Řekni „NE!“ A udržíš si sebeúctu

Většina lidí chápe, že spolupráce je nejvýhodnější způsob existence v lidské komunitě. Zároveň si většina lidí neuvědomuje, že tohle je největší páka všech možných manipulantů.

Většina lidí říká, že neumí říci „Ne!” Což je jejich omyl. Oni umí říci ne, pouze neumí překonat strach, který plyne z obav z následků odmítnutí požadavku druhých lidí, když řeknou „Ne!”

Tím, že jsme naprogramování na spolupráci, máme potíž si uvědomit, že ne všechna spolupráce je výhodná pro nás samé. I z toho důvodu fungují manipulace, kterým se říká „Manipulace za pomoci hodnocení.” Nejvíc se ony manipulace projevují v poslední době, kdy určitá část jedinců, manipuluje například v oblasti nelegálních imigrantů s veřejným míněním, když nadávají všem těm, kteří mají pochybnosti o smyslu takového chování, kdy se přijímají lidé, jež nemají důvod odcházet ze svých zemí jiný než ekonomický, do fašistů, xenofobů, atd.

Stejně tak se používají urážky (což je jiný druh manipulace hodnocením) v případě, že někdo odmítne vyhovět v libovolné záležitosti. Urážky mají zajistit, že onen člověk znejistí, má obavu z veřejného mínění, které na jednu stranu vyžaduje neomezený altruismus, na druhou mnohdy nechápe, z jakých důvodů ti lidé vyhověli, když přeci museli vědět, že je jejich činnost ve prospěch druhých poškodí.

Jak je vidět umět překonat strach z veřejného zostuzení, z pocitů viny, kdy například odmítnu svému dítěti něco, co na mně vyžaduje a vím, že mu ono požadované nebude ke prospěchu, není nic jednoduchého. Ať ve veřejné oblasti, tak v soukromé oblasti je problém pro mnohé pochopit, že odvolávání na tradici, lidskost, šlechetnost není velmi často nic jiného, než požadavek na ochotu se dát vyždímat do poslední kapky a pak být odhozen.

Lidé, kteří si stěžují na různé šíbry, kteří s nimi takto jednají, většinou nechápou, že oni sami jsou strůjci svého neštěstí. Dají se přesvědčit slovy, která jsou nevybíravá, vydírající, ačkoliv ono vydírání většinou není založeno na ničem jiném, než na hrozbě odsouzením veřejností.

Manželky alkoholiků se dají vydírat stejně jako matky feťáků svými muži, dětmi, jen z toho důvodu: „Co by tomu řekli lidi?” Stejně tak podléhají rodiče svým dětem, kteří na nich vyžadují drahé věci, na které nemají, berou si na ně půjčky: „Jen aby jejich dítě nebylo sociálně vyloučeno.”

Milenci se dají vydírat hrozbou opuštění, aniž by si uvědomili, že opuštěním opouštějící mnohdy ztrácí jediný zdroj příjmů. A že jsem takových případů vyslechl. Tito lidé se zase bojí samoty, ztráty někoho, na koho jsou zvyklí, takže dlouhá léta poskytují komfort někomu, kdo neprojeví minimální vděk či uznání.

Umění říci „NE” je tedy spojeno s uměním odolat strachu z hodnocení, strachu ze sociálního vyloučení, strachu z osamělosti a jiných podobných atributů. Dále je důležité si uvědomit, že neumím-li říci ne na libovolný požadavek, pak se dostávám do pozice člověka, který má podepsanou smlouvu s celým světem, že bude plnit cokoliv, oč je požádán. Ztrácím hodnotu ve svých vlastních očích.

Zbaví-li se kdokoliv pocitu, že je odpovědný za osud celého světa, celého státu, celé rodiny, osvobodí se. Umět odmítnout, být si vědom toho, co je skutečně moje záležitost, co nikoliv, má za výsledek, že pokud se jako člověk rozhodnu, že chci někomu pomoci, pak je ona pomoc vždy v mezích mých možností. Že své možnosti znám já nejlíp a nenechám se přesvědčit, že druzí je znají lépe než já. Jsem svobodný člověk ve svém konání.

Lidé si pletou dvě důležité věci. Odmítnutí požadavku a odmítnutí člověka jako takového. Odmítnu-li bezdomovci dát peníze, které propije, ještě neznamená, že ho odmítám jako člověka. Respektuji jeho touhu žít bez závazků a povinností, respektuji jeho rozhodnutí žít z milodarů jiných lidí, ale nemám žádnou povinnost ho v té činnosti podporovat. Odmítám jen jeho požadavek. Jo jo.

Hájení svých zájmů je skoro vždy nepříjemné

 

Jel jsem dnes dvakrát tramvají číslo 12. Z Barrandova na Vltavskou, neboť bylo krásné ráno, měl jsem čas a nechvátal jsem. Líně jsem pokukoval po světě.

V blázinci jsem byl v pořádku a včas. Jak říkají naší pacienti, když dorazí z propustky. Odpoledne jsem vystoupil na Vltavské, neb jsem se chtěl podívat na prostor, kde budeme 24.6 a pravděpodobně 27.6 hrát už ozkoušenou hru „Náplast a převozník.” Plus k tomu premiéru pásma příběhů o lásce,zradě, nadějí a setkání. Což hodlám uvést pod názvem „Láska a rokenrol.” A opět jsem nastoupil do tramvaje 12 a četl si moudré knihy cestou na Barrandov. Už jsem se neflákal jako ráno

Prostor kde budeme hrát, se nachází v suterénu kavárny Liberál, na který mne upozornila má láska, takže jsem napřed telefonicky s majitelem a dnes osobním setkáním s pane Štorkem vyjednal, že bychom s jeho laskavým svolením, ten krásný, intimní prostor, jako stvořený pro hru o lásce,využili. Pan Štorek jedná jako pravý obchodník, jeho řeč je ano ano, ne ne, žádné zbytečné sliby. Ale má cit pro umění, neb se v jeho kavárně odehrávají nejrůznější kulturní akce. Bylo vidět, že se vyzná.

Doufám, že se tam bude líbit jak hercům, tak muzikantům. A divákům. Prostor je asi pro padesát lidí, což bychom mohli zaplnit. Takže cesta tramvají číslo 12 se vyplatila. Jak ráno, tak odpoledne se mi cestovalo dobře, odpoledne jsem se ještě cestou z kavárny Liberál stavil v antikvariátu u Vltavské, objevil jsem knihu o gnosi od Jaroslava Matouška a Golemovi od Moše Idela. Udivil jsem početní informací, prodávajícího, když bral kalkulačku aby spočítal cenu, že 198+250=448, je celková částka.

Vzpomněl jsem si na paní učitelku Látovou, co nás učila matematiku a ruštinu, která mne sice moc neměla ráda, neb jsem byl v jejích očích vyvrhel lidstva, minimálně tedy základní školy na Kamenické ulici v Děčíně a podle jejího mínění jsem rostl pro šibenici, že stačí přičíst 200Kč k 250Kč a dvě Kč pak odečíst. Kam na mě kalkulačka.  Ano, pořád trénuji počítání z z hlavy a paměti. Ne vždy mám kalkulačku po ruce. Třeba když mám vybitý iPhone. Prodavač si mé tvrzení na kalkulačce ověřil.

Kam na nás dnes mládež, všechno jsme se museli naučit zpaměti, pravda, mnohé jsme zapomněli, ale většina mých vrstevníků umí počítat zpaměti dodnes. Ono to drcení faktů má něco do sebe, to jen srabové, co se bojí dětí a jejich fňukání, že je ty děti nebudou mít rády, když je rodičové a učitelé budou nutit makat, kvílejí něco o přetěžování dětí. Umím z hlavy spoustu textů, které jsem se naučil jen tak protože jsem si je četl. Spoustu toho umím, protože na mě ve škole chtěli, abych něco uměl. Například budovatelské písně. Jak nemám rád bolševiky, tak dodnes umím všechny základní bolševické „hity”.

Pochopitelně jinak četl jsem jen co se mi líbilo, zpíval taktéž, co se mi líbilo, díky tomu pamatuji si většinu toho dodnes a občas dámám recituji nějakou poesii, která mi utkvěla v hlavě a ony, mne jako obdivují, to aby nedaly najevo, že jsou nevzdělané a nekulturní. Pravda, některé i ta poesie zajímá. Abych jim nekřivdil.

Uplynulý týden byl docela dobrý. Sice jsem svedl několik „půtek” s klienty, kteří nechtějí okamžitě pochopit, že před čím je varuji, to je také i ohrožuje, ale tohle patří k věci. Jeden se strašlivě rozčílil, když jsme mu dal najevo, že racionalizace, které vydává za názory, mne nijak nezajímají. Takových racionalizací jsem během týdne slyšel tolik, že bych jimi zahradil Labe. Jak prý ho mohu léčit, když mě jeho názory nezajímají? Jenže já racionalizace, nepovažuji za názory, o kterých stojí za to diskutovat. Takovému klientovi řeknu: Racionalizaci máš za jedna z hvězdičkou. Tu ovládáš, teď ještě ty názory.

Mě se u závislých a politiků líbí vždy, jaké prožijí nelíčené zklamání, když oni přijdou s něčím, tak „novým a neotřelým,” jak se domnívají. A já jim vysvětlím, že tohle už jsem slyšel asi po 15168-kráté a docela bych uvítal nějakou inovaci. A inovace nikde. Až když s těmi racionalizacemi přestanou, tak mne začnou udivovat svými nápady, které dostanou a dokonce je i realizují. A začnou žít naplno. Tedy ti závislí, u politiků takový optimista nejsem.

Takže až mému klientovi dojde, že domov je domov, a pokud si ho nechá obsazovat tchánem, a bude opouštět domov, vždy když neohlášeně tchán přijede, pak ho nikdy nebude jeho tchán považovat za sobě rovného. Že se nedá nic dělat a je nutné jít do konfliktu, který je sice velmi nepříjemný, leč nutný. Tohle bývá problém značné části lidí, co se domnívají, že nejít do konfliktu a hájit si své zájmy, je projev slušnosti. V konfliktu se na slušnost nehraje. Tam jde o to prosadit a uhájit své zájmy. Třeba ty, že návštěva se napřed musí ohlásit.Klient pravil, že dnes už nic řešit nebude, až příště. Byl jsem zvědavý jak. Nedozvěděl jsem se.

Většinou tito lidé hledají bezbolestné řešení, nebo doufají, že za ně ten konflikt vyřeší někdo jiný, ale obvykle zjistí, že je tomu jinak. Bezbolestné konflikty neexistují. Ano, dost věcí s majitelem kavárny řešila má láska, jenže dnes přišel čas, kdy jsem musel jako člověk, co drží finance, organizuje a režíruje, vstoupit do jednání já. I když bych raději dělal něco jiného, než probíral termíny a jiné podrobnosti, protože jsem z blázince jel docela dost unavený. Ale nikdo to za mne neudělá. Jo jo.

 

Přijede mi tchýně

Co se naučíš umíš, nikdo ti nevezme

Opakovaně se přesvědčuji, že potíže, problémy, dají jednomu každému možnost osvědčit, co umí, co v něm je a ukázat jak se problémy a potíže dají řešit.

Minulý týden v pátek mne začaly bolet záda. Tak jak mě nikdy nebolely. Přes veškerou péči o sebe, prostě chátrám, to je neoddiskutovatelný fakt, který musím vzít na vědomí. Občas mne bolí něco, co mne nikdy nebolelo. I to je fakt. Ovšem vždy jsem rád, že jsem se před léty naučil dost věcí kolem jógových technik, speciálně, přípravné a uvolňovací cviky, které, jak jsem později zjistil používá i rehabilitační cvičení. Takže místo toho abych naklusal k doktorovi, začal jsem cvičit jinak. Jako začátečník. Bolesti pomalu povolily.

Ukazuje se, že opravdu platí, že napřed se člověk musí něco naučit, aby mohl opravdu spokojeně žít. Bez učení není štěstí, není spokojenost a není ani úleva. Vždy, když jsem byl v nějaké citové krizi, se pro změnu osvědčily mentální techniky. Také jsem se je musel naučit. Opakovat a opakovat. Podobně jako ty cviky na tělo, které navozují úlevu těla a s úlevou těla i úlevu na duši. Protože, když bolí záda, duše nijak nejásá.

Bolavá duše tělu rozhodně nepřidá. Většinou, práce, učení, cvičení je cesta z bolesti duše. Krize má tenhle mechanismus, že je-li příliš dlouhá má schopnost vyvolat nespokojenost, člověk projde nespokojeností a rozhodne se s ní něco udělat. Podobně nuda. Velká nuda člověka přinutí hledat cestu ven z nudy. Slyšel jsem kdysi názor, že nuda je neochota se učit nové věci. Kdo se nechce nudit, učí se. Získává dovednosti a dovednosti mu zajistí určitou míru spokojenosti, protože dovednosti lidem jako takovým zajišťují přijetí, obdiv a uznání od okolního světa.

Takže tohle všechno se mi vrátilo s bolestí zad. Podobně jako kdysi, když jsem byl nešťastně zamilovaný, tak na nešťastnou lásku sice neexistuje lék, dámu/gentlemana nevrátí žádná dovednost, ale dovednosti, které lidé mají, či ochota je získat jim mohou napomoci k úlevě. Pokud se jeden věnuje nějaké pro něj smysluplné činnosti, bolet duše povoluje, on sám se cítí lépe, protože i malá úleva, je prostě úleva.

Vždy, když začnu psát nebo přemýšlet o těchto věcech, říkám si, že třeba bych měl vzpomenout na ty skutečnosti, které mne v životě potkaly, kterým jsem tehdy nevěnoval pozornost, případně jsem je nebyl schopný vidět. Mám několik klientů, kteří mají neuspokojivý vztah. Řeší, co dál, jak dál. Obvykle nejvíc je zlobí, že oni trpí a ta druhá strana je v pohodě. Ano, hraje se hra na vítězství, kde kdo trpí víc, ten v těch očích druhého prohrává. A hlavně prohrává ve vlastních očích.

Naučil jsem se dvě věci. Nehrát hru na vítězství, protože vím, že pokud druhá strana mluví o mé boleti z rozchodu, strachu ze setkání, nepochybně mluví o své bolesti a svém strachu. Druhá věc je, neřeším problémy druhé strany. Považuji druhé lidi za dost kompetentní, abych jim nechal možnost se rozhodnout, co je pro ně nejlepší. Jestliže se dáma rozhodne, že nejlepší je pro ni rozchod.

Nelíbí se mi její rozhodnutí, ale nepřesvědčuji ji, že já jsem pro ni nejlepší varianta. Nechám ji jejímu rozhodnutí. Ona se rozhodla, ona ví co chce, ona má možnost se ujistit, jestli je její rozhodnutí dobré. Je-li dobré, asi se nevrátí, není-li dobré a má-li odvahu, pak jistě se pokusí s tím něco udělat.

V momentě, kdy jsem získal tuhle dovednost (naučil jsem se ji v terapii a vylepšoval v psychoterapeutických výcvicích a kursu asertivity,) získal jsme jistý klid. Pochopitelně, stýskalo se mi, chtěl jsem ji vidět, měl jsem potřebu ji zavolat, přesvědčovat, ale jestliže jsem se ovládl (a ovládání je také získaná dovednost dlouho trénovaná,) pak jsem zjistil, že občas má tohle nacvičené chování své výhody. ne vždy, ale občas.

Nejsem maximalista, který chce metodu, co mu přinese úspěch vždy a všude. To nechávám jiným, těm, kteří věří v neustálý pokrok a růst. Ti ještě nepochopili, že žádné stromy nerostou do nebe. Ani sekvoje ne. Mě stačí, že tyhle věci většinou fungují. Jistě, pokud se dáma rozhodne, že je definitivní konec, žádné psychologické metody nefungují. Prostě je konec a získané dovednosti mi mohou život s končícím vztahem ulehčit.

Tak a na konec jednu mou oblíbenou písničku. Byla docela populární v mém mládí. Jmenuje se „Nádraží.” Slova má krásná.
Nadraží

1. Jsem jako nádraží,
mám na čekání, na loučení koncesi
jsem jako nádraží
a po peroně dívky jdou jak procesí,
to jsem já.

2. Jsem jako nádraží
a pro vzpomínky úschovnu mám bezednou,
vždycky mě zaráží,
že lásky mé si vůbec něco vyzvednou,
to jsem já….

Bydlím s tebou, ale nejsem tu doma

Ukázka z připravované knihy

 

Život oběma plynul poklidně, skoro bez mráčku. Učili se spolu žít, což nebylo ani pro jednoho jednoduché. Ale měli dobrou vůli a učili se nejen se milovat, ale i snášet se. Každý si přinesl do vztahu své zvyky, už je měli zaběhlé a nebylo jednoduché, jak pro Terezu, tak pro Matyáše, po letech, kdy si chodila kam chtěla, byla s kamarádkami klidně někde do rána a nic se nedělo. Stačilo zavolat Vladimírovi a on ji, pokud to bylo jen trochu možné odvezl domu. Tereza si uvědomovala, že i tohle byl jedním z důvodů, proč v tom zvláštním manželství vydržela tak dlouho. Dost peněz, svoboda a minimum žárlivosti. Matyáš zas pro změnu chodil na fotbal, sledoval ho v televizi, jak říkal, byla to jeho relaxace. Učila se s tím žít.

Co nejvíc činilo potíže, že Tereza u Matyáše narážela na stopy svých předchůdkyň. Hlavně Dominiky. Našla třeba šlehač.
„Ty pečeš buchty?“
Zeptala se. Dostala odpověď, která se ji nelíbila.
„Ale, tohle tady zbylo po Dominice.”
„Aha, po Dominice. Že si to sebou nevzala?”
Odpověď, kterou dostala ji rozpálila.
„Taky to není její, koupil jsem to já, chtěla ho na mě. Ona ráda vařila a pekla.“
„Jo ona ráda vařila a pekla. A co ještě? Hmmm… “

Matyáš začal tušit, že Dominika není zrovna bezpečné téma. Tereza si pamatovala jeho smutek za ní. Jeho bývalou ženu brala jako odbytou záležitost, setkání s dětmi proběhlo bez potíží, pouze Zuzana měla trochu potíž, ale starší Marta ji mírně korigovala. Bylo mu jasné, že pokud se má nadále stýkat s dětmi, bude lepší o samotě, bez Terezy. Nikoliv tajně za jejími zády, ale sám. Ale Dominika, to byla jiná kapitola. Šest společných let bylo šest společných let. Navíc když Tereza objevila nějaké Matyášovy společné fotky s Dominikou v krabici na doklady, kam měl ve zvyku házet papíry, fotky dětí, co ještě měl předdigitální doby, manželské fotografie a další poklady.

Vrchol nastal, když Tereza jednou přišla s mírně erotickou fotkou Dominiky, kdy byla natočená tak, aby nahota nebyla tak zpříma, ale oblečená nebyla. Na druhé straně bylo napsáno. Matýsku moc tě miluji. Domi.“
„Koukám, že jste se docela dobře bavili. Matýsku.A ty se divíš, že ji nemám ráda. Stejně jako nenosím šperky od Vladimíra a neříkám ti: „To mám od něj.”” Nemám volně ložené fotky z mládí.
Tohle Matyáše dopálilo.
„Nejsi náhodou drzá, já se ti nehrabu v soukromých věcech.“
„V mých můžeš, já tam nahý chlapy nemám. Matýsku. Jsem na ně narazila náhodou. “
„ To musela být náhoda, když si je vyhrabala ze dna skříně. Hele, neříkej mi Matýsku.„
Tím se situace eskalovala. Tereza měla potřebu tuhle debatu vyhrát.
„Ale Matýsku, nerozčiluj se, nebo tě klepne..”
„Dobře, ty si nedáš pokoj. Víš co? Sbal si co tu máš a vypadni! Nejsem zvědavý na nějaké žárlivé scény. Nejsem zvědavý aby mi kdekdo šmejdil ve věcech a říkal mi ještě Matýsku. ”
Tereza zůstala jako opařená.Tohle ji nikdy žádný chlap neřekl.
„Myslíš to vážně?”
„Jo jasně, co je na tom nesrozumitelného? Já mám svou minulost, ty máš svou minulost. Jestli ti vadí fotky, věci, chceš dělat dusno, tak někde jinde. Prostě nevyhodím všechno, co mám jen proto, že ty s tím máš problém. Tohle už jsem zažil. Všechno prodat, nic aby nezbylo po nějaké jiné. Nemám peníze na vyhazování. Dnes je to šlehač, záclony od mámy, zítra to bude nábytek, protože v něm měla věci nějaká jiná. Rozbiju postel, jen protože v ní spala jiná. Všechno vyházím, spát budu půl roku na zemi, než koupíme něco jiného, lepšího, aby ses cítila spokojeně. Nenene „drahá”, ani náhodou. Protože až to udělám, tak dostaneš nápad, že ses vlastně zmýlila a všechno je jinak. Tohle už si nezopakuji, tohle ne!”
„Tohle na tobě nechci.”
„Ne? Začínáš chtít.”
„Říkám ti, že to na tobě nechci. Myslela jsem že máš smysl pro humor.“
„Jsou situace, kdy mě zcela opouští. Tohle je jedna z nich. Teď mi prohrabuješ věci, pak začneš s mobilem a skončí to u mailu. Na tohle nechci čekat.”

Tereze začal blikat výstražný maják. Když se nastěhovala k Vladimírovi, nebyla tam ani památka po někom jiném. Předtím bydlela po podnájmech, společné bydlení tří čtyř lidí v jednom bytě. Zařízené byty, kde se nedalo nic změnit. Nebo jen velmi málo. Nikdy nebydlela u nějakého milence, nebo s ním. To až ve třiceti, dost let po studiích, měla najednou vlastní byt k dispozici. Sice vila manžela homosexuála, ale v ní její byt. Tak ho vnímala.

Vladimír měl vkus, hodně podobný jejímu. Udělala malé změny a všechno klapalo. Tady nebylo nic podle jejího vkusu. Malá kuchyň, záclony, které pověsila Matyášova matka, nádobí, co vybrala Dominika. Najednou ji došlo, co ji říkal Matyáš toho rána, kdy ji vezl k sobě. …Terezo, dnes si ještě byla ve vile, za chvíli budeš spát na rozkládacím gauči, Jestli ti rozumím, šla si za pohodlím. To teď nebude. Rozumíš, nebude. Ani u mne, ani když budeš bydlet někde v pronajaté garsonce.„

Nadechla se: „Já nechci nikam jít, chci být tady s tebou.”
„Pak se musíš chovat jinak.”
„Řekni mi jak?”
„Nehrab se mi ve věcech, nelez mi do mobilu a nečti moji poštu!”
„A dál?“
„Dál nic, tohle stačí.”
Matyáš chvíli mlčel.„
„Víš, moje máma, moje žena i Dominika lezly do mých věcí. Jen táta mámě nadával, když mi přišel dopis, ona ho otevřela a přečetla si ho. Tenkrát ještě v dobách kdy chodili poštou. Neměl jsem soukromí, občas maminka pro pobavení citovala sousedkám, co mi psaly holky. ”
Tereza mlčela, jen hlavou ji běželo, že tohle by asi ona také nesnesla. Její rodiče ji nikdy nic takového nedělali.Měli svoje mouchy, ale soukromí bylo soukromí. Otec, vždy, když za ní šel do jejího pokoje, už od dětství zaklepal. S matkou probírala mnoho, ne všechno a co neřekla, matka nevyzvídala. Nepochybně měla svoje kanály, ale nijak se o nich nešířila. Matyášův vztek ji najednou byl srozumitelný.

„Říkala si, že tu nejsi doma, že tu jen bydlíš se mnou. Už ti rozumím. Chceš domov. Domov, kde budeš mít svoje věci, svou postel, své šminky atd. Zatím je jen tohle. “
„Co je to zatím? Je nějaká naděje a budoucnost?“
„Zatím je zatím, co bude dál se uvidí.“

Láska a stárnoucí mladík

Začal jsem si jen tak pro radost ze psaní, z tvoření psát knihu. Nic složitého, nic dramatického. Dalo by se říci, obyčejný příběh jedné lásky.

Zkouším si různou formu vyprávění, přecházím z ich formy, do er formy, prostě si kombinuji. U psaní se bavím, dávám číst, nebo čtu mé lásce, která se k tomu vyjadřuje. Občas se mnou na jistá choulostivá témata diskutuje. Choulostivé téma nerovná se jen sex, ale i jiné životní události.

Případně ji dám kus přečíst, požádám, aby odstranila různé chyby. Víc očí, víc vidí. Dumám o tom, že až Martin dodělá web, dám tu knihu za malý poplatek ke stažení. Obvykle, jak jsem zjistil, se tohle dělá. Už jsem si stahoval nějaké knihy od různých autorů z jejich webu za poplatek. Sice papírová kniha je papírová kniha, ale i takhle se dá udělat obálka a sazba.

Vytvářet lidské osudy, vymýšlet si, hlídat logiku děje, časovou posloupnost není zas až tak jednoduché. Pochopitelně, baví mě ta mírná složitost, která ve mě vyvolává vzpomínky, záchvaty smíchu i někdy lehkou úzkost, při nepříjemných asociacích, které ten postupně tvořený příběh vyvolává.

Bolí mne v zádech, respektive v kříži. Nejsem zvyklý na bolesti zad a rozhodně ne v téhle intenzitě. Pomalu se rozcvičuji, pomalu se bolest zmenšuje. Inu, roky nikdo nezastaví, ani cvičení, prostě biologické hodiny tikají a tikají. I stárnoucím mladíkům.

Jo, kde jsou ty doby, kdy jsem nyl nad songem: „Stárnoucí mladík.” Bylo mi kolem čtyřiceti, měl jsem poměr se sedmnáctiletou Míšou. Nijak dlouhý, ale rád na ni vzpomínám. Docela jsem si ten vztah užil. Bylo mi celkem jasné, že na dlouhodobý vztah to nebude. Míša měla jiný názor. Ale nakonec se prosadil ten můj.

Opustil jsem ji, po osmi letech jsme se potkali, ale zase jsem se zamiloval do jiné, stejně staré, a ta zas opustila mne. Jmenovala se Dominika. Divoká doba. Tři mladé ženy v mém životě, Markéta, Dominika a Míša. S Markétou jsem byl šest let. Pak mi v telefonním hovoru oznámila konec a zazvonil zvonec a lásce byl konec.

Tak si aspoň v tom románu hraji, tvořím dějiny podle svého. Sem tam láska, sem tam rozchod. Mohu s tím hejbat podle svých představ, ale ony si stejně ty postavy žijí svůj život a najednou zjišťuji, že Tereza je v prostředku knihy trochu jiná, než byla na začátku. Stejně tak Matyáš. Ale dám tomu hepáč. I když ještě nevím v jaké podobě. Byly časy, kdy se za hepáč považovala svatba. To dnes už tak moc neplatí. Mladé dívky ještě občas sní o bílých šatech s vlečkou, ale jsou i takové, co tvrdošíjně prohlašují: Svatbu ne, děti ano. Ale podezírám je, že svatbu by chtěly, tedy to hezké, co s tím je spojeno, ale závazek už nikoliv. Chtějí mít volnou cestu k odchodu.

Na druhou stranu sice ještě nemám vymyšlený konec, ale mám už návrh na obálku. Má láska se trefila do mé představy. Zřejmě asi funguje telepatie. Já si představoval ksichty a ona je bez mého návodu namalovala. A hned se mi ten motiv zalíbil. Jo, dějí se věci mezi nebem a zemí. Za dva dny jsem napsal asi dvacet stránek ve formátu A4. Což si myslím je docela výkon. Vlastně to píši tak, že každou kapitolou bych to mohl ukončit. Zřejmě jsem objevil nový styl psaní. „Nebaví tě psát, ukončíš psaní hned po popisu stěhování. Baví tě psát, napíšeš pokračování.” Kupodivu mám pocit, že mi ty příběhy na sebe nějak navazují.

Překvapuje mě, jak podprahově stejně dokáži udržet linii a děj. Nakonec, on život má sem tam nečekané zákruty a myslím, že se tak dá psát i literatura o tak vážných věcech, jako je láska a sex. Vážná témata láska, sex bezesporu jsou, ale myslím, že si jich každý člověk může docela příjemně užít. Jo jo.

Stárnoucí mladík
a dívka, kterou svádí, ta spíš tuší, než ví, že je to stárnoucí mladík, co chtěl by žít, jak žil dřív.

Kdo nezpívá, nemodlí se netancuje, ošidí se!!!

Dorazil jsem domu, najedl a nasadil trochu bigbítu při pátku. Respektive znovu jsem si poslech kapelu „Citron.” Neškodný název, tvrdý bigbít.

Jo bigbít, ten mě provází celý život. Bigbít a rokenrol. Při bigbítu jsem se zamilovával, při bigbítu snil. Muzika má tu schopnost, že rozněcuje emoce, povzbuzuje fantasii, má schopnost rozvášnit, okouzlit, uklidnit. Miluji-li dámu a chci aby tomu věřila, pošlu ji píseň. Umí-li kdo zpívat, zazpívá a holky jdou do vrtule.

Tak to v tom světě chodí. V blázinci každé ráno na komunitě se zpívá. Cokoliv. Musím říci, že většinou zpívám s nadšením, ač naprosto neumím. Vždy mi zpěv vylepší náladu. Kdo zpívá, netrápí se. Aspoň ne tolik, kolik by mohl.

Jako mladý kluci jsme s mým kamarádem Zdeňkem chodívali často pěšky na chatu buď do Kamenické Stráně, nebo Hřenska, kde bylo tehdy turistů minimum, a celou cestu jsme zpívali. Nikdy nám písničky nechyběly, vždy bylo co zpívat. Třeba tuhle: a v té mořské dálině, zmizel parník v hlubině, jen tři malé citronky zůstaly plavat na hladině…rýbaraba rýbaraba rýbaraba čuču, rýbaraba rýbaraba rýbaraba čuču, zůstaly plavat na hladině. Jeden praví přátelé, netvařte se tak kysele, vždyť je to přeci veselé, že nám patří moře celé…

Má ta píseň smutný konec, co jsem poslouchal na YouTube, tak to bylo takové ušlechtilé, my jsme ten konec se Zdeňkem vylepšili. …dopluly, dopluly, kdo to ví, dopluly na ostrov korálový, tam žila stará babizna, jménem Mořská Kravizna, sežrala citronky i s kůrou, a tak končím tu baladu svou… rýbaraba rýbaraba rýbaraba čuču…

A jda takhle podle kanálu Kennet & Avon, z Bristolu do Londýna, zpívaje dost nahlas Citronky, ozvalo se z lodi kolem proplouvající. „Neřvi, víme, že to s nima blbě dopadne.” Zastavili, přiklapli k hrázi, dva Češi a nějací Angličané. Dali jsme řeč, kafe, Angličanům tu skvělou píseň přeložili a zazpívali a rozešli jsme se v klidu a míru a citronky se pohupovaly dál na hladině.

Z toho plyne, že zpívat se vyplatí, tak jako tak. Pater Jančík říkal, že kdo zpívá, ten se modlí a hned se modlí dvakrát. Něco na tom bude. Modlení uklidňuje, to mám vyzkoušené a modlit se, přitom zpívat, pokud se to umí, je krásné. Gregoriánské chorály, nebo liturgie východní Církve, nemá chybu. Poslouchám a cítím, jak všechno zlé jde pryč. Hospodi pomiluj, slava Bože těbje slava, svjatyj Bože, svjatyj krepkij, svjatyj bezsměrtnyj pomiluj nas… Staroslověnsky to zní úžasně.

Modlitba má svou sílu i smysl a význam. Lidé mnohdy se modlí, aniž by byli ochotni předtím připustit tu skutečnost, že by se modlit mohli. Jak známo, když je nejhůř, přileze se ke křížku. A to je dobře.  A když se zpívá, tak samotný zpěv má neskutečnou sílu a dopad na psychiku. Občas je dobré se obrátit k něčemu vyššímu a většímu, než jsme my sami. Tohle se mi líbí třeba na chasidismu, jak se Židé chasidé modlí jakoby celým tělem. Prožívají zpěv i modlitbu i pohyb Zpěv, tanec, modlitba, tohle patří k člověku odedávna a kdo nezpívá, nemodlí se a netancuje, ošidí se. Patří to do každého náboženství a není to hřích! Stejně jako láska.  Jo jo.

Liturgie sv.Jana Zlatoústého

Zaklínat se nedám

Dostal jsem hezký mail od své bývalé kolegyně, Ivany Sovišové, scénáristky z České televize. Spolupracovali jsme spolu dlouho, mám důvod si ji vážit, proto jsem ji poslal pár textů k nové divadelní hře, kterou hodlám brzy uvést.

Ivana mi napsala toto:
Jane! Hooodně se stydím, že píšu až teď, ale nezapomněla jsem a napsat to musím, protože: je to pěkný, chlapský, zase Vás v tom cítím, syrové i sladkobolné, naléhavé, úvody jsou skvělé!!! V nich je tajemství, atmosféra, vzbuzují zvědavost, jak to bude dál. Závěr: … se zloději nekamarádím – působivý!
Fakt jste talent!!!
Prosím, napište mi, kdy a kde to hrajete, ráda bych se přišla podívat.
Pozdravuji a přeji pěkný večer.
Ivana

Zveřejnil jsem ten mail, protože mi udělal radost. Ivana moc takovými slovy neplýtvá. Na to jsme toho spolu napsali hodně, aby mi nedokázala říct: „tohle nechci, tohle neberu, umíte to líp a jinak.” Takže jak mi udělala radost, tak mne hned zarmoutila, sdělil jsem jí datum, kdy hrajeme a dostal jsem následující odpověď:
Ach jo, jsem ve Valticích celý víkend na semináři. Nevím, proč mi Vaše představení nejsou souzena… Tak třeba jindy… I.
Nedá se nic dělat, třeba to vyjde jindy.

Divadelní soubor vystupující pod názvem „Nejlepší a nejskromnější” se tedy bude připravovat dál pilně a neomylně, jak se zpívá v oné slavné koledě z Rybově mši vánoční a Ivana si holt počká. Rád vzpomínám na ty časy, co jsme spolu psali, hádali se u toho, abychom konečně došli k nějakému kompromisu, protože jsem třeba řekl: Takhle šífr nemluví, takhle nemluví ani feťák,… Klidně opáčila, tak ty dialogy upravte sám. A já je upravil a byli jsme spokojeni oba. Pouze herci s tím měli problém, protože si chtěli upravovat dialogy, ale já jim to nedovolil. Byla to krásná práce.

Pamatuji, jak jsem měl schůzku v ČT kvůli jednomu pořadu s režisérem Olmerem, a on mi tam začal vykládat, že u nás nikdo neumí napsat dialogy. Jsem mu drze řekl. „Pane Olmere, já je umím!” Já naprosto neznámý člověk a on v pozici matadora, co celý život točí filmy. Inu, drzost mi v životě nikdy nechyběla. Ale Ivana se mne tehdy zastala, potvrdila mé „kasání.”

Nakonec, bejt chudej, malej a ještě k tomu uťápnutej, to snad na mě Pán Bůh nežádá. Konec konců mindráky jsem nechával velkejm klukům. Ti většinou o sobě stále pochybovali. V tomhle songu je to jasně vysvětleno: Malý chlap Je to jeden z mých oblíbených.

Výškou nijak neoplývám, necelých 170cm, což není skutečně nijak impozantní vzrůst, ale kupodivu, nikdy jsem tímhle mindrákem netrpěl. I když se mi ho mnozí pokusili podstrčit. Ale nedal jsem se zaklít. To je nejhorší, co člověk může pro sebe udělat, že podlehne zaklínání těch druhých. Jako dítě ulice, co muselo v pouličních bitvách uhájit svou nezávislost, jsem tohle pochopil dost brzo.

Nejhorší je nechat si nahnat strach tím, že někdo pochybuje o vašich schopnostech, třeba jen kvůli vzrůstu. Viděl jsem v životě hodně chlapů, ale těch skutečně sebevědomých, co si byli sebe vědomi, svých možností a zároveň limitů, těch jsem zas až tolik nepotkal. Bez ohledu na vzrůst. Buď měli nadměrné „sebevědomí“, nebo minimální. Bez ohledu na své schopnosti. Podle toho to s nimi v životě dopadlo.

Lidé si mnohdy pletou skromnost s mindrákem. Znám dost skromných lidí, kteří mají skutečné sebevědomí a znám ještě více lidí, kteří mají mindrák, a ten mindrák vydávají za ctnost. Drží se zpátky, protože si netroufnou a nemají rádi ty, kteří si troufnou a mnohdy těm, co si troufnou, ti s mindrákem se snaží podsunout, neomalenost, vlezlost, bezohlednost atd. Ti, co se bojí, závidí těm, co se nebojí, a pokoušejí se je mnohdy celkem nevybíravě dehonestovat. Pochopitelně málokdy tváří v tvář a pokud ano, tak jen v bezpečí nějaké skupiny jim podobných.

Jaro je konečně tady, slunce svítí a budu se připravovat na nějakou pěší dovolenou. Ještě to letos zkusím, abych zjistil, kam mě ty staré kosti donesou. Pomalu, bez kalupu a uvidí se. Nakonec, autem, autobusem, vlakem se domu mohu vrátit vždycky. A Ivano, ještě jednou dík. Opravdu jste mi udělala radost. Jo jo.

Přísloví nekecá

Čas od času, nemaje nic lepšího na práci si hraji s PC. V poslední době se trápím textovým editorem, který je v mém novém redakčním systému.

Redakční systém jsme z Martinem změnili, jenže jak už to bývá, každá změna je sice k lepšímu. Aspoň tak jsme dnes o tom mluvili na dvou skupinách. Pravda ty změny, o kterých se na skupinách mluvilo, se týkaly žen. Nikoliv textových editorů.

Jak jsem zjistil, změnit editor v redakčním systému je náročnější, než změnit ženu. Zacházet s editorem, není zas až tak jednoduché, musí se vychytat takovému editoru všechny mouchy, co jen takový editor má. Ženám mouchy chlap nevychytá. S těmi se na rozdíl od editoru dá naučit žít. Ženám toho také prominu více.

Ale osobně jsem měl to štěstí, že na rozdíl editoru, ta změna ženy byla vždy zábavnější. Méně jsem se u té změny rozčiloval. Aspoň zpočátku Ale nemůže mít člověk všechno krásné a jednoduché. Ani u žen ani editoru.

Nakonec, když vše Martin zprovoznil, mírně jsem upravil svůj konfigurační soubor jak na VIM, tak Emacs, což jsou textové editory, v kterých píši, neb mě všechny wysiwyg editory neberou. Napíši v Emacsu, zkopíruji do wysiwyg editoru. Ty nemám rád, maximálně do nich kopíruji napsané v těch dvou výše uvedených editorů. Škoda, že takhle nejde kopírovat změna konfigurace do libovolné ženy.

Jeden by si napsal konfiguraci ženy s dobrými vlastnostmi a vždy ráno při probuzení by konfigurace u libovolné lásky naběhla a člověk by věděl, co ho čeká, když otevře oči. Mohl by zároveň onen konfigurační soubor, nebo skript ladit. Přidávat funkce.

Kolik času by se tím ušetřilo. Řekl bych: „Chci zelňačku!” Za půl hodiny by kouřila na stole, aniž by následoval návrh, že bych mohl třeba chtít škubánky. Ne že bych měl něco proti škubánkům, nakonec už je to dávno, co mi je moje matka vařila. Ona je měla ráda. Já její nadšení pro škubánky nesdílel, ale naučil jsem se jíst, co je, ne co bych si přál.

Mělo to tu výhodu, že pak mne všechny ženy milovaly, neb jsem jedl všechno bez odmlouvání. A moc jsem si neporoučel, ale dnes jsem tak zasnil. „Napíšeš konfiguraci, je zelňačka, Napíšeš řízky, jsou řízky, jdeš nakupovat, žena ví, co má koupit, nebloumá krámem s ustaraným výrazem, co ještě nemá.” V opačném případě chlap za ní s rukama v kapsách nebo opíraje se o vozik, aby tou nudou neupadl, protože cokoliv navrhne, je třikrát promyšleno a probráno. Podobné jako na poradě, kde je šéfová žena a většinu týmu tvoří ženy.

Tak třeba až se znovu narodím. Nebo na věčnosti. Bude tohle možné a bude to fungovat. Budou krámy, kde ženy nezabloudí, nezadumají se, jestli mají koupit tohle balení bílé rýže, nebo tamto, chuťově je to sice stejné: „Ale ten obal je rozkošný a podívej se jak blbě vypadá tenhle.” Jo porada a nákup v přítomnosti žen, nudu nezaručuje. Napětí a vzruchu jak v americkém akčním filmu. Tedy pro ženy.

Dnes na poradě byla řešena děsně důležitá otázka. Nové pracovní oblečení pro personál. Byla jakási modní přehlídka, kde se mělo za pomoci personálu připomínkovat, co ano a co ne. Naštěstí jsem měl program s pacienty a tedy jsem byl návštěvy modní přehlídky zproštěn. Paní primářka s vedoucí lékařkou tuhle závažnou otázku tykající se barvy, střihu a dalších atributů pracovního oděvu opravdu prožívaly. Nemohu tvrdit, že jsem s nimi sdílel stejné nadšení.

Tuhle část porady jsem s přehledem a bez námahy vypnul. 24 let chodím po blázinci v civilu. Taky dobrý. Jen jsem sledoval nelíčenou radost z debaty, kterou na toto téma vedla ženská část týmu. Jako odbornic si jak primářky, tak vedoucí lékařky mohu vážit. Dokonce s nimi myslím v oblasti psychoterapie držím krok. Ale co se módy pracovního oděvu, jsem za nimi daleko za horizontem.

Jestli mne něco na pracovním oděvu zajímá, tak jestli něco vydrží, dá se dobře prát a střih a barva jsou mi šumák. Ideální pracovním oděvem byly u plavby manšestráky, bunda a kalhoty, co jsme fasovali a zmijovka k tomu. Hřály a pokud bylo vedro, stejně jsme po lodi chodili v trenkách a pantoflích, či teniskách. Manšestráky jsem pral tím způsobem, že jsem si do ajmru, tedy kýblu, rozdělal prášek a trochu strouhaného mýdla, neboli sajf.

Uvázal na šmajsku obleč,(šmajska = vrhací lano) trochu nechal vytlouct ve vodě, pokud jsem pral za jízdy. Vytáhl, štuprem vydrhl. (Šrupr = kartáč na holi,) zase nechal vymáchat a dal sušit. A bylo. Manšestráky jsem ani nenosil domu prát. Neb bych šmírem ucpal pračku. Jo, tomu se říká pracovní oděv. „Tři sta let” stejná móda, žádný vymejšlení.

Změny jsou čas od času dobrý, ale zas na druhou stranu, některý věci, jako editory, pracovní oděv, stravovací návyky, není nutné, dokonce ani radno, zas až tak často měnit. Přísloví říká: Nekopej novou studnu, když je ve starý dost vody. Přísloví nekecá. Jo jo.

Prokrastinace, nechci být lepší, až budu nejlepší

Dal jsem dnes na FB, jedno ze svých zásadních životních prohlášení, kteréhož se dlouhodobě držím.

 

Jsem líný a jsem na to hrdý. Ať žije prokrastinace! Mé chyby jsou jen mé chyby a musím s nimi žít jen já sám.

 

Co je prokrastinace si každý najde sám, google.cz mu v tom pomůže. Osobně mě „dojímají” všechny ty návody, jak být lepší, ještě lepší až budu nejlepší. Si tak říkám, budou-li všichni nejlepší, jak se nám asi bude žít? Tedy nejlepší podle všech těch koučů, co nás hodlají vést k dokonalosti, zvýšenému výkonu a k co možná nejlepšímu uplatnění na trhu práce. Tedy mi z toho vychází, jak být co nejlepší podle představ svého zaměstnavatele.

 

Nepochybně je dobré, když se lidé dohodnou a dokáží si vyhovět. Umí spolupracovat a mít radost z vykonané práce. Ale plnit veškeré představy svého zaměstnavatele, nemít možnost pracovat podle své metodiky, to bych měl asi dost velký problém. Nic, nebudu tu řešit problémy. Problémy nechám prokrastinačním koučům.

 

V rámci prokrastinace, tedy srozumitelně řečeno, byl jsem jsem líný vystoupit na Smíchově z 12, tak jsem jel až na Vltavskou tramvají. Měl jsem čas, spočítal jsem si, že stíhám časný ranní nástup do blázince. Tam mám být každé pondělí, pokud nemám chorobu, či dovolenou v 11 hod. Koukal jsem po holkách, jelo jich pěkných docela dost. Psal jsem své lásce, že mi může zamávat z terasy Orka, kde má ateliér. Nestihla to.

 

Třeba jindy. Nakonec má dávat pozor, pořídit si kvalitní dalekohled, aby rozeznala čísla tramvají a ksichty osob z nich vystupující. Takhle se vymlouvala, že si upozorňující SMS, přečetla pozdě. No nic, připravila se svou nepozorností o možnost mi zamávat.

 

Jo, kde jsou ty časy, kdy si lidé mávali, kapesníky bíle svírali. Si tak říkám, jestli by měla kapesní. Aby to bylo stylové, jako za starých časů, kdy básníci básně v tomto duchu psali. sbohem a šáteček, chcem-li se setkati, nelučme se radš tedy. Psával Nezval. Jo, lidé svírali kapsní, mávali, slzy stírali, klobouky snímali.

 

Krásně je to vidět ve starých dokumentech. Kde dneska někdo svírá kapsník bílý, či klobouk vyhazuje nadšením do vzduch. Ani ho lotři nesejmou, když k nim přistoupí dáma a podá jim ruku. Natož, když vejdou do místnosti. Klobouk ani čepici nesejmou v kostele a v divadle. Zřejmě jim to nikdo neřekl. Asi v rámci genderové rovnosti. Když dáma v kostele nesundá klobouk, buran taky ne. Nakonec, co bych tak mohl chtít v zemi, kde president málem blije na korunovační klenoty a hůlkou ukazuje premiérovi, kde je ho místo.

 

Můj táta byl opilec, ale věděl, co se sluší a patří. Nebyl věřící, ale když jsme se šli ve Staré Boleslavi podívat na místo, kde zabil Boleslav Václava, kostel byl otevřený, měl jsem na hlavě čepici, vlez sem tam tak mi jednu vrazil, že jsem druhou málem chytil o zem. Pravil: „seš v kostele blbče.” Sem v těch čtrnácti moc nechápal, proč si mám v kostele sundat čepici, ale pamatuji si dodnes, že v kostele se klobouk, nebo čepice na hlavě nenosí. Že to dělají jen burani, co nemají úctu k náboženství a víře druhých.

 

Nepochybuji, že se najde „mudrc”, který mi bude chtít vysvětlit, že jeho něčí náboženství a víra nebere, ovšem je pak v mých očích pouhopouhý buran. S burany nediskutuji. Burany ignoruji. Burani na nic neberou zřetel. Tak už to bývá. Podobné tomu, když mi někdo v diskusi, ač mě nikdy neviděl, nezná, bezostyšně tyká. Má za to, že na internetu si prostě všichni tykají. Takové lidi prostě a jednoduše mažu. Můžou si jít stěžovat kam chtějí. Ani se s nimi nedohaduji.

 

Tak, půjdu něco dělat. Práce sice není zajíc, neuteče, ale sem tam je dobré se něčemu pracovnímu věnovat. Prý práce šlechtí. A jestli za práci i platí, pak je to krásné. Jo jo.

Ani toho Pána Boha k trestání nepotřebují

Časopis Respekt nijak zvlášť nemusím. Je na mě příliš intelektuální a já jsem jinak prosťáček Boží, ale čas od času se do zorného pole mé pozornosti, něco z něj přeci jen dostane.

 

Když jsem ten článek dočetl: Tady kliknout zamyslel jsem se. A musel jsem v mnohém souhlasit. Ano, pokud vezmu sebe sama jako příklad, pak musím říci, že život trávím vlastně ve hrách.

 

Většinu svého volného času trávím hraním. Hraji si na čtenáře, hraji si s počítačem, hraji si s texty, které píši. Že by má činnost nějak přispívala ke zlepšení stavu světa, se opravdu nedá říci. Možná ho zas až tolik svou činností nekazím. Možná.

 

Nakonec i povolání, které vykonávám mi v mnohém připomíná virtuální realitu, protože jsem odkázaný na líčení většinou jedné strany, kde pak hledáme společně nějaké východisko ze situace, ve které jsou.

 

Ano, my křesťané věříme, že určitý způsob chování nám zajistí nebe. Nebe podle našich představ, protože ať dělám, co dělám nikde jsem nenašel věrohodné líčení poměrů v nebi. Všechno jsou to buď vidění mystiků, svědectví proroků. Ale jak to nebe fakt vypadá, jsem nikde přesně nenašel.

 

Jsou různé názory o tom, co bude po smrti. Každá ta víra učí něco jiného. Ale dá se říci, že ty velká náboženství, Judaismus, křesťanství a islám, se shodují na tom, že spravedlivé čeká odměna, hříšníky trest. V křesťanství známe sedm smrtelných hříchů: „Pýcha, lakomství, obžerství, závist, hněv, smilstvo, lenost.” Jo, jsou to ty smrtelné, co nás provázení celoživotně. Bůh miluje hříšníka, ale nemiluje hřích. Praví Písmo Svaté.

 

Z toho důvodu je mnoho hříšníků, kteří doufají, že jim sem tam nějaký ten sladký hříšek bude odpuštěn. A že pokud se budou řádně kát a litovat, bude jim odpuštěno vše. To je ta otázka jak to je. Několikrát jsem s různými křesťankami diskutoval na téma, jestli, když se vdaná žena, ženatý muž zamiluje, jestli jim nebude odpuštěno pro tu lásku k tomu druhému. Prý ne, pravily. Přesto se mnou leckteré zhřešily.

 

Mám s tímhle vážně problém. Pamatuji na jednu, která, když se mnou už po několikáté zhřešila, tak na konci milování pravila. „To přeci nemůže být ani hřích, když je ta láska tak krásná.” Zaujalo mne to. Marika se jmenovala. Musím říci, že od té doby mi tahle její věta vytanula mnohokrát.

 

Ano, Židé znají institut rozvodu. Jak to mají muslimové, nevím, pravoslavní ti také připouštějí rozvod. Asi to nebude jednoduchá procedura. On ani civilní rozvod z psychického hlediska není nic jednoduchého. Takže když se někdo rozvádí kvůlivá nevěře, tak ten trest si užije už tady na zemi, neřkuli po smrti. Jo, on ten život není jednoduchý, když si ho člověk chce užít a má přitom na mysli těch sedm smrtelných hříchů. Jde mi to ztuha.

 

Písmo ledacos napoví, ale na druhou stranu, nechává člověka mnohdy velmi tápat. A nebo neumím správně číst a správně poslouchat. Je to opravdu hřích k zatracení, když se vdaná žena zamiluje? Jistě, odnese to vždy ten chlap, co si ji vzal. Pamatuji několik takových „spravedlivých sudiček”, co vždy měly odpověď, na provinění těch žen, aby je je mnohdy po vynesení rozsudku nad hříšníci, postihlo totéž.

 

Ty pak zíraly. Stejně tak pamatuji několik kněží, co plamenném kázání proti smilstvu, se pak v klidu vyspali s farnicí. Či odešli z kněžské služby a mnohdy i z řádu, kde složili svaté sliby. Bylo zajímavé poslouchat jejich racionalizace. Lítosti a pokání tam bylo pramálo. Jsem si říkal, čemu vlastně věřili?

 

Jo, ono zaujmout spravedlivý postoj je docela snadné. Mnohem snadnější, než v tom spravedlivém postoji setrvat. Ono darmo není psáno. „Nesuďte a nebudete souzeni!” To jsou ty pasáže, které mne tak nějak naplňují vírou, že Pán Bůh není troškař, který každý přestupek trestá pekelnými tresty.

 

Vždy opakuji slova Jirky Růžičky, těm, co se zamilují, tam, kde to není zrovna výhodné. „Nelze se nezamilovat.” Ano láska člověka postihne, pokud není psychopat, který s nikým necítí a nesoucítí. A je otázkou, jestli je výhoda být nikoho nemilujícím psychopatem, nebo člověkem, co podlehne touze, citu, vůni, protože si zrovna nemůže pomoci.

 

Jak říkám, obvykle ten trest, pokud ona láska překročí jistou hranici přijde. Tady na zemi a od člověka, nebo lidí. Ani toho Pána Boha k tomu trestání nepotřebují. Pár takových trestů jsem zažil. Bohužel, většinou jsem si myslel a dodnes si myslím, že ta láska  za to stála. Ta láska a milování s tím spojené. A suďte mne! Jo jo. 🙂