…koupali si s blaženým výrazem nohy v blátě…

Pročítám si texty kolem taoismu a jsem docela překvapený jejich různorodostí. Pochopitelně jejich evropští epigoni, citují Lao’c kánon, tedy Tao Te Ting, ale dál se nijak nepokoušejí, mimo obvyklých klišé jít.

Pak jsou tu čínští autoři, kteří díky znalosti čínštiny, jsou ve výhodě a mají hlubší vhled. Aspoň tak působí díky květnatějšímu vyjadřování a údajně čínština umožňuje snadněji chápání některých myšlenkových konceptů starověkých taoistických textů. Traduje se, že překlady jsou jen překlady.

Vlastně, „ztraceno v překladu.” Techniky samotné jsou snadněji převoditelné do jiného jazyka, než myšlenkové koncepty. Aspoň se domnívám. Bohužel čínsky neumím a jsem opět odkázaný na překlady. Většinou z angličtiny. Anglicky čtu, možná by stálo za to, učit se starou činštinu, nenechat vše na panu Královi. Jenže, tolik času asi zas nemám.

Takže mi nezbývá než cvičit techniky. A čekat, co se stane. Pochopitelně různé metody se od sebe liší, i když zdánlivě se zabývají stejným okruhem. Ale na tohle už jsem si vlastně za víc jak třicet let praxe různých jogových, zenových a taoistických technik zvykl. Co mistr, to zaručená metoda.

Držím se svého těla, které mi jasně říká, co mu svědčí, co nikoliv. To je jeden z důvodů, proč vlastně nepublikuji skoro žádné techniky. Pokud učím něco lidi v léčebně, tak jen čisté základy, bez nějaké mystiky, která by jen v počátcích zatěžovala.

Chápu, že starodávní mistři vše balili do jazyka, který byl poetický, zároveň vzbuzoval obdiv a úctu k mistrovi. Ta byla nutná a potřebná, stejně jako punc tajemství, co obestíraly mnohdy prostá cvičení, jež byla a jsou jistou metodou prevence a pokud měl člověk ještě dar dlouhověkosti a dokázal se vyhnout nadměrnému opotřebení.Vypadal jako úžasný mág, těla a mysli. Jsem tak trochu skeptik ke všem těm duchovním velikánům.

Nějak v nich vidím jen obyčejné lidi. Dokonce i chybující. Což mi nijak nevadí, abych se některými jejich myšlenkami nezabýval. Nehledám žádného božského guru, který na mne bude pouštět a vylévat svou „božskou” moudrost. Co si tak čtu některé ty překlady, zjišťuji, že ti dávní taoisté se zas až tolik vážně nebrali.

Jestli mne na taoismu něco skutečně zaujalo, tak ona myšlenka zasahovat do životních dějů co nejméně. Pokud jsem dobře porozuměl filosofii taoismu, jeho wu-wej, neboli, jak někteří překladatelé, říkají: „nečinění, nezasahování,” Znamená to být připraven na to co nám život přinese, ale co nejméně se pokoušet ho měnit.

Všechny systémy, zabývající se člověkem mají v podstatě jednu zásadu. Napřed změn sám sebe. Pak zjistíš, že nemusím už měnit nic kolem sebe. se domnívám, že tahle zásada, člověku umožňuje ono „nečinění,” které je vlastně velmi obtížné. Ale jak jsem pochopil v souvislosti ze zcela jiným systémem, to jest z evropskou psychoterapií. „Neopravuj něco, co funguje.”

Mnohdy lidé udělají chybu v tom, že život jim poměrně funguje a oni se snaží zlepšit, podobně jako se snaží někteří lidé vylepšit svůj pohodlný dům, aby byl ještě pohodlnější. Nakonec zjistí, že pohodlí ubylo díky nepotřebné činnosti a mají jen práci, starosti a potíže navíc.

Pravda, tím někteří si vylepší svůj sebeobraz pilného, spořádaného člověka, který si sice způsobil potíže, ale vypadá před ostatními, jako pilný a činorodý člověk, co nezahálí a stará se jak nejlépe může. Sebeobraz je mocný čaroděj.

Vrátím se ke svému výkladu Wu-Wei. Spíše k pochopení onoho fenomenů. Buduji svoje tělo, pěstuji svoji duši, abych tak řek svým jazykem, ale neměním svět, lidi kolem sebe, nechám vše plynout a tím vlastně nejsem unášen řekou života, ale stojím otočen proti proudu, jak říká jeden z klasiků taoismu, Čuang’c. Člověk neví, co život přinese, ale může pozorováním poznat, že jsou životní cykly, které se s malými obměnami opakují.

Nakonec, i bez taoismu víme, že život jde ve vlnovce. Nahoru dolu, hezké chvíle střídají ošklivé chvíle, smutek střídá radost, smích pláč, takže vnitřní nastavení nám umožní stát pevně v tom proudu života, který ne vždy přináší čistou vodu, ale i povodně, kal, a různé další nečistoty. Jimž se nemůžeme někdy vyhnout, ale ony nás neotráví a neonemocníme z nich. Díky odolnosti, již si cíleně pěstujeme. Ale i ono pěstování má svou míru.

Mám dva počítače. Jeden, na kterém mám data, se kterým dělám dlouhá léta, jen upgrady sytému a bezpečnostních záplat, abych udržel počítač v chodu a pokud mohl na něm kdykoliv pracovat s daty, která obsahuje. Druhý mám na experimenty, kde si mohu hrát, učit se nové věci, instalovat systémy o nichž nevím, jak přesně budou fungovat, ale tou instalací, tím hledáním objevuji nové a nové věci.

Na rozdíl od počítačů, dva životy nemám. Takže mohu jen omezeně experimentovat, případný pád systému, nenahradím novou instalací. Takže život a zkušenost mi napovídá. Nejdi do extrému.Život máš jen jeden. Možná se ve svých textech opakuji, ale vím, že opakováních některých pravidel neuškodí. Tedy mě v každém případě. Opakování, zabraňuje přesvědčení o vševědoucnosti. Mnohdy se lidé dostanou do trablů, jen z toho důvodu, že si přestanou opakovat a dodržovat taková ty základní pravidla.

Nebo vlastně člověk se zabývá mnohými nepodstatnými záležitostmi a jejich halas zahluší ono vnitřní ticho, takže ty základní myšlenky a pravidla nemají kdy a kam vystoupit. A člověka zachvátí pýcha. A pýcha je první ze smrtelných hříchů. Zavede člověka do propasti, než stačí mrknout. Možná se některým znalcům z mého výkladu taoismu zježí vlasy. Ale to je jejich problém. Ale jak říkám, čtu, poslouchám a myslím si svoje. A někdy i to vymyšlené napíši.

Říkám si, že ti staří taoističtí mistři, co se programově bavili se cvoky a pochybnými existencemi, třeba radovali, že někdo jen neopakuje jejich moudra, vidí svět po svém. Oni tancovali se žábou, mudrovali s blázny, místo ministerských postů seděli na okraji řeky a koupali si s blaženým výrazem nohy v blátě. A já si tu vykládám svou představu o světě vezdejším. No nekupte to. Jo jo.

A malá ukázka a zajímavá, od jednoho z těch evropských znalců Michaela Winna

Tento důraz na obyčejnost v denním životě, která je základní části celistvosti tao, je důvodem, proč staří mudrci nehledali v životě vrcholové duchovní zážitky, ani nehledali v sexu explozivní vrcholy orgasmů. Hledáni blaženosti je jako úsilí být zcela jang. Je to extrémní stav. Orgasmus údolí není pouze pojem pro blaženost. Orgasmus údolí vyvažuje jin energii našeho pozemského těla (a karmu, utrpení nebo blaženost, které karma vytváří) a dostává se nad obojí spolu s nebeskou jangovou energií. Když toto tělesné utrpení a nebeská blaženost jsou vyváženy, zruší se navzájem. Výsledkem je prázdnota. To je pravý klid, zůstávat prázdný, i když jste poznali oba póly zážitku. Žádný pól vás neovládá, tak vám zůstává opravdu svobodná volba. Touha po tělesné rozkoši a duchovní transcendenci se každým okamžikem rodí a umírá. Zůstáváte prázdní i plní zároveň a život se stává tancem tchaj-ťi. Když toto zažijete, okusili jste osvícení. Když umíte v tomto stavu setrvat, jste nesmrtelní.

https://taoismus.webnode.cz/michael-winn2/orgasmus-a-wu-wej/

Může mi být i líto

Jsem v polovině dovolené, už bych mohl někam vyrazit. Nejlépe do světa, co se nazývá Halič. A také navštívit rodiště své matky. Stakčín, na východním Slovensku.

Uvidím, co a jak. MS ve fotbale skončilo. Moji favoriti, Brazílie a Anglie si finále nezahráli, ale i tak to bylo pěkné mistrovství a finále Francie – Chorvatsko bylo parádní. Padaly góly a myslím, že sice Chorvati asi hráli hezčí fotbal, ale na krásu se nehraje, hraje se na góly. A těch Francouzi dali o dva víc.

Tak už to bývá. Jedni rozdávají krásu, druzí berou medaile. Zlaté. Život se s nikým nemazlí, ani s profesionálními fotbalisty. Chorvatům jsem nijak zvlášť nefandil. Vlastně jsem nefandil ani Francouzům. Nezaujatý divák. V takovém případě se na fotbal, i když je to finále kouká docela dobře. Děvčata z Pussy Riot si dala záležet aby se dostala na hřiště, pochopitelně je sbalily a mají o publicitu vystaráno.

Těm taky nijak extra nefandím. Přiznám se, že je mi celkem fuk, co mají v Rusku za problémy, stejně jako je mi fuk, co mají za problémy v USA. V Německu, stejně jako jinde.Nakonec, kdo se hlavně stará o to, co kde mají mimo a nestará se o to, co je doma, pak se mu extra nežije. Sám za sebe jsem toho názoru, že pokud chci něco měnit, tak nejlépe začít u sebe. Ne že bych se zas až tak extra chtěl měnit, přeci jen už s tím jaký jsem, žiji docela dlouho a poměrně dobře a hledím si toho, co mohu ovlivnit a necpu se do toho, co nemohu ovlivnit. A hledím abych rozeznal jedno od druhého.

Občas mi lidé říkají, že bych měl udělat nějakou osvětu, promluvit lidem do duše, aby nepili alkohol, nefetovali, nebo nehráli hazard, když jsem ten terapeut závislých a já si myslím, že mnohem lepší je starat se o ty, co chtějí nějakou změnu, chtějí informace, těm jim ji poskytnu a pokud mne lidé neohrožují svým způsobem života, nechávám je být a odpouštím si plýtvání energii, kterou bych měl vložit do změny někoho, kdo o žádnou změnu nestojí.

Já vím, že se mnohým těm, co mají potíže s chlastem, drogami, hazardem dobře nežije. Pokud se mě pokoušejí přesvědčit, že je to jinak, než si myslím, neberu jim jejich „víru, ” nechám je sobě samým. Nakonec, každý má právo na způsob života, jaký si zvolí. Pouze jen odmítám jim jejich způsob života financovat, stejně jako se mi nechce financovat svobodné matky, co si pořídí dítě, otce neuvedou do rodného listu a stanou se „odhodlanými samoživitelkami.”

Pochopitelně za cizí peníze. Docela je mi lhostejné, jestli jich je dost, nebo málo. Jsem pro solidaritu, ale jiného druhu, než tu socanskou. Jestli něco skutečně funguje, tak zkušenost, které se říká: „ Korektivní zkušenost.” Chováš se blbě a buďto tě následky poučí, že se blbě přestaneš chovat, nebo trpíš. Ono totiž nic jiného, než korektivní zkušenost kohokoliv ke změně nepřinutí.

Jasně, jsou „odolní jedinci,” které ke změně nepřinutí skoro nic. Podle toho tedy trpí. Mohu je litovat, ale to je tak maximálně všechno, pokud nechtějí změnit chování, co pro ně mohu asi udělat. Jak mi jednou napsal jeden klient, který nechtěl pochopit tenhle postoj.

Napsal, že jsem starý nechápavý bílý muž, co si neuvědomuje, jak se svět změnil. A že svět už nikdy nebude jako byl. No zřejmě se domníval, jakou mi sdělil novinu. Starý jsem, bílý také, občas by se dalo říci, že je mi divné, že jsou lidé, co se domnívají, že pokud se bude jen rozdávat, lidé se změní. Nejsem si tím postojem, který on a jemu podobní zastávají, jistý.

Lidé se změní se pouze pod tlakem okolností. Větších, či menších. Nebo ze závisti, že druzí mají víc než oni. Závist občas bývá motorem ke změně. Dokonce ke změně, že ten člověk nasadí všechny síly, aby měl víc než ten druhý a dokonce někteří ani ze závisti nekradou. Pravda, jen někteří. Emoce mají svůj smysl, ne že ne. I ty takzvaně negativní.

Jsou lidé, co se změní i ze studu. Ze studu, že jsou vlastně žebráci, co žebrají u těch druhých, majetnějších. Přijdou na fakt, že mít, (řeknu to vznešeně) svůj chleba, své oblečení a svou střechu nad hlavou, j výhodnější, než být v roli prosebníků. Někdy se tohle povedeš v té terapii takhle nastavit. Někdy.

Bohužel jen někdy. Ale za ty léta, co tuhle práci dělám jsem si zvykl, že nejsem všemocný a nezdaří se zachránit všechny. Jen některé. Ti ostatní prostě mají smůlu. A musím se s jejich smůlou naučit žít, jak já, tak ti vedle nich, protože pak mohou být prospěšní pro ty, co jsou ochotni něco změnit. Někteří se v tom moři života utopí. Buď neumí plavat, nebo umí, ale jsou daleko od břehu a nejsou kapacity všechny z vody vytáhnout. Může mi to být líto, ale lítost mě nesmí ochromit. Jo jo.

Tak se mi zdá

Objevil jsem něco úžasného, díky České televizi. Objevil jsem město
Sefar v jižním Alžíru. Jak je vidět, člověk se pořád učí. Vím o
Altamiře, ale takovém pokladu jakým je Sefar, jsem do dnešního dne,
neměl ani tušení.

Jak známo, lepší je ukázat jak
vyprávět. Alžírsko Bohužel je tam ono město až na konci dokumentu, ale samotný dokument je zajímavý a neškodí ho shlédnout celý.

Jinak jsem objevil na internetu ještě francouzské povídání a
anglické, oboje s fotografiemi. Francouzsky neumím, přečetl jsem si
celou tu historii v
angličtině. Safer fotografie Vždy mne zaskočí, když něco takového vidím, dumám, jestli se opravdu lidé tolik mění. Obávám se že ne. Čtu-li starověké antické filozofy, vždy mám pocit, že čtu moderně uvažující autory. Takže lidé se skutečně nemění.

Máme počítače, kosmické stanice, kde lidé mohou žít velmi dlouhý
čas, máme za sebou několik přistání na Měsíci a lidé stále uvažují v
rámci myšlení lidí před několika tisíců let. Na jednu stranu tom
může být deprimující, na druhou vlastně potěšující, protože tak přes
ty věky k nám lidé mluví podobným jazykem.

Když jsem kdysi jako mladý nadšenec pro antiku, četl poprvé
Zlatého osla od Apuleia, byl jsem překvapený moderním
výrazivem. Možná to bylo překladem, ale tohle starověké soft porno,
bylo velmi poutavé. Nezakrytý popis homosexuálních vztahů, popis
soulože ženy a osla, byl pro mne tehdy překvapením. Navíc když vyšel
v socialistickém Československu. Román byl vtipný a jazykově
bohatý. Navíc slušně vykresloval tehdejší reálie.

Ale i jiné starověké knihy,hlavně římských autorů, jsou velmi
zajímavé, čtivé, moudré. Lucretius, Seneca, Ovidius, Cicero a další,
jsou opravdu záživní. Římští autoři se dost zachovali. Inu, tehdy v
těch šedesátých letech minulého století byly tyhle překlady u nás
vydávány. Naštěstí.

Dnes vlastně skoro beletrii nečtu. Zaujal mne v posledních letech
Taleb se svým pohledem na svět, Antifragilita, Černá labuť, Zrádná
nahodilost, pohledem na život. Je sice trochu rozvláčný, umí se
pochlubit svou sečtělostí, ale baví mne.

Kupuji poměrně dost knih, všechny poctivě čtu. Jen nějak nemusím
moderní beletrii. Už jsem jaksi unavený těmi depresivními výkřiky do
tmy. Chápu, že jsou lidé, co mají tenhle způsob vyprávění rádi,
neberu jim jejich vkus, ale pro mne už to není. Depresivních příběhu
mám docela dost v práci.

Pokud mne něco v poslední době pobavilo, tak Kurasovo: „Tao a
sex.” Všiml jsem si, že si Benjamin jak z taoismu, tak z
Talmudu vybírá, nejvíc, co mu vyhovuje. Ale asi nejsem lepší. Jak už
jsem napsal v několika jiných blozích. Chápu, že jsou lidé, co se
stále hrabou v negativních záležitostech v minulosti, stále dávají
najevo svou nasranost na celý svět, nic jim není dost
dobré. Kuras občas nepíše povzbudivě, ale na druhou stranu, často
vtipně.

Nakonec. Každý, kdo je na svět a život nasraný, musí se svým emočním
nastavením žít jen on sám. Jak říká ona moudrost: Budete-li
myslet dobře, stanete se nebem. Budete-li myslet zle, stanete se
peklem.
Já dodám, peklem sami sobě.

Člověk nesmí přehlížet zlo na zemi, ale nesmí se jen hrabat v
žumpě. Pokud tak činí, pouze páchne. Naštěstí, žumpě se může
vyhnout, zlo umět pojmenovat a pokud možno se mu také vyhnout a
zbytek, ten nějak dopadne. A do toho Saferu bych se fakt chtěl
podívat. Jo jo.

Smysl opozice v parlamentu a jinde v životě

Pokusím se v tomhle blogu vyložit svůj názor na smysl parlamentní opozice, o smyslu opozice a konkurence v životě jako takové. Neočekávám, že se mnou někteří budou souhlasit, myslím, že nejméně lidé se zamrzlým bolševickým myšlením.

Občas čtu názor, že už by toho kecání v parlamentu měli nechat a konečně něco dělat. Podobné tomu, když lidé diskutují o nějakém tématu, vždy se ozve někdo „moudrý,” který má pocit: „Keců bylo dost, pojďme něco pořádného dělat.” Většinou tyto „moudra,” pronášejí prostí lidé, kteří se domnívají, že absolutní jednota myšlení a konání, je to nejlepší a nejrozumnější, co se dá dělat. Jeden „moudrý spasitel“ něco řekne a všichni uvěří v jeho moudrost a bude vyhráno.

Chápu, že poslouchat cizí názory je pro mnohé lidi, a nemusí být ani prosťáčky, může být únavné, zdlouhavé, zdánlivě nikam nevedoucí. Ne všechny názory nám konvenují, ne všechny názory odpovídají naší zkušenosti, některé nás přímo rozčilují. Pro lidi s myšlením, kterému já říkám bolševické, je většinou člověk s odlišným názorem, postojem, zkušeností, přímo nepřítel. A podle toho se k němu chovají. Tito lidé trpí na vůdcovský princip. Nejraději by byli těmi vůdci. Případně hledají spasitele a zachránce. Jsou nejistí a úzkostní. Bojí se svobody, bojí se života v samostatnosti.

Vůdce nikdy netrpí odlišné názory, vůdce je jediný, co má správné názory a je zároveň majitel pravdy. V katolické církvi, kterou si mnozí neznalí spojují s autoritativním způsobem jednání, existovala instituce, jež se nazývala: „Advocatus diaboli.” Fungovala při kanonizaci a sloužila k oponentuře.

Církev chápala smysl oponentury, aby se vyhnula možným problémům. Papež sice měl a má poslední slovo, ale předtím musí proběhnout řádný kanonizační proces. I s řádnými námitkami vůči tomu kanonizování. Stejně tak se chovali talmudisté. Diskutovali na Torou a hledali souhlas k závazným ustanovením halachy. Museli se domluvit. Závazná pravidla jimiž se řídí Židé. Obdobně k tomu sloužily církevní koncily. Ustanoveními dohodnutými, věroučnými pravidly se řídí katoličtí křesťané.

V parlamentu vyhrává většina, ale předtím je nutná rozprava, opoziční námitky, zpochyňování musí zaznít. Nemusí se to líbit lidem s bolševickým myšlením, dokonce ani novinářům, ale bez toho to nejde. Můžeme si myslet, že jsou to jen kecy, ale demokraci, hlavně ta parlamentní jsou „kecy.“

Na vysokých školách existuje též oponentura, při psaní diplomových prací, která slouží k odstraňování možných chyb, nepravdivých údajů, zabránění falšování, opisování. Vlastně oponentura slouží k rozeznávání omylů, nedostatečných údajů atd. V demokratické diskusi se diskutuje o faktech. Argumentuje se fakty. Upozorňuje se na možné důsledky, toho, či onoho jednání.

V terapeutických skupinách se také diskutuje. Diskutuje se o všem možné, skupina neslouží jen k radění, jak žít, jak se mnozí domnívají, ale také k tomu, aby člověk poznal na reakci druhých, jak se chová, jak vnímá druhé, jak je vnímám. Ne vždy je ono poznání, pro ty členy skupiny příjemné, většinou je bolestné, ale uzdravující. Většina členů té skupiny se, díky opozici, konkurenci názorů, naučí vyslechnout, naučí se reagovat výhodněji, než reagovali dosud, umí přijmout jiný názor, respektovat druhé lidi.

Předchozí odstavec jen zlehka naznačuje, co všechno dobře vedená terapeutická skupina poskytuje. Ale nechci psát o terapii, jen o smyslu opozice a konkurence. Lidé si konkurují. V práci, ve vztazích obecně v životě. Politici si také konkurují. Čím kvalitnější konkurence, tím pro chytrého člověka, který umí využít poznání plynoucí z dobře vedené oponentury a dobré konkurence, větší šance, jak uspět v životě. I v politice.

Od konkurence se učíme, od konkurence přebíráme, pokud se nám hodí úspěšná řešení. Jen hlupák touží konkurenci zničit. Pokud se mu to podaří, zakrní a nerozvíjí se. Bohužel, ne všichni politici se rozvíjejí. Ti s bolševickým smýšlením jen málokdy. Vlastně nikdy.

Evropská civilizace dokázala předstihnou v technických záležitostech, lidských právech zbytek světa díky konkurenci, která panovala a panuje. Zařídila tento náskok, konkurence myšlenek, názorů a samotný rozvoj myšlení a filozofických postojů. Tímto Ovládla tato civilizace celý svět. I ty nejstarší civilizace převzaly její technickou část. Těží z té euro-americké civilizace, kde mohou. Bohužel ne z jejich filozofického zaměření.

Všechny autoritativní režimy vždy zaostávaly. Uměly převzít techniku, viz Sovětský Svaz, ale neuměly vytvořit konkurenční prostředí, jak politické, tak technické. Vždy v takovém prostředí panoval „ správný názor.” Z toho důvodu dlouhodobě zaostávaly. I když měly ty režimy různé výhody, jenže jich nedokázaly dlouhodobě využít. Díky nedostatku konkurence a kvalitní oponentury.

Parlamentní opozice neslouží k souhlasu s vládní koalicí, dokonce není vždy nutná ani její spolupráce, ale ke kontrole toho, co vládní koalice dělá, vymýšlí a prosazuje. Občas se připojí k hlasování dobré věci, pokud ji dobrou shledá, což naštěstí, ne vždy se tak děje. Opozice má za úkol vytvářet problémy vládní koalici, nutit ji, aby se připravila lépe, aby lépe argumentovala a sháněla podporu, nabízela kompromis a byla si ta vládní koalice vědoma, že nic ji neprojde jen tak.

Lidé, kteří nechtějí shánět argumenty, nechtějí hledat řešení, opozici a konkurenci nesnášejí. A lidé, kteří nechtějí přijít s řešením, které by mohlo vyhovovat jiným, než jen jim samým, se pokoušejí prosadit manipulací za pomoci vytváření strachu, vyhrůžkami a urážek. Jenže v parlamentu, pokud existuje imunita, je těžké opozici umlčet. Bohu díky.

Což je jen dobře. Chápu, že lidem s bolševickým myšlením, se nezamlouvá jejich bezmoc v tomto směru, když kdysi v tom směru bylo tak snadné. „ Kdo se ozve, dostane po tlamě. Případně ho zavřem, nebo pověsíme.“ V Sovětském Svazu opozici stříleli zezadu do týla. „Humanisticky.” Či nějaký gulag, u nás Leopoldov, Mírov, Jáchymov. Případně jiné „pracovní tábory.“ Takže, Ať žije opozice a konkurence. S konkurencí a opozicí přichází svoboda. Jo jo.

Loajalita a víra

Mám jednu myšlenku. Týká se vlastně toho, že jak si čtu blogy, zjišťuji, že blogeři mají občas jakousi utkvělou představu, že je třeba se zásadně zabývat minulostí, možnou budoucností a jen ne přítomností.

Takhle se chová většina lidí, co znám. Oni, přesně v duchu té „moudrosti” studují chyby jiných v minulosti, dělají předpovědi jaké asi budou ti lidé dělat chyby v budoucnosti ale nijak si nevšimnou toho, co se děje tady a teď. nebo všimnou, ale setrvávají v minulých válkách.

Pak se diví, že selhávají v situacích, v nichž běžně člověk nemůže selhat. Tedy pokud je duchem přítomen. Nerozumí tomu, že jim uniklo něco, co by jim přeci uniknout nemělo. Jak by nemohlo, když jsou zahleděni do dálky. Ať se ona dálka týká minulosti, či budoucnosti. Lidé často hledají zázračné metody, které by jim měli přinést jakési nadpřirozené schopnosti a vlastnosti. Většinou si nevšimnou, že ta nejdůležitější je velmi opomíjena. Je opomíjena přítomnost, je opomíjeno soustředění na činnost, kterou děláme.

Vždy jsem považoval kreslení za nějak velmi náročnou činnost. Až jsem zkusil metodu kreslení pravou hemisférou. Nakonec jsem zjistil, že celý ten zázrak spočívá ve dvou věcech. Umět se dívat a kreslit, co vidím. V těchto dvou větách se dá obsáhnout celá metoda.

Knížky, které jsem si koupil, videa, co jsem shlédl, lektorka, která mne učila, opakují jedno a to samé. „Pozoruj, co vidíš teď tady z tohoto úhlu a nech ruku ať ji oko vede a nakreslí co vidí.“ A bylo. Stejné je to s pozorováním druhých lidí. „Pozoruj, poslouchej a za chvíli ti dojde, co ten člověk prožívá.“

Jestliže čtu na blozích jiných lidí, stížnosti na minulost, svou, obecnou, vládní. Stížnosti, které se opakují, je mi celkem jasné, že se ti lidé nevyrovnali ze zklamáním, jež si nesou od té doby až dodnes. Ze situací, kdy věřili. Jenže, jestli nesleduji, co se děje dnes, jak lidé mluví, chovají se dnes, teď a tady, vlastně jsou v zajetí představy táhnoucí se s nimi od minulosti, k přítomnosti. A protože se nevyrovnali s minulostí, neopouští je strach z budoucnosti.

Některé věci život spolehlivě zařídí sám. Není potřeba do nich zasahovat. Žije-li člověk podobně jako já v přítomnosti, kterou sleduje, ukáže se mu, že věci si jdou prostě vlastní cestou. Správně a bez zasahování. Jestliže nějaký muž osloví svým chováním, umem ženu, může se spolehnout, že ona si k němu cestu najde. Způsobem, který by ani nepředpokládal. Například.

A opačně. Stačí jen sledovat. Stejně jako stopař sleduje stopu. Následuje ji a zjistí, že je-li dostatečně soustředěný a vytrvalý, svůj objekt, dřív nebo později objeví. Ale v tu chvíli musí sledovat stopu. Stopu, kterou sledoval včera, dnes nesleduje, nepřemýšlí o ni.

Sleduje tu dnešní, tu která slibuje kořist. Jsou lidé, co se zásadně zabývají analýzou minulosti. Domnívají se, že pokud zanalyzují minulé děje, budou dostatečně moudří dnes. Jenže oni si nevšímají toho, co se děje dnes. Rozejde se s nimi partnerka/partner a oni analysují a analysují, vše co udělali tehdy a nevšimnou si, že jim unikají důležité věci pro dnešek. Sledují stopu, na jejímž konci není kořist. Vyhodí je z práce, a oni nehledají způsob jak práci získat, oni hledají způsob jak se zbavit viny se svého selhání.

Jsou hladoví, unavení a nikde nevidí naději. A celý problém spočívá jen v tom, že jsou svou myslí mimo přítomnost. Miloval jsem kdysi jednu ženu. Odmítla mne, tedy jsem odmítnutí vzal na vědomí. Podle některých jsem se shodil, tím, že jsem ji svůj vztah k ní sdělil. Vyslechla, odmítla. Nezabýval jsem se tím, jestli jsem špatný, jestli jsem něco udělal špatně. Prostě jsem udělal, co jsem uměl, nebyl zájem, takže jsem se věnoval svému. Aby mi bylo dobře. Za půl roku mi sama zavolala. Jestli bych neměl chuť jít ven, někam na kafe.

Šel jsem. A najednou už mi nepřišla tak skvělá, jako kdysi. Zamilovanost vyprchala. Pochopitelně, že jsem prožíval jisté uspokojení z toho, že se sama ozvala, a viděl jsem realitu, nikoliv růžový oblak. Tím že jsem nežil v minulosti, necítil jsem křivdu a nemusel jsem se nějak pomstít. Nechal jsem věc plynout a život mi sám ukázal. Nezapletl jsem se do vztahu, ve kterém bych se necítil dobře, protože jsem se v tu chvíli necítil dobře v její přítomnosti.

Najednou jsem uviděl ženu, která mne odmítla jen z toho důvodu, aby si tehdy nezadala. Poslouchal jsem ji a viděl, slyšel její úzkost a nejistotu. A už se mi nechtělo do vztahu s někým, kdo je nejistý a úzkostný. Nepovažuji přecitlivělost za přednost. Někdy v nějakých případech má svou cenu. Jenže jen málokdy.

Stejně tak, když sleduji dnešní vládu. Ti lidé jsou vybraní nikoliv na základě znalostí, schopnosti komunikovat, řešit problémy. Oni jsou vybraní na základě loajality. Ke Stalinovi a Hitlerovi, podobně jako k jiným autoritativním lidem museli být lidé především loajální. Výsledky všichni známe. Takže se nezabývám chybami bývalých vlád, jejich časy se nevrátí, ale zabývám se úspěchy a chybami současné garnitury. Na tu jsem zvědavý, co v té přítomnosti předvedou.

Musím žít v prostředí jaké je, tedy pokud se nechci stěhovat jinam. Dívám s ena ně, sleduji je. Nemám k nim důvěru nikoliv pro jejich minulost, ale pro jejich přítomnost. Možná změnim názor. Ale rozum mi říká, že lidé příliš loajální, jsou lidé závislí na přízni vůdce. Vůdce vybírá, odměňuje a trestá. Jen a jen vůdce. Kdyby byli sebeúspěšnější, oddanost především.

Stejně jako se nezabývám chybami bývalých milenek, manželek, kolegyň. Ztráta času. Musím se zabývat chováním současné partnerly, kolegů, politiků, lidí na ulici, v Metru v obchodě. Co dělat, co nedělat, kam jít, s kým být a s kým nebýt, koho podpořit, komu se vyhnout. Tady a teď. Pak mám šanci uspět, přežít a vyhnout se potížím. Víra je založená na rozumu. A je dobré dát nejen na víru a rozum, ale také pocit. Jo jo.

They hung a sign up in our town
„If you live it up, you won’t live it down“
So she left Monte Rio, son
Just like a bullet leaves a gun
With her charcoal eyes and Monroe hips
She went and took that California trip
Oh, the moon was gold, her hair like wind
Said, ‚Don’t look back just come on, Jim‘

[Chorous]
Oh, you got to hold on, hold on
You gotta hold on
Take my hand, I’m standing right here
You gotta hold on…

Mýlit se je lidské. Mýlit se vždy, je sociálně demokratické

Ne vždy se člověku splní všechny jeho přání. Nesplnilo se mi přání, aby Anglie postoupila do finále. Chorvati byli lepší.Dlužno uznat.

Taky se říká, že si člověk má dávat pozor na to, co si přeje, protože by se mu to mohlo splnit. I tohle jsem párkrát zažil a ne vždy jsem byl z toho nadšený. Někdy si nepřeje člověk nic a splní se něco jen tak, jako mimochodem.

Dnes jdu na promoci jednomu svému klientovi, který při zaměstnání vystudoval medicínu. Kdysi dávno, asi před devíti lety, když jsem ho na komunitě viděl, nikdy by mě nenapadlo, že zrovna on. A musím říci, že jsem nadšený, protože mne i ostatní překvapil, když před šesti léty se na tu medicínu přihlásil a trval na tom, že ji vystuduje při zaměstnání. Moc jsem mu nevěřil, ale jak je vidět, ne víra druhých, ale víra vlastní pomáhá.

A po fotbale jsem sledoval, jak se dohadují poslanci a jak ztrácí nervy premiér této země. Jen mě ujistil v mém mnohokrát opakovaném tvrzení, že nejvíc namíchnou fakta, jež někomu někdo sdělí jen tak, s otazníkem, jak by se řeklo, „co to udělá?”. Udělalo to docela dost. Pan premiér ke své škodě ztratil glanc a v době internetu to video bude putovat a putovat, od člověka k člověku.

Že po něm házeli předměty, když chtěl sdělit demonstrantům něco hezkého, také nesvědčí o dobrých nervech demonstrujících, ale v této zemi jaksi vajíčka a jiné podobné předměty dav používá jako vyjádření nesouhlasu. Není to slušné, demokratické, ale v davu se vždy najde pár pitomců, co něco nedomyslí.

Ovšem, i já dnes si občas opakuji onu říkanku …nechme samet sametem,pánové a dámy, buďto s nimi zametem, nebo oni s námi. No, doufám, že tenhle bolševický progres je jen momentálním výstřelkem. Díky Andrejovi, který je zlikviduje, jako zlikvidoval socany. Zbylí socani mu slibují věrnost a důvěru do první zrady. Jak se v noci někteří z nich zaklínali. Na ono vypovězení důvěry od socanů Andrejovi bych si rád koupil lístek do první řady.

Moc hezky socanům a nám všem připomněl ze stenografického záznamu onu debatu pět dní před loňskými volbami v kauze Lithium pan Stanjura. Tohle stálo za vyslechnutí. Co říkali socani, co Babiš & company. Už se těším, co budou říkat za rok či dva.

Jak říkal F.J. Strauss. Mýlit se, je lidské. Mýlit se vždy, je sociálně demokratické! Socani jsou nepoučitelní, jak svým chováním potvrzují socani. Bohužel se sem nehodí ono přísloví: Kdo chce kam, pomozme mu tam. Natáhli nás tam všechny. I s bolševikem. Jo jo.

Už se těším, až zase tenhle popěvek bude zcela aktuální.

Ženy blažené energie

Původně jsem chtěl psát o vševědech, co rozumí všemu a všem. Jenže říkal jsem si, že by se to příliš podobalo práci. Pak jsem říkal, že bych mohl napsat něco o taoistickém přístupu k sexu.

Ale, to už udělal Benjamin Kuras, na Neviditelném psu. Dnes. Dám na něj na konci blogu odkaz. Článek je to pěkný a zajímavý. Není ovšem pro stydlivé, neb je tam přímý návod jak na orální sex. Tedy jak uspokojit ženu. Uspokojená žena, (cituje Kuras taoistický přístup,) vyzařuje do vesmíru blažené energie. O tom naprosto nepochybuji. Uspokojená žena, je milující žena. Dodám já. Takže sex bychom měli.

Teď by mohla být politika, ale to se taky příliš podobá práci. Nebudu dělat prognózy, jak to dopadne ze socany. Nevidím jejich budoucnost růžově. Ona budoucnost nikdy růžově nevypadá. Kam by došli výrobci katastrofických scénářů? Kdyby budoucnost byla skvělá a růžová. Být politickým vůdcem, zaměstnal bych marketingovou agenturu, která by na bilboardy psala: „Nic vám neslibujeme, budoucnost je nejistá, vlastně o ní nic nevíme, jen doufáme, že to nebude horší, než to je.”

A milý volič by měl jistotu, že z něj nedělám vola. Když jsem nic neslíbil, tak jsem ho nezklamal nesplněným slibem. Se ženskými se to dá taky tak praktikovat. Jeden řekne: „Hele udělám, co je v mých silách a uvidíme. Budu se snažit. Snad to nebude horší, než je.” Kdo odhadne, kolik mám sil? Byly takové pokusy ze stran některých, ale vždy jsem se z toho dostal. Dal jsem najevo, že jsem slabý, dost vysílený a musím si odpočinout.

Je vidět, že není jednoduché něco slíbit, nesplnit a pak nechat na druhých, aby unesli zklamání. Voliči, děti, manželky. Všichni zklamaní se chovají podobně. Vytýkají, vyčítají, uraženě mlčí, případně všichni sousedi vědí, jaká jsem to slibotechna. Být poskytovatel zklamání, není jednoduchý život. Jednou dvakrát se s tím chlap vyrovná, poté pochopí, že slibem sice nezarmoutíš, ale nesplněným slibem si přátele neuděláš.

Vševědové to mají dobré. Ti nic neslibují, jen šíří auru své vševědomosti, aby pak mohli říci. ”Jen komentuji a ty si doplň vědomosti. A o tom, co říkám se nepochybuje. Tedy jestli ve mě nechceš mít nepřítele až do smrti.” A co znám vševědy, tuhle vyhrůžku bez váhání splní. Stačí si přečíst komentáře na libovolné sociální síti.

Pokud nechce někdo zranit vševědy, poslouchá, obdivně přikyvuje, nepátrá po jejich skutečném životě. Jak bylo řečeno. V momentě kdy onen poučovaný zjistí, že to není tak růžové, se znalostmi, ženami, bohatstvím atd. Tak vševěd vám nikdy neodpustí, když ho raníte svou nedůvěřivostí a usvědčíte ho z vymýšlení si.

Všiml jsem si jedné věci. Vševěd, všem poradí, o všem umí mluvit, Jen jeho život bývá jaksi nevyrovnaný. Vševěda poznáte v terapii, že přijde a řekne: „Víte, na mě se obracejí lidé, když s něčím potřebují pomoc, ale s mým životem to neklape.“ Ale po tomhle proglášení pokračuje v poučování všech kolem, včetně terapeuta, za kterým přišel se svým zpackaným životem.

Takže, občas se takový vševěd dostane do terapie, ta musí být vedena obzvlášť citlivě. Aspoň kolegyně říkají. Já zas až tolik ten názor neberu vážně, časem dovedu klienta k tomu, většinou dost rychle, že nahlédne a připustí, že není všechno tak bezva, jak tvrdí. Že jeho rady a znalosti nejsou ty nejlepší. Ale musím přiznat, že pak nejsem ten nejchápavější terapeut v očích takového klienta. Nenechal jsem ho v jeho snu o sobě samém. No nic, tohle je už zase práce.

Díval jsem se pochopitelně včera na fotbal. Francie – Belgie. Mám rád fotbal, ať ten náš ligový.( Budu si muset koupit o2 tvsport, abych ho mohl sledovat,včetně Ligy Mistrů.) I ten světový, nebo klidně vesnický. Fotbal je fotbal, a jak se zpívá v té známé písni.
Zelená je tráva, fotbal to je hra a jen, kdo góly dává, jen ten vyhrává, celé své srdce do něj dej, věčně bojuj a nic nevzdávej.

Francie vyhrála. Byla tedy lepší. Ano, někdy prohraje „lepší mužstvo,” lepší v přihrávkách, držení míče, elegancí hry, jenže nehraje se na krásu a držení míče, ale na góly. Brazílie, také hrála lepší, hezčí fotbal, než Belgie, ale dala o jeden gól méně, než Belgie a jela domů. Tak už to bývá.

Ano ano, viděl jsem spoustu skvělých hráčů, co tvořili hru, byli elegance sama, dribling, přihrávka skvělá, tohle uměli před šestnácku, ale vevnitř, nic, tam museli být ti zabijáci, co celý zápas nekopli pořádně do míče, aby v pravý čas na pravém místě, udělali svoje. Dali gól.

Ty milujeme. A ještě víc milujeme ty, co umí ten dribling, přihrávku, při vedení míče vypadají, že je to brnkačka, střílí góly zblízka i z dáli. Hráči. jako byli Pele, Masopust, Panenka, Maradona, Messi, Ronaldo a další a další. A písnička pokračuje. …jen se s ním hochu nepárej, ostrou ránou, góly rozdávej. Jo jo.

Benjamin Kuras

Sliby se slibujou

Zachytil jsem názor na FB, od pana Spurného, se kterým se známe osobně, že s touhle zemí to ještě není špatné, když dokáže eliminovat v jednom dni plagiátorku z funkce ministryně a premiéra, co je trestně stíhaný, a chtěl by se stát ministrem spravedlnosti.

Něco na tom bude. Osobně už dávno píši, že občan má skutečně v rukou moc a pokud se pár občanů namíchne A ŘEKNE: „Vodsaď až pocaď.” Tak i ten nejdrzejší chlap a bezostyšná ženská sklapne. Diktátoři se vždy bojí veřejnosti, z toho důvodu se pokoušejí umlčet většinu, vyvolat strach. A použijí k tomu všechny dostupné prostředky. Jo a občas skončí pod palbou popravčí čety tvořené rozhořčeným lidem. Jako kdysi Nicolae Ceaușescu. Rumunský bolševický vůdce. Stane se. Jednoduše politik, když překročí únosnou míru, měl by dostat informaci, že už je toho dost.

Lidé, tedy někteří mají pocit, že ti „nahoře” mají nějakou nadlidskou schopnost rozumět, ovládat a manipulovat. A nic se jich nedotkne. Aby se nakonec ukázalo, že většina z nich, včetně těch diktátorů, jsou jen obyčejní lidé, co mají strach z nátlaku, špatného hodnocení a jejich pokusy vyvolávat strach u těch, kterých se nejvíc bojí, je vedou do dětinských rozhodnutí. A je dobře, že je dost těch, co touhle přdstavou netrpí a ozvou se. Zdá se, že Andrej dosáhl to, co vůbec nechtěl. Poskytl národu nepřítele. Tedy velké části národa.

Hnutí ANO, dostalo osmnáct procent hlasů počítaných z oprávněných voličů. Dostalo nejvíc a jsem ten poslední, co by Andrejovi chtěl vzít právo složit vládu. Jenže budu asi mezi prvními, co by mu rádi připomněli, že vyhrát volby, neznamená, dělat si co chci. A že sliby o odbornících jsou vetché v okamžiku, když si přečtu životopisy těch lidí a srovnám jejich výsledky se sliby.

Takže Andrej se musí připravit, že občan bude mít „blbé kecy,” Opozice bude mít „blbé kecy,” co se mu nebudou líbit, stejně jako měli občané a opozice kecy, když vládli ti z ODS, nebo socani. Tak už to chodí. Ať tedy vládne, bude-li vládnout se slušnými a kompetentními lidmi a dávat splnitelné sliby, když Pán Bůh dá a volič uvěří dostane příště zase tolik, aby mohl ukázat, co v něm je. Zatím, pochopitelně z mého přízemního hlediska, nic moc.

Asi jako když si chlap přitáhne domu nadrženou ženskou a ona mu uvěří ty sliby, a pak se hošan dozví: „je to lepší než nic, ale jinak nic moc.” Tomu já říkám: „Velmi smutná historka.” Jedna velmi smutná historka za život stačí. Víc jich není k poučení třeba. Jak voličům, tak ženským se má slibovat co nejméně. A když už, jen splnitelné.

Jinak volič si vzpomene, jako si vzpomněl u ODS, socanů i bolševiků. A sčítnul jim to. A chlapi, co naslibují ženské hory i s horákama, taky časem dojdou k poznání, že slibem sice nezarmoutíš, ale nesplněný slib má stejnou hodnotu, jako nedomilovanost. A nedomilovaná ženská, není tvor, vedle kterého bych se chtěl denně probouzet.

Pamatuji se jak jednou jsem si přivedl domu jednu. Zdála se být zábavnější, voňavější, leč zdání klame, občas. Pak jsem zjistil, že mi nevoní, a udělal jsem tu chybu, že jsem se vůbec do něčeho pustil. Byl jsem nadržený. Bohužel. Ráno se mnou jela metrem a když jsem se ji ptal, co se tak mračí, na celý vagon vyhrkla: „Se ještě ptáš? Sem nedošukaná.” Krve by se ve mě hanbou nedořezal. Jo, z toho plyne, že smutné historky máme každý, ale není nutné je opakovat. Ani s politiky ani s partnery. Jo jo.

Štěstí chodí dokola

Pustil jsem se do náramného dobrodružství. Nainstaloval jsem si starý FreeBSD-9.2. Byl jsem zvědavý, jak a co z toho bude fungovat. Přeci jen, stará distribuce pět let, vše je už dávno. Kupodivu, docela funguje.

Mám rád taková dobrodružství. Co spolehlivě fungovalo kdysi, dnes už není jisté. Ale jak se ukazuje, stále je to jistota a vlastně v něm vše funguje jak má. Nainstaloval jsem si fluxbox, ten se dobře nastavuje, firefox-esr 45, také tam chodí vše, co je nutné. Ve vyšších versích FreeBSD, některé věci přestávají fungovat. Grafické prostředí například. Přeci jen už mám starý PC, který používám na experimenty.

Asi si nějaký čas FreeBSD-9.2 nechám. Podrobím ho zkoušce, jak bude fungovat z dlouhodobého hlediska. Verzi 9 jsem nějak přeskočil. Z verze 8 jsem vlastně přešel na verzi 10.

Mám stále dovolenou, po padesáti letech jsem prvně nevyrazil do světa pěšky. Kolena neslouží, sedmdesátka je blíž než šedesátka, ale pořád mne baví se učit nové věci. Možná si pořídím novější PC, a budu testovat různé distribuce. Mezi fotbalem a pracovními povinnostmi. Do důchodu se mi ještě nechce.

Asi jednou, když budu mít štěstí umřu v práci, nebo při sexu. Při sexu nejsou kolena nutná. Všichni, kdo si myslí, že sex chlapa musí nutně s lety přestat bavit se mýlí. Nemusí. Jen se musí starat, praktikovat nějaké jógové a taoistické techniky a vše jde jak za mlada.

Žít se prostě musí umět. Kdo neumí, jen pláče a naříká. Hledá chyby kolem sebe, místo v sobě. Kdysi jsem měl rád lidi z unixové komunity, protože platila zásada: „Napřed se snaž a když vyčerpáš všechny možnosti, pak se ptej.” Dnes většina z těch lidí jen kňučí, na poměry nadává. Všechno je problém.

Jo kdyby měli tři dny hlad, museli pěšky sto kilometrů za žrádlem, tak se dá pochopit, že kňučí. Dnes je problém pro většinu lidí, že tramvaj jede až za deset minut a dvě hodiny, neteče teplá voda. Prý jiná doba. Kdepak, jen ufňukanci, co mají slzy na krajíčku, když se na ně někdo ošklivě podívá.

Nakonec, musí s tím žít jen oni sami. Kdo se nechce učit, zůstane jen nevědomý hlupák, který má „celoživotní smůlu.” Na lidi, práci, počasí, vše je špatně. I ty distra nestojí za nic, jak si občas někde přečtu. Někdy poslouchám mladé a říkám si: „Co ty lidi vlastně těší?” ne všichni, ale mnozí.

Mlčím, protože jim nechci kázat. Zase, jen oni sami s tím musí žít. Nemůžu chodit dlouhé tratě, jako ještě před pár lety, našel jsem jiný způsob, jak se bavit a cestovat. Člověk se musí umět přizpůsobit, kdo se nepřizpůsobí, zdechne. Třeba jen mentálně. A jak praví Písmo: „Co platné člověku, že získal celý svět, když ztratil svou duši.”.

Předchozí odstavec měl být koncem blogu. Leč, když jsem zjistil, že Tánička Malá, chybu neudělala, jen její vedoucí diplomky, zaplakal jsem štěstím. Bude ministryní i nadále. Taková persona. Tak mladá a tak úspěšná. Pak jsem došel zklamání. Nebude ministryní, ministrem spravedlnosti bude Andrej. Uf, už jsem se lekl, že zas tam dají nějakého právníka, co bude jen mít pořád s něčím právní problém.

Jinak, mohl bych se nabídnout. Právník sice nejsem, ale myslím, že v neobolševické době, není třeba nějakého extra právní vzdělání. Posoudím zdravým selským rozumem a bude. Šalamoun také nebyl žádný právník, jen král a kolik měl rozumu a jak soudil. Zachytil jsem na FB nápad. Škoda, že není můj. Miloš by měl jmenovat Andreje soudcem. Ten by spravedlivě rozsoudil Čapí hnízdo a byl by konečně klid. Když rozhodne nezávislý soud a spravedlivý,v případě Andreje by rozhodně spravedlivý byl, pak bude jasno a po kecech.

Asi bych ty práva taky dal, ty dělnický. Kde jsou ty zlatý bolševický časy? Byl si dělnický kádr, nastudoval si práva, techniku, důstojnickou školu za týden a to nebyl internet, a už si byl ředitel, soudce, major, dokonce i generál a k tomu armádní. nějaký Čepička to takhle chytil. Zdá se, že se Zlaté časy vracejí. ANO, bude líp. Konečně.

Děkuji všem voličům ANO, že nám zařídili takovou vládu odborníku. Jedna je odbornicí na králíky, ministryně spravedlnosti, celých 12 dní tam byla. Další zpívá, dokonce prý ani ne falešně. A koukněte, je ministrem. Jsem ve zdravotnictví dvacet pět let, mám i ošetřovatelský kurs,k tomu jinému vzdělání, že by se na mě jednou štěstí usmálo? Inu, kam se hrabe americký sen. A jak říkával můj nebožtík tatík. „Štěstí chodí dokola a občas sedne i na vola“ Jo jo.

A něco pro voliče ANO a Táňu a Andreje

Svíčkou v poledne abys pohledal

Byl jsem dnes nezvykle pilný. Probudil jsem se časně zrána v sedm a protože jsem měl nedočtenou knížku, „Medvídek Pú a Tao,” dočetl jsem ji. Pár stránek.

Poté zvítězil hlad. Hlad u mne zatím zvítězí i nad leností. A nad mou leností zvítězí máloco. Vylezl jsem ze své pohodlné postele a vydal se k ledničce. Od včerejška jsem v ní uschovával krůtí stehno a bůček. Pečené, studené. Posnídal jsem bůček a kafe. Přidal jsem k tomu avokádo. Cítil jsem, že se má nálada lepší. Už tak byla dobrá, ale bůček ji vylepšil. Kdo nikdy nesnídal studený bůček a kafe o hodně přišel.

Rozhlédl jsem se kolkolem a usoudil, že bych mohl vynést koš a dát prádlo do pračky. Jak jsem usoudil, tak jsem učinil. Pak jsem měl do odpoledne havaj, neb jsem sledoval Tour de France a zapomněl jsem vyndat prádlo z pračky. Dvě hodinky prádlo v pračce po doprání, není žádný zvláštní doba. I když mám klienta, který tvrdí, že když jeho žena nechá prádlo víc jak půl hodiny v pračce, dostane vyrážku. Věřím mu, má spoustu potíží, alergii. Zřejmě ty potíže má z nadbytečné čistoty.

Pověsil jsem prádlo, převlékl postel a došel po skončení Tour nakoupit. Zítra bude mít služka co žehlit. Jak je vidět, měl jsem náročnou neděli a budu muset pokračovat v odpočinku od svých povinností. Nesmím se zas tolik přepínat. Radka tvoří umění a tak je vzdálená. Mám klid a ticho. Tedy pokud neduní bytem bigbít. Nebo nevykřikuje komentátor nadšením nad dalším Vítězství Petera Sagana.

Chvíli jsem uvažoval, že bych mohl jít do města. Jenže, jít do krámu nakoupit mi stačilo. Tím je už tak je dost lidí v mém okolí. Skutečně si vychutnávám, že nikde nikdo. Ono je skutečně dobré si dát pár dní pohov od lidí. Možná by bylo dobré se nechat na pár dní vysadit na pustý ostrov. Moře, oblaka, vítr. Ležet na útesu a zpívat si: Je to Jenny, hezká Jenny, vnučka piráta Morgana, nad obláčky z bíle pěny snívá na skále od rána. Hezká Jenny Morganová, nechodí do kostela, neví co je čaj o páté, milovat by nechtěla.

Párkrát jsem na skále na mořem spal. Není to nehorší život. tedy pokud není počasí jako nad English Chanel, kde foukal hnusný vít, pršelo a ještě byla mlha. Tedy mlha, když přestal foukat vítr. Ale jinak spát na skále nad Tichým oceánem, jako na Novém Zélandu, či Chile, je stejně dobrý, jako bůček po ránu. Tam už to není o krásné Jenny, ale …blyští se bodáky, dál příboj bije o skály, harmonika zpívá píseň, vyprahlých slavných cest.

Jo, musel jsem umět hodně písniček, byly dny, kdy jsem slyšel několik dní jen svůj hlas. Při zpěvu. A tu bohulibou píseň Quantanamo, mě naučil Jirka Buriánek, alias Bury za mlada v sedmdesátým druhým roce, v Děčíně na Kamenické, na Daliborce. Byla zakázaná, o to snadněji se učila. Sedělo nás dvacet kolem dlouhýho stolu, samí lotři z Kamenický, slušného chlapce, láskou k bolševikovi planoucí, aby mezi námi svíčkou v poledne pohledal. Tam jsem ji slyšel poprvé.

To jsem ještě netušil, že skoro všechny ty exotické kraje projdu pěšky. Naštěstí, to o čem jsme zpívali, o dálkách, krásných ženách, drsných mužích, jsem zažil na vlastní kůži. Za pár korun. Nebál jsem se a vyrazil jsem.

Viděl ty nekonečný dálky, pralesy, pouště, oceány. A bylo to jako v těch písničkách. Stáda koní, velehory, pusté cesty, které se zdály být bez konce. V tomhle směru se mi splnily skoro všechny sny. Kde je těm „lotrům” konec? Bolševik šel naštěstí do prdele, a mohli jsme, ti co chtěli, nebáli se, vyrazit. Každý kam chtěl a kam se nebál. Dnes mám větší nostalgii po těch kamarádech, než dálkách. Do dálky se člověk vydá skoro kdykoliv. Kamarády hned tak nenajde. Buď se ztratí z dohledu, nebo odejdou navždy. Jo jo.