Co všechno jde ve fantazii

Pravila jedna dáma v komentáři pod mým blogem, že nejlepší věci jsou zadarmo. Reagovala na moji poznámku, že mnohá má zábava je zdarma. Nebo hodně laciná.
Cvičení, četba, psaní blogů atd. To jsou hodně laciné záležitosti, stejně jako nechat volně myšlenky plynout a toulat s e v duchu kdekoliv. Ve fantazii jde téměř vše. Vždy si vzpomenu na písničku Jiřího Suchého: „Dítě školou povinné.” Popisuje v ní jak se dítě v duchu, setrvávajíc přitom v kuchyni toulá lesem a stolice se stane medvědem.

Vždy v dětství, když jsem tu píseň v rádiu slyšel, patřila tehdy mezi hity, seděl jsem skoro vždy na stoličce v kuchyni. Bylo to moje nejoblíbenější místo a mladší sestru jsem vždy z ní shodil, když si drze sedla, kam neměla. Pak žalovala.

Tu stoličku jsem zachoval jako dědictví po rodičích dost dlouho, až mi ji v hysterickém záchvatu rozlámala jedna z mých manželek. Byla skutečně hysterická a já v úžasu sledoval, jak rozlamuje stoličku a ještě mi v tom záchvatu říká: „A můžeš ji obrečet, že jsi na ni seděl jako dítě.” Dodnes se sám sobě divím, že jsem ji nedal pár facek.

Manželka odešla, i přesto, že jsem ji nenafackoval, párkrát v životě jsem měl pocit, že hysterku nic jiného nezastaví, ale odolal jsem pokušení. Stolička zmizela, ale fantazie mi docela zůstala. A s ní vzpomínka na rozzuřenou ženu, která je dnes celkem úsměvná. Nakonec, byla to dobrá zkušenost. Jakmile jsem u nějaké ženy zjistil podobně dramatické sklony, vzdálil jsem se do bezpečí.

Do bezpečí samoty a představoval jsem si jak žiji na pustém ostrově, mám pohodlnou jeskyni s podlahou z bílého písku, takového toho jemného, co se do něj krásně boří chodila. I když v Chile jsem na pláži bořil nohy do zcela černého písku a byl také jemný. Ten ostrov a tu jeskyni jsem zcela viděl. Párkrát v životě jsem v jeskyni přebýval, a není to špatné bydlení. Na chvíli to ujde.

Tak někde v subtropech, nad mořem, pramen vody nablízku, žádná dravá zvěř, něco jako na Novém Zélandu, kde nejsou ani jedovatí hadi, sbírat plody přírody a nemuset si dělat vrásky a s tím co bude zítra. Tak tím si vlastně člověk nemusí dělat starosti ani dnes. Pokud si troufne. Ale už se vidím jak se vyvaluji ve vchodu do jeskyně a obhlížím obzor.

Když prší, tak ani nebubnuje déšť na střechu, jeskyně nemá střechu a je slyšet jen ono šumění deště. Ani vichr ani bouře jeskyni neohrozí. Jedině zemětřesení. Ve vedru je v jeskyni chládek. Ale když fantazie, tak jeskyně v oblasti, kde nehrozí zemětřesení a jsou tam palmy, na kterých rostou kokosové ořechy. Sice bych se musel naučit harpunou lovit ryby, sbírat ovoce. Nějaké dobré. Mango, avokádo, banány, jablka. Pomeranče nejím od té doby, co jsem po nich měl ileus.

Naštěstí to tenkrát před dva a dvaceti lety dopadlo dobře, přežil jsem tu příhodu bez operace. Povolilo to po kapačkách a modlitbách, ke sv.Zdislavě. Vzpomněl jsem si jak mi Honza Lutera říkal, když si udělal úraz na kole a přetrhl si míchu, že ho zázračně vyléčila právě sv. Zdislava. Modlil s ek ní úsilovně. Prognósa byla sice u něj blbá, ale nedal na prognósu a spolehl se na modlitbu.

Tak jsem to také zkusil a společně se těmi kapačkami to zafungovalo. Za čtyři dny jsem šel domu a stihl finále ME ve fotbalu v Anglii, kde jsme nakonec prohráli s Německem.

Jo, ve fantazii si člověk může představit, jak ho sv.Zdislava uzdravuje. A ve fantazii to může i fungovat. Jenže, ono jak se zdá, občas uzdravení skrze modlitbu funguje i ve skutečnosti. Pochopitelně, když přijde den, kdy je konec, pak už se může člověk modlit jen za spásu své duše. Což je také potřeba. A dobré je modlit se jeden za druhého.

Občas narazím buď v nějaké literatuře, nebo najdu na internetu tvrzení, že existují studie, které potvrzují, že pokud se lidé modlí za nemocné, ti se rychleji a snadněji uzdravují. Nevzpírám se takovým tvrzením. Nakonec, pokud modlitba nepomůže, pak neuškodí. A při modlitbě se já osobně uklidňuji.

A když je člověk klidný, jinak přemýšlí a nedělá zbytečné kusy. A hloupá rozhodnutí. Většinu hloupých rozhodnutí v životě jsem udělal se zatemnělou myslí vztekem. Ale čím jsem starší, tím méně taková rozhodnutí v pomateni mysli dělám.

On když je člověk klidný, tak nevysloví některá přání ohledně osudu svých bližních, při jejichž vyslechnutí by se slabší povaha zachvěla. A nemusí se omlouvat. Kdežto ve vzteku často. No nic, cítím, že se mi oči zavírají, jdu spát. Ráno prý moudřejší večera. Tak uvidíme. Jo jo.

PS: Život ve stanu také není špatný. A navíc, člověk si nese domov na zádech. To s jeskyní zase nejde.

Co mě jen tak napadlo

Naučil jsem se dávat si do kafe kokosový olej. Jen tak trošku, aby to kafe mělo tu správnou chuť. Navíc, kokosový olej má spoustu příjemných účinku a bylo by škoda jich nevyužít.

Tohle mne baví. Experimentovat. A rád o takových věcech píši. Napíši blog a jdu hledat něco zajímavého na Netflix, nebo číst. Co mi padne do ruky. Dočetl jsem dva díly o roce 1938 od Jana Drnka, „Věrni zůstaneme” a „Neporažení.” Ta druhá kniha je čistá fikce, nejsem si jistý, že by ta válka mezi Československem a Německem dopadla tak dobře a tak rychle skončila, ale nelze autorovi upřít fantasii a smysl pro děj a napětí.

Rád si čtu komentáře pod blogy a občas se zapojím, momentálně pod několika blogy, co komentují politickou situaci. Když tak čtu nářky některých příznivců ANO-bude lépe, říkám si, jak by, mimo těch vyložených bolševiků, kteří nejsou schopni prohlédnout reagovali ti další. Co třeba nezažili volby za totáče. A nejenom volby.

Nic, nebudu poučovat mladé a vzpomínat na staré časy. Jsem rád, že mohu volit, volit chodím. Preferuji pravici, protože je mi její filosofie nejbližší. Dokud to jde mám za to, že se každý má postarat sám, až to nejde, musí se najít někdo z příbuzných, kdo se postará. Nebo dobrovolná charita.

Chápu, že přijímání pomoci potřebným z charity, člověka hrdostí nenaplní, důchod také není nic moc. tedy většinou, ale nejde o hrdost, jde o uspokojení základních potřeb. Jídlo, střecha nad hlavou a teplo. Zábavu si člověk musí opatřit sám, tak jak umí. Kdo umí, žije naplno, kdo neumí, brečí a brečí.

Moji prarodiče se nenudili. Aspoň jsem nikdy neviděl a neslyšel, že by si stýskali. Dělali co mohli a žili jak uměli. Tak trochu je napodobuji. Pracuji, píši, bavím se divadlem, čtu, knihovna je za pár korun, ale na své knížky si stále ještě vydělám.

Zdá se, že se po těch volbách docela změnil tón a atmosféra. Mnoho lidí uvěřilo, podobně jako když se stal presidentem Trump, že ještě není všechno v háji, že jsou lidé, co mají svůj rozum, nedají se koupit ani za koblihu, ani za slib nějakých extra rovných příležitostí pro ženy.

Aby bylo jasno, ženám náleží všechna práva jako mužům a všechny možnosti co mají muži. O tom vůbec není diskuse. Jen tak nějak si všímám, čím víc rozumných lidí říká: „Všechno má své meze.” Tím víc ta neomarxistická část společnosti přitvrzuje. Což je normální. Mám Američany v oblibě, konvenuje mi jejich přístup k životu, tedy těch, co říkají, že každý má možnost a každému by měla být dána možnost.

Pochopitelně, ne každý využije svou možnost a pak za to platí. Život není nikdy jednoduchý, alespoň jsem to za poměrně dlouhou dobu nezaznamenal, že by byl. Starosti byly a budou, nic se většinou nedá vyřešit jednou pro vždy.

To jen závislí klienti z počátku terapie věří, že abstinencí vyřeší všechny své problémy. Pak zjistí, že některé vyřeší, abstinencí některé odpadnou a nové nastanou. Třeba v manželství, kde žena najednou pochopí, že její zisk ze závislosti manžela skončil a ona se bude muset přizpůsobit nové situaci.

Mnozí jedinci mezi námi se chovají podobně. Mají pocit, že dostatek peněz jim zajistí vše. Nemám zatím nedostatek peněz, ale většinu své největší zábavy si dokáži opatřit zadarmo. Takže ti, co se bavit neuměli, neuměli prožít přítomnost, hrabou se pořád v minulosti, či očekávají slastnou budoucnost, díky tomu chování prožívají nepříjemnou přítomnost. Ta se jim pranic, ale pranic nelíbí.

Někdo by měl zařídit jejich štěstí. Ale sakra kdo? Ten, co má na něj kdekdo číslo? Nebo ten, co vykládá, že se odrazili ode dna a nevšimne si, kolik ztratili mandátů. Jo to jsou fakt figury našeho budoucího štěstí. Premiér, který nejde volit. Prý neměl koho. Jsem četl v jednom komentáři. Premiér jde volit z toho důvodu, aby dal příklad, že demokracii respektuje.

Jak je vidět, budeme se muset postarat sami. Ti dva se o nás nepostarají, naše štěstí nám nezařídí, Budeme muset sami. Lidé, kteří přistoupili na tuhle prostinkou skutečnost, zjistili jedno. Stali se sami sebou, získali sebeúctu, se sebeúctou sebedůvěru a přes všechny potíže, co život přináší, se jim na světě líbí.

Před chvíli jsem si přečetl blog doktora Vodrážky. V ledasčem jsem souhlasil, profesora Piťhu neznám. Jen si myslím, že jeho vize není zas až tak vzdálená. Norové ji pomalu naplňují a je dost lidí u nás, kteří, kdyby mohli, budou jednat stejně. Možná by ten tón pana profesora nemusela být tak exaltovaný, ale bohužel, mnohé na tom bude.

Nikdo si v Evropě neuměl představit, že kulturní národ vyhladí šest milionů Židů, stejně jako si nikdo neuměl představit, že pro třídní původ zahyne sto miliónu lidí. Opatrnosti není nikdy dost v tomhle směru.

Ano, znám dost homosexuálů, kteří jsou integrovaní, stejně tak znám dost homosexuálů, co jsou velmi promiskuitní a pro své okolí dost rizikoví. Taková je realita. Být heteresexuál, homosexuál není ani zásluha, ani přednost, pouze záleží na lidském projevu, obou směrů. Jo jo.

I hegemoni poznají svůj konec

Docela mne potěšil výprask ANO a vítězství ODS ve volbách. Nevím, jestli se dominance ANO drolí, jak předpovídají někteří komentátoři, protože za půl roku může být už všechno jinak.

Ale v tuhle chvíli se ukazuje, že nic není tak černé jak se zdálo. A mysl soudruhů z ANO je zřejmě zakalená. Tolik peněz a vše vniveč. Jak je vidět, peníze zmohou hodně, ale nikoliv všechno. Sice se povídá, že všechno je jen otázka ceny, ale myslím, že ne vždy tahle poučka platí.

A to je dobře, protože pořád věřím, že člověk nemusí být ve všem absolutní vítěz, ale musí mít jak se říká moderně: „Koaliční potenciál.” Tohle je známé a základní pravidlo. Vyhrávají, nikoliv ti nejsilnější a nejbohatší, ale ti, kteří umí vytvořit koalici. Nejen v politice.

Hegemoni musí občas dostat lekci, aby si uvědomili pravý stav věci. A pokud si myslí, že vše je navěky, tak si vzpomínám na tu moudrost mí babičky, co říkala: „Všeho do času a jen Pán Bůh navěky.”

Díval jsem se onehdy na dokument o Bitvě u Jutska, kde se střetla Royal Navy s flotilou Kaiserliche Marine Výsledek nebyl tak jednoznačný, díky chybám Královského námořnictva, ale tam se asi začala drolit ta hegemonie, se kterou Britové vládli na moři. I když to vypadalo, že už si Kaiserliche Marine ani neškrtne. Ona si do konce války v podstatě neškrtla, ale úpadek Britského Impéria už byl nezadržitelný.

Tak skončilo jedno Impérium, nad kterým slunce nezapadalo. A vypadalo tak nepřemožitelně. Hegemoni přicházejí a odcházejí a kecy, že volby jsou k ničemu, jsou jen kecy. Byly dvě strany, které se před deseti lety zdály být navěky. Uplynulo deset let, jedna z těch stran, ODS přežila klinickou smrt, jak se zdá, se poučila a ta druhá, nejstarší zřejmě zajde na úbytě. Nemyslím, že bude nějaká škoda ČSSD.

Navíc, dost dobře si pamatuji, že ze sociálních demokratů vzešli komunisté. Jak u nás tak v Rusku i Německu. Takové spodní patro politiky. A jak se zdá, komunisté též odejdou do politického hrobu. Začíná se nám to čistit. Organismus se ozdravuje. Zpívali socani takovou písničku, povinně jsem se ji musel učit ve škole.
…hola hoši na palubu i kdybychom pluli v záhubu, prapor náš neutone. Nikdy ne! I kdybychom padli všici, vstanou noví bojovníci, rudý prapor zavlaje.

Tak stačí, když vymizí, nemusí ani padnout. Vymizet, aby je nemohl nikdo ani křísit. Rudé prapory dlouho, předlouho vlály nad mou hlavou. Skoro čtyřicet let. Nějak netoužím po tom, aby se opět rozevlály. Tedy, když zmizne KSČM a ČSSD, žádná škoda. Ona se zas nějaká nová strana, na slibování všeho najde. O to nemám ani trochu strach. Jen nebude mít za sebou tu nezáviděníhodnou minulost. Tak aspoň něco.

Tak doufám, že si ODS časem ještě trochu víc polepší, najde slušné koaliční partnery a trochu nám uvolní ten obojek, co nám pomalu a jistě ti „spasitelé” s nevyčerpatelnou zásobou slibů, utahují a utahují. A pokud si někdo myslel, že miliardář hodlá pracovat ve prospěch lidu, a tedy je nutno mu dát šanci. Tedy o tak chudých duchem, se nedá říct: Blahoslaveni duchem… Protože těch se ono Království Boží zřejmě týkat nebude.

Tedy sečteno a podtrženo. Zdá se, že se Ústava měnit nebude a Andrej a socani to nebudou mít vůbec lehké a jak se zdá, budou mít menší čas na práci. Třeba na tu dřinu,jak nám ještě víc utáhnout ten výše zmíněný obojek. Jo jo.

Svoboda, sex a rokenrol

Nevím, tak mlčím

Moje kolegyně, MUDr Judita Strašrybková, se kterou spolupracuji už skoro dvacet pět let, ráda klientům říká: „Vy si o tom něco myslíte a nevíte, jen se domníváte.” Nevědět a jen se domnívat je dost nebezpečné.
Je dost lidí, kteří vydávají svoje domněnky, dohady, úsudky za realitu. Nevědí, leč ve svých tvrzeních a soudech pokračují. Vědí že ti a ti si koupili na radnici to a to.Ti a ti se jich bojí, proto to udělali. Možná tomu tak je, možná? Leč nevědí, jen se dohadují. Spravedlivě rozhořčeni na proradnost a prodejnost politiků. Také si nedělám iluze o charakteru mnohých lidí, jenže mám problém s tím je odsoudit. Pokud nevím nic konkrétního. fámy mě nezajímají.

Už jsem četl v novinách tolik odsudků toho, či onoho, vyjádření všelijakých expertů na to či ono, aby se nakonec ukázalo, že většina těch tvrzení byla buď lehce zavádějící, či výslovně lživá, vymyšlená. „Spravedliví” vykládají různé konstrukce, hlásají neověřené zprávy, které vydávají za fakt. A nakonec se ukáže jedno. Devadesát procent toho co říkají, nemá oporu ve faktech.

Všichni ti, co takhle mediálně lynčují, by si měli projít podobným lynčováním. Aby zakusili, co znamená soud veřejnosti. A protože platí: Všechny své chyby snadno rozeznáš na druhém člověku. Vždy, když čtu ty pobouřené blogy, plné domněnek, napadne mne, že by nebylo špatné se podívat, jak ten pisatel, člověk se chová, jaké má vztahy a jak ho vnímají lidé v osobním styku.

Nemám na mysli, jak ho posuzují, ale jak se cítí v jeho přítomnosti. Jestli by ho třeba pozvali domu, půjčili mu peníze, nebo si ho troufli požádat o laskavost.

Není pochyb, že mnozí z nás lžou, podvádějí, podplácejí. Že se tohle děje, děje se. Jenže jsou mezi námi tací, co se nechají koupit, mlčí k podvodům, nejdou svědčit. Chápu je. Asi by je jejich odmítnutí, mluva, či svědčení přivedlo do maléru. Takže raději píší hodnotící blogy, záměrně říkám hodnotící, nikoliv kritické, neb většina lidí si plete kritiku s hodnocením a mnozí, i když se jim rozdíl vysvětlí, nejsou ten rozdíl pochopit.

Takže se omezím na jednoduchý popis:

Říkám-li o někom, že je špatný, hodnotím ho, stejně tak, když o někom říkám, že je dobrý.
Řeknu-li, že mi vadí, že křičí, podplácí, podvádí a mám na své tvrzení důkaz, pak ho kritizuji za jeho chování, vyjadřuji svůj pocit z něj.

Kritika znamená popsat svůj pocit z chování toho člověka. Nemluvím jaký je. Ale jak mi z něj je. Na pocit mám právo, pocit je vždy pravdivý. Pravdivý v tom smyslu, že je jen o mě. Nikoliv o tom druhém.

Takže, dost často mi vadí lidé, kteří své domněnky, nikoliv fakta vydávají za všeobecnou pravdu. Pokud se vrátím k pohřbu Honzy Kočky, kterého jsem znal, jako znám i jeho otce a prarodiče, Vůbec nepochybuji, že jsou plni smutku a podle svého svědomí a vědomí udělali, co mohli. Z lásky k svému synovi. O jejich lásce ke svým dětem nijak nepochybuji. A domnívat se, že když mají peníze a styky, jsou lhostejní a bezohlední i v takovém případě, jakou je smrt syna, je docela drsný soud.

Jediný fakt, který ovšem znám, je ten, že Honza narazil v protisměru do jiného auta a zahynuli oba. A další fakt, který znám, že Kočkové požádali o možnost jít smutečním průvodem a bylo jim Magistrátem vyhověno. Jestli něco uplatili, někomu vyhrožovali, jak se naznačuje v blozích a komentářích, o takovém jejich jednání nevím. A protože nevím. Mlčím.

Stejně jako mlčím o důvodech toho, či onoho, či o prognozách věcí budoucích. Nevíme. Můžeme si myslet, můžeme se dohadovat. Ale, NEVÍME. Jo jo.

PS: Protože mnozí v diskusi se mi vždy s výtkou sdělí, že ode mne jako terapeuta čekají něco jiného, než dělám, tak jim říkám: Protože jsem terapeut, vidím napřed nešťastné lidi, a až potom něco jiného.

Okamžik loučení

Ještě se vrátím k debatě, která nastala pod blogem Vladimíra Kroupy, jež ho inzeroval pod názvem: Cirkus bude, a ne že ne, aneb na hlavu postavený svět těchto dnů.
Necítím potřebu polemizovat s blogem samotným, jeho kvalita není nijak z mého hlediska závratná, myslím, že má jen zajímavou vypovídací hodnotu o autorovi samotném, ale s některými pohledy v diskusi vyjádřenými.

Setkávám se v terapii s lidmi, kteří se vyhnuli pohřebnímu obřadu, neumožnili svým dětem se takového obřadu účastnit a později tím trpěli. Na duchu i na těle. Pak se musel udělat náhradní rituál, který tu duševní, duchovní i tělesnou újmu napravil.

Setkal jsem se s lidmi, a i nadále setkávám s lidmi, kteří zřetelně dali najevo, že všechny pohřební obřady, a stejně tak, že svatební obřady jsou zbytečné. Jejich slovy: Za pohřeb, svatbu člověk vyhodí jen peníze a jediný význam má ten obřad pro zisk pohřebních služeb. Či agentur, které se zabývají svatbami, kde zapůjčují šaty, auta a další.

Tahle tvrzení se objevují čím dál častěji a častěji. Z ekonomického hlediska je to nezpochybnitelný fakt. Z lidského hlediska tímto způsobené ekonomické ztráty, paradoxně působí příznivě na lidskou psychiku. V obou případech lidé totiž projdou důležitým emočním procesem, kterému někteří psychologové říkají: „Odžití.” Lidé si musí odžít událost, která je emočně náročná. A tou je událost loučení.

Pokud někdo zemře, lidé se sejdou na pohřbu, projdou rituálem, který jim ono odžití umožní. Sejdou se třeba v kostele, obřadní síní, někdo pronese řeč, kněz odslouží mši za zemřelého, je-li tam ochota i v dnešní době, lidé se společně pomodlí za pokoj duše, já se tedy vždy modlím, i když to není církevní obřad, protože modlitba mi umožní se rozloučit se zemřelým, který z mého hlediska přešel do jiné dimense, kterou sice neznám, ale ve kterou věřím. Ale i ve mě vzbuzuje obavy, neb se člověk vydává do neznáma.

Doprovodit, rozloučit se, projevit úctu a milosrdenství zemřelému, aktem odpuštění, srovnání se s tím, že už je mimo. Je mimo tento svět. Oplakat ho. Ony projevy byly odjakživa důležitými rituály.

A podpořit pozůstalé svou účastí, je z hlediska psychologie velmi důležitý akt, který v nás udržuje pocit lidství a člověčenství. A pokoušet se uchránit před touto realitou děti samotné, je ve neprospěch těch dětí. Bývalo běžné, že se děti toho zúčastnily a jsem přesvědčen, že i negativní zážitek hraje svou roli v dozrání a dospívání. Ono společenství lidí spoluprožívajících je naprosto zásadní pro dobré vztahy.

Člověk je člověkem, že má rituál, říkají antropologové. Z toho důvodu, ve všech kulturách rituál hraje tak důležitou roli. Rituál svatby je také rituál loučení a vydání se na cestu, na níž neznáme konce a jen věříme, že bude dobrý. Podobně jako u toho pohřbu. Jsou si oba podobné právě v tom, že mají okamžiky dojetí.

Rodiče pláčou, když pohřbívají své děti, děti pláčou když pohřbívají své rodiče, lidé pláčou, někteří, protože jim je jasné, že tohle je konec a onen přítel s nimi bude už jen ve vzpomínkách. A nebo pláčou, aby si ulevili. Čímž si prospějí.

Při svatbě pláčou matky, protože toho jeho nejlepšího, jim odvádí nějaká jiná, stejně tak jsou naměkko otcové, když si do péče bere jiný muž jejich dceru. Jak říká Písmo:

Opustí muž otce i matku a připojí se ke své ženě a budou jedno tělo a jedna duše.

Vybral jsem záměrně jen tyto dva rituály. Oba rituály jsou rituály konce a nového začátku. Tedy pro věřící. Ateisté to mají jinak, ale tím se nehodlám nějak zabývat. Z psychologického hlediska je důležité, jak už bylo řečeno, si vše odžít a prožít, projít tím, uvědomit si, že je konec a začátek, a začátek a konec. V tom případě končí formálně soužití rodičů s dětmi a začíná soužití muže a ženy. I přesto, že spolu třeba už dávno žijí.

Jak je vidět, ani jedno není formalita, ani jedno není jen podívaná pro lidi, ale důležitý bod v životě člověka. Kde je odpuštění, poděkování, smutek i radost. Vše v jednom. Na všech pohřbech, na kterých jsem byl a bylo jich hodně, lidé plakali a na všech pohřbech lidé zpívali a s úsměvem vzpomínali na zemřelého. V kruhu rodiny a přátel.

Stejně tak na svatbě. Všude se jedlo, pilo a zpívalo. V kruhu rodiny a přátel. A člověk je člověkem proto, že není přirozený, ale protože má kulturu a rituál. Tím vším je člověkem. Není-li tomu tak, pak ho ono vyhnutí se odžití a prožití dohoní a potrestá. Na jeho vlastním těle i duši. A že někdo uzavře na tři hodiny ulici, kvůli pohřbu mi vadí skutečně málo. Vlastně vůbec.

Viděl jsem pohřeb v Chile, kde stotisícovým městem po hlavní ulici, šel pohřební průvod asi dvou tisíc lidí. Rodina a sousedi ze čtvrti. Žádná honorace. Jen doprovázeli souseda, kterého znali. Mnohem víc mi vadí vylitá kyselina na ulici. Tím pádem zničená ulice. Jo jo.

Stále jsou naši mrtví s námi
a nikdy vlastně nejsme sami
A přicházejí jako stíny
ve vlasech popel kusy hlíny
Tváře jakoby vymazané
a přece se jen poznáváme
Po chrpách, které kvetly vloni
slabounce jejich ruce voní
Tiše mne zdraví jako svého
hrbáčka času přítomného.

Tauglich: schopen řadové služby

Měl jsem celkem napínavý týden, neb se zdálo, že mám menší zdravotní potíže. Ale vyšetření dopadlo dobře, skoro bych mohl říci: Tauglich.“ Neboli, „schopen bez vady.”
Ulevilo se mi. Čím je člověk starší, tím víc se bojí. Pomalu chátrá, občas mu nějaký dobrák neopomene připomenout, že to má na tom světě už za pár. Tak, když Pán Bůh dá, snad tu nějaký čas ještě pobudu a umřu sešlostí stáří, kolem 96 let. To je takové hezké číslo a připomíná mi že staré dobré časy, nemusí být nutně u konce. Podle taoistické moudrosti. Ty časy i číslo.

Asi to bude tím chozením bos a koupelí ve studené vodě. Všechny hodnoty v normálu, cholesterol i tuky, krevní obraz i tlak. Vyšetření na sono též dobré. Dělala mi ho krásná, mladá paní doktorka, po břiše s přístrojem jezdila. Lechtalo to.

A to pojídám tučnou, patřičně bez sacharidovou stravu. Jak se říká: „Kecy jsou kecy a ukázaná platí.” Hned je člověku snáz. Strach jsem měl. Protože znám pár lidí, co šli s banální chorobou k doktorovi a odcházeli od doktora se smrtelnou chorobou.

Nakonec, takový případ jsem popisoval v minulém blogu. Z toho důvodu moc k doktorovi nechodím. Vlastně jsem nebyl celá léta. Až včera a dnes. Ale moderní medicína ukáže, změří výsledek vyjede z tiskárny a hotovo. Takže výsledek dobrý. A když člověk nic neví, nic ho nebolí, tak je vlastně zdravý a pak najednou umře ani o tom neví. Jen tak.

Což mi přijde rozumné. Co otravovat někde u doktora, v čekárně sledovat všechny odborné debaty účastníků zdravotního pojištění, jak se co léčí, co komu kdo dal, co nedal. Děkuji, ač sedmdesátce blíž než šedesátce, tohle zatím nemusím a nechci. Co to půjde, budu o své zdraví usilovat za pomoci česneku a dalších položek z lékárny našich babiček.

Česnek v tomto případě opravdu pomohl, ještě než se začalo uvažovat o antibiotikách. Bolest v zádech a hematurie. Oboje po druhé dávce česneku zcela povolilo. Vyšetření zatím negativní.

Doktoři, medicína, ať evropská, či východní jsou dobrá věc, ale myslím, že neuškodí taková ta dobře alternativní. Já hned tak na něco nenaskočím a rád si ověřím, a když si ověřím použijí. Navíc jsem hypbnabilní a jen zahlédnu doktora, uzdravuji se. Mám s nimi bohaté zkušenosti a většina té Hippokratově přísaze dostála.

Jedinou blbou zkušenost jsem udělal v bývalé NDR, kdy jsem měl ataku ulcerosní kolitidy a ten „doktor” mě vyhodil, že jsem simulant. No pak jsem ” simuloval” tři týdny v Ústí nad Labem a paní primářka nechtěla věřit, že mě vyhodil s takovou atakou. Tipoval jsem ho, že ji měl jak z praku a ještě to byl nějaký Kubánec, co blbě rozuměl německy.

I tu kolitidu jsem zvládl pomocí jógových technik, psychoterapie a medicíny. Třicet čtyři let jsem neměl ataku. Klepu na zuby. Jo, život není peříčko, ale i tím se dá žít. A každý den a každý měsíc či rok je dobrý. Jo jo.

PS: Sem dopsal blog a mezitím mi přinesli pečené koleno s křenem, hořčicí a papričkami. Od půlnoci jsem nesměl nic jíst a pít a tak mi chutnalo. Vepřový koleno, kafe, čaj a život je bezva.

…byl to jen úvod, potíží je průvod, život je bezvadnej pro toho, kdo to s ním umí…

Má smysl, všechno špatně?

Na téma tohoto blogu mě přivedli zhruba tři lidé. Radka Kielbergerová, Jindra Veselý a V.E.Frankl. Každý trochu jinak.

Ti dva výše jmenovaní jsou po smrti. Jindra 13 let a V.E.Frankl myslím dvacet čtyři. Což mi nijak nebrání s oběma, podobně jako s jinými lidmi, co už tu nejsou, rozmlouvat.

Radka tímto komentářem:
o mě – v těžké opozici – může rozesmát i zdejší ekonomický guru v sukních, který nemá jeden pozitivní článek o službách a zákonech a řešení toho a toho v naší vlasti, všechno špatně, víceméně zvyky naší správy, lidi , všechno špatně…a odchod z Unie je téhle dámě štítem. Živě si představuji, jak do rána po našem odchodu všichni, co to tu řídí, projdou kazatelnou, zpovědnicí, přiznají své viny, vytasí ryzí morál, rozjasní mysl, vymyslí spousty světových řešení… a dále – všichni ti u přepážek jí budou častovat thymolinovým úsměvem legendární dvojice na socialistické stokoruně.:))

Jindra svým způsobem života a chování v posledních dvou letech své existence a V.E.Frankl svým celoživotním pohledem na život, na smysl situací a dalším. Jindra mi jednou přišel sdělit, že má nádor na plicích a že to nebyl z mé strany dobrý nápad ho s tím neustálým kašlem posílat k doktorovi.

Měl prognózu dva měsíce, pak konec. Tak mu to nějak „šetrně” sdělili. Jindra chodil ke mě do skupiny. Alkoholik, abstinující. Vzal si do hlavy, že v tom čase, co má, se smíří s dětmi, bývalou ženou a dodělá si docenturu. Chtěl umřít jako docent. Podle jeho slov potřeboval dva roky. Ten pořádek ve všem udělal, docenturu obhájil a ještě se vydal naposled do Francie. Tam studoval gymnázium. V Dijonu. Ty dva roky si vynutil.

Ač Frankla neznal, přesto v jeho intencích se choval. Pochopil smysl své situace. Což je i má oblíbená disciplína. Nehledat smysl života, ale smysl situace, co ta situace ode mne vyžaduje? Doufám, že kdybych se dostal do stejní situace jako Jindra, snad budu umět ten smysl té situace najít.

Hledá-li člověk zlo ve zlém čase, zcela určitě najde. Hledá-li smysl, pak najde také. Obě emoční roviny se ale od sebe v tom hledání liší. Z dlouhodobého hlediska jsme všichni mrtví. Čeká nás jen konec života na této zemi. A teď jde jen o to, pochopit, co od nás ten život v tom čase a v situaci, kdy se ocitneme na zemi v životě, který je plný utrpení a překážek chce?

Zažil jsem desítky matek feťáků, které se mne ptaly, proč zrovna je postihlo, co je postihlo. „Takový slušné, nadané dítě to bylo a takový konec, čím jsem si to zasloužila, komu jsem co udělala, kde jsem udělala chybu?” Takhle se ptaly a já hledal slova. A z celého smyslu té situace, mi vyšlo, že mohu jen poslouchat, být s tou matkou, nemusím říkat žádná slova, maximálně se s ní mohu pomodlit za pokoj duše toho dítěte. Feťáka/feťačky.

Teď mi dochází, že Jindra se choval ještě v něčem důležitém podle Franklova poznání. „A přesto říct životu: ANO!” Rozhodl se, že co mu zbývá, užije pode svých představ. Jak řekl, tak udělal. Nezabýval se jen tím špatným. Snažil se být prospěšný nováčkům ve skupině, byl prospěšný jiným lidem i sobě.

Takže co z toho vyplývá pro mne? Už dávno vím, že hledat chyby je snadné. Někdy nutné, ale jen někdy. Daleko důležitější je hledat smysl těch situací, do kterých se v životě dostáváme.

Co ta situace od mne chce?

Co chce ode mne ten vztah?

Nebo co chce ode mne ono utrpení, kterým procházím?

Pokud najdu odpověď, zjistím, že chyby jsou chyby, nic víc. Omyly jsou omyly, nic víc. Nakonec. Se svými chybami a omyly, musím žít jen já sám. Většinou nemusím žít s cizími omyly a chybami. A pokud ano, jako třeba Frankl, pak je dobré i tam najít tu odpověď, proč říct životu ANO! Takže děkuji těm výše uvedeným za námět k blogu. Jo jo.

Ručičky nebojte se

Byl jsem v létě v rodné vsi své matky. Stakčin se jmenuje. Po čtyřiceti pěti letech jsem se tam vydal. Už jsem myslel, že se na to východní Slovensko, mezi Rusňáky už nevydám.
Nakonec jsme se tam vydali cestou Radkou z Haliče, kde jsme putovali po starých židovským městečkách a vesnicích. Židé už tam dávno nejsou. Vzal si je holokaust. Sem tam opravené synagogy, nebo rozvalené židovské hřbitovy. Smutná země ta Halič.

Nejsem sice Žid, ale nějak k nim mám blízko. Takže z Haliče přes Medzilaborce, Sninu, do Stakčína. Ve Snině se mluví slovensky, tedy hutori, dodnes, ve Stakčině se bisiduje. Dodnes. Oběma jazykům rozumím. Díky tomu, že jsem tam dost dlouho jezdil s Výchoďáry a Rusňáky se potkával i v pozdějších letech.

Myslel jsem že už ve Stakčině nikoho příbuzného nenajdu. Leč mýli jsem se. Po pár dotazech a v debatě, co tam hledá Čech, kdy jsem odpověděl, že moje matka je zdejší, jsem byl přijat jako vlastní, probral jsem s lidmi historii rodiny, pomluvili jsme pár známých, protože to se tak dělá, když se lidé baví o těch co už nejsou. A zjistil jsem, že ještě tam žije můj osmdesátiletý bratranec Laco. Laca jsem viděl před těmi čtyřiceti pěti lety naposled. Zrovna stenkrát si vzal cikánku z místní osady. Krásnou, přesně jak se zpívá té písni: Cikánko ty krásná…

Cikánská osada ve Stakčíně se vymyká všem osadám, které jsem kdy viděl a zažil. Jiná, než v televizi ukazují. Pojedete-li kolem, nevíte, že jedete kolem cikánské osady. Jasně, jakmile jsem zmínil Laca, všichni věděli, že je to ten, co si vzal cikánku. Takže, po informaci, že Laco žije, jsem se vydal přes ves směrem do osady. Potkal jsem starší dámu kolo vedoucí a ptám se ji jestli Laco Pavlišák bydlí, co bydlel. Dotazovaná byla Laciho žena. Já nepoznal ji, ona mne, přeci je čtyřicet pět let je čtyřicet pět let.

To, že nás, mě a moji partnerku pozvala domu, bylo v tu chvíli samozřejmost. Laci byl v lese. Vrátil se s houbami a zíral, jak vizír. Ale syn Katy, je syn Katy. Jen okomentoval, že si taky myslel, že nežiju. Za chvíli jsme probírali rodinné skazky, kdo kde je, kdo žije, kdo ne. Přišli jejich děti, děti jejích dětí. Aby se sezmily s člověkem, co byl jejich příbuzný.

Otcové těch dětí, nebyli doma. Ale v Německu, kde pracovali jako pokrývači a klempíři. Takoví cikáni, co nedali na rodové tradice Romů a pracovali. Na té osadě to bylo vidět, že tam jsou neuvědomělí cikáni, co si myslí, že je nikdo živit nebude, tak holt se dali na práci.

Zřejmě nedali na pana Sekaninu, který je pochválil, že jsou jediní, co nepodlehli vábení kapitalismu. Proč je tomu tak zrovna ve Stakčině, rodné to vsi mé matky netuším. Jestli to vodou, nebo větrem, čí skvrnami na Slunci. Je mi záhadou, že zrovna tam, kde tedy Židy, podobně jako v Polsku zrovna nemuseli, ti cikáni tam jsou, jací jsou.

Ano, Laco, syn Haňi, jak se říkalo starší sestře mé matky si vzal cikánku. Ve vsi o tom všichni vědí, já jsem byl skoro po padesáti letech v cikánské oadě, kde jsem byl už kdysi a pokud tam přijedu, budu uvítaný jako člen rodiny, i když už třeba Laco nebude naživu. Ale dřou ti stakčínští Cikáni, dřou na ten kapitalismus. Jo jo.

PS: Tenhle blog je původně napsán pro jiný server. Takže pan Sekanina, který sem chodí též sledovat, co se tu děje, si ho zde i tam přečte. Tvrdil v jedné diskusi, že Romové mají rozum a nepracují. Pokusil jsem se tímhle blogem, jeho tvrzení vyvrátit.

Správná cikánská píseň:

Co s trollem?

Občas se mi stane, že mne udiví, proč lidé nechtějí někoho na blogu smazat. Odpověď znám, ale emoce jsou rychlejší než rozum.

Protože jsou emoce rychlejší než rozum, stává se, že prožíváme pocit viny, i přesto, že víme, za poměrně krátkou dobu, že někoho smazat, znamená ho vyloučit z naší společnosti. Jsme nastavení na spolupráci, na sdružování a cítíme, že někoho vyloučit znamená i jisté osobní ohrožení. Zbavujeme se možných spojenců a přátel.

Tohle a ještě jiné pocity námi zmítají. Ptáme se sami sebe: „Mám dát najevo svou slabost, svou neschopnost odpovědět tak, abych byl sám pro sebe ve znamení síly a moudrosti, abych byl člověk pohotový a schopný se ubránit.” Tyhle a jiné podobné otázky nám běží tělem na základě našich emocí a našeho rozumu.

Lidé obvykle místo toho víceméně podrobného popisu řeknou: „Něco mi brání a nevím co.” Ano, brání jim jejich emoce. Strach, stud, zlost a pocit viny, že tyhle takzvaně „negativní” emoce mají.

Většinou je jim vštěpováno, že spolupráce je nejvýhodnější, slušnost a laskavost mají největší efekt, umět se usmát na druhé lidi je společenský zvyk, který vlastně přináší bezpečí. A úsměv zaručuje společenský úspěch. Takový, jaký si každý umí představit.

Tak a co s tím? Nechci sám před sebou vypadat jako blbec a zároveň chci mít klid. Já jsem sám pro sebe vyřešil tuhle situaci položením pár otázek sobě samému.

Chci být správcem a pánem svého blogu? ANO!
Jsem tomu člověku něco dlužen? NE!
Nechal bych toho člověka, aby se u mne doma choval tímhle způsobem? NE!
Je můj klid a moje právo nebýt obtěžován požadavky druhých menší, než jejich právo nebýt cenzurován? NE!

Pakliže na všechny tyto otázky si odpovím podle jejich smyslu: Pak klidně smažu příspěvky, které nejsou k věci, příspěvky, které mne urážejí. Co je pro mne urážlivé a nepřijatelné rozhoduji sám. Jednou upozorním, aby ten člověk věděl, že si nepřeji, aby tímto způsobem se choval.

Aby tapetoval, bez ladu a skladu. Nevadí mi odlišný politický názor, ale netoleruji lživou propagandu, výmysly, nebo nařčení, která nemají žádný pravdivý základ a směřují k poškození mého, nebo někoho jiného.

Ano, manipulace za pomoci hodnocení, jsou velmi účinné a jen málokdo jim nepodlehne. Mnozí mají za to, že když si nechají líbit cokoliv, ukazují svou kvalitu. Ovšem nechci být kvalitní podle něčích představ.

Například: „Kdyby jsi byl silný a demokrat, pak uneseš všechno!” Přiznám se, že nechci být silný podle představ kohokoliv a nechci snášet vše. Necítím potřebu se trénovat v přijímání lží. Sám rozhoduji, co je pro mne snesitelné a co už ne.

Vím, že za burana mohu označit kohokoliv, ale pokud nevysvětlím, jaké má buran a tapetář chování, pak neříkám nic. Je dobré tapetáři sdělit, jaký způsob příspěvku nechci tolerovat, jaké chování nechci tolerovat atd.

Nikomu nevyhrožuji tím, co nehodlám splnit. Pakliže řeknu, že další takový příspěvek smažu, pak ho smažu. A klidně nechám toho člověka vykřikovat o cenzuře, ale pod jiným příspěvkem, než je ten můj.

A mohlo by být i hůř

Radka, pes Pullo a já jsme vyrazili k řece. Koupat se. Koupal jsem se jen já, ti dva zbývající si namočili jen tlapky. Voda byla svěží a počasí libové.

Díval jsem se na prohru Sparty, chvíli komunikoval s komentátory pod blogem. Jeden komentátor mi tohle zlehka naznačil. Že někdo může mít pocit, že jsem se stal najednou antikomunistou. Obávám se, že netuší jak dlouho jim jsem. Ale budiž, může mít pro své domněnky důvody a nevědět že blogy a komentáře vyjadřující mou „náklonnost” k této straně a jejím členům jsem napsal víc než by někteří tušili.

V mém mládí jsem zažil několik paradoxů. Jezdil jsem lodí na Západ a k tomu jsem chodil do kostela. Zcela veřejně. Seznámil jsem se s rodinami v kostele, které se mezi sebou scházely, ač tahle činnost byla označená za nežádoucí. Nikdy nikdo nikoho neudal. Chodil jsem tam dost dlouho aby někdo mohl. Leč, nějak jsem nebyl zajímavý pro StB. Když tak o tom přemýšlím, docela mne to uráží. Protože malérů jsem měl víc než dost ve svém životě.

U plavby nás bylo docela dost takových, co nebyli ani komunisté ani práskači. Ačkoliv o některých se to vědělo. Že práskači jsou. Ale je fakt, že jsme si docela dávali pozor. S kým mluvíme a o čem. Rozhodně jsem nikomu nevyprávěl, kam chodím a s kým se stýkám. Kupodivu mi prošlo. Prošel mi i styk s biskupem Otčenáškem, který byl farářem v Ústí- Trmicích. Silně cikánská čtvrť. Ovšem otec biskup byl člověk svatý a lidé kolem něj, zřejmě spolehliví. Ani tam mne nikdo neudal.

Takže shrnuto a podtrženo, buď jsem byl tak nezajímavý, a nebo si mě opravdu nevšimli. Prostě mě propásli. Jak je vidět i StB, věděla jen co se jí řeklo. Nebyla vševědoucí. Nebyl jsem disident, to ani náhodou, docela jsem jezdil rád, bavilo mne to a slušně živilo. O spoustě svých kamarádů od plavby vím, že si nezadali, o některých jsem později zjistil, že ano. Bohužel.

Dostal jsem takovou nepřímou pobídku, od jednoho člověka, že bych mohl, aby ty blogy nebyly jen o nějakých osobních věcech, jako, že jsem se byl koupat, nebo že si peču žebírka, tak bych mohl třeba psát různé, říkal tomu interdisciplinární blogy. Něco ve smyslu, že jsem zděšen tím, že velryba má při ulovení plný žaludek plastů. Abych v těch blozích oznámil, že ty plasty okamžitě omezuji. Jo jo, docela dobrý návrh, ale já ač nejsem ekolog, podobně jako jsem nebyl disident, se chovám ekologicky a přemýšlím antikomunisticky.

Většinu svých dovolených jsem strávil tím, že jsem chodil pěšky z domova a domů jsem se pěšky po měsíci, či dvou, vrátil. Jen několikrát jsem na dovolenou letěl letadlem a dvakrát jel autobusem. Letěl letadlem, protože třeba do Kanady je to trochu z ruky. Na Nový Zéland ještě dál. Odpadů mám málo, jeden šedesátilitrový pytel za týden. Chodím bos, sprchuji se často ve studené vodě, elektřiny spotřebuji nejvíc na počítače.

Většinou jsem spal pod širým nebem, a MHD jsem používal co nejméně. Kam jsem mohl, došel jsem si pěšky. Tak nevím, jestli bych mohl být ještě víc ekologický. S chlebem, ještě v dobách, kdy jsem ho jedl,jsem míval v supermarketech potíž, že jsem ho nebalil do igelitového sáčku. U kasy mne dámy pokladní poučoovaly, že chleba se balí do igelitovýho pytlíku. Zeleninu balím minimálně.

Igelitku nepoužívám léta, nosím hadrovou tašku v brašně, přijdu do krámu ke kase, vyložím nákup na pás, naskládám do tašky a jdu spokojeně domu.

Chápu toho gentlemana, že jsem pro něj se svými blogy málo interdisciplinární, celkem nekomentuji školství, medicínu, nemám nějak potřebu brát na sebe všechny potíže světa. Pokud si něco pěkného přečtu, obsah nevyprávím, maximálně na zajímavou knihu upozorním, či film, hru. Kdo má chuť přečte si, koukne sám.

Ano, mé blogy, pokud se netýkají politiky jsou poměrně málo komentované a málo karmované. Chápu. Co se dá říci k tomu, že jsem jezdil na takové a takové lodi, čoklovi jsem házel klacíček a vzpomínám na krásky byvších dnů. Jak praví klasik. Já si píši blogy víc pro sebe, pro svou potřebu. Uvolním myšlenky, nechám je běžet.

Některé filozofy mohu, některé nemusím, nechce se mi rozebírat, jak vidí svět oni, spíš mne zajímá, jak se s nimi setkám já. Je trochu těžký asi napsat takový interdisciplinární blog, jak gentleman žádá, leč pokud má tu schopnost a potřebu, klidně pod takovým blogem budu diskutovat. Třeba o těch velrybách, nebo školství, o přetížených učitelkách. Když já se s učitelka,i setkám třeba jen tehdy, když se zpíjejí do němoty a pak se doma váli nalité na zemi a ráno se zbytkáčem jdou co noha nohu mine do školy. Většinou v blázinci pak jako učitelky nevypadají.

Chápu, že jsem pro mnohé podivný terapeut, leč kdyby si dali lidé tu práci a přečetli si něco různých terapeutech, zjistili by, že podivnýma postavami se to v dějinách terapie jen hemží.

Nakonec, co si budeme povídat. Není zas až tak vždy úžasné poslouchat potíže druhých, najít v jejich povídání, přáních, stížnostech nějaký smysl. Často začnou od prababičky, přejdou ke sněžným mužům, pak si postěžují na šéfa a musím zjistit a pochopit, o co vlastně jde. Je to vážně někdy dřina, i když mne ta dřina živí a dost baví. Ale rád si dám pohov od věčné empatie a pozornosti.

Takže když diskutuji s desátníkem o vojně a práskač mi tapetuje pod blogy své bolševické nesmysly, pak opravdu necítím potřebu se zas až tolik chovat, tak jak by si ti lidé přáli.

Být vlídný, chápající, že ten dosáhl celoživotního úspěchu, ten zas přišel o výnosný job, který ho slušně živil, přitom jsem si vybavoval jak s některými lidmi bolševik zacházel. Či číst komentáře bolševika, když se dožaduje vlídnosti, kterou ani na chvíli tem druhým neposkytne.

Namíchne mě představa práskače, který se zahojil na chlapovi, co celý život dřel a bolševik ho o všechno připravil. Jen z toho důvodu, že měl statek o pár hektarech, rozkulačil ho a vystěhoval někam ,kde to opravdu stálo zato.

Případně dalšímu sebrali dům, na který dřelo několik generací, či instalatérskou živnost, a děti těch i oněch, když už to údajně nebylo tak hrozné, se mohly při troše štěstí dostat maximálně na střední školu. A ještě takovou o kterou nebyl zájem. Nene pánové, ani náhodou. Laskavé zacházení v takovém případě nemá žádný efekt.

A neobměkčí mě ani vyprávění, že nějakého soudruha, se jiní soudruzi v rámci ideologické boje a v bojích o koryta, se pokoušeli vypakovat z teplého místa. Tyhle „smutné historky” dramatickým hlasem líčeným, mě opravdu neberou.

A tak mne potěší, že ve volbách komunisti nic moc, ti další, co slibují, ANO, bude líp, ke kterým ti, co ty komunisty volili, přešli, také nemaj žádnou hitparádu a ODS roste, socan padá pod rozlišovací schopnost voličů, a že to nakonec nevypadá tak hrozně, jak hrozné to mohlo být. Jo jo.