Jak se mít rád

Čas od času narazím na vyjádření, nebo spíš napomenutí, které zní asi v tomto smyslu. „Je dobře se mít rád.” Což je dobrý apel, který jen málokdo přeslechne.

Jenže. Jak už to bývá, lidé v debaklu, nouzi, namítnou. ”Nápad je to hezký, jen nevím, jak se mám mít víc rád, co mám pro to udělat?” Otočí hlavu směrem ke mně, pokud je tomu na terapeutické skupině, abych jim dal návod. Případně jedná-li se o individuální pohovor, rovnou se zeptají, jak to.

Já vlastně žádný přesný a vyčerpávající návod, jak se mít rád nemám. Byly doby, kdy jsem žil tak, že jsem sám sobě ubližoval způsobem života, když už jsem se dostal do debaklu, přestal jsem a začal jsem sledovat jak se cítím. Měl-li jsem hlad, najedl jsem se, měl-li jsem žízeň, napil jsem se, cítil-li jsem se sám, vyhledal jsem společnost. Smrdí-li mi koěš s odpadky, vynesu ho. A mohl bych pokračovat výčtem činností, co mi dělají dobře. Jsem jednoduchý člověk, co nevymýšlí žádná složitá životní řešení.

Přišel jsem na skutečnost, tedy skutečnost pro mne, že tohle chování mi dělá dobře. Pokud praktikuji tyhle věci, co mě nepoškozují, ale třeba mi udělají menší spokojenost, nemusím řešit, jestli se mám, či nemám rád. Pokud tohle někomu nestačí, pak jistě najde mnohem důmyslnější systém. Dmes jsem zažil spokojenost, nejen z toho důvodu, že jsem se s Martinem a Radkou byl koupat ve Vltavě, ale jel chlápek po proudu na takovém cákadelku, volaje na nás, že abychom mu pomohli, když jsme v té vodě, že má něco ve šroubu.

Mířil rovnou na nás samotíží. Tak jsem ho čapl za špičku, povídám: „Dej mi kus lana jestli máš.” Měl. Prý to cákadlo váží dvě a půl tuny. No, uvázal jsem lano na knack, tedy tak se tomu říkalo u plavby, ani nevím jak se to řekne česky. Radka celá vyděšená, že jestli to udržím, pobavila mne. Neb na klidné vodě, rozjedu plně naložený člun, co má na plný ponor sedm set tun. Natož tohle. Omotal jsem lano kolem většího kusu betonu a stála ta kocábka jak přibitá.

Martin mezitím zjistil, že má ulomený list u šroubu. Takže jsem ho zase odvázal, pustil po proudu a bylo. Rozloučil se chlapec s díky. Měl jsem radost, jsme mu trochu prospěli. A hlavně jsem měl radost, že jsem nic nezapomněl. Jak loď uvázat a nenadřít se držením vší silou. Šutr je dost silný za mě. A jestli se mám rád? No, když se najím když mám hlad, dám tělu, co potřebuje, když se obléknu aby mi nebyla zima, udělám pro sebe, co potřebuji. Pokud se potřebuji, něco naučit, co mi může zlepšit den, naučím se to. Ale nepřeháním. Nemusím zas být tím nejučenějším na světě.

Tak je to se vším, si myslím. „Udělej co je třeba,co prospěje tobě a druhým, pokud nedoplácím až příliš na tu prospěšnost, a nemusíš Jeníčku dumat, jestli se máš rád či ne.“ Kdo si dělá dobře, ten se rád má, kdo se cíleně ničí, ten se rád nemá. Z toho důvodu se občas některým věcem vyhýbám. Abych se zbytečně neničil. Ničit se, není projev lásky k sobě. A nejedná se jen o abstinenci od alkoholu, drog a hazardu. Třeba přílišné přemýšlení o politice, nebo světových katastrofách.

Případně nadměrnou prací. Práce je do určité míry prospěšná, leč kdo moc pracuje, většinou ničí své vztahy, plus zdraví a peněz co vydělá, neužije. Tudíž lásky k sobě moc neprojevuje.

Tak jsem zkusil zformulovat, co znamená mít se rád. Určitě se k tomu tématu vyjádří někdo mnohem víc fundovaně. Leč pro mne je tenhle koncept dost účinný, zatím jsem nenašel důvod ho měnit. Když se najím, sleduji, co na jídlo říká tělo. Nedumám nad zdravým, nezdravým, leč jen na tom, zda se moje tělo dlouhodobě z toho jídla cítí spokojeně, stejně tak, když dělám věci, které mi dělají dobře na duši.

Uvázat cákadlo, kouknout na dámu v dlouhé sukni a s plynulou chůzí. Je to krása, když ženská umí chodit a jen se nese. Přečíst si něco pěkného, poslechnout dobrou muziku atd. je toho hodně, čím si člověk může udělat radost a tím si prospět a vlastně sám sobě dát najevo, že se má rád. A jak praví svatý apoštol Jakub. Jeden má víru a druhý má skutky. Ukaž mi svou víru bez skutků a já ti ukáži svou víru na skutcích. Myslím že by s tímhle mohl souhlasit i leckterý zenový mistr. Jo jo.

Šaty co jsou šik a sexy

Pátek, dovolená, bigbít, Olympic mi hraje, slunce svítí, prý od zítra bude pršet a foukat vítr. Dobře nám tak. Takže si mohu s Olympicem skoro na konci léta zazpívat.

Už v dětství míval jsem ten svízel,
že rád jsem se pral.
Rány jsem dával, rány sklízel
a šrámům se smál.
Tak začli říkat, že jsem výtržník a rváč.
A já měl často málem na krajíčku pláč!
Zdarma však mír jsem nenabízel
a tak to šlo dál.

Nakonec, 23.9 končí léto, nastává podzimní rovnodennost, jak jsem vypátral na internetu. Léto bylo dlouhé, horké a asi mnohým vyhovovalo. Mě skoro taky, jen jsem si říkal, že by té vody mohlo být víc. Třeba se to zlepší, i když klimatičtí alarmisté nás ujišťují že ne.

Leč, nikdo nezná budoucnost, ač o se mnozí snaží nás přesvědčit, za naše peníze, že znají a většinou se ukáže, že jejich předpovědi jsou liché. Leč ti prognostici si nedají říct a nedají. Já nic neprorokuji, počkám co se stane.

Jak jsem se dnes probudil, zjistil jsem, má láska už je pryč, na mé koupaliště, když mám tu dovolenou mne neodveze, neboť má spoustu práce, což ji šlechtí a dokonce ji za to zušlechťování i platí. Kdo by to řekl? Jsem díky práci lepší a lepší a šlechetnější a ještě mě za to platí. Jen jestli by se nad tímhle zaměstnavatelé neměli zamyslet a místo platu za práci, bychom neměli platit za zušlechťování. Radši téhle úvahy nechám, neb se toho opravdu někdo chytne a vrátíme se na stromy.

Napadaly mne včera odpoledne a večer, jak jsem na dvou skupinách, co mám ve čtvrtek různé věci. To už tak bývá, klienti přinesou svoje téma, hovoří o něm, já se občas připojím, protože i mne k tomu něco napadne, občas i něco smysluplného, co mohu nabídnout.

Třeba jak zacházet ze synem v rodinné firmě, co ještě není rodinná firma, ale mohla by se ji stát, díky zapojení syna do jejího chodu. Podařilo se mi jemným upozorněním na to, co se v té skupině jednotlivým účastníkům jeví, navést debatu k tomu, jak synové vnímají své otce a otcové vnímají své syny. Vždycky, když taková skupina skončí, uvědomím si jak vlastně je některými lidmi vnímaná role terapeuta.

Lidé mají o terapeutické roli představu, stejně jako ti klienti mají představu a nakonec se ukáže, že nejde o radu, ale o to porozumět tomu ději ve skupině a nabídnout ten pohled.i Případně nenechat ono dění rozdrobit do hospodské debaty o ničem. Myslím, že se tohle včera povedlo. Něco jsem nabídl, bylo přijato s tím, že se mu ta moje představa, jak zapojit syna do firmy líbí.
Nakonec syn se může rozhodnout, jestli chce jít cestou od píky, což znamená, že začne u těch nejzákladnějších povinností, jako je úklid a nošení nářadí. Nebo, jestli chce hrát roli: „Povoláním syn” s čím otec celkem podle mého mínění má oprávněně problém.

Uchází-li se syn o tuto roli, pak má možnost zvolit jiné, pohodlnější povolání a může jít své přednosti uplatnit někam jinam, kde třeba na něm tu cestu od píky nebudou chtít a hned mu nabídnou velký plat, auto, mobil a počítač. Tím dobrý vztah mezi otcem a synem nutně nemusí končit zle.

Byla to taková skupina, kdy člověk má docela radost, že co dělá má smysl. Ono vždy pro mne má smysl, co dělám, ale někdy ten smysl silněji vystoupí na povrch. Pořád si uvědomuji, že je nutné děti nechat jít vlastní cestou, že třeba otec může chtít předat svým dětem firmu, leč oni vůbec v tu chvíli mládí, malin a her nezralých vůbec nemusí chtít.

Takže, aspoň já si myslím, ne dobré je nechat projít tou korektivní zkušeností, která jim ukáže, zda je nutná cesta od píky, či hned padají pečení holubi do huby.

Bohužel, pro ty mladé, v rodinných firmách založené na řemeslu, i když sofistikovanějším, je nutné pracovat, učit se od začátku, rozumět nejen práci, ale umět i tu práci prodat, není vždy jednoduché začínat. Ale většinou ty výhody, synům i dcerám, které taková rodinná firma poskytuje nelze přehlédnout.

Třeba v tom, že se většinou ti lidé domluví, neokrádají se, naučí se respektovat jeden druhého, tedy mají-li zájem. V rodině se přeci jen lidé tak nějak hůře podvádějí a okrádají. Tím nechci říci, že se to neděje.

A mají-li zájem, pak v určitém čase plynule firma přejde z jedněch rukou do druhých a jméno, značka a pokračující historie a značka lehce zůstane zachována, což není vůbec marné. Tak si tak tady uvažuji. Možná jsem pro ty vševědy, co obřas čtou moje blogy naivní, leč, mé zkušenosti mou „naivitu” docela opravňují.

Tak, dám si tvaroh s lněným semínkem, studenou sprchu už jsem si dal, pustím si nějaký film a budu odpočívat, na příjemné věci myslet, litovat, že s odcházejícím létem přestanou, některé dámy chodit v těch krásných dlouhých šatech, co mají jen ramínka, odhalená ramena a holé ruce a sukni vláčí skoro až na zem a vypadají v tom děsně šik a eroticky. Jo jo.

Prsa na volno

Jedno z asertivních práv, je právo říci: „Já nevím.” Ono právo mi poskytuje možnost dát najevo, že nemám potřebu vědět vše a zabývat se vším, co si kdo myslí, že bych se tím zabývat měl.

Těch asertivních práv je deset a uvedu je v odkazu. Chci se zabývat dvěma asertivními právy a tím druhým, o němž budu mluvit, je právo říci: „Já ti nerozumím.” V odkazu jsou ty práva jasně vysvětlena a tedy nebudu zdvojovat něco co už jiný dost dobře popsal.

Deset asertivních práv
Takže máme právo nevědět a právo druhým lidem nerozumět. Máme právo se nezabývat cizími požadavky a klidně na ně odpovědět. NE! Tohle všechno můžeme udělat, pokud jsme ochotni nést důsledky svého odmítnutí, rozhodnutí se nezabývat požadavky, otázkami, případně přiznat svou nevědomost, či neochotu se zabývat prohlášeními jiných lidí.

Pokud výše uvedené nejsme ochotni udělat, nést důsledky, a chceme jen ty výhody, z těch práv vyplývající, brzy zjistíme, že máme ve společnosti potíže,mnohdy větší, než jsme zamýšleli mít. Takže právo ano, ale s vědomím, že je dobré ony práva uplatňovat dost uvážlivě.

Osobně jsem si vědom svých práv nevědět a nerozumět. A pokud mi někdo položí otázku na kterou neumím odpovědět, klidně řeknu: „ Já nevím.” A pokud někdo mluví nesrozumitelně, pak klidně řeknu: „Hele, moc nerozumím tomu, co říkáš.”

Ale zjistil jsem, a dost mě k tomu kdysi před léty přivedl Jirka Růžička, jinak můj poslední výcvikový lektor, že říci někomu, nebo o něčem: „Nevím, nerozumím,” je sice mé právo, ale ono uplatnění toho práva není vždy výhodné pro mne.

Ano mám právo se nezabývat vším, ale jsou děje a řeči, kterým pokud nerozumím, nic o nich nevím, mohou mne ohrozit, mohou ohrozit mé vztahy, mohou ohrozit můj profesní život. Atd. Na jedné straně právo, na druhé přirozená obava, která je nutná pro korekci našeho chování, abychom se nedostávali do zbytečného rizika.

Takže, pokud mi druhý člověk na moji otázku typu: „Co se děje? Odpoví: „Nevím.” Pak vezmu v úvahu jeho právo nevědět, leč mohu říci něco ve smyslu. „Když řekneš nevím, může se stát, že zablokuješ porozumění, které nastane, hledáš-li pochopení toho, co se děje. S tebou i s lidmi kolem tebe.”

Ano mám právo nevědět, ale na druhou stranu jsem si vědom toho, že vědění je MOC. Moc na sebou, moc nad mnohými ději, které v případě vědění se mnou nevláčí sem a tam. Tedy mám právo nevědět, pro určité situace je uplatnění tohoto práva důležité, leč čím víc vím, víc vnímám a rozumím, tím víc jsem schopen najít v tom nebezpečném světě trochu víc bezpečí pro sebe.

Už dávno jsem si všiml, že největší mocí nad druhými lidmi vládnout ti, kteří dokáží mlžit, vyvolávat nejistotu, slibovat, vyhrožovat, a tím vším udržovat druhé lidi v napětí, kdy své sliby splní. Očekávání a nejistota jsou situacemi, kterými vládnou manipulanti.

Nevědět a nerozumět znamená mnohdy ohrožení sebe sama. Porozumění sobě samému, porozumění svým motivům, vede k rozeznávání motivům u druhého. Jestliže někdo trvá stále na svém, mohu porozumět důvodů, pro které tak činí. Porozumět důvodům, neznamená dát druhému diagnosu, nebo se stát čtenářem jeho myšlenek. Většinou ono porozumění ani nevyslovím.

Ovšem, mnohdy slova: „Já rozumím tomu, co říkáte, já vidím, že vám není v tuhle chvíli dobře, protože jsem obdobnou situaci zažil, tuším, či vím jak asi prožíváte současný děj.” Může otevřít prostor pro domluvu.

Jirka Růžička varoval například před tím, říci člověku, který je v nouzi a přichází za druhý člověkem s požadavkem porozumění své situace, aby ten žádaný o porozumění, řekl. „Ale vůbec ti nerozumím.” On měl na mysli hlavně terapeuty, protože za těmi přicházejí lidé, co jim nikdo nerozumí s nadějí, že jim ten terapeut porozumí. A pokud ani terapeut nerozumí, pak on má za to, že je vše ztraceno. Takže se střežím klientovi nerozumět.

Ale pokud mám zájem se s druhým člověkem dorozumět, pak bych se měl vyvarovat slov. „Vůbec ti nerozumím.” Spíš hledat, a vyslovit to, čemu rozumím, co je pro mne srozumitelné. Případně říci. „Vím jak je mě v takových situacích a možná i tobě je podobně.”

Nadává-li mi někdo v diskusi, mohu se ohradit, což většinou udělám a zároveň mohu rozumět,že tomu člověku je v té debatě hloupě a on se snaží svým útokem se zbavit svého strachu, že se bude cítit nepatřičně v tom případě, že nezíská převahu v diskusi.

Stejně tak rozumím genderovým aktivistkám a feministkám, že jejich chování je založeno na strachu, že budou ovládnuty, budou zneužívány, pokud nedokáží zabránit „obtěžování” mužů v denním kontaktu. A stejně tak rozumím ženám, které nemají problém ukázat i v Americe prsa, pokud jsou mladé a krásné, protože chtějí se o svou krásu podělit, aby získaly uznání, případně různé výhody z krásy plynoucí.

Ani muži, ani ženy se nechovají a neprožívají jednu situaci stejně.

Muži, kteří se stydí a bojí se zesměšnění před ženou, většinou jsou „morálně“ založení. A pak třeba jde o kariéru a co by tomu řekli lidi, kdyby zjistili, že třeba jeho, pána usedlého vzrušují mladé nymfičky. Nebo prsaté ženy. Či něco jiného. Případně se bojí, že ty ženy nad nimi budou mít moc a vládu z moci plynoucí. A hlavně se ti „ctnostní muži“ bojí odmítnutí a znevážení své důstojnosti.

A ženy? Co jedna považuje za roztomilý zájem, druhá považuje za nehorázné obtěžování a když nahá prsa, tak jako projev své svobody: Jako bych slyšel:
„Protože když chlapi mohou chodit svlečeni do půli těla, co bychom nemohly tak chodit my svobodné ženy. A opovažte se ale někdo na má prsa čumět.”
Druhá zase za možnost jak vzbudit zájem o svou osobu. Pochlubit se svojí krásou a získat obdiv. Některé nahá prsa na koupališti zase inzerovaly, jako náramné pohodlí. Jedna mi řekla, cituji: Žádný chlap neví, jaká je to úleva, když mám kozy na volno, a neškrtí mě podprsenka.”

Nakonec, už jsem zažil docela mnohokrát, že ženy zcela cíleně mi nabídly pohled na své vnady, které měly a jichž si byly vědomy. U jedné jsem její počínání, co by mladý muž komentoval slovy: „Paní doktorko, nic proti tomu, ale když se takhe předkloníte, je vidět zcela vše.” Jen se usmála. A byl to krásný týden v lázních. Já mladý, ona mladá a z postele jsme skoro nevylezli. Málem jsme se zapomněli léčit a vodu léčivou popíjet. A pořád platí. Mám právo říci, já nevím, a mám právo říci, já ti nerozumím. Jo jo.

Budete mít jen, co si zasloužíte.

Občas si hned po ránu pustím, nějaký bigbít. Jen tak, abych nevyšel ze cviku. Trochu rachotu. Bigbít se nedá poslouchat potichu.

Je to stejně legrace, před padesáti a více lety náš za bigbít a dlouhé vlasy pronásledovali, dnes některé tehdejší idoly mají pleš, pokud jsou naživu a už neřádí na pódiu, spořádaně žijí, drží se doma, většinou, neb, co jim také zbývá? Zdraví už jim nedá, aby se odvázali a pustili to naplno.

Ale jo, asi to tak má být. Jsou jiné hvězdy, jiné idoly, jiná muzika. Muzika se změnila, fotbal se hraje jinak, je to fofr, jak jsem se včera díval na Liverpool versus PSG. Byl to skutečně fofr. Krásný fotbal. Nejsem podporovatel profesionálního sportu z peněz daňových poplatníků, ale na druhou stranu, když někdo chce svoje peníze investovat do poměrně rizikového byznysu zvaný „Fotbal,” klidně si koupím i tu vysílání soukromé televize, která mi tu zábavu nabídne.

Sport, umění jsou záležitosti, které jsou z mého hlediska čistě soukromou. Kdo chce dělat umění, musí se připravit na to, že občas bude mýt nádobí, mít ještě další aktivity, protože samotné čisté umění je jen pro několik málo vyvolených. Stejně tak, když chce někdo dělat dobročinnost, pak ať do té činnosti dá svou energii, sežene peníze, ale ne od státu. Nechci aby stát platil z cizích peněz, které vezme těm nejchudším, na „pomoc” dalším chudým.

Chce-li kdo do nebe, pak ať se zaslouží o své nebe. Šel jsem včera z Billy, cestou, kterou chodím domu a ejhle, obcházel jsem důchodce popíjející pivo a k tomu chleba a guláš. Inu, tak se dělá kampaň. Zcela v duchu tradice. Tohle jsou neselhávající triky. Dám ti bůra z „laskavosti” a vyberu pak od tebe dvacku. A z té dvacky minimálně dalších deset korun jde do mé kapsy. A důchodci se radují, jak jim někdo něco dal.

Naštěstí, nejsem na tom tak, že bych musel obrážet takové akce a ládovat do sebe guláš v papírovém talíři a pivo v plastovým kelímku. Ať to dělá libovolná partaj. Bohužel, většina těch co obrážejí tyhle akce, netuší, že si je dávno zaplatili. Takže slibem nezarmoutíš a nula od nuly pojde. Zatím jsem o takových akcích jen slyšel, tedy letos. Včera i viděl. Optimismem a vírou v moudrost mé generaci, jsem tedy naplněn nebyl.

Zřejmě se to nezlepší. Bohužel má generace byla vychována ve víře, že někdo jiný přijde, zachrání svět svým pořádkem. Smířil jsem se s tím, a nikoho veřejně nepřesvědčuji. Guláš zadarmo, pivo zadarmo, důchodce si řekne: „Hloupej kdo dává, hloupější kdo nebere.” Jenže nespočítá si, že už dávno tuhle legraci zaplatil ze svého.

Jak kluk, když jsem chtěl vidět fotbal, pokud nebyl v televizi, musel jsem si pořídit lístek, nebo jsem musel aspoň říct pořadatelům u brány: „Jdu za tátou.” Většinou ta hláška fungovala. V televizi jsme ho platili zase všichni. Nikdo nic neměl, a stát platil všechno, protože všem všechno vzal. Co občanovi nechal, byla libovůle, nikoliv zákonný nárok. A jak se zdá, brzy budeme všichni zaměstnanci, protože důchodci dostali pivo a guláš.

Už ani nevím, kde jsem četl hlášku: „Když už se mám dát koupit, tak aspoň ne lacino.” Jak se zdá, bolševik nachytal na čisté sliby naše rodiče, ti mu je spolkli, i když ne všichni, ale valná část a další exbolševik opět chytá na sliby. ten umí zacházet se svým majetkem, ale s cizím, jako s cizím. Jo, slibem nezarmoutíš. A musím říct, že bolševici a socani za těch 140 co existují mají stejně drzost. Prohospodařili svůj i cizí majetek,(konečně krize v socialistickém Československu byla jen jedna, jak pravila ČT, ale trvala čtyřicet let,) jsou dlužní kam se podíváš a slibují všem všechno, ale za jejich peníze. Oni opravdu mají naději, že jim zase mnozí naletí i přesto, že se neumí postarat, ti socani, o své peníze, o svůj majetek.

Svěřit peníze lidem, kteří zbankrotovali je zhůvěřilost. Podobné tomu, když manželka hazardního hráče, co prohraje každou korunu, dá na jeho ujišťování, svěří mu kartu, aby koupil, co je potřeba a pak zjistí, že prohrál i peníze pro děti na obědy. Voliči socanů mi přijdou v tomhle směru stejně „chytří a poučitelní” jako ona výše zmíněná manželka.

Svěřit peníze lidem, kteří neumí hospodařit se svými penězi, tomu říkám tedy mejdan. A socani ještě vykřikují, že neuměli prodat své úspěchy, o které je okradl někdo jiný. Jestli se nechali okrást, tak neprojevili nijak extra velkou chytrost a jinak jsou podobni chlapovi, co má ruce dozadu, najde schopnou, leč důvěřivou ženu, co hodně vydělává a on za její peníze, celému světu ukazuje jak je pozorný, laskavý, i kytku a jiný dárek ji koupí.

Takovému hochovi se pak žije. Ona ho miluje, pečuje o něj, dělá si starosti a on jak zpívají Chinasky: Polevím z vysokých otáček, pohoda klidek, tabáček. Jo, socani to mají zařízený. Každý, kdo volí tyhle slibotechny, ať se to týká ANO, to jsou z mého hlediska také ti chytří hoši, co za cizí peníze kupují ty dárky pro všechny, bude mít jen co si zaslouží. Jo jo.

Malá Itálie v tramvaji

Jel jsem ráno tramvají č.12. Směrem na Vltavskou. Jako vždy, mezi Andělem a Klárovem se z tramvaje stane menší cizinecká kolonie. Dnes italská.

Mám Italy rád, jsou to většinou příjemní lidé, v Itálii jsem byl dvakrát pěšky a nikdy jsem nenarazil na vyloženého hulváta. Asi jsem měl štěstí. I s policajty jsme neměl potíže, sice mne několikrát legitimovali, když jsem kráčel ulicí, tedy spíš silnicí a oni byli zvědaví, kam že to mám namířeno. A když zjistili kam jdu, odkud jdu, usmáli se zasalutovali a šel jsem dál.

Takže jsem měl malou Itálii v tramvaji. Starší lidé, muži pustili dámy sednout, zřejmě k nim ještě nedorazila gender rovnost a nebo se už ji nestačili naučit. Dámy se usmívaly, ač starší měly v sobě takový ten italský šarm a temperament. Po Češkách považuji Italky a Španělky za nejkrásnější ženy Evropy, či snad světa.

Koneckonců, italská kultura, italské památky i italská kuchyně je něco, co mohu. Prošel jsem severní Itálii od Trenta až po Bolognu. Po Trento to vlastně není Itálie, ale Tyrolsko, i když oficiálně ano, ale pravá Itálie začínala v Trentu. Tam už jsem se německy ani anglicky nedomluvil.

Anglicky tedy trochu. Ale pastu jsem dostal vždy a v krámcích, které, když jsem byl poprvé v Itálii, byly v každé vesnici, jsem si ukázal co chci, nebo pracně našel ve slovníku. Za devatenáct let, kdy jsem byl v Itálii podruhé, už jich tolik nebylo. Ale lidé se nezměnili.

A miluji italské kostely. Každý, který jsem navštívil byl vyzdoben skvělými freskami. Nejsem extra znalec umění, ale ty malby ke mne hovořily srozumitelnou řečí. Takže jsem vlastně den zahájil hezky. Vzpomínkou na Itálii.

Itálie v roce 1991 byla mou první destinací, kterou jsem navštívil po pádu komunismu. Vlastně první zcela soukromá cesta na Západ, tedy Jih, ale stála za to. Mnozí lidé mi tu cestu rozmlouvali, protože ještě byli zhlouplí bolševickou propagandou, co prý na mě všechno čeká. A ukázalo se, že mě čekají vstřícní, slušní, vychovaní lidé, ať v Bavorsku, Rakousku, Jižním Tyrolsku a v samotné Itálii.

Čisté upravené země, se slušnými lidmi. Byl jsem mladý, bylo čtyřicet a svět byl plný překvapení a možností. On je vlastně i dnes. Jen je trochu víc v chaosu, než by si jeden přál. Ale myslím, že pořád je co objevovat a navštěvovat. Jen se člověk nesmí dát zastrašit negativními zprávami.

Dnes je problém padesát sirotků ze Sýrie. Inu, jak pro koho. Pokud si je vezmou ochotní lidé, kteří mají zájem o adopci nebude žádný problém. Jenže u adopce nikdy člověk dost dobře neví, co si bere domů. A může se dočkat příjemného, ale i nepříjemného překvapení. Pár adoptovaných dětí jsem viděl. Byly mezi nimi lidé zlatí, ale i méně zlatí. Skoro ani pozlacení nebyly.

Jenže pro blogery a media jsou takoví sirotci požehnání. Mají o čem psát, nad něčím a někým se rozčilovat. na jednu a na druhou stranu. Díky svým pěším cestám si vážím lidské pohostinnosti, solidarity. Té solidarity dobrovolné, nikoliv té nadirigované, celostátní. Má-li kdo zájem, dítě vychová. Nemá-li zájem, dítě nevychová. Mezi deseti miliony lidí se zcela určitě padesát rodin najde.

Nakonec i vlastní děti jsou riziko. Teď za mnou byl chlapec. Chlapec jako panna, jak se kdysi říkalo. Feťák, při prvním pohledu by to do něj nikdo neřekl. Poslouchal jsem, co má všechno za sebou. Loni za mnou byla jeho matka a sestra. Dnes dorazil i on. Chvíli jsme povídali, navrhl jsem mu dvě řešení, vyslechl je a řekl, že se rozhodne. Je to na něm.

Vždycky, když začne někdo soudit, jak děti tak třeba rodiče v tomhle směru, říkám si: „Ty toho víš mudrci.” Stejně tak, když někdo začne radit, co má kdo dělat, jak má žít nebo myslet. Co všechno má snášet a udělat, či neudělat. Jakmile začne někdo se chovat tímhle způsobem, mám potřebu zareagovat.

Většinou reaguji tak, že se to sudičům a sudičkám nelíbí. Pak mi nadávají do arogantů a namyšlených blbů. Blba, který se údajně odkopal. Inu, pokud lidé nepochopí, že slova mají svůj význam, dokonce každé jiné a pokud do jednoho pojmu shrneme několik pojmů, pak se nikdy nedorozumíme.

A tak nejsou sto pochopit, že urážka není názor, ani nastavené zrcadlo, a pokud budou se mnou jednat z pozice síly a pohrdání, tak budou narážet. A nebude se jim ono narážení ani trochu líbit. Ti, co si nechtějí svojí nezávislost, svobodu hájit, hájit své hranice, ti si žádnou svobodu nezaslouží. Lidi respektují jen toho, kdo si hájí svoje. Nikoho jiného. A může být chytrý jak chce. Nikdo nenechá volné místo, které nikdo nehájí. Jo jo.

Tomuhle se říkalo: Cajdák. Tělo na tělo, líčko na líčko a čumák na čumák.

Roň slzy chlapče

Nedělní odpoledne, opět jsem se jel koupat. Rád bych řekl, šel, leč jel starou Felicii. Má láska si v ní nechala v noci klíče a zabouchla si.

Naštěstí, když tohle samé udělala před rokem, naučil nás Láďa Kalaš automechanik, jak krást Felicii. Nůž a drát to jistí. Než jsem se probudil, měla auto otevřené. Inu šikovné děvče. Jen bude muset asi v kabelce nosit drát a nůž. Pro jistotu. Já jsem přispěl k úspěchu akce radou, že mám drátěné ramínko, které tedy, až se probudím, použiji. Předběhla mě.

Ony ty starší auta nejsou bezpečné, ale na druhou stranu, pokud si takhle člověk způsobí trable, dost snadno je řeší. Kdysi jsem měl klienta, bývalého policajta, který po vyhazovu od policie, se živil kradením aut. Tvrdil, že všechny auta je schopen otevřít během pár vteřin. Nikdy ho prý nechytili a nikdy mu nic nedokázali. Dával tuhle historku k dobru. Kdoví jak to bylo. Člověk občas vyslechne různé povídky.

Jeden vypráví, jak válčil ve Vietnamu v americké armádě s Viet-Congem v sedmdesátých letech minulého století, pak se ukázalo, že sedmdesátá léta strávil někde ve Valticích, v kriminále. Tehdy, to bylo v devadesátých letech, myslím 1998,1999, už si přesně nepamatuji, bylo mu asi jako mě, takže roky měl na tu válku ve Vietnamu. Musím uznat, že fantasii měl skutečně vyvinutou. Asi hodně v kriminále četl.

Jeden můj klient, který teď momentálně sedí za podvody, už podruhé, studuje v kriminále druhou vysokou školu. Jak je vidět i v kriminále nemusí člověk, má-li zájem, ztrácet čas a může se připravit na život venku. Ovšem, pokud se hodlá napravit. Což bývá pro některé problém, protože si na kriminál zvykli a už neumí žít venku, být za sebe odpovědní. Tak uvidím, teď žádá o propuštění na půlku, dostal osm let a už mi z kriminálu vzkazoval, jestli vezmu do skupiny. Slíbil jsem mu že vezmu.

Jak tak píši, napadá mě, že mám v pátek dovolenou a mohli bychom se podívat do Děčína do Březin ke splavu a pak navštívit sestru. Sice když jsem u splavu, tedy u druhého, byl naposledy, sevřelo se mi srdce, jak to tam vypadalo, ale je tomu už osm let, takže se to mohlo zlepšit. Ale řeka teče jak tekla a skočit si do tůně s rozběhem, nemusí být tak špatný nápad.

Uvidíme, jak se bude mé lásce chtít. Tedy na výlet se jí chtít bude, jestli do Děčína, za ni mluvit nemohu. Ale já bych se do Ploučnice tedy vykoupat šel. Koupání v Ploučnici, ať u druhé splavu, nebo u třetího, byla skvělá zábava pro mladého muže ve věku šesti let, kdy jsem tam byl poprvé s tátou a naposled jsem se v ní koupal po čtyřiceti letech v roce 1996, kdy jsem si dělal privátní otužovací kurs č.1.

Bylo těch míst v Děčíně na koupání docela dost. Koupaliště pod zámkem, tam jsem chodil také často, v pozdějších letech protože tam se člověk spolehlivě seznámil s tehdejší dámskou honorací do dvaceti let. Ty starší už bývaly vdané a byly tam s manžely. A chodili tam kámoši a u stánku s pivem a buřtem se vedly dlouhé řeči, především o fotbale, politice a ženských. Když sem se stal později labským plavce, neboli šífrem, vedly se tam plavecké řeči, kde se trhaly kotvy, lámaly šreky a padalo se do oblouku.

Koupaliště už není. To na Starém městě, termální mě nikdy extra nebralo v těch Březinách to asi také není nic moc, v Labi nevím jestli bych se za malé vody koupal, protože čím víc vody, tím je řeka čistší. Koupaliště není, plavci také už skoro nejsou a pokud jsou, tak jezdí někde v Německu, Holandsku, či jinde po jiných řekách než je Labe.

Hodně se ten život za těch třicet let změnil. Většinou k lepšímu, ale některé ty krásné věci z těch starých zlatých časů mého mládí mohly zůstat. Ota Pavel sice psal o Berounce a jak potkal ryby, ale kdo zažil Ploučnici a Severní Čechy vůbec, ví, že Ploučnice si s Berounkou moc nezadala. Malá říčka mezi kopci, pár krásným míst, která tehdy málokdo znal. Němce jsme vypakovali, turistů bylo málo a řeku jsme měli pro sebe.

Jak Ploučnice, tak Kamenice, to je vůbec krásná říčka. Po Hřensku a kolem Hřenska jsem se něco natoulal. Z Děčína po značce lesem, nad Labským údolím, Suchým dolem na silnici a pak kousek po silnici do Hřenska. Z Hřenska na Jetřichovice a z Jetřichovic přes Růžovou, Býnovec, Kámen, Ludvíkovice domu na Kamenickou. Procházka na jeden letní den. Taky se dalo jít přes Srbskou Kamenici, Olešku a Ludvíkovice. Inu, mohl jsem si vybrat. Děčínsko je nádherné. Ujít za odpoledne v kuse čtyřicet km mi nedělalo problém. Když jsem zlákal slečnu bylo to na celý den. Slečny se víc kochaly. Já uháněl. měl jsem za to, že sedmi-osmikilometrová rychlost v hodině dostatečně se umožňuje kochat. Nakonec, chodil jsem tam často, takže jsem měl nakoukáno.

Málokterá slečna se chtěla zúčastnit takové tůry, ale byly. Stejně se divím chlapům, co si stěžují na samotu. Je tolik ženských, co by se něčeho takového, třeba v menším účastnily. Ať toho koupání, nebo chození. Pak si na blogu stěžují na takové jako jsme já, že jsme děvkaři, co nemáme žádnou úctu k ženám a jen je využíváme. To mě vždycky pobaví.

Ti hoši jsou mravokárci nikoli z nadměrné slušnosti, ale z nedostatku odvahy říci ženský: „Jdu ven, koupat se, projít, přidáš se?” O na maximálně řekne: „Přidám, a ráda.” Nebo řekne: „Nepřidám, tohle mě nebaví.”

Pak se ti kluci opuštění zoufale upínají na seznamky a diví se, že jim ty žensky ani neodepíšou. Co jim asi mohou nabídnout? Vlastně nic. A ty ženský to tuší. A pak mi pláčou v kometářích hoši, jak jsem zkažený. Inu, co jim tak asi jiného zbývá, než si poplakat. Někde v putyce, nebo doma u mámy. Jenže do putyk moc ženský nechodí.A mamánky také každá nemusí. A mohou si s Yvonou Přenosilovou leda zazpívat. Jo jo.

Dost velká zábava číst komentáře pod blogy

Občas čtu v komentářích na sociálních sítích,, hlavně pod blogy na iDnes, nebo aktualne.cz otázku, kterou považuji za naprosto drzou. Obvykle zní. „Co má za smysl, psát takové zbytečné blogy?”

Nebo hodnocení, to jsem zažil dnes, že jsem napsal tři zbytečné blogy, v nichž se jen vytahuji. Pan Jaroslav Kvapil tak pravil. Tedy on ještě pravil, že jsem hloupý, neschopný a nemá smysl se se mnou bavit. Na to jak jsem neschopný a omezený, měl potřebu se se mnou bavit třetí den pod mými blogy. Zvláštní.

Poté mi ještě sdělil, že jsem rozzuřený a on je v pohodě. Prožívá prý šťastné období. Ale podle jeho projevu to tak nevypadalo. Ale možná skutečně prožívá. Trochu podobný ženě, kterou opustil muž a ona má po čase potřebu mu ukázat kytici od milence a dát najevo své nové štěstí. Pamatuji jednu takovou. Přeji mu ho. No má láska není doma, dnes po koupeli ve Vltavě, tedy ona jen přihlížela, instaluje někde v Benešově uměleckou výstavu, tak mám čas se vybavovat.

Mezitím jsem pekl kachničku, byla skvělá, jen se rozpadala, a vlídně rozmlouval s panem Kvapilem, který si pak stěžuje, že ho diskuse se mnou zatěžuje. Což chápu. Se mnou, když nechci je skutečně těžké se domluvit, říkám v takových debatách, co mne napadne. Což mnohé diskutéry přivádí do rozpaků. Zmatu je a oni pokládají nijak moudré, či vtipné dotaz, na něž odpovídám, jak už jsem naznačil, jak mě napadne.

Nakonec na otázky a tvrzení typu, řekněme, prostinké, které klade pan Kvapil, moc chytrých tvrzení a odpovědí se najít nedá. Ty otázky a tvrzení skutečně nejsou jako z Akademie věd. Z toho důvodu nehledám při takových rozmluvách chytré odpovědi a jen tak si potlachat, mne opravdu baví. V práci k tomu nepřijdu. Nakonec proč hledat na stupidní tvrzení a přihlouplé otázky chytré vysvětlení a moudré odpovědi? Tuhle otázku mi ještě nikdo srozumitelně neobjasnil.

Ano, většina lidí, si dá práci vypadat za všech okolností moudře. Budují si vlastní sebeobraz, který pečlivě leští a oprašují. Já nikdy té solidnosti nedosáhnu. Díky zjevu a díky způsobu uvažování. Pochopitelně mé vyjadřování odpovídá mému uvažování. Udělal jsem objev. Zjistil jsem, že, jak tvrdí taoisté, nechá-li člověk řeči a chování volný průběh, stejně se nakonec všechno uspořádá samo.

Jen se toho jeden nesmí bát. Nechat plynout řeč, nechat volně plynout myšlenky a něco se stane. Asi nedostane člověk, přesně co si přál, ale už vím, že pokud jsem dostal, co jsem si přál, ne vždy jsem se radoval. Takže jsem nechal od včerejška život plynout, ráno jsem se vzbudil, přečetl pár komentářů od pana Kvapila, jak pod svým blogem, tak pod jeho blogy, podíval jsem se jak diskutuje s jinými.

Zjistil jsem, že je občas hrubý na oponenty, ale to já také, když mi začnou nadávat, klidně jim nadávám i já. Nakonec šaolinští mniši údajně říkají, že pokud mi někdo nadává, mám mu odpovědět stejnou formou ve stejné úrovni, aby se energie vyrovnala.

Cestou k vodě mi má láska vyprávěla, jak na ni zvedla hlas jedna kolegyně, jak ty urážky na které neuměla v tu chvíli odpovědět v ní leží. Co jako s tím? Prý si myslí, že už je pozdě s tím něco dělat. Já si nic takového nemyslím. Minimálně bych na jejím místě oné kolegyni řekl: „Neřvi na mě, neboť tím riskuješ mou agresi.” A klidně i třeba za týden a nebo ještě déle bych si dal práci ji tu informaci sdělit.

Agrese je prostě v určitých případech nutná k přežití a dobrému zdraví.
Ti co překračují úmyslně mé hranice, musí nutně vědět, že riskují. Minimálně stejný řev a stejné urážky.” Naposledy jsem na někoho řval, opravdu rozzuřený asi před dvaceti lety. Seběhl se celý pavilon. Jo a ještě jednou při zkoušce divadla v Bohnicích, kdy mě vytočila má láska, která přes několikeré upozornění vstupovala do něčeho, do čeho ji skutečně nic nebylo.

Prý mě bylo slyšet ze sálu až ven. Nepoužíval jsem ani v jednom případě hrubá slova, jen jsem dal najevo svůj hněv. Křikem. Takže kdo si nechá všechno líbit, riskuje své zdraví. Fyzické i psychické. Jinak u vody se mi líbilo. Rodinka krmila kachny, slétly se snad všechny kachny z vltavského povodí a nijak sem jim svým šploucháním nepřekážel. Ani rodince, ani kachnám. Voda byla akorát. Asi dvanáct stupňů Celsia.

Tak, zase jsem napsal jeden „zbytečný blog,” jak by pravil pan Kvapil, zasnil jsem se při psaní. To místo u vody je fakt příjemné i přes ty betonové panely, co tam naskládali kdysi dávno ženisté. Půjdu si číst ty komentáře dalších blogerů, abych si utřídil kategorie diskutujících. Jsem zvědavý, co mi z toho vyleze. Už jsem si cvičně napsal jednu kapitolu, ale moc se mi nelíbí. Je taková přechytralá, ale ono téma, pokud mne bude držet, se poddá. Jo jo.

Už jsem to chtěl ukončit, ale napadlo mne, že děti, když si hrají, nic extra nevymýšlejí a přesto má krásu a smysl jejich hra. Stejně tak si myslím, že i ty „zbytečné blogy,” co dráždí ty pány Kvapily a další, které píši já i ti další blogeři, mají také svoji krásu a smysl. Minimálně se člověk vypíše, zasní. Uvidí třeba v mysli něco hezkého. A dál, pokud nechá plynout ten tok mysli, řeka něco připlaví. Tak a konečné. Jo jo.

Kladný poměr k sexu a potažmo i k životu

Není nad staré distribuce OS. Vyladěné, bez potíží. Zkoušel jsem nainstalovat Solaris 11.4. Nainstaloval, zdálo se že správně, leč nechodil jak měl.

Dal jsem na starý disk starý Solaris 10 a vše klape jako hodinky. Vždy je dobré mít v záloze něco, co funguje a nepouštět se bezhlavě do experimentů, které nemusí dopadnout podle našich představ. Jo pokud máme nějaký prostor pro experimentování, pak ano, jenže jde jen o to, abychom v těch experimentech neuvízli.

Vyzkoušel jsem ve svém životě ledacos, nelituji toho, protože, kdo nic nezkusí, nic nezkazí, kdo nic nezkazí, toho povýší. Říkalo se za totáče. Mě tedy nepovýšili za mé experimenty se životem, mnohé jsem zkazil, dokonce jsem se nebál dělat chyby.

Nedělat chyby je snem mnohých těch „spravedlivých,” co neunesou ani sebemenší poskvrnku na své pověsti dokonalého jedince. A neunesou nedokonalost druhých. Vždy mají potřebu okamžitě zasáhnou a opravit. Mnoho komentátorů má pod blogy druhých tuhle potřebu, okamžitě upozornit na sebemenší „vadný detail.” který je třeba uvést na pravou míru a pokud dotyčný nedokonalý jedinec nesplní okamžitě jejich přání, pak nastává „litý boj,” za čest a právo.

Jo jo, já mám na své pověsti mnoho skvrn, dopustil jsem se mnohých chyb a omylů a dokonce je mi jedno, že má duše není sněhobílé bílá a není jako padlý sníh. Vždy se najde někdo, kdo mne na mé chyby a omyly upozorní a je překvapený, že se nechovám podle jeho přání a představ. Ono totiž se svými chybami musím žít jenom a jenom já sám.

Existuje něco, co by se dalo nazvat deset asertivních mýtů. Ony vlastně existují a musel bych hrabat ve svých papírech, kde je někde mám uložené ještě z dob svého výcviku v asertivitě, kdy myslím ten osmý mýtus říká: Musíš být bezchybný, nesmíš dělat chyby a pokud je děláš, musíš se cítit provinile. A hned pod ním je ono asertivní pravidlo, co říká: Máš právo dělat chyby, nemusíš se cítit provinile, protože pokud nezměníš své chování, musíš s těmi chybami, žít jen ty sám.

Tohle asertivní pravidlo mě vždy pomohlo ve všech případech, kdy jsem udělal chybu, či domnělou chybu a rozhodl jsem se, že je mi ta chyba celkem lhostejná, pokud neohrožuje můj, nebo něčí jiný život.

Takže když mi komentující napíše, že dělám tu a tu chybu ve svém životě, blogu mohu se rozhodnout, zda s tím něco budu dělat, abych uspokojil jeho touhu po mé dokonalosti, podle jeho představ, či je mi jedno, zda jeho touha bude naplněna a on bude šťastný. Nakonec jedno z těch asertivních pravidel říká, že se mohu rozhodnout, zda a jak chci být odpovědný za cizí štěstí, či cizí pocity. Já se většinou rozhodnu, že nejsem odpovědný za cizí štěstí ani za cizí pocity.

Ale tenhle způsob myšlení, chování nepraktikuji jen vůči komentujícím pod blogy, ale obecně v životě. Spousta lidí si z toho kouše obrazně nehty, někteří i skutečně, ale pořád platí, že jen já s se rozhodnu sám, co je pro mne důležité a co nikoliv. Socani, kolektivističtí sociální inženýři, co se stále snaží někoho přesvědčit, že zájmy společnosti jsou ty vyšší, než ty moje, jsou s takovým přístupem nespokojeni. Také se jim říká manipulátoři. Manipulátoři za pomoci hodnocení.

Taková ukázka manipulace za pomoci hodnocení z níž přímo tryská nespokojenost z toho, že nejsem podle něčích představ je zde:

Vite, Jilku, z Vas ta samolibost a arogance kape v davkach vic nez mensich … no nic, udelejte si lnene seminko a ponorte se do nejakeho vychodniho filosofa, to jiste zabere … jo, a hlavne chodit bos, aby si Vas lidi vsimli … par takovych jsem v zivote potkal, nikdy nebylo o co stat … je mi pouze lito tech, ktere jste vyuzil k naplneni Vasi samolibosti, nicmene ty pinetky, co jste zklatil nelituju, ze se nechaly oblbnout, kazdy sveho stesti strujcem … ovsem nazyvat je “moje lasky”, to je pokrytectvi nejhrubsiho zrna, kam se na Vas hrabe provareny agent – a ze to je nejaky kalibr !!!

Chápu gentlemana, že je nespokojený s tím jaký jsem, zcela určitě se tím po nocích trápí, podobně jako několik dalších, leč zapomněl se zeptat těch pinetek, či jak je nazývá, zda i ony litují, že se mnou strávily, noc, týden, měsíc, či nějaký rok. Možná udělám anketu pinetek. Akorát poshánět ty adresy a telefonní čísla bude zřejmě náročné. Pokud si zazpívám s Vyčítalem svítil jak stromek vánoční, bylo to pro mne náročný… tak mi možná práce půjde lépe od ruky. Ale neslibuji.

Vím už dlouho, že je na světě mnoho lidí, co si dělá starosti o druhé, už jen z toho prostého důvodu, že by se museli zabývat sami sebou. Povolání mi potvrzuje, že starat se sám o sebe, o svou mravnost je mnohem těžší, než starost o mravnost druhých. Je snadnější najít viníka, který může za všechny osobní problémy, než si uvědomit tíhu vlastní odpovědnosti za vlastní život a osud.

Dal jsem si práci abych zjistil, co má gentleman na mysli pod pojmem: „Pinetky,” a zjistil jsem, že se jedná o sponky do vlasů. Zřejmě chtěl být vtipný a ukázat svou jazykovou vybavenost. Zajímavé, nazývat dámy pinetkami. Doufám, že je nechtěl urazit. Já se vždy zajímal jen o slušná děvčata s kladným přístupem k sexu.

Tuhle definici mám z posudků, co na mě psali velitelé plavidel, když mi nechtěli uškodit: Nejeví známky toho, že by neměl kladný přístup k socialistickému zřízení. Tuhle formulaci jsem zachytil v jednom posudku, co nám dali, na osobním oddělení po roce 1989, kdy bolševik šel od válu. Děvčata mají kladný poměr k sexu, já mám kladný poměr k sexu a setkáme-li se, je nám dobře. Že by nám gentleman záviděl? Ale ne, tak hluboko snad neklesl. Jo jo.

Já umím mlčet jako hrob a kácet dříví je můj džob
se ženou tady žiju v horským sedle
mám ruce jako lopaty a chlupatej jsem po paty
a nejsem jen tak hned z něčeho vedle

I když se bavím nejsem mimo

Napsal jsem během 10 let několik knih, tedy šest. Předtím jedna dáma vydala sbírku mých blogů z roku 2006, ale to nepovažuji za své knihy, protože dvě ze tří těch sbírek vydala proti mé vůli. Chtěl jsem se soudit.

Nakonec jsem nechal věci být, dal jsem si příště pozor na to, co podepisuji a nějak jsem se smířil s tím, že lidé někdy udělají, co uznají za vhodné, přes můj odpor. A protože jsem se smířil s tím vydáním, do soudního sporu jsem nešel, na radu advokáta, jsem ono vydání těch dvou knížeček nebral jako osobní újmu. Navíc, výhra nebyla nijak jistá.

Ona nevydělala, vrazila do toho své peníze a korektivní zkušenost z toho plynoucí, pro ni jak pro mne byla ta, že některé knihy jsou prostě neprodejné.

Ostatní knihy se naštěstí prodávaly, či ještě prodávají dobře, Peníze do nich vložené se mi vrátily, dokonce jsem i něco na nich vydělal. Což mě těší, nechci pracovat a prodělávat. Nejúspěšnější byly dvě. „ Ze Závislosti do nezávislosti” a druhá se jmenovala, „Lidé a manipulace.” Všechny knihy jsem psal díky životním zkušenostem, každá vznikla z trochu jiných motivů.

Kniha „Lidé a manipulace” měla celkem zajímavý osud vzniku. Vznikla na základě jedné diskuse, když jsme na jednom webu psal článek o asertivitě a jedna zhrzená dáma, kterou jsem zcela nekompromisně odmítl, ten článek zle komentovala. Chovala se k mě dost ošklivě, musím přiznat, že jsem si toho od ní zas tolik líbit nedal. Nemívám ve zvyku dát si kálet na hlavu. A ani to nikomu nedoporučuji.

Pustil jsem se tedy do takové té „nikdy nekončící debaty” v níž mě začaly napadat různé věci, různé formulace, najednou jsem uviděl možnost, jak si opravdu utřídit myšlenky o tom, jak tu asertivitu po létech učení pacientů a pořádání kursů pro veřejnost vidím já. A napsal jsem knihu.

Poměrně rychle, poměrně snadno, psala se tak trochu sama. A byla úspěšná. Ukáži, že i celkem ošklivá debata může mít hezký výsledek. Ona dáma se mnou tu debatu vedla několik let. Nikdy jsme se nesetkali, jednou spolu mluvili přes skype, jinak jsme si ty urážky posílali v diskusích pod mými blogy.

Tedy debata se zhrzenou ženou přinesla knihu. Občas jsem tuhle metodu zkusil i s blogem. Někdy se zvrhne debata s některými diskutujícími, do never ending story a mě napadne na některé téma z té debaty vyplývající blog. Nejsou ty blogy zaměřené na osobu, pouze na téma, které mi naskočilo při těch i někdy nechutných debatách.

Takový blog lidé ovšem vnímají různě, třeba jako že mne ta debata vytočila a mám potřebu si hojit rány, nebo, berou ten blog jako určitou pozornost své osobě, která jim lichotí. Jak kdy. Nepíši z důvodu hněvu, ale zájmu o problém, který jsem díky debatě uviděl. Jedná se vždy o mezilidské vztahy, komunikaci atd. Nejsem mimo, baví mne ta situace, ten proces, užívám si ho.

Tedy po diskusi pod posledními dvěma blogy s panem Kvapilem mne napadlo napsat brožurku o chování diskutujících na internetu. Co za tím hledat, co osobně ti diskutující sdělují atd. Ono je poměrně lehké při některých způsobech komunikace odhadnout, co ten člověk vlastně o sobě sděluje.

Sděluje aniž by tušil, že je poměrně čitelný. Uvedu příklad. Pokud vám někdo řekne, že jste vytočený, neunášíte debatu, aniž by jste ho urážel, jen s ním nesouhlasíte, je za tím velká pravděpodobnost, že on sám je vytočený a neunáší tu debatu. Dříve nebo později vás začne urážet. Neb ten člověk má sklony k urážkám. Nebo vám začne posouvat, že se chcete té debaty zúčastnit a být takzvaně nad věcí. Nikdo není nad věcí, když se účastní debaty. Může se bavit, vztekat, pochybovat.Ale je uvnitř a není mimo.

Ti, co tohle vám podsouvají, sami touží být nad věcí, nezranitelní. Být mimo. Jenže to se nikomu celkem nevede. Vždy máme nějaké emoce. Nelze nemít emoce, pouze je možné je v tu chvíli necítit, ale přesto je prožíváme. Jak říkával Honza Lutera. „Prase vidí svět prasečíma očima.” Což mi i po těch letech přijde velmi přiléhavé rčení.

Ten urážející bude tvrdit, že jste ho začali urážet vy. Podle starého pravidla: Své chyby nejlépe vidím na tváři toho druhého. Někdy je dobré tohle pravidlo si ověřit v jiných diskusích. Pak se většinou člověk dozví věci. O tom člověku.

Mnozí lidé si zakládají na tom, že umí urážet takzvaně beze sprostých urážek. Netuší, že urážka je urážka a nikdo nemá povinnost zvládat jejich urážení bez emocí. Být takzvaně nad věcí. Dokonce ani lékaři, psychiatři, psychologové atd. Vůbec je nenapadne, ty urážející, zpochybňující, že nemají na nějakou profesní laskavost, ohleduplnost nárok, pokud sami nejsou laskaví a ohleduplní.

Ti, takzvaně diskutující lidé, lidé očekávají od těchto lidí z pomáhajících profesí jakýsi zvláštní přístup, kdy jim mohou například napsat urážky a očekávat od nich zdvořilou reakci. Pokud se jim dostane jasného odmítnutí takového chování, okamžitě začnou se zpochybněním jejich profesionální zdatnosti. I z toho se dá vydedukovat jistá charakteristika takového jedince.

Lidé se mne občas ptají, co mám z těch „nekonečných debat.” Říkám jim, co jsem uvedl výše. Vždy najdu pro sebe nějaký námět pro svůj vlastní život. Udělám-li chybu, nehroutím se z chyby, ale pokusím se ji neopakovat. Najdu-li něco zajímavého na diskusi i s hlupákem, rozšířím obzor. Nakonec, ne všichni klienti a pacienti jsou géniové. Jsou mezi nimi i hlupáci.Dokonce vzdělaní hlupáci. I ti jsou dobří k sebepoznání.

A myslím, že i profesně se člověk může neustále něčemu novému naučit. Nakonec, nejvíc diamantů je v hlušině. Rozhodně není mým cílem kohokoliv změnit. Žít s nimi nemusím, stejně jako rozhodnu-li se skončit debatu, skončím. Stejně jak s tou dámou. Trvala ta debata s ní několik let. Jednoho dne jsem uzavřel diskusi a bylo po debatě. Co s ní je, nevím a ani se nezajímám. Dokud jsem měl pocit, že těžím, pokračoval jsem, přestal jsem těžit, vzdálil jsem se. A pochopil díky těm debatám a nastalému odstupu po debatě, mnohé, co bych jinak nevěděl. Jo jo.

Řečené a slyšené, napsané a čtené

V minulém blogu jsem si dovolil tvrdit, konstatovat, tedy dát informaci,
že mnoho vrcholových sportovců má problém se svým životem, financemi a
vztahy po ukončení kariéry.

Dovolil jsem si podotknout, že nesoudím a nehodnotím ty lidi. Dostalo se
mi vyčerpávajícího „poučení”od pana Kvapila, na iDnes, že soudím a
nerozumím vlastně tomu, co je soud, hodnocení, konstatování a informace. Neb pan Kvapil
má státnici.

Nevím z čeho má pan Kvapil státnici, leč myslím, že bude dobré vysvětlit,
jak vnímám a deklaruji rozdíl mezi soudem, hodnocením a informací.

  • Soud = všechno je špatně, ti lidé jsou nezodpovědní.
  • Hodnocení = profesionální sport je v zásadě špatný, ničí lidské životy
    a slouží jen k uspokojení úzké vrstvy majitelů klubů, cyklistických stájí
    atd…
  • Informace = šest z deseti hráčů Premier Leage se po skončení
    kariéry dostane do finančních potíží a musí vyhlásit bankrot.
  • Konstatování = Tito lidé nezvládají přechod z aktivní profesionální
    kariéry do běžného života a nedokáží zvládnout životní zátěž spojenou
    ústupem ze slávy, vysokých příjmů a změny rytmu života.
  • Zdroj

    Chápu, že mnozí lidé používají jeden pojem pro vysvětlení nějakého děje,
    situace. Řekne-li mi klient, že se cítí špatně. Zeptám se, co má přesně na
    mysli? Většinou neumí odpovědět a řekne něco ve smyslu, že se ptám na
    hovadiny. Přece všichni víme, co je špatně. Ale mě zajímá, jestli má strach,
    zlost, cítí hnus, odpor atd. Pak porozumím jeho stavu a řeknu něco ve
    smyslu, ano takhle se cítíte a z toho vás možná bolí břicho.

    Řeknu-li ženě, že je krásná, hodnotím a soudím, neb v tu chvíli se tvářím
    jako znalec a soudce, co ví, jak má vypadat krásná žena. Řeknu-li, že její
    přítomnost vyvolává vzrušení v mužské společnosti, pak ji ani nesoudím ani
    nehodnotím, jen konstatuji daný stav. Řeknu-li, že se mi líbí a vzrušuje mě,
    pak ani nesoudím ani nehodnotím, pouze popisuji svůj emoční stav, který ve
    mě nastane díky její přítomnosti. Nic to ovšem nevypovídá o její skutečné
    kráse, přitažlivosti, ale jen a jen o mé emoční naladěnosti. Nakonec,
    každého z nás vzrušuje něco jiného a někdo jiný.

    Vrátím se k profesionálnímu sportu. Z mého hlediska nemá profesionální
    sport příznivé účinky na samotné sportovce a zdá se mi, že ony
    výsledky, které poskytují jejim provozovatelům, nejsou adekvátní námaze, jež
    do ní vložili, pokud ještě nezačnou během kariéry se zajímat, co bude potom.
    Dokonce se domnívám, že pro celkový stav společnosti nejsou tím přínosem, za
    který se občas vydává a na který jde velká část státních příspěvků.

    A tím vůbec nejsem proti sportu jako takovému. Myslím, že rekreační sport
    může poskytnout mnohem více společnosti, než vrcholový sport jako takový.
    Teď jsem vyjádřil názor. Názor, který není nutně hodnotící soud. Kterému jsem se v
    minulém blogu, zcela cíleně vyhnul.

    Že to je slovíčkaření: Ano z hlediska těch, co mají omezený slovník zcela
    určitě, ale z hlediska dorozumívání, je nutné rozlišení, protože problémy v
    komunikaci vedou k těžkým problémům ve vztazích.

    Kdo neumí poslouchat, co se opravdu říká, číst, co je napsáno, ten slyší,
    co si myslí, že se říká a čte, co si myslí, že je tam napsáno. Pak nastává
    problém, kterému se říká: „Rozdíl mezi řečeným a slyšeným. Napsaným a
    čteným.” A nastává diskrepance mezi komunikujícími. Jo jo.