.

Všichni máme svoje tajemství a ne každý máme potřebu se dělit o své potíže třeba s posměváčky, kterých občas je v každém společenství dost a dost. Takže ne každý si troufne, říci:
Víte, já nepiji alkohol, protože jsem měl problém s alkoholem, drogami a prošel jsem, nebo procházím terapií, co se tímhle problémem zabývá. A návštěva takového podniku je pro mne ohrožující. A potom čelit ujišťování,,, že nic nehrozí.

Dokonce nechce ani o té terapii mluvit. Nakonec říkám si: „ Proč by měl?” Osobně doporučuji s lidmi o své terapii nemluvit, ani s těmi nejbližšími. Mohlo by jim uklouznout něco, co říci nechtějí. Chtějí-li o svých věcech mluvit, tak jen se svým terapeutem. V případě skupinové terapie, by mohl utrousit něco o těch druhých, co nemělo jít mimo skupinu.

Přiznám se, že při zjištění, že někdo tajně nahrává a vynáší důvěrnosti, ze skupiny, vyrazím ho neprodleně a ještě ho budu žalovat. Poznámka jen tak na okraj. Lidé mají právo na tajemství a ti zvědaví, co touží vědět, jak a co se v takové skupině praktikuje, o čem se mluví, se to mohou dozvědět jen za předpokladu, že se stanou členy skupiny a tím se zároveň zaváží, že z ni nic nebudou vynášet. Hlavně ne cizí tajemství.

Leč pojďme k věci. Osobně, když nemám chuť z nejrůznějších důvodů někam jít, nikomu nevysvětluji, že jsem chorý na tohle, či tamto, ale jednoduše použiji metodu otevřených dveří, kterou jsem obšlehl z knihy Manuela Smithe: Whey I say no, I feel guilty. V překladu: Když řeknu ne, mám pocit viny. Praktikuji ji úspěšně víc než třicet let.

Tahle kniha je skvělá tím, že je vysvětlením jak funguje asertivita a zároveň není příručkou asertivity. Manuel Smith se v ní podrobně zabývá psychologií odmítání, nejen odmítání, ale i mezilidských vztahů jako takových.

Technika otevřených dveří: Může v mém podání vypadat asi takto.

Já: Je, ahoj, no tobě to sluší, už jsem tě neviděl dlouho. Kam míříš?

Ona: Jsi ještě naživu? Hele mám narozeniny, na mejdan, máme ho … Přidáš se?

Já: Tak všechno nejlepší. (polibek, obejmutí, nebo jen podání ruky.) Skvělá nabídka. Jenže. (Tady mohu libovolně volit.) Víš, tohle už pro mne není. Už dávno nerad chodím tam, kde hlučno je a živo. Jak praví klasik.

Ona: Ale na chvíli, řekneš mi jak žiješ, co tvá žena. Prostě jen na chvíli.

Já: Ale ne. Rád si s tebou dám kafe jen tak ve dvou, někde v klidu. Na mejdan ne, necítím se v takových místech dobře. (Jedna možnost. Další možnost.)

Hele, má žena se dozvědět, že jsem ti byl na narozeninách, tak mám na dost dlouhou dobu sexuální abstinenci. Víš, že tě nemá ráda a já ji nehodlám dráždit.

(Většině žen udělá dobře, když zjistí, že jsou předmětem žárlivosti, neb vědí, že jsou považovány druhými ženami za hodnotné a obávané. Ženy si chlapy kradou. Dělají to i feministky.

Ona: Tak ji pozdravuj, snad nebude vadit, že jsem tě potkala. (Obejmutí, polibek na tvář.) Určitě zavolej.

Jak je vidět, nic jsem na sebe nevykecal, jen to, že něco nemám rád, ona místa, kde hlučno je a život, neb i když jsem kdysi vytloukl, kdejakou putyku, bar, mejdan, časy se mění s nimi i lidé.

Otevřu se, prozradím na sebe, co a jak prožívám, co mám, co nemám rád, ať se to týká čehokoliv. Vlastně si určuji já, co je pro mne dobrého a co není. Neodmítám dotyčnou/dotyčného, ale jen jeho požadavek, nabídku.

Mluvím o sobě, jenže o tom, co na sebe prozradím, je jen na mě. Při každém pokusu změnit můj postoj, chovám se tak, že ten druhý prostě zjistí, že mu nekáži pravdy o výhodnosti abstinenci, nemám důvod mu dávat najevo, že na mejdan chodí jen tupá hovada, co se tam zlijí do němoty, nebo si vymastí palici natolik, že zapomenou vlastní jméno. A něco takového je pod mou úroveň.

Ne ne, jen řeknu:

Tohle nemám rád.
Tohle nesnáším.
Při tomhle mi hrozí to a to.

A z toho důvodu, nechci jít na mejdan, do hospody, na fotbal, na rande s tebou. Ano, máš pravdu, bojím se toho, že se žena bude chtít rozvádět. Jistě, že je pro mne důležitá. Bojím se toho, že budu mít potíže v práci, když se napiji. Dávají nám dýchnout a nechci si zahrávat se svou existencí.

Těch důvodů je tolik, kolikrát jste ochotni ty dveře otevřít. Většinou, ti druzí lidé díky vaší otevřenosti, pochopitelně podle vašich představ o otevřenosti, nebudou naléhat, nebudou hledat za tím něco jiného. Říkáte pravdu, nelžete, jen pouze o šíři své pravdy rozhodujete vy sami. Máte právo mít tajemství.

Dá se tahle metoda použít, jak už jsem řekl, nejen v případě, že něco jiného tajíte, než je závislost a vy si nechcete způsobit potíže a přijít třeba o přátele, kteří jinak velmi těžkou nesou, jen to, že nechce s nimi pít rum, hledat zlato, jet na vodu, nebo do kina. Jo jo.

Bůček a wu-wei

Naučil jsem se a oblíbil si v poslední době, péct bůček s krůtím masem.
Koupím kus bůčku, dám do remosky, přihodím krůtí stehna, podleji vodou a
peču. Občas udělám změnu a dám místo krůty králíka.

Remoska je zlaté – stříbrné zařízení, jak říkával můj kamarád Franta
Bažant. On tak říkával svým hodinkám: „Mé zlaté – stříbrné hodinky
ukazují správný středoevropský čas.” Takže já mám zlatou – stříbrnou
remosku. Peče skvěle, několik minut předtím, než vypnu provoz, přihodím do
remosky pytlík kysaného zelí, nechám lehce zapéct a lahoda.

Jím tohle, nejen tohle v rámci nízkosacharidové stravy. Hubnutí se sice
zastavilo, ale stabilizoval se můj tlak, který v posledním roce míval dost
výkyvy, bral jsem lék na tlak, ale v poslední době, asi tři měsíce jsem lék
vysadil a tlak se drží na hodnotách 120/80. Někdy se zvýší na 130/80. Což je
prý na můj věk krásné. Praví zdravotnické konsilium, složené z vedoucí
lékařky, staniční sestry a ostatních sester na pavilonu, tedy oddělení,
neboť říkat pavilon či léčebna není korektní. Vím, proto říkám
„blázinec.”

Dal jsem alternativnímu způsobu stravování prostor, výsledky se
dostavily. Jím dobré jídlo. Maso, zelenina, slanina, oříšky, jahody,
borůvky, vajíčka, ryby, tvaroh, pochopitelně tučný, zakysanou smetanu a
další dobroty, jako olivový olej, lněný olej, lněné semínko, strava která
neobsahuje pokud možno žádná aditiva. Kafe, čaj, čistá voda, coby nápoje.
V dostatečném množství.

Dá se říci, že jsem celkem spokojený. Vedro mi nevadí, pokud občas prší,
jsem spokojený, že není zas až tak hrozný sucho, docela bych takový způsob
jara a léta vydržel celoročně. Nedivím se, že civilizace se nejlépe
rozvíjela ve středomořských podmínkách. Dostatek slunce, dost vody, vše
kvete, lidé užívají života. To jen pár našinců má stále problém, když je
hezky, kňučí, když prší, kňučí též. Vlastně nevědí, co chtějí.

V osobním životě nemusím lidi, kterým stále není nic dobré. Říkám si, že
tací potřebují zažít skutečný problém, aby věděli, zač je toho loket a vážili
si, když se jim vede dobře. Ano chápu, mnohými cloumá vztek, že bereme méně
než v Německu, přijde nám to nespravedlivé. Na tyhle úvahy jsem osobně dávno
rezignoval. Ze svého hlediska žiji dobře, s Němci bych neměnil, co k životu
potřebuji měl jsem a mám.

Jo, jak v Bibli, tak v buddhistických, taoistických textech, stojí, že
touha je utrpení. Nechá-li člověk jít život svou cestou, plavat s proudem,
jak jsme říkávali, „dát si ouško,” užít si, moc se nepřepínat,
pak zjistí, že mít toho moc, přináší jen starosti. Bohatí lidé prožívají
dost strachu, aby o své bohatství nepřišli.

Dám sem velmi zajímavý text o tom, co je vlastně Wu-Wei
Musím říct, že mne osobně velmi zaujal. Abych navnadil čtenáře ke kliknutí
na odkaz, dám sem malý výňatek:

Nezaměňujte si to s nicneděláním. Stav Wu Wei nám nedává omluvu, abychom
seděli na vedlejší koleji, pozorovali život a kritizovali činnosti
ostatních.

Místo toho popisuje inspirovanou činnost člověka, který překypuje životní
energií a který se věnuje činnostem za účelem podpory Jednoty.

Tento člověk neplýtvá energií, i když se pohybuje pouze tehdy, když je na to
správný čas, a to s nádhernou bystrostí a zdánlivě magickou podporou
vesmíru.

Jak se zdá, jsem křesťan i taoista dohromady. Spíš tedy křesťan, ale ono
wu wei je mi hodně blízké. Ono je to podobné Karman Józe.

Máš právo pouze na činy, nikdy však na jejich plody.
Plody činů nesmějí být pro tebe pohnutkou.
Avšak neulpívej ani na nečinnosti.
Bhagavatgíta.

Člověk pracuje, jak nejlíp umí, odpočívá, jak nejlépe umí, a něco z toho bude.
Co? S tím si zas až tolik neláme hlavu. Proč taky? Nakonec, chová-li se v
duchu wu-wei, zjistí, že výsledky činnosti mají takovou hodnotu, že se
nestačí divit.

Začal jsem bůčkem a končím wu-wei. Inu, tak to někdy v tom životě lidském
bývá. A dobrý bůček, jak je vidět, když je se zelím, nic nezkazí. Jo jo.