Malý příběh o lodích, co se na širém moři minuly

Kvačíc ze skupiny, jsem předevčírem se seznámil s dámou. Evidentně velmi emancipovanou, neb mne oslovila, požádala o informaci a nakonec o telefonní číslo.

Byly časy, kdy se muži nesměle dotazovali, zda dáma by byla svolná přijít na rande, kde by do ní investovali své těžce vydělané peníze, aby ji splnili její přání se s oním mužem seznámit. Byly ty ženy velmi strategicky vyspělé, protože uměly se přiblížit tak, že muži měli dojem, že jsou těmi statečnými, co se odhodlali a uspěli.

Časy se mění. Dnes, a to musím zdůraznit, pokud mne někdo v MHD osloví, jsou to většinou ženy. Občas muž, ale jen občas. Pravda, jedná se o mé bosé nohy, ale pro ty ženy jsem „snadná kořist“. Ona dáma, která mne oslovila, dokonce kvůli mě vystoupila z Metra, abych ji byl schopen dát svou vizitku. Tomu tedy říkám vytrvalost.

Ne, ještě nezavolala. Zřejmě jsem nebyl patřičně nadšený a má řeč těla ani trochu nenaznačovala potěšení, které jsem měl mít z jejího zájmu. Mluvila plynnou češtinou, ale slyšel jsem tam názvuky angličtiny. Byla bílá, mezi čtyřiceti a padesáti. Řekla mi odkud je a čím se se zde živí.

Jak se zdá v její rodné zemi se zřejmě ženy, které nechtějí být opuštěné, (protože jak je známo, je hloupé být svedená a opuštěná, ale hloupější je být jen opuštěná,) se díky „MeToo,” musí snažit více než kdysi.

Zřejmě se obávala, že stařec v mém věku, aby nebyl obviněn z nepřístojného chování, se k ničemu neodhodlá. Vyvozovala zřejmě tuto svou obavu z mých kradmých pohledů jejím směrem. Jenže, nevím jestli si všimla, stála za ní mladá dáma s velmi zajímavým obličejem.

Zbytek postavy se zdál dobrý, ale byla příliš nabalená, než aby se dalo přesně hodnotit. Být mírně zahalená, vše od hlavy až k patě by mohlo poskytovat ještě větší potěšení. Ale ta tvář byla skutečně zajímavá. Nejen krásná. Některé ženy mají to štěstí, že i na pohled jsou zajímavé.

Takže, dívku jsem neoslovil, abych nebyl označen za obtěžujícího dědka, jsem soudný a tuším, že doby, kdy si mne mladé dívky se zájmem prohlížely, i přesto, že jsem byl obutý, jsou dávno pryč, ale starší dámy ještě sem tam mohu okouzlit svým šarmem a bosýma nohama. Jak se nakonec ukázalo. Bohužel dalo by se říci. Ona hledala mne, leč já nehledal ji. Takže jsem ji klidně dal svou vizitku a odešel jsem do hlubin Metra B z Metra A na Můstku.

Jo jo, dalo by se vše nazvat příběhem o lodích, co se na širém moři setkaly, přiblížily se k sobě a bez zastávky se minuly. I když, třeba zavolá a já se ji budu muset zeptat, zda volá kvůli konzultaci, neb mám na vizitce své povolání a nebo jde o pokus sblížení. Bohužel, dáma nebyla stará,nebyla ošklivá, jen nebyla můj typ a pokud dáma není můj typ, nepřemohu se. I přesto, že mi udělala radost svým zájmem. Abych nebyl nevděčný. Jo jo.

Něco málo k jídlu a vyděšení

Tenhle text jsem původně publikoval na stránce FB Keto a Low carb. Docela
si myslím, že se hodí i do blogu. Takže tady je.

Problémy občas přichází z vyděšení.

Sem tam, tady zachytím slova o „hřešení.” Někdo sní
koláček,koupí si šlehačku, která má nějaká aditiva, okamžitě se
ozve varovný hlas.

Nepochybuji naprosto nic, že v nadměrném množství, cukr je zrádný,
stejně jako, že éčka nejsou nic extra dobrého. Pouze jsem si za roky
terapeutické praxe všiml, že do terapie závislosti přicházejí lidé,
kteří mají za sebou roky nadmíru mizerné životosprávy, měli by být
totálně zdravotně vyřízeni, což někteří jsou, ale mnozí prostě
nejsou.

Roky jsem strávil v makrobiotickém modu. První rok jsme díky
tomuto způsobu stravování shodil 17 kg. Jedl jsem vařené obiloviny,
obilné kaše s medem a sušeným ovocem a hubnul jsem. Pravda, pracoval
jsem víc fyzicky než dnes, jezdil jsem na lodi, víc jsem se tedy
pohyboval, cvičil jsem a dodnes cvičím jógové techniky. Ale hubnul,
mé zdravotní problémy, které byly značné, se velmi a velmi
zlepšily.

Mezi příznivci makrobiotiky panovalo přesvědčení, dones panuje, že
maso zabíjených zvířat na jatkách v sobě obsahuje stres. Mnozí
vegetariáni a makrobiotici z toho důvodu odmítají jíst maso
dodnes. Také jsem roky nejedl maso. Míval jsem pocity selhání, když
jsem si po letech dal kafe a nebylo mi z něj dobře.

Stejně jakoby mi asi bylo zle, dnes, kdybych se dal přesvědčit, že
budu mít zdravotní komplikace, pokud si dám čabajku, kterou si
nekoupím u autorizovaného prodejce, co zaručuje zcela čistý, ničím
neotrávený produkt. Nebo, že si dám šlehačku, která není zcela bio.

Existují dva termíny. Jeden se jmenuje: „Placebo.”
Druhý: „ Mithridatismus.” Podle pontského krále, který
žil před naším letopočtem a byl známý svou odolností proti jedům,
díky metodě, po malých dávkách požíval všechny známé jedy, až se
stal odolným proti otravě. Zabili ho kopím. Na kopí žádný protijed
neexistuje.

Většina feťáků pokud má nějaké potíže, tak z infekcí, které si
způsobí vadnou jehlou. Případně mizernou hygienou. Velmi mizernou
hygienou. Zjednodušeně řečeno, trocha jedů a trocha špíny, posiluje
organismus. Ti feťáci, alkoholici mají velmi velkou toleranci na
jedy. Hned tak je něco nezabije. Tím neříkám, že je dobré požívat
jedy. jen upoornuji, že než člověka něco zabije, mimo palných a
chladných zbraní, či stresu a silničního provozu, docela dost
dlouho trvá.

Z toho a ještě dalších důvodů, i když rád držím LCHF, protože mi
dělá dobře, se zas tolik nebojím, pokud bych dostal chut na sladké,
zatím jsem nedostal, že na čokoládu a nebo dort, umřu. A dokonce
bych ani nemluvil o hříchu. Jinak, smrtelným hříchem je
obžerství. Doslova. neb jsou lidé, co se nakonec oddělají i tou
nejzdravější stravou, pokud nejsou zdrženliví. A nejedí přiměřeně.

Tedy se nebojím jíst roky maso, neb jsem potkal tehdy člověka,
který mi jen tak mimochodem ukázal cestu pochopení toho, že většina
věcí je v hlavě a že nejíst maso, jak jsem časem vydedukoval, když
jsem si přečetl hromady literatury o New Age, je spíš náboženský
problém, než zdravotní.

Ano, lidé občas „selhávají,” mají pocit, že jsou
nedostateční, hříšní a dokonce své nedostatečnosti a hříšnosti
uvěří. Víra tvá tě uzdraví Říká Písmo. Ale, občas některá
víra i zapříčiní i nemoc. Třeba víra, že občas chlebíček, koláček,
čokoláda je smrtelný hřích. Rád používám slovo:
„Přiměřenost.”

A na občasný koláček, šlehačku, která není bio, nebo čabajku od
neautorizovaného prodejce se prostě neumírá. Ale díky strachu, který
je čas od času mnohými jedinci vyvolávaný, někdo může dostat
vyrážku, či průjem. Díky psychice, nikoliv obsahu.

Dám sem odkaz na krásný článek o placebu doktora Honzáka, kterého
si velmi vážím. Myslím, že objasní mnoho z toho, co jsem jen
načtrl.

Placebo

Tak zlý to s námi zas nebude

Pustil jsem včera ve 13 hodin ČT24 a vydržel asi do 18
hodin. Vyslechl vítězné tirády postupujících a rádoby radost
poražených.

Mimo Topolánka, nikdo nebyl zklamaný. Tedy ne na kameru. Poražení
se radovali, že mohou demokraticky volit. Což je sice fajn, ale
tvářit se, že mi porážka nevadí a nejsem zklamaný. Já bych
osobně byl. Dát tomu tolik času, práce a nic, to by se mnou docela
zamávalo. Ale já si mohu dovolit být zklamaný. Nedělám
politiku. Mohu si dovolit projevit své emoce.

Pak jsem šel spát. Usoudil jsem, že už jsem viděl, co potřebuji a
víc není nutné. Jsem zvědavý na tu přímou konfrontaci. Dva poměrně
vzdělaní jedinci. Zřejmě asi rozhodne rétorický um a vyšší míra
manipulace. Nehodlám ani jednoho z kandidátů podezírat z jejího
nedostatku.

Já si zas tolik nedělám iluze o lidech kolem sebe. Včetně
kandidátů na presidentský úřad. Nevidím je jako čisté svině, ani
jako anděly. Ale jako lidi, kteří mají všechny lidské ctnosti a
nectnosti. Vidět v člověku, který se uchází o nejvyšší úřad v zemi,
anděla s nesobeckými motivy. To už opravdu je i na prosťáčka Božího,
mého typu, docela dost.

Nakonec, naše vlastnosti nám pomáhají přežít, najít si místo ve
společnosti a obstát a ti, co se dožijí vysokého věku prokázali
schopnost se o sebe postarat, nebo, najít někoho, kdo se postará za
ně. Což je docela velká míra schopnosti manipulovat se svým okolím,
ve svůj prospěch. Odnaučil jsem se podceňovat jedince, kteří
zdánlivě jsou prostí, ničemu nerozumí a mají jen své zájmy.

Je až dojemné sledovat v takové terapeutické komunitě, zdevastované
lidi, kteří zdánlivě nejsou schopni díky svému momentálnímu
psychickému a fyzickému stavu použít víc jak tři sta slov. Aby se
nakonec ukázalo, že je tohle chování docela účinná strategie, jak
neprozradit své skutečné motivy, pocity a myšlenky.

A jsem mnohdy překvapen, když ti lidé povolí ve své obraně, a to
je jen tehdy, když přestanou mít strach z odvety rodiny,
společnosti, zaměstnavatele, jaký potenciál v sobě skrývají. A to
jsou lidé, kteří dlouhodobě užívají alkohol, drogy nechají se
omezovat hazardem, aby se nakonec ukázalo, jakou skutečnou kapacitu
má lidský mozek, když se dokáže vyrovnat takovým způsobem
následky dlouhodobé devastace.

Ono svádí vidět někoho jako anděla, který nese pomoc a záchranu a
někoho jako knížete pekelného. Samozřejmě jsou lidé, kteří mají těch
ctností o něco více a už se nám zdá, že jsou to ti andělé, abych
byli překvapeni, že nejsou tak zcela, podobně jako ti satanáši,kteří
mají i dobré vlastnosti. Prostě jsme lidé.

Takže nevidím presidentské volby jako souboj dobra se zlem, ale
spíše jako souboj, schopného téměř všeho s tím méně schopným téměř
všeho. Ale čas ukáže, jestli ten, podle mého mínění méně schopný
téměř všeho, odolá všem nástrahám a pokušením, které tento úřad
nabízí a zůstane tím neochvějně slušným, jak ho malují ti nadšenci,
co potřebují vidět v tuhle chvíli růžovými brýlemi. Samozřejmě
pokud bude zvolen. I já mu dám svůj hlas.

Politika je regulérní boj o moc. A v boji, kde jde o moc, o život,
většinou neplatí žádná pravidla. Vždy se najde důvod, (říká se
tomu racionalizace) proč použít tohle, či tamto. Jako lidé, si umíme
odůvodnit proč jsme udělali tohle a že je to vlastně v pořádku. A
zase, někdo víc, někdo méně, ale všichni jsme těch racionalizací
schopni.

I když, byl by ten život krásný, kdyby ti lidé, co prohráli uměli
s Karlem Poláčkem a jeho hráčem umět říct:

Dopřej mi Pane, abych
v boji, který jde životem, našel odvahu riskovat. A mám-li vyhrát,
dej aby to bylo podle zákona a pravda a čest, ať zůstanou vysoko. A
mám-li prohrát, dej ať najdu odvahu postavit se u cesty a pozdravit
vítěze, až půjde okolo.

Jak se zdá, takoví se našli. Někteří poražení kandidáti pozdravili
vítěze a přes zklamání, které zažili se zachovali jako chlapi.
Ty emoce si nechali asi na doma. Takže
tak špatný to zase s námi nebude. Zdá se, že je víc ctností, než
svinstva. A to je dobře. I když, toho svinstva je i tak dost. Jo
jo.

Hlavně nepřekážet!

Je sedm ráno a jsem vzhůru. Dopíši blog a půjdu volit. Volit budu Topolánka, nakonec tohle jsem avizoval už hned jak ohlásil kandidaturu.

A to je asi tak všechno, co bych k politické situaci napsal. Volím koho chci, stejně jako jím, co chci, a chodím oblečený, jak chci. Svoboda především.

Vzhledem k své minulosti, se kterou jsem docela spokojený, si troufnu říci, že svoboda je to nejdůležitější, co člověk má. Je-li svobodný, jde kam chce, dělá, co chce a myslí si co chce. Podle toho pak ten jeho život vypadá.

Byl čas, kdy jsem chodil z jednoho zaměstnání do druhého a střídal partnerky jak se mi hodilo. Mnozí mi ten způsob života vyčítali, ale já jsem s ním byl spokojený. Ani dnes bych to neudělal jinak. Jsou lidé, co se usadí v mládí na jednom místě a vyhovuje jim jejich způsob.

A jsou lidé, co mění způsob a místo a také jim vyhovuje jejich život. Lepší, horší? Nikdo neví, jeden každý jen za sebe. Nikdy jsem neměl potřebu se usadit, nikdy jsem netoužil po nějakém klidném místě, až jsem se bez nějakého zvláštního tušení usadil, a jsem na jednom pracovním místě 24 let. Prostě jen tak, že mi ta práce vyhovuje a nevidím důvod ke změně.

Kanada 2008 pěšky z Prince George do Vancouvru.


Co z toho vyplývá? Myslím, že nic. Nic zásadního. Jen jsem si vzpomněl, že Kristus také říkal: Nedělejte si starosti se zítřkem, zítřek má dost svých starostí. Ani dnes si zas tolik nedělám starosti se zítřkem. Nikdo neví, co bude zítra. Nikdo. Můžeme jen doufat, že zítra bude, co jsme si dnes naplánovali. Ale jistota není a nebude. I kdyby se socani a jiná verbež rozkrájela.

Něco si naplánujeme a něco se splní. Někdy z plánů nezbude zhola nic. Svobodný člověk pokrčí rameny a přizpůsobí plány. Nehroutí se, protože ví, že plány jsou jen jakýmsi orientačním bodem, který ukazuje cestu k dalšímu orientačnímu bodu, kde přijde čas změnit trasu.

Tedy půjdu volit presidenta, pokud můj kandidát nepostoupí, v příštím kole budu volit jiného. Smířím se s tím, že někdo vyhraje. Myslím, že tahle země přečkala spoustu presidentů, spoustu panovníků, lidé si nakonec vždy vynutili určitou míru svobody, bez ohledu na panovníka, presidenta, premiéra atd.

A když si ji vynutili, tak žili podle svého. A o to jediné jde. Žít podle svého. Tak, abych neubližoval pokud možno jiným, abych neubližoval ani sobě, měl co chci a co potřebuji. Což není vždy totéž.

Svobodně myslet, svobodně žít a vše ostatní potřebné si člověk, pokud není líný a zbytečně chamtivý v tom životě opatří. Protože: Co je platné člověku, že získal celý svět, když ztratil svou duši. Já si dovolím dodat: Ztratil svou svobodu a svou ochotu postarat se o své štěstí. A nechá tu starost na druhých lidech, nebo nedej dobrý Bože na presidentovi, premiérovi, či jiných politicích. Na těch, kteří mají, co dělat sami ze sebou, než aby byli schopní se postarat ještě o někoho jiného, než o sebe.

Na to aby se mi vedlo v životě dobře, nebo špatně, jsem vládu nikdy nepotřeboval. Stačilo, když nepřekážela. Včetně presidenta. A teď je potřeba vybrat takového, co bude,co nejméně překážet. Stejně jako vládu. prostě řečeno. Na svoje štěstí a své maléry jsem si stačil sám. Jo jo.

…a pak je hodit na olej, jo to je dávno, Yesterday…

Probudil jsem se skutečně časně z rána. V 5:30. Jsem v poslední
době takový dobře ospalý a chodím spát brzy. Tedy na své
poměry. Brzy je o půlnoci.

Chvíli jsem ráno četl o politické situaci přemýšlel, což mi nijak
nebránilo v tom, abych se nepustil do cvičení. Jen tak zlehka, žádné
dramatické výkony, abych se zničil. Kdo se cvičením ničí, je magor,
co neví, co činí. Neb cvičení má sloužit ke zlepšení stavu těla i
mysli. Stejně jako jídlo má být zdrojem potěšení a zdraví.Nikoliv
ku trápení.

Docvičil, díky tomu jsem pustil politickou situaci z hlavy. Neb,
kdo politickou situaci pustí z hlavy a věnuje se svým zájmům, dobře
činí. Pustil jsem se do snídaně. Avokádo, Hermelín a tři vajíčka na
kokosovém oleji. Jsem už v ketose, cítím se v ketose fajn. Jestli
budu rychle hubnout se ukáže. Zřejmě asi budu muset objevit
optimální velikost porcí, abych nebyl hlady a zároveň hubnul.

Kdysi dávno jsem zkoušel makrobiotiku. Také jsem vyřadil cukry,
přestal pít alkohol, ten nepiji dodnes a vysadil kafe. Měsíc
nic. Cítil jsem se lépe, ale váha dolu nešla. Ne tak rychle, jak
slibovaly ty materiály, kterými jsem se tehdy řídil. Aby pak
najednou, zrovna když jsem s e vrátil z Magdeburgu domu, kde jsem
byl v místním provozu, coby mladý loďmistr na tlačném remorkéru
Bison, jsem zjistil, že vážím asi sedm kilo méně. Jen tak, jako
mimochodem. Na postrku váha nebyla. Pak jsem během roku ztratil
sedmnáct kilo a byl jsem krásný, mladý štíhlý muž, lecjaké dívčí oko
za mnou se otočilo.

Jo to už je dávno, 33 let tomu. Od té doby se tak mírně o to
stravování zajímám, makrobiotiku jsem s lehkým srdcem
opustil. Nesplnila mé očekávání, nebo jsem něco dělal blbě, protože
po pěti letech proti všemu očekávání mi vyoperovali žlučník. I tohle
zklamání jsem přežil.

Takže uvidíme, co udělá ta LCHF. Jestli také časem zhubnu, nebo
budu jen zdravý, protože jsem opustil obiloviny, sladké atd. Ale
zdravý je také dost. Pochopitelně, zdravý a hubený je lepší. O tom
žádná, jak se svého času říkávalo.

On si člověk nesmí zas tolik brát do hlavy ty cíle. Pochopitelně,
každá příručka o sebepoznání a sebe zdokonalení má tyhle
požadavky. Leč, my co žijeme na peruti a ze dne na den, zas tolik
cílů nemáme. Zkoušíme, co nám udělá dobře a neškodí a cíle se
dostaví samy. Není kam chvátat.

Ten týden, co jsem se dostával do ketosy jsem prožil celkem bez
problémů. Asi už jsem patřičně otrlý a jen tak trochu náznak zácpy,
což nebylo nijak dramatické. Hlavně jsem nebyl hlady a zatím žádná
chuť na sladké. Což je víc než dobré. Odolal jsem onehdy nabídce
sežrat pár chlebíčků, ty já rád.

Jednou jsem snědl celé plato chlebíčků, ale to jsem byl mladý a
vyhládlý. Hostitelka pravila: „Co na ně tak koukáš, jako bys
je chtěl sežrat všechny?” Utrousil jsem, že by to nemusel být
zas až takový problém. Nevěřila. Napřed mým slovům, pak svým
očím.

Jo jo, ženy jsou občas nedůvěřivé. Někdy právem, někdy
neprávem. Ale jo, jíst mi chutnalo a ženy se mi líbily, a když se
oboje patřičně spojilo, byly to krásné časy a jak praví
klasik:

Zanechte zbytečného díla,
je pátrat po nich marnou hrou.
Jen vůně refrénu vám zbyla.
Ach, kdeže loňské sněhy jsou.

F.Villon: Balada o dámách někdejší doby.

A aby nám lépe trávilo a na svět koukalo, tak dáme Kolej Yesterday s
Michalem Prokopem.

„Romantický svět putyk“

Občas tupě zírám a myšlenky mi jen tak plavou a zřejmě nevypadám jako génius. Táta mi v takových případech říkal: „Čumíš jak když nadloube volovi.”

Měl na mysli toho opravdového vola, býka vykastrovaného. Vlastně jsem nikdy opravdového vola neviděl. Jsem sice z generace, co pamatuje kolektivizaci v zemědělství, ale nepamatuje ty skutečná volská spřežení. O těch jsem jen četl. Jo, pracoval jsem v zemědělství a zažil několikrát vážení hovězího, především mladých býků, což bylo občas rodeo, ale skutečného vola jsem neviděl. Už se nekastrovali, aby byli do tahu.

Viděl jsem ještě plemenného býka, jak ho připouštějí, což byla taková menší rarita, protože jinak po vsích jezdili inseminátoři a krávy místo býčí síly, zažily jen inseminační trubičku. Takže nevím jak vypadá vůl, když mu nadloubou. Ale uráželo mne to.

Můj táta měl hromadu takových urážek. Házel jimi po lidech, nejvíce po mě. Ve své alkoholické pýše, se kterou trousil tyhle moudra si jen málokdy uvědomoval, jak zraňuje lidi kolem sebe. Jak mě sebou tahal čas od času po těch hospodách, posbíral jsem podobných urážek hromadu. Občas se ty debaty u stolu omezovaly jen to, kdo komu řekne „vtipnější” urážku.

Tak nějak jsem mimovolně třídil ty opilce, rozeznával je a nikdy, nikde jsem neviděl takový ten rádoby laskavý hospodský tón, který sem tam zazní v některých literárních dílech, či filmech. Pochopil jsem, že autoři potřebují idealizovat svůj pobyt v těch putykách, jen z toho důvodu, že by vlastně museli nahlédnout, že hospodské kecy, jsou jen kecy. Nic víc.

Svět putyk je svým způsobem uzavřený svět. Lidé se tam více či méně znají, chodí do nich stále osazenstvo, občas zpestřené nějakým vpádem cizích opilců, co zrovna cestují od hospody k hospodě a hledají to místo, kde by jim bylo dobře a kde je ten ráj, co tak úpěnlivě hledají. Jak říkám, osobně jsem dalek, hledat v putyce jakoukoliv romantiku. Ta neexistuje. Byl jsem takovým tulákem po putykách.

Krásně je to vidět v klipu Hapky a Horáčka: „Buřty, pivo, nenávist.” Když se na ten klip dívám, tak vidím ty děčínské putyky. Jedna jako druhá, pak ve světě jsem viděl podobné, jen se v nich mluvilo jiným nářečím, nebo jazykem. Stejné obličeje, stejný jazyk, stejné neverbální projevy.

Mnozí literáti měli tendenci glorifikovat ten svět, těch většinou udřených chlapů, co přes den dřeli a večer propíjeli, co pracně vydřeli aby aspoň na chvíli měli pocit, že si něco užijí a něco ze života mají. No docela dost dobře si pamatuji, co jsem z toho měl já a jak mne ten život po putykách „obohatil.”

Také jsem míval přesvědčení, že v hospodě se člověk dozví spoustu zajímavého, potká se se zajímavými lidmi. Což byla pravda, jenže jaké jsem později zažil zklamání, když jsem zjistil, že střízlivý a mimo těch putyk, žije mnohem více zajímavých lidí, je mnohem více zajímavých věcí a dokonce, když netrávím ten čas po putykách, mohu je i realizovat.

Nic, měl jsem kliku, že jsem se vymanil za pomoci terapie a posléze psychoterapeutických výcviků, ze stínu svého táty, zbavil se toho scénáře, který mi vtiskl. Není jednoduché se podívat sám na sebe a uvidět se jaký opravdu jsem. Bylo to bolestivé a docela bych si mnohé odpustil. A čím delší doba od té bolestivé zkušenosti uplynula, tím víc si uvědomuji, jak bylo důležité tím prozřením, co mě občas málem trhalo na kusy, projít.

Oslovují mě v poslední době mladí lidé. S tím, že mají problémy a že viděli televizní pořady, které jsem natočil, nebo četli knihy, které jsem napsal a ve kterých se zabývám životem závislých takovým jaký je. I těch abstinujících, stejně jako jejich blízkých.

A říkám si: „Když k ničemu jinému by to nemělo být, než k tomu, že se občas někdo chytne a hledá skrz mou zkušenost cestu k sobě samému, tak to všechno mělo nějaký smysl. A Pán Bůh mě postavil do té lekce a já ji zvládl.” Je těžké zvládnout takovou životní lekci, ale nikoliv nemožné. Jo jo.

Je obezita závislost a psychické selhání?

Jsou klienti, kteří mne překvapí. Ne tím, že pijí, fetují, nebo mají v „v popisu” práce hazard. Ale tím, že přijdou, nemusí jim člověk pracně vysvětlovat, že jsou v maléru. Na nic si nehrají a hledají řešení.

Oni vědí, že jsou v maléru, dokonce nevedou ani uvědomělé kecy, ale hledají skutečné řešení. Není jich moc, ale jsou. Pravda, vždy jsou v debaklu, na tom se nic nemění, vždy překročili hranici, za kterou se už nejde vrátit v tom smyslu, že by se z té závislosti mohli dostat někam, zpět do místa, kde by už závislí nebyli. Ale mnohdy jim stačí jen nabídnout možnost, naťuknout a už jim mozek začne pracovat. Pochopí, že se ze závislosti nevyléčí, ale mohou se uzdravit, za předpokladu, že splní docela dost podmínek vedoucích k uzdravení.

S těmi se dá dost často pracovat ambulantně. Pochopili, že nepijí, nefetují, nebo nehrají, protože mají starosti, problémy a z toho důvodu se stali závislými. Ale mají problémy, starosti a stále větší, protože jsou závislí, jako závislí žijí. Cím více pijí, fetují, hazardně hrají, tím větší problémy mají. Hodně podobné tomu, že tlustí lidé se přejídají, protože jsou tlustí, nikoliv, že stávají se tlustými, pokud se přejídají. Ale tlustí lidé se nestávají závislými na cukru. Jde jen o pouhý návyk. Návyk nerovná se závislost.

Závislí lidé se stali závislými díky životnímu stylu, podobně jako tlustí lidé se stali tlustými lidmi díky životnímu stylu, do kterého patří mimo jiné i mírné pití alkoholu, nevhodné potraviny, přemíra cukru, nedostatek spánku. Ale u tlustých lidí se nejedná o závislost, ale o špatný způsob životního stylu, založeného na nevhodných potravinách. Tam se změnou stravy a chování, dá jejich situace poměrně snadno zvrátit. Jedná se o jiný problém, než je závislost na drogách, nebo alkoholu.

Podle posledních vědomostí a poznání jde o medicínský problém, nikoliv o poruchu v příjmu potravy. Nebavíme se o anorexii a bulimii. Změnou stravy se dá řešit problém obezity. Což u závislosti na alkoholu a drogách, tak jednoduché není. Tam je nutné změnit nejen způsob chování, ale i způsob myšlení. A nic na té skutečnosti nezmění různé rádoby psychologické poradny v ženských časopisech.

Kde v jedné větě mluví o závislosti na jídle protože tím, že jedí sladkosti a tím se utěšují v té tíži života, řeší sladkostmi problémy, Jsou tedy zavislí podle těch „odbornic a obborníků,“ Co jim v druhé větě doporučují, aby si nic neodepírali a místo nekvalitních čokolád si dávali kvalitní čokoládu, ale jen kousek. Nebo sušené ovoce, zdroj velkého množství sacharidů. Prostě jedli lepší sladkosti. A nepřejídali se a neřešili problémy sladkostmi. Tomu se fakt říká „odborný názor a rada.“ Protože jim ještě nikdo neřekl, že čím víc jíme sladké, tím větší máme hlad a čím víc jíme, tím větší hlad máme. Platí ono pořekadlo. S jídlem roste chuť.
,
Najíst se člověk musí, ale jídlem, které zasytí, uspokojí jeho potřeby, nenutí ho k omezování, protože nikdo se nevydrží dlouhodobě omezovat v příjmu potravy. Neb tím ztrácí energii a životní elán. Vše ostatní selhává. Mám na mysli všechny ty psychologické metody, jak se nepřejídat. Jedná se o hormonální problém, nikoliv psychologický. Psychologickým se stává, protože lidé opakovaně selhávají v kontrole příjmu potravy. V momentě, kdy se dostanou z pocitu viny, že nejsou schopní se kontrolovat, díky změně stravy, pak se dostanou z pocitu viny, že jsou slabí, neschopní, málo vytrvalí. Pochopili, že nejde o to méně jíst a více se hýbat, ale jíst jinak, docela dost a klidně se přitom hýbat. Pohyb není povinnost, ale zábava.

Radit tedy jiný druh sladkostí a omezující způsob jídla, založený převážně na odříkání, sebeovládání, počítání kalorií, vždy selže. Takový způsob úvah a rad je podobný tomu, kdybych řekl klientovi závislému na alkoholu: „Neřeš své problémy laciným chlastem, pij mírně a jen dobrý alkohol. Víc cvič a méně pij. ” On nepije protože má problémy, necvičí, nehýbe se, ale čím víc pije, tím víc má problémy. Od jídla se abstinovat nedá, od drog, alkoholu, hazardu ano. I v těžkých životních situacích.

Stravování se dá poměrně snadno změnit, ale nedá se od něj abstinovat. Od veškerých drog, jen abstinovat, aby nedocházelo k opakovaným debaklům a někdy až ke ztrátě pudu sebezáchovy. Většina lidí, kteří změní stravování, většinou změní i způsob psychického naladění. Což je na tom vlastně velmi úžasné. Jez jinak, a změní se ti nálada. Nejez méně, ale jinak.

Valná část lidí, kteří začnou abstinovat od alkoholu a drog se dostává dost často alespoň zpočátku do velkých sociálních a psychických potíží. Někdy je dohání minulost, musí se vyrovnat s voláním závislého organismu po své droze, což není nic jednoduchého, většinou recidivují nikoliv, že mají problémy, ale protože nedokáží rozeznat své závislostní myšlení, které si s nimi zahrává a oni vlastně nejsou schopni v tu chvíli rozeznat nebezpečí. A vede se jim přitom náramně.

Většina závislých používá své drogy, protože chtějí aby jim bylo ještě lépe, než jim je. Nikoliv, že jsou v problému. Oni se do problémů postupně dostávají. Až ztratí zájem, sílu a ochotu ty nastalé problémy plynoucí ze závislosti řešit. Nakonec se dostanou do situace, kdy už je žádné problémy nezajímají a zajímá je jen jejich droga. Tomu se říká: Totální debakl. Pak je nutné kompletní přeměna životního stylu, ale i kompletní přeměna způsobu myšlení a vidění světa. A změna stravování do toho zapadá. Ale sama o sobě nestačí.

Není to tak dávno, co jsem nachodil kolem patnácti km denně. prošel jsem pěšky celý svět. Vždy jsem shodil mnoho kilogramů. Vždy se vrátily. Cvičím roky každý den jógové techniky, medituji. Cvičím na TRX. Nemám psychické problémy, dá se říci, že žiji poměrně vyrovnaný život. Nemusím hledat nějaký životní smysl. Jsem docela prospěšný lidem kolem sebe. Přesto jsem nehubl a stačilo jen mírně ubrat, už jsem přibíral. Dělal jsem všechno „správně,“ přesto jsem přibíral. A mám rád sladké, ale rozhodně si nemyslím, že jsem na něm závislý. Co je závislost, o tom tedy vím hodně. Co s člověkem dokáže udělat. Mám nadváhu, díky blbému stravování, ale o závislosti se fakt mluvit nedá. Jo jo.

Dám sem ještě jednou video s přednáškou dr.Jasona Funga, která dokreslí tvrzení, jež jsem nadhodil. Stačí klepnout na titulky a naskočí české.

Podvod s kaloriemi

Tam za tou duhou

Pokud udělám tu „chybu,” že jdu spát z večera, kolem 18-19 hodiny, probudím se před půlnocí a vyspalý.

Vyspalý a klid v noci jen pro sebe. Čtu si, poslouchám muziku, instaluji své obskurní systémy, které běžně lidé na PC nepoužívají. Vždy mne bavilo, doma, na lodi, nebo někde pod širým nebem být vzhůru v noci. Noc má svoje kouzlo. V noci je všechno jinak.

Jídlo má v noci trochu jinou chuť, podobně jako milování. Dokonce i přemýšlení je trochu jiné v tom klidu. Pravda třeba v buši na Novém Zélandu, nebo v lesích Britské Kolumbie, případně na okraji pouště Atacamy, je ten klid trochu jiného druhu. I to ticho. Vlastně je v té noci neustálý tajemný šum. A když jsem spal na břehu oceánu, pak zase byl příboj a někde měl ten příboj zvuk jedoucího vlaku, jinde si jen tak v zátoce ševelil. Spal jsem a bděl jsem na březích několika oceánů.

V noci se dobře přemýšlí o politice, ženských, nebo jen tak. Myšlenky volně plují, nic zvláštního neuvízne, jen se sem tam zastaví mysl na nějaké tématu, aby ho třeba mimovolně rozvíjela, čí z ničeho nic opustila a skočila na zcela jiné dění. Nespím a vlastně nejsem z toho ani unavený, nebo nevyspalý.

V noci jsem vlastně vymyslel všechny velké cesty, rozhodl se k vydání knížek, které jsem napsal a o nichž jsme neměl ani tušení, jestli někoho vůbec zaujmou. Ale napadlo mne tehdy, že pokud je nevydám, pak vlastně neudělám co jsem udělat chtěl. Náhlý popud, vyplývající z toho volného přemýšlení. Stejně tak ty cesty po světě.

Četl jsem v noci, něco mne zaujalo a řekl jsem si: „Co kdybych se tam podíval?” Od chvíle, kdy cestování po světě pro malého českého prosťáčka Božího, darem volnosti obdařeného. Nikdy nebyl problém, sebrat se a jít. Případně si koupit letenku a odletět za moře. Jak zpívá se v muzikálu Divotvorný hrnec: tam, tam,tam za tou duhou, za modrou horou a snad ještě dál… do šátku jsem srdce dala a za modrou horu se vydala… Kdysi to zpívala Eva Pilarová. To ještě když byla mladá, stejně jako jsem byl mladý já.

No a tak jsem se vydal za ty modré hory, abych zjistil, co je za tím kopcem a za to moře a snad ještě dál. Pod vlivem Richarda Halliburtona a jeho nádherných knih, jako byla: „Královská cesta za romantikou, Nádherné dobrodružství, Létající koberec” a další. Malý rozdíl byl v tom, že Halliburton s tím cestováním za moře a ještě dál začal v jedna dvaceti, já ve čtyřiceti. On se bohužel utopil v Tichém oceánu ve svých devětatřiceti letech. Ale jako globetrotter mne fascinoval. Víc než Hanzelka a Zikmund.

To pěší cestování v mládí po Československu, Evropě počítám, s tím jsem začal ještě dříve, v mladším věku, na rozdíl od Halliburtona, ale vyrazit za moře, je vyrazit za moře. Takový trip už má jinou váhu. A liším se od těch globetrotterů, tím, že všechno pěšky. Z letiště a zpět na letiště. Že přitom obejdu British Columbii, nebo Severní a Jižní ostrov Nového Zélandu, nehraje roli. Jím co je, nevybírám si, spím, kde se dá a cesta ubíhá. A noc je noc. A jak se ptá Baghíra Mauglího. „To ty noční pachy bratříčku, to ty pachy, a jak ty to víš?“ Jo jo.

Wellington Nový Zéland 31.12.2003

Řecko červenec 2001

Canada British Columbia 2008

Dva cenťáky jsou dobrý

Tak se zdá, že jdu docela dobrou cestou. Za týden LCHF, jsem v pase ztratil dva a půl centimetru, váha ukázala o dvě kila méně. Což je hezké, ale co je potěšitelnějšího, že opravdu se poměrně rychle stabilizovala chuť k jídlu už včera, jsem vydržel s dvěma jídly, aniž bych se trápil hlady, dnes ráno jsem před odjezdem do blázince najedl, měl jsem klobásku a tvaroh s lněným semínkem a olejem a zatím nemám hlad. Snídani jsem měl o půl sedmé.

Zatím snáším tu změnu stravování celkem dobře, žádné extra potíže. Tím neříkám, že nemohou přijít. Ale potíže jsou dobré k tomu, aby se člověk jejich řešením učil a vyrovnal se s nimi. Pročetl jsem na tohle téma tři zajímavé knihy, ve kterých se malinko některé údaje lišily, ale to je normální. Každý má svou cestu, své zkušenosti a své poznání.

Už jsem takový, že když se o něco začnu zajímat, pak mne zajímá nejen praxe, i když jsem raději praktik, než bych vytvářel nějaké extra teorie. Tak literaturu nepodceňuji. Tohle jsem se naučil v životě, že každá informace, která se dá praxí ověřit má cenu zlata. A hledat zlato je docela těžký úděl. Ale pro mnohé zlatokopy, nejen těžký, ale i zábavný.

A kdo by se chtěl zajímat jen o věci, které jdou snadno a bez potíží? Ti co se o takový způsob života snaží, stejně dřív nebo později zjistí, že potížím se nevyhnou a problémy se nakonec jen hrnou. Nakonec s takovým druhem lidí jsem v neustálém kontaktu.

Jsem svým způsobem šťastný člověk. Pokud se mi podaří zvládnout potíže s čímkoliv, vždy se zaraduji a pochválím se, jak jsem dobrý. Nakonec, když se nepochválím, nikdo to za mě neudělá. Člověk se má nejen kárat, ale i chválit. V terapii používám někdy techniku, které jsme říkali „Chvaka.” Neboli, chválíme se, káráme se.

Ta pochvala musí být na prvním místě a nikdy nedovolím klientovi, aby se té pochvale vyhnul. Pro depresivní jedince, co hodlají vidět svět zásadně černě, je to dřina, ale jak už bylo řečeno. Co je na světě lehké? Pak se mluví ve skupině o tom, co koho na to chválení a kárání zaujalo. Nedělám tuhle techniku často, ale jednou dvakrát za rok je docela na místě.

Lidé si potřebují čas od času uvědomit, že nejsou jen chcípáčci, ale docela slušní lidé, kteří nejsou jen dementi, co nic neumí, ale jsou těmi, co něco umí, něco, co jim prospívá a nejen jim, ale i těm okolo. Blbé hodnocení si můžou přečíst v novinách, nebo vyslechnout v televizi. Tam se prodává sajrat, kde svět vypadá, že je zcela k ničemu a žít se na něm nedá.

Na tohle se mi nějak nechce a nechce naskočit. Jasně, hnus se prodává lépe, než dobro a pohoda. Ale pokud zvládnu něco obtížného, dostanu se na chvíli do klidu, pak se opravdu raduji. Zvládl jsem, umím a o to jde. A aby nám to lépe šlo od ruky, tak k tomu trochu bigbítu.

LCHF a jiné pohádky

Začetl jsem se do receptů kolem nízko-sacharidové stravy, rozhodl se, že si ji na nějaký čas zkusím, pročetl jsem si několik příspěvků na webu, shlédl přednášky, a rozhodl se, že si koupím pomalý hrnec.

Začal jsem s tou změnou stravy už před Novým rokem, takže žádné novoroční předsevzetí, ale jen tak prostě menší změna způsobu života. Zaujala mě jak přednáška paní doktorky Hany Krejčí, tak kniha od Tima Noakese: „Revoluce v opravdovém jídle.” Zkusíme, uvidíme. Zatím mi chutná.

Už jsem zkoušel se stravovat podle Tima Ferrise ale to mi nějak nevycházelo, zkusím tedy tenhle koncept. Líbí se mi na tom, že se nemluví o dietě, ale zřejmě jsem jedl hodně luštěnin, a dělal jiné chyby, takže váha dolu moc nešla.

Shlédl jsem i pár zajímavých videí u dr.Slimákové, ale paní doktorka mě rozčiluje tím, jak skáče hostům do řeči, aby ukázala svou chytrost. No, také se tak občas chovám, asi proto mi to jde tak na nervy. Vždycky nám jdou nejvíc na nervy naše vlastní chyby, které vidíme na druhých. Prostudoval jsem i jiná videa, a tam mi zas šly na nervy ty dámy, co stále žasnou, všechno je great a amazing, takže sice říkaly dobré věci, ale způsobem, že občas byly na zabití. Sice se na hezky koukalo, ale pohled je dobrý ze začátku, pak to chce něco víc.

Pravdou ovšem je, že lidé, co se rádi poslouchají, jsou zvyklí na skákání do řeči, protože by se jinak ti druzí nedostali ke slovu. Introverti těžce nesou skok do svých řídkých verbálních úvah, kdežto jedinci, jako já, ti se přenesou přes „drzé” přerušení celkem snadno.

Koukal jsem na ten pomalý hrnec, dá se říci, že není na škodu si koupit větší, podobně jako remosku, aspoň se do něj vejde hodně jídla. A když je dost jídla, je svět nějak růžovější. Jo lásky, česneku a dobrého jídla není nikdy dost. Jak říká klasik:

neb k lásce hbitý, jen kdo sytý.

Franta Villon věděl, co je v životě dobrýho. I když ke své škodě, neznal pomalý hrnec. Ale on by ho při svém způsobu života nepotřeboval. Já ve svém dlouhém mládí, zřejmě asi také ne. Kdo by mi ho nosil, při tom neustálém stěhovaní od jedné k druhé. Nebo remosku. A kupovat pokaždé při stěhování nový, to se pak ta láska prodraží.

Tak, ráno poprvé v Novém roce do práce. Volno bylo krásné, docela dost dlouhé, ovšem nikoliv tak dlouhé aby omrzelo. Hned zas tak za normálních okolností k tak dlouhému volnu nepřijdu.Budu teď muset pracovat naplno. Inu, nedá se nic dělat, jsem líný jít do důchodu, musím holt pracovat.

Ve třiceti mě ani stínem na mysl nepřišlo, že bych měl být zaměstnaný déle, než mi zákon umožní. Dnes nějak přemítám, jestli má smysl přestat pracovat a jen si užívat. Pravdou je, že když chci mít záliby, jaké mám, věci které sice zas tolik nepotřebuji, jako je pomalý hrnec, ale chci je, tak z důchodu bych to nedal. Nějaká rezerva sice je, ale rezervy jsou na zlý časy.

I když, peníze, to žádná jistota není. Tedy současné peníze, kdy jsou to vlastně jen účetní položky na účtě, nebo jak se tomu říká? Přestane jít elektřina a je po penězích. Jo, pár hrnců se zlaťáky, zakopané na dobrém skrytém místě, je jiná pojistka. Tedy zase, jen v tom případě, dokud člověk může chodit a pamatuje si, kam je zakopal. Jo, samá nejistota na tom světě vezdejším.

Ale jeden si na nejistotu zvykne. Nejistota má své výhody. Nutí člověka uvažovat a hledat metody, jak se ji alespoň částečně vyhnout. Myšlení spotřebová energii, člověk, který myslí, dobře tráví, komu dobře tráví, tomu zase chutná, a když chutná, je svět růžovější.

Kdybych nebyl líný, ocitoval bych tu nějakou vědeckou autoritu, která by potvrdila, že jsem, co cítím a když se cítím dobře, jsem vlastně šťastný. Samozřejmě, jsou mezi námi tací, co nehodlají být šťastní, neb, jim pesimismus vyhovuje. Ale mým cílem není dosáhnout pesimistických postojů. Blbě pak spím. Blbě trávím a nechutná mi jíst.

Malér spočívá v tom, že pokud je někdo moc pesimistický, má naději se bláznit, pokud příliš optimistický, má naději se také zbláznit. Jak je vidět, není jednoduché udržet rovnováhu. Není, ale možné to je. Těžké, neznamená nemožné. Je těžké pro člověka jako jsem já zhubnout, ale údajně to není nemožné. LCHF – Low-carb high fat (nízkosacharidová a vysokotuková strava) hubnutí jistí. Tak uvidíme. Jo jo.

Tak všechno nejlepší do Nového roku a ať vám chutná.