Kdo neztratí duši, neztratí celý svět

Jeli jsme včera od mé dcery Katky, kde jsem byl a návštěvě a cítil jsem v autě, jak jsem za celý týden unavený. Ještě dnes ta únava doznívá.

Vylezl jsem z postele, přečetl pár blogů o tom, či o tom a říkal si, že vůbec neuškodí, se jen tak poflakovat do hlavy si nevalit žádné klíny, ani s presidentem, neřku-li premiérem. Jak jsem si říkal, tak jsem činil.  Udělalo mi na duši dobře přečtení si blogu o zapomenutém sochaři od Marka Trizuljaka a následně četba jednoho z fantasy románů od Davida Eddingse.

Byl to náročný týden, zvládl jsem ho, ale za cenu únavy. Občas si říkám, že bych si mohl pořídit poustevnickou jeskyni, někde na poušti, jak kdysi žili pouštní otcové, jak o nich píše Ansel Grün O spiritualitě pouštních otců Trochu meditovat ve stylu těch mužů modlitby a mít možnost zažít onen šepot Boha, který slýchávali na té poušti otcové.

Anselma Grüna jsem si vždy rád četl, jako takový jistý protipól křesťanské mystiky oproti té východní. Pouštní otcové mne utvrzovali v tom, že jsou způsoby, které se jednoduše nedají nahradit.

Našel jsem další článek, co se zabývá pouštními otci a vlastně si uvědomil, že kdysi, když mi můj učitel a duchovní vůdce řekl, že vždy, pokud budu potřebovat a hledat, najdu vše co potřebuji. Pouštní otcové k době postní. Sice není doba postní, ale Advent, leč si myslím, že i ten druhý odkaz má dnes pro mne svou cenu.

Ono ponoření do ticha i v té panelákové kobce, jak ji kdysi nazvali diskutující na jednom technickém webu, má svou cenu. V tichu člověk slyší sebe sama napřed, slyší svoje myšlenky i slova, setkává se sebou. Uvidí pravdu.  Což ne každému vyhovuje. Ale dokud jsem se v životě několikrát neuslyšel, nesetkal se sám se sebou, nikdy jsem nenašel cestu jak dál.

Zastavit se, mlčet, čekat. Jsme většinou přesvědčeni, že musíme být aktivní, čím víc aktivní, tím lepší. Málokdy nás napadne, že některé věci k nám prostě nikdy nepřijdou, dokud se nezastavíme a nepočkáme. Třeba klid duše.

Bolševik měl mnoho pitomých hesel. Jedno z nejpitomějších bylo. „Bojujeme za mír.” Docela dost psychopatické heslo, tak jak někdy psychopati mají ve zvyku ve snaze dosáhnout ze svého hlediska nápravy. Psychopati  rozbijí všechno kolem sebe, není-li ona náprava podle nich. Pak na troskách budují „nové a lepší.“ 

Takže bojovníci za klid duše, uzdravení atd, vždy se dopouštějí zásadního omylu v tom, že se domnívají, že bojem a vítězstvím dosáhnou změny. Dosáhnou, jen chaosu a trosek. Trosek  chaosem vzniklých. Pak  ti kolem nich musí podstoupit zbytečnou námahu  odklizením  trosek, kdy se teprve může stavět nové.

Podobni lidem, co napřed zničili své zdraví, aby pak za své zdraví bojovali. Jejich okolí jim říká: „To dáš, nesmíš ochabnout, musíš být pozitivní!” Samé příkazy co je mají podle toho obecného mínění mobilizovat. Já osobně si myslím, že daleko nejlepší je takové chování, které vede v takové situaci ke zklidnění, díky zklidnění hledání možností, jak situaci zlepšit a moc toho kolem sebe nezničit, spíš něco nového, k uzdravení vedoucího vytvořit, postavit.

Jenže takové chování je podle mínění většiny málo aktivní. „Co je to za výsledek, když se jenom zklidním?” Ptají se celí netrpěliví, kdy že bude zázrak. Většinou člověk nemusí nic bourat, stačí je opustit. Neplýtvat bouráním síly. Stejně jako neplýtvat energií na změnu systému. Většinou stačí systém opustit a přejít do jiného, výhodnějšího systému.

Tak, jak konali ti výše zmínění pouštní otcové. Opustili systém, odešli na poušť, sžili se s tou pouští a našli Boha i sebe. Faktem je, že bohatstvím rozhodně netrpěli. Tedy mimo toho duševního bohatství. Duši neztratili a pokud budu parafrázovat Písmo. Kdo neztratí duši, neztratí celý svět. Jo jo.

Žádný drama

Napadl sníh a nikde nic, žádný popis kalamity. Zřejmě jsou cestáři připravení na zimu. Ale, když Pán Bůh dá něco sněhu navíc, mohlo by se případně nějaké drama vyskytnout.

Čtu si tak, že Andrej zase bude mít starosti, ohledně, co se dotací týče. Podle novin, je to jasná věc. Podle novin. Ono, kdybych měl žít podle novin, nevycházím z údivu. Za mlada v „blahém” totáči pokud se mě někdo zeptal jak se mám, odpověděl jsem: „Podle novin frajere/frajerko.” A bylo jasno. V novinách planuly zářné zítřky, dnes vládne jedině tak svrab a neštovice.

Novináři to nemají lehký. I ten kovář, co ukradl tu dvě stě kilovou kovadlinu, to měl zřejmě lehčí, když ji táhl domu do kovárny. Ale přišel bolševik, kovárnu mu i s kovadlinou zabral a zas nic. A podle novin, jak se zdá exbolševik, se vrátil ke starým zvykům. Jo bývalý bolševik a bývalý černoch. O to se snažil i Michael Jackson. Být bývalým černochem, ale nikdo mu to nevěřil. Ani se nedivím.

Jo, ono přesvědčit, že už nekradu, jsem slušný kluk, co se na cizí majetek křivě nepodívá, není lehké. Stejně tak to nemají lehké bývalí hráči, alkoholici a feťáci. Také jim málokdo věří, že se polepšili. A že jim ono polepšení vydrží. Sice v nebi se více radují z polepšeného hříšníka, než z deseti spravedlivých, ale asi větší dřina je zůstat tím spravedlivým.

Toho spravedlivého nikdo nepochválí, všichni mají za to, že jen markýruje. I Církev svatá, katolická více zkoumá ty spravedlivé, co mají být blahoslaveni, nebo za svaté prohlášení, než ty hříšníky. Pravda z mnohých hříšníků se stali i svatí. Což také není jednoduché, napravit se ještě vydržet ono podezírání.

Taková manželka abstinujícího alkoholika, hráče, feťáka má vždy po ruce argument poslední záchrany v debatě. „Jen si vzpomeň, co jsem si vytrpěla, když jsi…” A většina těch hochů, neřekne: „měla si důvod se mnou být, když jsem chlastal, fetoval, nebo hrál.”

A pokud se dokáže zbavit pocitu viny, litovat jednou a upřímně, klidně řekne: „Měla si důvod se mnou být, něco ti to poskytovalo a jestli argumentuješ minulostí, kterou nikdo z nás nezmění, pak se zamyslím, jestli chci být v takovém vztahu, kde mě někdo pořád manipuluje do pocitu viny.”

Ano, musí tam být lítost, náprava, pokání a potom nastane odpuštění. Ale tohle často opakuji a nesmí se minulost připomínat, pak se opravdu má každý/á právo zamyslet, jestli mu ten vztah za to stojí. Bez ohledu na minulost. Mě osobně by za to nestál. Nemám potřebu být manipulovaný pomoci pocitem viny. Klidně bych takové dámě řekl: „Rozhlídni se kolem sebe, vidíš je? A mnohé z nich, by si daly říci. A ty můžeš si najít spravedlivého a já, tu která mě bude mít ráda i s tou minulostí.”

Jo, na takovou řeč musí mít člověk odvahu, musí si být vědom svých možností, mít sebedůvěru, opřenou o svou zkušenost, že mnohé svedl a nebyly v jeho životě jen samé maléry a chyby. Tomu se říká sebevědomí. Být si vědom! Měl jsem dnes klienta. Osm let abstinoval, osm let poslouchal, jak mu nevěří, že se nenapije, jak s ním byla aspoň zábava, když se napil.

Tak se napil a nestačila se divit, napil se několikrát. Tak rusky, je to Rus. A vymalováno. A ona nějak už nevěří, že s ním byla větší legrace, když pil. Ona recidiva je vždy mnohem horší a dost často, se kdysi ze slušného opilce, co se jen usmíval, stane hovado. Mnohem horší hovado, než kdysi. A pak je teprve „veselo.”

Týká se tohle i žen, abych na ně nezapomněl. Nejsou lepší v těch recidivách a ten pohled, alespoň z mého hlediska je mnohem a mnohem horší, než na nalitého chlapa. A nevěřte tomu, že Rusové uhrají s kořalkou remízu. Ani náhodou. Stejně Poláci, Slováci, či Moravané. Omyl, a některé manželky/partnerky, manželé/partneři jen máloco pochopí. Jim jde o moc nad těmi chlapy/ženami. Z toho důvodu je potřebují mít provinilé. Protože nikdo k nikomu není připoutaný/á řetězem. Jo jo.

Nemoc a bolševik nikam jinam nepatří

Po pět a dvaceti letech jsem dnes ráno prvně volal do blázince, že nepřijdu, neb mám v hrdle knedlík, co mi brání mluvit, a nejen brání, ale i bolí při polknutí.

Šlo na mě něco už večer. Doufal jsem, že česnek a čaj z majoránky to zlepší. Nezlepšilo, aspoň ne natolik, abych ráno se nezamyslel, nad tím, že bych poprvé v životě si mohl vzít sick day a vyležet se. Sestra Pátková, co telefon zvedla, mé rozhodnutí schválila a pravila, že to vyřídí.

Takže jsem snědl další česnek, vypil další čaj z majoránky a chvíli koukal na staré filmy, co jsem našel na YouTube o Royal Navy. Dokumentární, zajímavé a krásně čisté. Ne takové ty rozmazané, ale krásně čisté, ukazující život na válečných lodích Královského námořnictva, zavedení nové bitevní lodi HMS Anson do služby na British PATHE a mnoho dalších zajímavých dokumentů.

Má láska se stále s jistým údivem ptá, jak takové věci nacházím. Odpovídám, že prostě. Napíší do vyhledávače „Royal Navy at World War II.” A on mi najde, co hledám. Tedy nevím, co přesně hledám, abych nakonec našel, co mne zajímá. Britské Impérium a Královské Loďstvo je pro mne značně velká oblast zájmu. Jsem zřejmě imperialista. nějak mám pořád pocit, že sice by se Britům dalo v minulosti ledacos vyčítat, ale dokud oni spravovali více méně svět, spravovali ho dobře.

Pochopitelně, nemohli při své velikosti udržet to Impérium do nekonečna. Ale snažili se. Takže krásné lodě, námořníci, Impérium, srozumitelná angličtina. Užil jsem si ty dvě hodiny. Pak jsem zalehl a dospával, co mi scházelo ke štěstí. Být nemocný, není zas až tak špatný, akorát by mělo být člověku lépe. Podobně jak říkal ten cikán, že zima, kdyby nemrzlo a nepadal sníh, by také nemusela být špatná. Všechno má své mouchy.

Jsem nemocný a stále drnčí telefon. Volají klienti. Nikoliv aby se poptali po zdraví, ale aby si zařídili konzultaci. Takže jim říkám. „Zavolejte v pondělí, to už bych mohl být zdravý a mít chuť pracovat. V duchu dodám. „Jak ležím v posteli, jsem líný i hledat v diáři.” Tedy nikomu to na mě neříkejte. Ale myslím, že budoucí klienti i já, do pondělí vydržíme. Ale zas je pravda, jakmile řeknu „nemocný” následuje uctivá omluva a přání zdraví.

Byly doby a nejsou tak vzdálené, co jsem chodíval do blázince i nemocný, ale jak stárnu, nějak si říkám, že beze mne to jeden den vydrží, já si vorazím a dokonce z toho nemám ani nějaký zásadní pocit viny, že jsem kolegyním způsobil potíže. Zatím na smrtelnou rýmičku neumírám, v tomhle asi nejsem zas až tak chlap, ale sleduji, jak se můj zdravotní stav v posteli zlepšuje. Jen by to chtělo nějakou pečovatelku ošetřovatelku.

Má láska mi šla nakoupit, mám co jíst, čajíček si také uvařím, už jsem schopný sedět u PC, když jsem Macbook nechal v blázinci, ale není nad to sekýrovat a hrát si na bezmocného nemocného. Tuhle roli ještě jako macho nemám zas až tolik nazkoušenou. Má láska má před premiérou, takže se bude věnovat umění a já se holt o sebe musím postarat.

Jo, když může člověk zlomeným hlasem sípat: „Kafe, čaj, mám hlad, potím se.” Ale takhle, koho tu dojmu? Nikoho, nemám to na světě lehký. Takže si jdu udělat česnečku, pěkně kousek špeku, trochu sádla, pepř a sůl a dva tři stroužky česneku a to by bylo, aby nemoc nešla tam kam patří. Třeba do prdele, společně s bolševiky. Nemoc a bolševik nikam jinam nepatří. Jo jo.

Na křivou hubu se neumíra

Pokaždé, když se rozloučím s dlouholetým klientem, který mi oznámí, že chce končit, protože zjistil, že mne nepotřebuje, mám radost. Radost, že jsem mohl provázet někoho, kdo nakonec zjistil, že už je schopný jít sám.

Jestli si na něco dávám pozor, tak na tom aby se na mě moji klienti stávali závislí. Abych je k sobě připoutal natolik, že by měli pocit, že beze mne nemohou existovat. Jsem rád, pokud si mne váží, jsem rád, pokud mají pocit, že svoje peníze nevyhodili, ale nerad bych byl někým, kdo je vlastně odpovědný za něčí štěstí.

Sám, když jsem byl v terapii a posléze v terapeutickém výcviku, jsem si uvědomoval, že jednoho dne ten proces skončí a budu se muset jako terapeut obejít bez vedení, zůstat pouze v nějaké formě supervize a jinak už budu na všechno sám a sám za vše odpovědný. Už dávno se nesnažím někoho přesvědčit, že terapeut není ten, který zná ty správné triky, pro klienta, jak úspěchu dojít. Na tohle musí klient časem přijít sám. Není v poradně, ale v terapii.

Mnohokrát jsem řekl a myslím, že ještě řeknu leckterému klientovi, že nejsem odpovědný za jeho život, za jeho činy, že nejsem expert na jeho život, ale člověk, který umí naslouchat, všímat si a upozornit na možná rizika nějakého rozhodnutí, případně si všimnout a upozornit, že vlastně situaci zvládl a je důvod se domnívat, že obdobnou situaci zvládne i příště.

Nemám recept na správný život pro jiného člověka. Co může vyhovovat mne, nemusí nutně vyhovovat jiným. Koupil jsem si v pondělí zajímavou knížku s názvem: „Buddhistická psychoterapie.” je skvělá, jen mi ale přijde docela taková direktivní. On ten východní přístup je založený na určité direktivnosti, který se by se mohl nazvat: „Dělej tohle a budeš šťastný.” Což ne vždy může mít ten výsledek, který se slibuje. Já bych spíš řekl, že je dobré udělat nabídku a nechat klienta vybrat co mu bude vyhovovat.

Mnozí terapeuti učí například své klienty autogenní trénink. Mají za to, že jim prospěje. Což může tak být, ale nemusí. Ne každý ho zvládne tak, aby mu opravdu byl prospěšný. Protože někomu může být výhodnější třeba jen pouhé ležení, sezení, pozorování dechu, nebo pohybu břicha a dojde také hlubokého uvolnění, a dokonce bez úsilí. Protože autogenní trénink lidi zaměřené na výkon, může podvědomě nutit k úsilí se uvolnit. Což jde většinou dost těžko.

Někomu může více vyhovovat Jacobsonova progresivní relaxace, založená na plynulém napínání a povolování svalů v součinnosti s dechem. Mám zkušenost, že lidé zvyklí pracovat manuálně, sportovat, většinou zjistí, že tenhle způsob jim vyhovuje víc, než sugestivní techniky, či nehybnost a pozorování. Komu a jak se ale většinou ukáže až praxí. Ano ano: „Šedivá je teorie, zelený je strom života.” Jak kdysi pravil Goethe. Je dobré vyzkoušet, prověřit a uvidíme.

Takže, klienti přicházejí, klienti odcházejí, podobně jako všichni lidé kolem nás. Život je o neustálém loučení. Od okamžiku zrození až do okamžiku smrti. Loučíme se, a setkáváme se. Jak říkám, jsem rád, když se časem dozvím o odešlých klientech, že se jim vede, že žijí jak umí a jsou sami sobe soběstační, někteří dokonce se stali i tím dobře zakořeněným stromem, o který se ti ostatní mohou, pokud potřebují opřít.

Terapie není vždy příjemná, není vždy uvolňující, občas se klient dostane do nepříjemného stavu, kdy se mu rozpadne jeho sebeobraz. A nový ještě nemá. Zrovna včera jsem říkal na ranní komunitě pacientům. „Nezaplatili jste si divadlo, kde vás bude někdo bavit, stejně tak terapeutická skupina není k tomu, aby vás bavila, ale aby jste si něčeho všimli, jak na sobě, třeba skrz chování druhého. ”

Taková řeč není pro pacienty příjemná, leč nutná a prospěšná. Není problémem zrcadla, když mi ukazuje křivou hubu, jak kdysi někdo prohlásil. Ale dovolím si říci, že na křivou hubu se většinou neumírá. Dokonce se s ní člověk může smířit a naučit se s ní spokojeně žít. Prostě skrz nastavené zrcadlo uvidět svou křivou hubu, vzít ji na vědomí a a vzít na vědomí, že křivá huba nijak nepřekáží možnosti, žít podle svého přání a možností. Jo jo.

I v socialismu byli chudí a méně chudí

Objevil jsem zajímavého člověka jménem Jordan Peterson. Kanaďan. Psycholog,filozof a odpůrce neomarxismu, genderismu a jiných podobných paskvilů, co si říkají humanitní vědy.
Moc se mi líbil tenhle rozhovor:O feminismu patriarchátu a rovnosti pohlaví Pak jsem shlédl další jeho videa a říkám si. „Už jsi o tom člověku něco málo zaslechl, pozornost si mu nevěnoval, takže teď je čas.” Pochopitelně si pořídím i jeho knihu „Dvanáct pravidel pro život.” Zatím, jak jsem zjistil vyšla jen ve slovenštině, ale to se mi nezdá jako problém. Tedy číst slovensky.

Možná by bylo lepší si ji pořídit v angličtině, přes Book Depository. Měl jsem vůbec dnes takovou anti náladu vůči politické korektnost a shlédl jsem toho víc. Chápu, že neomarxisté alias sluníčkáři, tyhle názory nemusí, ale já zas nemusím neomarxisty. S čímž se nijak netajím. Jsem docela konservativní. V tom politickém, ale i v lidském smyslu.

Jasně, jsem starý bílý muž, co si myslí, že ne všechno, co postmodernismus přináší, je skvělé a dobré a docela zastávám ty hodnoty, které třeba representuje Edmund Burke. Jako tohle:
„Lidé, kteří se nikdy neohlížejí zpět, ke svým předkům, nebudou brát ohled ani na své potomky.“
Což se dnes velmi často děje. Ženy si pořídí děti, které neznají své otce, své prarodiče, nevědí kdo jsou a odkud jsou. Ty děti neberou ohled pak na své matky, stejně jako na své děti. I když se tváří že jak je milují, tak z vlastní sobeckosti, nedopřejí dětem ani otce, ani prarodiče.

A největší „legrace,” plynoucí z taḱového chování, je to, že ty ženy nakonec tím nejvíc trpí jen ony sami. Pak píší traktáty na téma mužská sobeckost, o kterou se tak nějak zasloužily ony sami svým chováním. Vychovají bezohledné sobce ze svých dětí, ač původně toužily po tom, mít to dítě jen a jen pro sebe. Jenže, jestliže chceme mít všechno jen pro sebe, dáme svým dětem jasný návod, jak žít. Tedy: Jen pro sebe.

Jasně, nedospělé matky, vychovají nedospělé děti. Dospělost nespočívá ve věku, ale mimo jiné v dohlédnutí všech důsledků chování a rozhodnutí, které uděláme. A ne vždy máme možnost ty důsledky napravit k lepšímu. A ne vždy se lehko nesou ty následky a důsledky, těch mylných rozhodnutí, když naskočíme na ten postmodernismus, který hlásá ty neověřené pravdy a slibuje svobodu všem a vlastně ji nedá nikomu.

A najednou zjistíme, že místo osobní svobody, máme povinnost respektovat svobody menšin, jimž nestačí ty práva, která mají ty většiny, ale potřebují ještě další jiná práva. A najednou je všude chaos, kterému zdánlivě nikdo nerozumí,protože všichni mají nárok na všechno, aby se nakonec ukázalo, že nárok vlastně nemá nikdo, mimo té úzké skupiny vyvolených proroků nového stylu života, myšlení a kultury.

Neomarxismus, stejně jako marxismu, tedy ten čínský, či sovětský mají společnou vlastnost. Naprosto bez zábran se pokusí umlčet všechny odpůrce s odkazem na humanitu, spravedlnost a vyšší lidské zájmy. Podobně jako ona dáma v tom videu. Ona nechtěla slyšet Petersona názor, ona chtěla slyšet potvrzení svého postoje a vidění světa.

Chce se na výsluní dostat způsobem, který prostě nefunguje. Odkazem na „právo na štěstí.” Právo na stejný plat. Jen ji nedochází, že sice právo na štěstí a na stejný plat máme všichni, jen ne všichni si ho umíme opatřit. Nikdo nemá povinnost nás učinit šťastnými. A dávat nám spravedlivý plat, ale jen plat, který si umíme vyjednat.

Stejně jako nikdo nemá povinnost dělat šťastným druhého člověka Ani muž ženu, ani žena muže. Což bývá pro mnohé jedince největším překvapením. Ale můžu se chovat tak, že se druhý vedle mne cítí dobře. Pokud pochopím, co ode mne vlastně chce a pokud jsem schopný a ochotný se tak chovat.

Stejně jako, že zaměstnavatel nemá povinnost činit zaměstnance šťastnými, on jim pouze poskytuje benefity, z hlediska prosperity firmy. Jde mu o jejich větší výkon. A do zaměstnání si nechodíme uspokojovat své emoční potřeby, ale podávat výkon. Za ten jsme placeni, nikoliv za to, že se tam cítíme šťastní.

Chápu, že mnohým lidem je nepochopitelné, že pracuji tak nejlépe jak umím, protože mi onen výkon přináší osobní profit a díky profitu i určité uspokojení. Tedy, pokud dělám, co chci dělat a nikoliv, že dělám, co nechci dělat, leč jsem natolik neschopný, že na jinou práci nemám. Všichni máme stejné žaludky, leč ne všichni stejné schopnosti.

Mohu být do určité míry s těmi zcela neschopnými solidární, ale solidarita neznamená sebezničení. A ti méně schopní, sice mohou být nespokojení, ale nakonec zjistí, že i v tom rovnostářském socialismu, pokud se jim ho podaří obnovit, budou zase jen ti na chvostu. Bohužel.

Můžeme rozdělit chudobu rovnoměrně, jak se v socialismu děje, leč i tam se najdou ti, kteří najdou cestu, jak být méně chudí a méně bez prostředků. Nakonec, ti co socialismus pamatují, také vědí, že i tam byla společnost rozdělená na chudé a méně chudé.

Ano, matky samoživitelky, jsou více svobodné, nepodléhají mužskému útlaku, jen jsou jaksi více chudé, než ty ženy, co nejsou sami. Ženy, které nejsou sami, díky svým schopnostem, umí udržovat vztahy, neberou partnerství jako boj s muži, ale jako spolupráci. Spolupráci, kterou je třeba se učit a učit se tak i dospělosti. A muži se té dospělosti, stejně jako ženy musí učit rovněž. Jo jo.

Co si tak říkat rodným číslem?

Jak si tak brouzdám po netu, čtu různý tisk, který mě má obohatit v mém chápaní světa. Dnes ráno jsem narazil na zajímavý článek, kde se vietnamské děvče zabývá výslovností vietnamských jmen Čechy.

Moc se mi líbila zmínka na konci, kde se slečna, či paní zmiňuje, že možná je to lepší, než se oslovovat svým rodným číslem. Tedy její bývalá třídní by jim ono osloveni nedoporučila. Jste ńuňasové Mě ovšem nápad zaujal.

Chápu, že dámu s vietnamským původem baví, ale možná ne tolik, jak se domnívám, výslovnost českých ňuňasu, vietnamských jmen. Já jsem na správnou výslovnost rezignoval, spíše nedostatek mého hudebního sluchu. Ona intonace, se kterou vyslovují Vietnamci, Číňané mě uniká. Zřejmě ji pořádně neslyším.

Ale vrátím se k onomu oslovování rodným číslem. Feministky by se nemusely bát přechylování, s přechylováním mají pocit, že někomu patří. Jako zdrobnělina by se molo používat třeba poslední číslo, to za lomítkem, z toho by nikdo neuhádl věk, takže třeba krásnou brunetku s modrýma očima by jeden mohl oslovovat třeba „sto padesát osmičko.“ Akorát, že by člověk nemusel uhádnout jestli gentleman volá policii, či dámu.

Mělo by to své výhody, leč si nejsem jistý, jestli bych si pamatoval třeba čísla všech svých známých. Ale pravdou je a znalci se shodují, dokud lidé neuměli číst a psát, tedy ta většina, tak si museli víc pamatovat. Dobrá paměť má své výhody, ale i nevýhody. Pokud lidé zapomínají, tak většinou všechno. Dobré i zlé. I když, jsou tací, co zapomínají dobré a pamatují si zlé. Touhle dovedností oplývají většinou ženy.

Já už se dávno nepamatuji na tu zrzku se zelenýma očima, co kdysi stála přede mnou ve frontě, na které jsem mohl údajně oči nechat, ale má láska si velmi dobře pamatuje, jaké měla oblečení, ví velikost a dokonce si pamatuje, že jsem jí koukal na prsa. A velmi dobře ví, jak se ke mě zrzka zcela nestoudně natáčela a dělala, že mě nevidí, abych si ji mohl prohlédnout. Což ji bylo málo platný, protože já v tu chvíli myslel na vlast.

Taková paměť se hodí. Tedy jak komu. To, že jsem onehdy ráno vstal, uvařil kafe, umlel lněné semínko, rozmíchal ho s tvarohem a lněným olejem na kaši, a přidal česnek, abychom byli oba zdraví, tohle dobro z mé strany už si nepamatuje. Ale tu zrzku zcela určitě.

Jo, člověk se nezavděčí. Takže pamatovat si rodný číslo dámy. No, mohlo by to mít výhodu, že si třeba zapamatuje člověk její narozeniny, ale na druhou stranu, možná by stačilo si pamatovat jen tu koncovku, protože od určitého věku, je pro mnohé muže si lepší nepamatovat věk dámy. Prý i u feministek a genderových aktivistek. Ale myslím, že už mám život dostatečně těžký, než abych si ho ztížil tím, že budu tyhle skutečnosti nějak dopodrobna zjišťovat.

Teď to budou mít lidé ještě o něco těžší, protože je těch identit víc, málem jsem napsal staromódně pohlaví, a nikdo nebude vědět, co komu vlastně vadí. Za starodávná od určitého času se muž dámy na věk neptal, věděl, že se nesluší pátrat zda je zboží s prošlou lhůtou. To v těch temných dobách, kdy žena byla majetek, jak se dnes traduje.

Akorát mne mate, že v těch velmi popisných románech mnohé ty utlačované ženy, byly popisované jako fúrie, které ovládaly celou domácnost a ten utlačující „pán tvorstva” se zouval už na schodech, nikoliv ze strachu aby nenašlapal v předsíni, ale aby pokornou, utlačovanou fúrii, náhodou při návratu neprobudil. Zřejmě feministky málo čtou.

Vůbec nepopírám, že jsou bité ženy, moje matka patřila mezi ně. Domácí násilí existuje, leč mám takový pocit, že mnohé ženy si díky své paměti o ono domácí násilí mnohdy nehorázně koledují.

Protože někdy ji nestačí říci. „Fajn, tak už si mi to dnes řekla dvakrát, docela si pamatuji, že nemám koukat po cizích ženách.” Po několikátém upozornění, že už ví, co a jak, vzpomínání pokračuje. A tak muž se sebere, pokusí se buď takovou zrzku potkat a když se hledá, tak se najde. Nebo vypění a použije svou fyzickou převahu, čehož potom trpce lituje. Většinou. Některé ženy jednoduše nedají pokoj a nedají pokoj až k tomu domácímu násilí dojde. Díky své žárlivosti.

Protože, nadmíru žárlivý chlap, či nadmíru žárlivá žena, oba plní nejistoty a strachu, dokáží udělat jeden druhému ze života peklo. A v pekle se fakt nic hezkého neděje. Zažil jsem v životě dvě skutečně hysterické, žárlivé ženy, sice krásné, nadané, miloval jsem obě nějaký čas. Ale když spustily, bylo to peklo.

A měl jsem mnohdy co dělat, abych nepoužil svou fyzickou převahu. A když odešly, aby mi daly najevo, že to považují za zasloužený trest pro mne, vytanulo mi na mysli úplně automaticky. „Nejvíce si mi drahá prospěla, když si mne opustila.” Ono totiž existuje domácí násilí, aniž by musela padnout facka. A není to menší utrpení. No nic, feministkám a genderovým aktivistám a aktivistům to stejně nedojde a svět se točí dál. Jo jo.

Život, divadlo a politika není pro sraby

Slunce svítí, prádlo schne, jsem včera vypral dvě pračky. napsal dva blogy, jeden skeč, možná bych tomu mohl říkat hra. Shlédl na Netflixu jeden western.

Takový ten moderní, jmenuje se „Ballad of Buster Scruggs.” Bavil mne chvíli. Pak jsem usoudil, že už jsem viděl docela dost. Pokračování někdy. Byl ten státní svátek pro mne dost naplněný smysluplnou prací. Mezitím jsem pospával. Tam dvě hodiny, tam hodinu.

Ráno mi psala má láska, že pročetla ten nový skeč a chvíli se smála, chvíli ji tekly slzy. Jo, ženský, ty mají slzy na krajíčku hned. Ale tak to má asi být. V životě je to chvíli na slzy, pak k smíchu, někdy jeden neví.

Jak jsem psal ten skeč, myslel jsem právě na sedmnáctý listopad, kdy jsem byl Braunschweigu. Napřed jsem myslel že to byl Hamburk, ale pak mi došlo, že jsem jel vlakem domu z Magdeburku a právě do svého prvního výcviku. Jel jsem s několika lidmi společně, asi šest nebo sedm nás bylo. Diskutovali jsme o situaci.

Uvědomělí komunisté sice doufali, že ještě není konec, ale už když jsem si bral cestovní příkaz, u dispečera v Magdeburku, jsem tušil, že konec je. Nikoliv konec světa, jak se tvářili někteří bolševičtí experti, ale začátek nové doby.

Osobně nejsem zklamán z těch dvaceti devíti let. Tehdy jsme si přáli svobodu slova, svobodu shromažďovaní, svobodu cestování a dostali jsme mnohem víc, než jsme si uměli představit. Mě ty dnešní neomarxistické nářky a kecy neberou. Já sám za sebe jsem si během těch dvaceti devíti let splnil všechny sny a navíc i ty o nichž jsem ani netušil, že bych si je mohl dovolit.

Nejsem milionář, nemám nic než byt, který jsem si koupil, ale co jsem za těch dvacet devět let užil a prožil, nebylo ani tak o penězích, ale o těch emocích. Psychoterapeutické výcviky, cestování, studium po čtyřicítce, Možnost napsat pár knížek, točit pořady v televizi, cestovat za pár korun pěšky po celém světě. Já si opravdu nemám na co stěžovat.

Nikoho jsem se nemusel ptát, nikdo mi nemusel dávat souhlas, výjezdovou doložku, devizový příslib. Žádný stranický výbor nerozhodoval o mém životě, či krajská správa SNB. Všechny šance i pro chudého, jako jsem byl tehdy já, byly otevřené.

Život nám nabízí možnosti a ukazuje nám, jak je využit a my je bud vidíme, nebo nevidíme. Bud si troufneme, nebo netroufneme. Všechno ostatní jsou jen kecy. Ano, je mnoho těch, co si netroufnou, nenajdou odvahu změnit život, nechtějí se poučit z chyb, které v životě udělali. Někteří zkusí terapii, aby se podívali na svůj život z jiného úhlu. Někteří neudělají nic, a jen osočují lidi kolem sebe z házení klacků pod nohy.

Vystačí si s nalezením viníka, který může za jejich zkažený život. Jistě, někdy nás někteří lidé úmyslně poškodí. Někdy si vybereme špatnou společnost a neodhadneme následky takového výběru. Ale je skutečně jen a jen na nás, jestli se potom z toho debaklu vylížeme, nebo v něm budeme šlapat jako se šlape zelí v sudu a z toho sudu s kyselým zelím nevylezeme.

Mě nikdy žádná vláda, ani ta bolševická ani ty postbolševické, lepší život nezařídily. Co jsem si nezařídil, to jsem neměl. Takže s mnohými spoluobčany nesdílím víru, že na světě je někdo, kdo přijde a udělá v mém životě pořádek. Už dávno vím, že „spasitelé” udělají pořádek jen a jen ve vlastní prospěch. A je jen na lidech, co jim dovolí a co ne.

Oni se totiž bojí. Kdyby se nebáli, přišli by mezi lidi a byli by ochotni obhajovat své činy. Politik, podobně jako herec, musí unést i trochu kritiky, ostudy, nesouhlasu a opačného názoru. Pokud neunese, nemá na jevišti a v politice co dělat. Divadlo ani politika, totiž není pro sraby. Stejně jako život není pro sraby.

Každý se bojíme. Každý něčeho jiného a většinou musíme jít, překonat svůj strach a vydat se do nejistoty a do neznáma. Kdo to nesvede, schovává se za „spasitele”, od kterého čeká zázrak, trvalou jistotu a spokojený život. Bohužel, většinou dojdou jen zklamání. Cinkali klíči a dnes jsou nespokojení, že jim demokracie nedala, co čekali. Chudáčci. Jo jo.

Hamburk: Má maličkost. Někdy kolem roku 1986


Snad nás Pán Bůh při zdravém rozumu zachovati ráčí

Pročetl jsem si několik antibabiš a probabiš blogů, pobavil jsem se a rozhodl, že se zdržím komentáře. Počkám, jak vše dopadne. Co justice, policie a státní zastupitelství.

Mám-li být upřimný, začíná mít ten život v České republice takový lehce komický charakter. Hlavně v Praze. Máme nejvyšší životní úroveň v dějinách tohoto státu a zároveň, mám tedy jen pocit, ale jak známo, přes pocit vlak nejede, nejvyšší nespokojenost, tedy aspoň v mediích deklarovanou.

Takže z toho důvodu mi poměry přijdou komické. Navíc, přijde mi komické, že nová parta na pražském magistrátu, co se v předvolebních slibech dušovala, jak se vše zlepší, najednou říká, že nezlepší, průjezdnost Prahou se zhorší. Ve středu jsem jel na skupinu z Barrandova do Řeporyjí, což pokud se rozhodnu jít pěšky, mi trvá kolem padesáti minut. Teď jsem strávil v autobuse těch minut čtyřicet pět.

No, na odbočce stálo nepojízdné auto a kolona z jedné strany, kolona z druhé strany, řidič autobusu dvacet pět minut váhal zda projede, či neprojede. Nakonec projel, na nátlak svého dispečera, jak jsem vyrozuměl z probíhající komunikace mezi nimi. Nedodělaný pražský okruh, jak jsem se dozvěděl, ten opět musí počkat, než se spraví pražské mosty atd atd.

Údajně nám vládnou odborníci. Jen člověk neví, čeho jsou odborníky. Osm let už ODS není v Praze u moci a zdá se, že ti, co ji vystřídali, šli od deseti k pěti. Tak jsem zvědavý, jak se nám za vlády Pirátu a těch dalších obskurních sdružení, co se dostali k moci, bude v Praze žít.

Přívrženci bolševiků se najednou začali roztahovat. Asi poslední tažení bych řekl. Chcípající kobyla nejvíc kope. Ale naštěstí se znovu ozývají rozumné hlasy, kterým dochází, že ne každá novinka a každá reforma je k lepšímu. Někdy mám pocit že to je takové bolševické reziduum, které přetrvává. Ty věčné reformy.

Bolševik stále něco reformoval, zlepšoval a rozvíjel, až se stal tenhle stát rozvojovou zemí. Když jsou reformy jednou za padesát let, tak mají smysl. Ale každý rok jiná? Kdy před dvaceti devíti lety totálně zbankrotoval. Takže už by se mohlo přestat s bolševickým myšlením a vírou, že reformami se vše jednou pro vždy zlepší. Jak se ukazuje, nezlepší a možná by bylo dobré trochu zakonzervovat stav, kdy, pokud něco funguje, nesahat na fungující. Opravit, pokud to jde, co nefunguje a kdysi fungovalo a naposled postavit něco nového, co bude fungovat.

Takhle se choval každý sedlák. Věděl na co má, věděl, co se dá ještě použít a když nebylo zbytí, koupil, nebo pořídil nové. Ale kam já se selským rozumem. Ten už se dnes většinou nenosí. Samé moderní myšlenky, které nemají oporu v žádné zkušenosti. Stát, který má podle vyjádření svých představitelů stále víc peněz díky většímu výběru daní, stále nemá těch peněz dost a zadlužuje se víc a víc. A docela si myslím, že těmi reformami ty peníze zcela normálně vyhazuje oknem.

Ale chápu, jsem člověk, co je zvyklý utrácet jen na co má a nerozumím těm moderním pohledům, kdy se mne snaží přesvědčit mladíci, že žít na dluh je výhodné. Že je výhodné mít hypotéku na celý život. Mně, ale jak říkám, jsem jen prosťáček Boží, nic na té hypotéce chytrého a výhodného nepřijde, tedy pokud nebudu majitel banky. Tam ano.

Půjčit dva miliony, splatit čtyři, tomu neříkám zrovna výhodný obchod. Pro ty dlužníky. Ale jsem zřejmě zpozdilý. Nakonec, proč by developeři byty nestavěli na prodej, když vědí, že je lidé koupí. Ale asi bude muset zase přijít nějaká prasklá bublina a poměry se srovnají.

Kdysi dávno, jsem putoval po Řecku a tam zřejmě také nějaká bublina praskla, protože jsem viděl spoustu nedostavěných domů. Bylo to v době před tím řeckým pádem do propasti. V roce 2001. Zdánlivě levné peníze, aby pak zůstaly stát hrubé nedodělané stavby. A k tomu lidé s dluhy. Takových staveb v každém městečku bylo docela dost.

Jestli jsem se v životě něčeho opravdu bál, tak že se dostanu do dluhů, které nebudu moci splatit. A představa, že bych je měl nechat svým dětem, jako jediné dědictví, tak tedy nic moc. Ale znám docela dost lidí, kteří si s tím hlavu nelámou. Tedy do chvíle, než na ně dojde.

Tak nějak si tedy přemýšlím, o tom co se děje kolem mne. No třeba se zase vrátí rozum do zemí Koruny České a většina lidí pochopí, že není zlato všechno, co se třpytí a reklama prodává. A výhodná nabídka platí jen pro někoho. Jo jo.

…do nebe jsem se rouhal…

Neděle, je slovo odvozené od nedělat, takže jsem nic nedělal. Pouze jsem upekl kousek kachničky a oddal se přemítání. No a sledoval fotbal.

Rád sleduji českou ligu. Sice na ni slýchávám slova pohrdání z nejrůznějších stran, ale fotbal mám rád a slezské derby Opava vs Ostrava jsem si nenechal ujít. Fandil jsem Opavě a nezklamala. Baník prohrál. Vůbec se jim ta prohra nelíbila.

Psal jsem syžet, což není také práce, neboť psaní divadelních her a syžetů k nim je čirá zábava. Použil jsem k tomu psaní jednu ze svých životních tragédií. Tragédii, kterou jsem sice přežil, ale bylo ono přežití dřina. Ale rád vzpomínám na situace, co jsem přežil.

Psalo se mi o něco lehčeji, protože jedna z aktérek se mi v noci ozvala s tím, že má problém s alkoholem, koupila si mé knihy a čte si. Prý ji baví. Aby mne ráno požádala o konzultaci a pokusila se mi vylíčit svůj současný stav. Docela jsem tuhle žádost čekal.

Odmítl jsem, nějak už nemám chuť se dát zatáhnout do života ženy, která mi kdysi dávno jen tak mimochodem rozbila manželství a dnes je sama v problémech. Pochopitelně spravedliví budou mít pocit, že v rámci odpuštění bych ji měl se pokusit pomoci, ale nějak se na tu pomoc necítím. Jsem jí moc blízko.

A čím blíž člověk někomu je, tím hůř ona pomoc jde. Takže si bude muset najít někoho jiného. Stejně, co se v životě může všechno stát. V dobách, kdy jsme se potkali, byla na zcela jiném společenském žebříčku, než jsem byl já. Nikdy by mne nenapadlo, že by se mohla někdy v životě dostat do takového životního debaklu. V kterém je dnes.

Alkohol si nevybírá. Vdaná, inteligentní, vzdělaná, krásná, aby po létech najednou byla sama a bez postavení. Pýcha s člověkem leckdy velmi ošklivě zamete. kolikrát já už slyšel od někoho. „Tohle mne nemůže potkat.” A ono potká. Asi bych se bál vypustit tyhle rouhavý slova.

Jo, rouhání. Dnes už málokdo ví, co znamená se opravdu rouhat. Většina lidí žije v nějaké představě pozitivního myšlení, tak se domnívají, že díky té důvěře v dobré se jim nemůže nic stát. A pak se nestačí divit. Život a osud je křehká, velmi křehká nádoba. A rouhání tu křehkost podporuje. Zpíval kdysi Michal Tučný:
To bylo v Dawsonu, tam v salonu
a já jsem zase přebral,
všechny svý prachy jsem měl v talonu,
na život jsem nadával.
Zatracenej život, čert by ho spral,
do nebe jsem se rouhal,
než jsem se u baru vzpamatoval,
Belzebub, vedle mne stál…

Jo chlast a hra, oboje s lidmi většinou v týhle kombinaci zamete. Pochopitelně někdy víc, někdy méně, ale zamete. I s krásnými ženami. Pár těch zametených krásek jsem viděl. Uklizečky, doktorky, soudkyně, vysokoškolské profesorky. A ta, co se na mne obrátila, byla kdysi krásná žena.

Vždy, když někoho takového po letech potkám, zažívám směs pocitů. Lítosti a hněvu, že nechaly ty ženy dojít všechno tak daleko. Jen tak promarnily svůj život. Pár takových znám a nikdy to není hezký pohled. Snad proto se systematicky mimo jiné těm bývalým láskám vyhýbám. Rád se dívám na jejich fotografie, když byly krásné a nechci se na ně dívat, když se z nich staly trosky.

Ano, všichni zestárneme, jde jen o to jak? Co v té nezměnitelné, zapečetěné minulosti necháme. A osobně mi není jedno, jakou vzpomínku ne sebe nechám. Přeji každému, aby nechal na sebe takovou vzpomíku, kdy jejich děti na ně budou rádi vzpomínat a nebudou je mít důvod proklínat. Jo jo.

Myšlení bolí

Sobota jak vyšitá. V noci jsem si četl po několika letech, opět román od
Maria Puza: „Omerta.” Pochopitelně skvělý román, ale
myslím že velikostí Kmotra nepřesáhl.

Což mi nevadilo, ne všechny knihy jednoho autora, který se zabývá
vlastně jedním tématem a tím je sicilsko-americká mafie, mohou být
geniální. Tak jak byl už zmiňovaný „Kmotr.” Puzo tím
názvem dal negativní pojmenování lidem, kteří provozují zločinecké
praktiky spojené s politikou.

Sledoval jsem posléze video s Rupretem Sheldrakem o morfických
polích. Morfické
pole
Mám jeho dvě knihy a byl jsem zvědavý, co se dozvím
nového. Celkem v tom videu není nic, co by nebylo v jeho knihách
jiným způsobem řečeno, jen jsem si tak přemýšlel o tom, vlastně když
mi v diskusích někdo předkládá odkaz na nějakou autoritu a já chci
znát jeho postoj k k věci, že mám tendenci pokládat lidí, tímto
způsobem argumentující za lidi, co neumí používat vlastní
hlavu.

Rupert Sheldrake evidentně mezi tyto lidi nepatří. nemusí odborná
obec s jeho názory souhlasit, dokonce mu je mohou vyvracet, ale
evidentně má na spoustu věcí kolem světa, vesmíru, biologie,
moudrosti atd svůj názor, postoj a je evidentně na něm vidět, že rád
myslí.

Dost lidí, se kterými se setkávám v terapii, mlčí. Mlčí z jednoho
důvodu. A to, že se bojí říci něco, co bude špatně, nebude správné a
nebude druhými lidmi pochopeno. Oni fungují v modu dobře,
špatně. Správně, nesprávně
. Pokud si nejsou jistí tím, že druzí
jejich názor přijmou, nevysloví ho, případně se zaštítí autoritou,
která ten názor zformulovala a pak v takovém případě přes to vlak v
jejich pojetí nejede.

Mně zas nevadí, že někdo vidí svět jinak, nevidí ho jako já. Rád
si vyslechnu, jak ho vidí on, bez nějakého hodnocení jeho i mého vidění
světa. Jakmile někdo vstoupí do diskuse s poznámkou: „Tohle
je špatně.” Jež je v tu chvíli hodnotící, zeptám se: „V
čem?” jestliže neřekne v čem, neberu jeho mínění vážně, a
nezajímá mne odkaz na cokoliv a kohokoliv. Zajímá mne jen a jen jeho
pohled, který vydedukuje on sám.

Takový zvyk ze skupinové terapie a psychoterapeutického
výcviku. Klient začne citovat autoritu, řeknu něco ve smyslu:
„Zajímal by mne tvůj pohled, ne co říká autorita.” Což
většinou vyvolá mírný odpor, neboť on si konečně troufl říci něco
správného, nezpochybnitelného a mě místo „pravdy”
zajímá, co si myslí on.

Takže, když diskutující přednese postoj třeba psychologa, ke
kterému někdo chodil, klidně opakuji svůj názor, své vysvětlení,
dokonce tak dlouho, dokud ten diskutující, nezačne napadat mou
osobu, což se většinou děje, a nebo nezačne přemyslet svým vlastním
způsobem. Což je třeba v diskusích na internetu málokdy.

Ano, odkazy na autority poskytují jistotu, leč nezajišťují
samostatné myšlení. Samostatné myšlení pochopitelně bolí, než
procházet utrpením tvořením vlastního pohledu, je daleko
jednodušší je napadnout druhého člověka, vysvětlit mu jeho
nedostatečnost, stejně jako nedostatečnost jeho vzdělání, takový
útok uklidňuje a poskytuje pocit morální převahy.

Osobně mám problém zaujímat správná stanoviska téměř k
čemukoliv. Docela mi jde sdělit svůj pohled na cokoliv, ale bez
záruky, že poskytují ten nejlepší a nejsprávnější názor. Mám svůj
názor na bolševismus, neomarxismus, jisté lidi pohybující se v
těchto kruzích, stejně jako na ocenění různých zpěváků a pohled na
správnou ekonomickou teorii.

Mám své vidění světa, dožil jsem se s tímhle postojem celkem ve
zdraví šedesáti osmi let a necítím potřebu něco na tom měnit. Je
mnoho věcí, které nevím, dokonce je mi jedno, že je nevím. A je mi
jedno, zda je vědí ti druzí. Pokud něco nevím a chci vědět, zeptám
se těch u kterých doufám, že by mohli znát a vědět, nebo si
informaci najdu tam, kde předpokládám, že by mohla být. V knihovně,
na internetu atd.

Jsem už takový, nikoho kolem sebe nehodlám ušetřit bolesti a
utrpení, které vytváření vlastního názoru přináší. No a pokud někdo
se mnou chce jednat z pozice síly, nadřazenosti, pak nemám problém se
chovat stejným způsobem. Ať si užije, když tolik po takovém chování
touží. Kdokoliv. Jo jo.

A mám rád práci s energií, akorát, že k tomuhle jsem se nedopracoval. Zatím.