Podzim podzim přichází

Podzim přichází a s ním i podzimní počasí a smutky. Oznámila mi má
sestra, že zemřel její první muž, táta jediné mé neteře. Tak už to v
životě chodí. Rodíme se, umíráme.

Neviděl jsem Jožku asi pět a čtyřicet let. Naposledy, když jsem je
byl navštívit v Rýmařově, kde tehdy jako mladí manželé bydleli. Pak
už se sním po rozvodu stýkala pravidelně jen neteř. Naštěstí se nezřekla ani
ona jeho, ani on ji. Tak, pokoj jeho duši a světlo Věčné ať mu
svítí. Amen.

Měla neteř aspoň tátu a byla ušetřena osudu dítěte bez otce. Jak je
dnes, mnohdy častěji, než je zdrávo, zvykem. Děti jsou bez otce a
nikomu to nepřijde divné. Hlavně ne matkám, které mají potřebu si
vyřídit s otci svůj mindrák z nepovedeného manželství. Případně
otcové, co se rozvedou, ztratí se a zapomenou na své děti. O
matkách, co si pořídí děti a otce nedají ani napsat do rodného listu
dítěte ani nemluvím. To už je zcela jiná kapitola.

Život není divadlo, kde se napíše scénář, když se nehodí, upraví
se a hra jede dál. Občas v životě mnohé nemáme ve své moci a musíme
se jen smířit s danou situací. Smířit se, je pro mnohé sprosté
slovo. Nechtějí se smířit se stárnutím, s vlastní smrtelností,
doufají, že život nějak oblafnou. S jistotou se dá říci, že
neoblafnou. Stáří zaklepe na dveře a žádná plastika ani řeči o
nestárnutí s tím nic nenadělají.

Podobné je to s koncem lásky, volebními výsledky, nebo
počasím. Naše lásky nám zamávají, hledají si jiné objekty k milování
a my si tak můžeme leda zazpívat: na shledanou krokodýle,
na shledanou kajmane, žádná láska není věčná, každá jednou
pomine.
Volební výsledky jsou takové jaké jsou a jen
revoluce může změnit situaci. Bohužel revoluce většinou nic dobrého
nepřinášejí. Aspoň ne v politice.

Zestárneme, máme pocit, že to bylo všechno včera o ono je to
čtyřicet sedm let, co má sestra, jako skoro osmnáctiletá,
vdávala. Neteř se také jako osmnáctiletá vdávala. (Po kom ty děti
jsou?) Aby se má sestra v sedm a třiceti stala babičkou. Dnes se
třiceti sedmileté ženy stávají poprvé matkami. Mnohé mají pocit, že
ještě příliš brzo. I takové věci se dějí.

Čtu si úvahy povolební. Zdá se, že si mnozí ještě nestačili
uvědomit, že volby proběhly jak proběhly, národ, tedy část národa si
vybral, tedy národ bude mít jen, co si zaslouží. Počkáme na věci
příští. Nikdo nevíme, co bude, kam se věci hnou. Také jsem si přál
jiný výsledek. Je takový jaký je. Často říkám klientům. „Můžu
si myslet, že vím jak něco dopadne, ale jsou to pořád jen neověřená
proroctví.” Bible říká: Nevíme dne ani hodiny.
Nevíme.

Sleduji vyjádření politiků, čekám s čím kdo přijde, stejně mi nic
jiného momentálně nezbývá. A co bude za čtyři roky. Vždyť netuším,
co opravdu bude za čtyři dny, nebo hodiny. Šel jsem kdysi do práce,
v roce 1991, natíral jsem zrovna dveře u farního kostela
sv.Františka, kam za mnou přišel tehdejší vedoucí severočeské
krajské kanceláře KDU-ČSL Jirka Záruba a nabídl mi post vedoucího
okresní kanceláře KDU-ČSL.

Ráno jsem byl živnostník, co se po odchodu od plavby živil
opravami bytového fondu, odpoledne jsem byl vedoucím v politické
straně. Jako vedoucí okresní kanceláře jsem se ovšem stejně musel
živit i prací, neb plat byl fakt mizerný. Titul byl honosný. Vydržel
jsem v politice dva roky, než jsem zjistil, že politika pro mne
není.

Byl jsem v životě ledasčím. Nenudil jsem se. Ani dnes se nenudím,
práce hodně, zábavy také dost, ale co bud, nebo nebude, to opravdu
nevím. naučil jsem se čekat, občas tomu osudu napomoci, ale ono
napomáhání jde jen někdy. V živtě podobně jako na lodi. DFokud
fungují stroje a kormidlo, dá se říci, že má tu loď člověk pod
kontrolou.

Ale počasí a stav vody v žádném případě. Párkrát jsem
stál, jak jsme říkali: Zimu, nebo malou vodu, někde v přístavu a
mohl jsem akorát čekat, až zima povolí, ledy roztají a nebo
dostatečně naprší aby se dalo plavit.

Plavci měli pořekadlo. Málo zmohu proti Bohu. Tohle
opakovali i kovaní bolševici. Těch sice moc nebylo, ale i ti peníz
sv:Vojtěchovi stojícím nad Dolním Žlebem vždy hodili. Aby je cestou
ochraňoval a dal jim vydělat. Naposledy jsem cestoval kolem něj v
roce 2014 cestou podle Labe do Hamburku. Šel jsem pěšky po
cyklistické stezce vedoucí z Krkonoš až do Hamburku. Tak jsem také
hodil peníz do vody, aby mě ochraňoval. Pochopitelně připojil i
modlitbu.

Do Hamburku jsem nedošel, už mi to tak nešlapalo, jak jsem
doufal, ale i tak cesta podle vody to byla hezká. Tak trochu jsem se
vrátil do mládí. Na Labi sice lodí minimálně, ani jsem netušil jak
velký úpadek plavba prodělala. Když jsem odcházel, zdálo se, že
„šífort navždy!” Jak je vidět, mýlil jsem se. A nejen
já. Šífort jen občas a málo. Jo, kdo co může říct, že bude? Jo
jo.

Život píše těžké kýče

Volby za námi, běžný život před námi. Tedy je čas připomenout, že divadelní skupina „Nejlepší a nejskromnější” již mám čest vést, zásobovat svými texty a nutit herce aby uměli texty zpaměti. Nezahálí.

Přepracoval jsem pásmo textů se kterým jsme vystupovali v červnu letošního roku pod názvem: „Bližního svého” s podtitulem „Leporelo lásek končících a někdy začínajících.” Tomáš Karger přijal mou nabídku zopakovat společné vystoupení z kavárny Samsa, které jsme spolu a s paní Marcelou Holubcovou úspěchem předvedli v roce 2013 Místo Marcely bude Zuzana Kaifoszová. Takže Leporelo doplníme tímto o nový rozměr.

Jak je vidět soubor má tradici, prošlo jím dost lidí, kteří hráli v jednotlivých kusech, co jsem pro soubor napsal. První byl „Fagot a Yesterday.” Druhým byl opravdu velké představení, kde vystupovalo 24 herců: „Týpek a Jolana.” Třetím byl dvojkus „Náplast a převozník”, k tomu asi mě nejmilejší kousek, „Dopisy z minulosti” a poslední výše zmíněné Leporelo.

Většina souboru jsou lidé, co navštěvují mé terapeutické skupiny, zabývající se terapií závislosti. Většina, nikoliv však všichni. Zkoušíme po bytech, případně v různých terapeutických centrech. Bavíme se náramně, lidé přicházejí, hlavně ženy, neb některé přijdou díky souboru do jiného stavu, setkají se, zamilují, otěhotní a na konec bude svatba. No, co lepšího si mladá žena může přát? Případně mladý muž.

Tedy svatba bude zatím jen jedna, příští měsíc. Členky souboru pochopitelně mají s nevěstou těžkou koalici, nevěsta samotná vystoupí v leporelu, asi pro nějaký čas naposled, neb ji starost o dítě zřejmě nějaký čas zabrání v hraní. Ale je to krásný romantický životní příběh, který kdybych místo do blogu napsal jako divadelní hru, byl bych podezírán z těžkého kýče.

Leč život píše „těžké kýče” a neptá se zda se nám to líbí, či nelíbí. Lidé se potkávají, hrají spolu a najednou přijdou, že se budou brát. Jako terapeut, ač jsem nic takového nezamýšlel, jsem zjistil, že soubor slouží něco jako klub pro lidi, kteří se vrací do života. A mám z toho radost. Podporují nás lidé, kteří by mohli věnovat své peníze na své zájmy, ale oni je věnují nám, abychom mohli hrát a nemuseli se ptát zda máme na nájem divadla, či nikoliv. Ať se jedná o našeho stálého mecenáše pana Jiřího Hanauska, či Václava Kopfa.

Nesmím zapomenout na majitele kavárny Liberál pana Jakuba Štorka. Ten poskytl prostor a podpořil nás tím, že nic nechtěl. Byl udiven tím, že po dvě představení bylo plno. Nakonec, plno jsme měli vždy. Hrajeme dvakrát, třikrát za rok. Na amatéry, co skoro rok co rok zkouší novou hru v podmínkách velmi spartánských, si myslím, že jsme docela úspěšný soubor.

Momentálně připravované pásmo, umožní každému, kdo v něm vystupuje, hlavní roli. Všichni mají velké role, všichni jsou důležití. Zabývá s vztahy, láskou, životem. Pravda nemohu si neohřát v něm svůj terapeutický kastrůlek, z poloviny se jedná o to, že vztahy v závislosti nejsou černobílé, nejsou jen destruktivní, jsou složité a vlastně velmi zajímavé.

Já osobně preferuji typ terapie závislosti, kde abstinence je podmínkou účasti v terapii, nikoliv cílem a tak vztahy jsou nefrekventovanějším tématem. Část Leporela je věnována potížím takových vztahů, jak se vyvíjejí, jaké způsobují potíže, ale také jak z toho ven. Většina z těch textů je založena na osobní zkušenosti a mají reálný základ.

Tak jsem si tu shrnul ty čtyři roky, co se na stará kolena zabývám amatérským divadlem, psaním her. Celou tu dobu jsem se bavil. Občas se u té zábavy potil, občas byl namíchnutý, když věci nešly, jak měly a dost často měl radost, když se lidé bavili, zamysleli i o hrách diskutovali. Divadlo jsou prkna, co znamenají svět. A v tom světě se pohybuji docela rád. Jo jo.

PS: Jinak hrajeme 4.11 v 18 hodin v kavárně Liberál v Praze Holešovicích.

Odpovědnosti se nevyhneš. Tak či tak

Čtu si na FB, kdo všechno z mých známých byl volit. Osobně půjdu až ráno.
Vezmu jedním vrzem volby i nákup. Obojí je důležité. Nevím jak volby
dopadnou, ale kdybych se neúčastnil, neměl bych ten správný pocit radosti, pokud jsem
se od té „rvačky” distancoval.

Ano, volby je soupeření o moc a jde o to, jestli vyhrají ti, kterým
alespoň trochu věřím, že jsou pro svobodu, což je v tomhle případě podle
mého mínění ODS, nebo místo na tribuně zaberou, ti, co mají jen kecy a jinak
nic. V tomhle případě všechny ty slibotechny, co vědí že slibem nezarmoutíš.
A slíbí mi hory i s horákama. Což je ten zbytek.

Nějakou divnou náhodou jsem si na jednom webu pustil video s presidentem
Zemanem. Jak šel volit. Až jsem se lekl, jak ten člověk zchátral. Tedy
nepřeji nikomu nic takového. Ani presidentovi ne. I když jsem ho nevolil. A
maně mi jdou na mysl verše Charlese Baudelaira v překladu Vítězslava Nezvala:

…lesk jeho génia se zastřel závojem,
a chaos zaplavil jak černá voda Hádu
ten kdysi živý chrám, jenž býval plný řádu,
ten krásný intelekt, jenž míval velkou moc.
Teď rozhostila se v něm dlouhá tichá noc…

Charles Baudelaire: Trest za pýchu.

Asi bych si nepřál být v takové funkci jako president a ukazovat se lidu,
jako člověk, který chátrá na těle i na duchu a ještě se chlubí, že s
alkoholem nepřestal.No, má svůj rozum, snad ví, co dělá. I takový velikán,
Winston Churchill se skoro dostal do podobného stavu, ale až po osmdesátce.
Také na něj musel být smutný pohled. Bohužel, nikdo nevíme, co nás čeká.
Můžeme jen doufat, že budeme ušetřeni.

Jinak jsem dnes zažil něco, co mě víc pobavilo, než namíchlo. Za celý
život, v dobách, kdy jsem se toulal pod širým nebem celé měsíce, mě snad
dvakrát dala včela nebo vosa žihadlo. Dnes v mé kanceláři, v blázinci jsem ho
dostal dvakrát. Dvakrát do levé ruky. Jednou, když jsem mimovolně sáhl pro
mobil a podruhé, když mi do škvíry v gauči, zajel prst. Začaly se mi tam
nějak množit vosy, tedy spíše tam přišly, přezimovat, některé vyčerpáním
padají, ale žihadlo ještě dají.

Přišla mi na mysl analogie se současnou situací. Mnozí, když už jsou v
posledním politickém tažení, aspoň kousnou. Jako ty vosy. Stěžoval jsem si
sestrám, namazaly mi prsty, dostal jsem žihadlo do prsteníku a ukazováčku,
nějakou mastí. Trochu bolest povolila, ale ještě teď v prstech cítím tlak a
mírnou bolest. Jasně, neumírá se na žihadlo, aspoň já ne. Zřejmě nejsem
alergický na vosí žihadla. Prý jsou lidé, co něco takového mohou dost
odnést.

Odvolím, nakoupím a budu sledovat děj. Povolební odpoledne si nemohu
nechat ujít. Rád sleduji ty, buď rozjásané ksichty, nebo ty zklamané, co se
těšili a nic. Doufám, že uvidím víc těch zklamaných, co jsem nevolil.
Nepřeji si neosocialismus v plné parádě, jak mi ho nabízí firma ANO, socani
v oranžovým triku, nebo bolševici, co se cpou třešněmi. plus ty další rychlouskupení,

Měl by jim někdo říct, že moc třešní, rudé vlajky, nebo přílišná zlost, znamená hrozbu průjmu.
Tedy rád bych napsal, že by se už těch svých návrhů měli zesrat, ale jsem ve slušné společnosti,
tak si tu repliku odpustím.

Tedy nejen bolševici, ale i ti další, co nemají program pro něco, ale jen
a jen proti něčemu. Protože mohu být proti něčemu, to je jasné, ale také je
dobré být pro něco. Vyznávám, že jsou v životě dvě důležitá sdělení sobě
samému. Jedno je: Co chci. Druhé: Co
nechci.
Mezi tím rozlišuji a držím se jak jednoho, tak druhého. Pak
člověk žije v rovnováze. Jestli ví jen co chce, tak riskuje, že se dostane
do potíží, neb neb neví, co odmítnout a jestliže ví jen, co nechce, tak nemá
směr a cíl k němuž by se mohl dostat.

Jasně, někdy ani netušíme, kam cesta vede, ale můžeme mít přání, co
chceme nalézt a čemu se chceme, pokud možno vyhnout. Já se tedy chci vyhnout
socialismu libovolného typu. Ani ten švédský mě neláká. Život mne naučil,
od socialismu, co nejdál. Místo socialismu preferuji
křesťanství. Milosrdenství, solidaritu a osobní odpovědnost za svůj
život.
Před Bohem jsme každý odpovědný za své skutky. A před Bohem
jsme si všichni rovní. Chudý, bohatý, mimo vyložených výjimek, všem byl dán
dar rozlišování, toho, co je dobré a co není dobré.

A jak praví moudrost věky prověřená. „Boží mlýny melou. Někdy
pomalu, ale jistě.” A všichni ti, co říkají, že nepůjdou volit, se
rozhodli odpovědně, že nechtějí nést odpovědnost a nechtějí se rozhodnout.
Nemohou se jak vidno té odpovědnosti nijak vyhnout. Ať si ji užijí. Jo jo.

…hej, byl to jen úvod, potíží je průvod, život je bezvadnej pro toho, kdo to s ním umí…

…hůůů, tak už mi nefňukej, že je život divokej, hůůů, tak už mi nefňukej, už nebude jinakej…

Život bez víry, život ve strachu

Dostal jsem velmi zajímavou knížku, jménem:„Zadní vrátka do nebe.
Od Lionela Bluea. Rabín, anglický Žid, který prošel jistou měrou náklonností
k marxismu, jako mnoho jeho souvěrců, aby se z něj stal hluboce věřící.

„Shema Jisrael Adonaj Elohejnu, Adonaj echad.“ „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný.“

Jedna z mých oblíbených modliteb.

Začal jsem ji číst cestou na skupinu v autobusu, kde sice řvaly na celé
kole dvě děti kole dvou tří let, ale tentokrát mne ani nerušily. Autor,
rabín, homosexuál, se tak postupně zabývá životem, jak svým, tak druhých.
Osud židů není nijak veselý, přesto se přistihnu, jak se při čtení
židovských autorů skrytě usmívám. Občas mi pravda, skrytě tečou slzy.

Úsměv mne provázel při čtení této knihy, stejně jako přemýšlení,
kam autor směřuje, co sděluje, jak se vlastně vyrovnává se svým
životem. Jak vidí svět kněží, řeholníků, jejichž svět je mu zřejmě
blízký. Neortodoxní Žid naznačuje své vyrovnávání se sexualitou, která
asi nebyla tak samozřejmá. Být Žid, homosexuál a rabín, není vždy
jednoduché. Znám případy, kde jsou lidé knězi, katolíky a ženatými
muži. Jak tak sleduji, není ten jejich úděl jednoduchý.

Asi je lepší číst takové knihy, než číst různá odhalení z minulosti
lídrů politických stran. Jak říká autor výše uvedené
knihy. „Odhodil jsem asi šest závojů, ten sedmý zůstává pevně
na místě.” Každý máme svá bolavá místa, stejně jako
slepá. Terapeut ledacos vyslechne, a mnohé se nedozví. Jsem
přesvědčený, že dobře jak pro klienta, tak pro terapeuta. Nemusíme vědět všechno. V rámci svého duševního zdraví a zdraví klienta.

U lídrů politických stran hrozí, že se konkurence začne probírat nejen
jejich názory, ale i všemi selháními mládí, vysvědčením na základní
škole a další jiné libůstky. To, že v mládí někdo něčemu věřil, je zajímavé, ale nic to neukazuje na jeho schopnosti.

Letošní volby jsou jako každí volby vypjaté, mnohým jde o mnohé,
některým o vše a podle toho se chovají. V neděli bude jasno, občan
se zařídí, politici začnou vyjednávat a bude občas zajímavé
porovnávat prohlášení před a po volbách. Stejně zajímavé jako sliby
alkoholiků během ústavní léčby o způsobu života po absolvování a
jejich skutečná praxe. Jasně po létech praxe v blázinci jsem už
vyrovnaný muž, který poslouchá, občas něco skeptického směrem k
politikům a momentálním nadšeným abstinentům řekne, leč stále má
víru, že se mezi koukolem, občas pšenice najde.

Bhagavatgíta v jednom překladu z dob totáče, myslím z roku 1976
říká:

Člověk nevědomý, bez víry
a plný pochyb hyne.

Pro pochybovače, není tento,
ani onen svět, není pro něho
štěstí.

Dlouho jsem měl tenhle citát vylepený na zdi. V dobách, kdy jsem
hltal jak hinduistické příběhy a moudrost, současně s buddhismem,
což mi dodnes přijde přirozené i z hlediska křesťanské víry. Mi
ten citát pomáhal pochopit, že bez víry, člověk si nekoupí ani
rohlík. Protože, co kdyby? Jak se mne pokoušel přesvědčit jeden
klient, že když jsou mi lhostejné popisy toho co obsahují sušenky,
tak je mi jedno, jestli je tam arsen, nebo jiné škodlivé látky. Já
jen apriori předpokládám, že sice jsou na světě svině, které chtějí
škodit, ale je jich méně, než se podle novin a šťouralů v osobním
životě zdá.

Demagogie, kterou někdy někteří lidé používají v diskusi, mne nutí
si dávat pozor. Jak na ty svině, tak na ty demagogy, abych neupadl
do té nekonečné nevíry, co mi ani ten onen svět nenabídne. Je
potřeba si dávat pozor, jako si člověk dává pozor na ulici, aby
nešlápl kam nemá, a zároveň aby někoho nesrazil neúmyslně, pokud
pospíchá, třeba pod auto. Pozorní lidé, tak či tak, jsou
oblíbení. Dívají se, vidí a rozlišují.

Navíc, pozorováním se úspěšně brání proti paranoie, která čas od
času v různé míře zachvátí kohokoliv. Vidět ve všech přátele je
blbost a vidět ve všech nepřátele je druhá blbost. Týká se tohle
křesťanů, muslimů, buddhistů a dalších skupin obyvatelstva. Nemůžu
nebrat v úvahu ty mrtvé po celé Evropě, díky islámským fanatikům a
nemůžu nebrat v úvahu tu miliardu dalších muslimů, co vrahy
nejsou.

Pravda díky fanatikům, se jedni od druhých rozlišují hůř, ale jde
to. Musí být člověk víc na pozoru. V Severním Irsku, Irská
republikánská armáda, na katolictví se odvolávající, má také ledacos
na svědomí. S teroristy se nevyjednává, ty se střílejí, s tím měla
zkušenost britská armáda. Čím víc se
teroristů zastřelí, tím lépe se těmi ostatními, můžeme pokusit
domluvit. Pokud se nechtějí po dobrém domluvit, až pak je na řadě
střelba. A dobře mířit.

Demagogové ti nastolí stav, který z hlediska jejich podání, vypadá
jako „Buď a nebo!” V životě málokdy bývá: „Buď a
nebo!” Jak mě život naučil, skoro o všem se do určitého bodu
dá vyjednávat. Od určitého bodu platí: „Ber nebo nech
ležet.” Pak nastane, jako včera situace, kdy jeden klient
nabízené podmínky znovupřijetí do skupiny napřed přijal,pak začal
licitovat. O podmínkách účasti ve skupině zásadně
nediskutuji. Ty jsou dané. Stejně jako jsou dané podmínky
soužití. Ty buď přijmeme, nebo máme problém, který musíme pracně řešit.

Jo už slyším demagogy: „A to si jako mám nechat všechno líbit?”
Jistě, že ne, podmínky se dají dohodnout. Bohužel pro některé jsou dohody nepřijatelné, neb tím trpí prý rozvoj jejich osobnosti. Tímhle argumentují i mnozí rodiče, když údajně nechají své děti vyrůst v osobnosti. Leč většinou z nich vyrostou jen nevychovaní frackové. Pravda, také druh víry. Inu i tu víru je nutné zkoumat. Především svoji vlastní.

Podmínky soužití se mnohým nelíbí, chtějí je měnit ve svůj
prospěch aby nakonec zjistili, že veškerou svou energii věnují
nikoliv na svůj osobní rozvoj, rozvoj země jim svěřené, ale na
udržení statusu quo. Podmínky soužití jsou neúprosné a lidé, co se
je snaží obejít, jsou pod neustálým tlakem. Věří jen sobě, nikomu jinému.

Žijí ve strachu, kdy o svou moc přijdou, nic jiného je nezajímá a jsou mnozí nemocní strachem ze ztráty moci. Tak ať si toho strachu užijí. Jo jo.

Svoboda je jen jedna

Měl jsem včera těžký den. Hlavně pracovně, ale konec dobrý, všechno dobré. Mám už starší „Vivofit.” Zařízení, co měří počet kroků, ušlých kilometrů, čas, spotřebované kalorie atd.

Už vypadalo, že se s ním budu muset rozloučit, neb jsem ztratil USB zařízení, za jehož pomoci jsem synchronizoval přes počítač. Ale. Nakonec jsem si vzpomněl, že kdysi jsem zaslechl, nebo četl, že lze to samé dělat jen přes iPhone. Zamířil jsem na Apple store, stáhl aplikaci, nastavil a hle, už zase mohu synchronizovat a bez výše zmíněného USB.

Mám dost často malé radosti, které mi osvětlují ten do temna jdoucí současný socialistický čas, který nastává pomalu, díky lidem, kteří se o jeho vzrůst starají díky svým narůstajícím požadavkům na kontrolu státu, nad životem občana. Radost, že jsem schopný si poradit, postarat se. Jednoduše mám hlavu na to abych ji používal, nikoliv na zakrytí, aby mi neteklo do krku.

Jsou skupiny lidí, kteří moc svou hlavu nepoužívají, díky tomu jsou plni obav o své zdraví, bezpečí, že jsou ochotni udělat ze života peklo těm, kteří jejích obavy a neschopnost nesdílí. Někde se něco šustne a oni okamžitě se požadují zákon. Zákon, který v konečném důsledku slouží jako bič na kohokoliv. Od podrobného popisu obsahu potravin, až po zajišťovací zákon, který slouží jako znárodňovací dekret.

A vše je vedeno dobrými úmysly, pramenící z obav o zdraví a bezpečnost jednotlivých lidí. Či aby stát měl dost peněz na rozhazovaní. Takže pokud jsem vlastní hlavou objevil možnost, která mi ulehčí život, mám radost.

Vlastně celý život jsem se spoléhal ve valné části na sebe. Pokud jsem měl zdravotní potíže, které vyžadovaly nějakou dietní úpravu, byl jsem schopný si zařídit její dodržování. Vůbec nepodceňuji své spoluobčany, kteří když se dostanou do obtížné situace, z většiny dokáží vybruslit díky své schopnosti se o sebe postarat. Mají-li chuť si dát tu práci.

A jsem myslím u toho podstatného. Čím víc zákonů, tím menší chuť se starat o sebe, neb přeci je tu někdo, kdo dodržování zákona musí vyžadovat, protože je starost státu, aby tak činil. A pak se najdou mnozí, kteří za peníze daňových poplatníků rádi činí, neb jim onen zákon dává netušené možnosti, jak pod rouškou vyžadování zákona ty druhé kolem sebe buzerovat.

A ti, co měli potíže se starat sami o sebe, najednou zjistí, že se o ně starají ti druzí, kteří svou „starost o blaho bližního,” vezmou od podlahy. A ti málo ochotní se starat, mají takové potíže a s nimi mnozí ti, kteří tu starost státu nikdy nevyžadovali, nepotřebovali v tom jedou s nimi a mají potíže, které by nikdy nemuseli řešit, protože se ocitli v „péči” těch, co si dají záležet na udělání potíží všem, co se znelíbí. Totalita a socialismus v praxi.

Zásadně se distancuji od lidí, co se zaštiťují obecným dobrem. Co se ohánějí dobrem mým a pokoušejí se mne přesvědčit, že čím víc zákonů, tím víc bezpečí. Čím déle ten neosocialismus pozoruji, tím víc se ujišťuji, že pokud zasedá parlament, a vydává zákon za zákonem, tak skutečně si není nikdo jistý majetkem a životem. V rámci zákonem stanoveného dobra.

Občas se mě pokoušejí přesvědčit lidé, co se tváří jako zastánci svobodné společnosti, že jejich malé požadavky na to či ono, si zaslouží uzákonění. Těm říkám. „Jestli se neumíš v hospodě zeptat, zda biftek zaprašují moukou, když máš potíže s celiakii, tak jez doma. A pokud neumíš odejít z té hospody, když ti odmítnou dát informaci a jít do jiné, pak máš opravdu problém a potřebuješ opatrovníka.”

Stejně tak, když se ti lidé neumí zastavit na prahu zařízení, kde hraje hudba, která jim nevyhovuje, pak mají skutečně problém. Protože chtějí aby se lidé přizpůsobili jejich požadavkům na správnou kulturu. Nějak nechápou, což je jejich problém, že se nehodlají jednoduše bavit podle jejich představ.

Takové požadavky v rámci požadavku na naši vyšší kulturnost, pochopitelně podle bolševických představ, na nás požadovali bolševici. Děkuji, už jsem bolševickou péči o duši a tělo zažil. Stejně jako nelezu do zakouřených pajzlů, kde rum teče proudem a vzduch je zahuštěn námořnickým slovníkem, vedle kterého je ten dlaždičský slovníkem klášterních chovanek. Tak nepouštím televizní stanici, kde při promítání reklam se občas mihne film, nebo dokument.

Pokud mi takový pajzl, televizní stanice nevyhovuje, neúčastním se. Mám možnost se účastnit, ale nikoliv povinnost. Tahle jednoduchá fakta mnozí nejsou schopni v rámci svého intelektu pochopit. Bohužel. Protože nechápou, je třeba jim trpělivě a důsledně sdělovat, že je vodsud až pocud, pokud ani tohle nechápou, pak je třeba je nechat je projít korektivní zkušeností, že se jim ta chápající většina lidí vyhne. A nenaslouchá jim.

Pochopitelně. V záplavě těch neobolševikých blábolů se občas dobrá myšlenka mihne, ale to je podobné rýžování zlata na libovolném potoce. Tam se taky v těch tunách promytého písku zaleskne šupinka zlata. Otázkou je, zda se vyplatí hrabat se v té hromadě hlušiny, nebo jít kopat na opravdové naleziště. Obávám se, že neobolševismus libovolné barvy, rudé, oranžové, nebo zelené, nebude ten nejlepší životní program pro svobodomyslného člověka.

Prošel jsem několik debat právě na taková témata, co se týče právě těch „štěstí a bezpečí” zaručujících zákonů. Díky těm debatám si stále uvědomuji, jak jsou ty požadavky na jejich plnění, nebezpečné pro osobní svobodu člověka. Mají ti lidé právo na svůj názor, dokonce se mohou pokoušet se ho i prosadit, ale mlčet k tomu nechci. A nebudu. Svoboda je jen jedna. Jo jo.

Rokenrol byla vždy muzikou svobodných lidí a v téhle písni je ve zkratce popsaná skvěle totalita.

…a na uličním výboru, sešla se celá naše ulice, tam napsala se velká petice, to aby každý věděl jaký jsem…to ostatní mi kádrovák, zapíše do mých papírů s Dvořákem prý jsem na štíru, tak aby každý věděl jaký jsem…

Nejsem rád za mudrce

Po dlouhém čase, jsem si nainstaloval Debian. Jednu z nejstarších linuxových distribucí. Můj kamarád Dalibor říká: „Nejlepší”, já si myslím,že: Nejlepší je Slackware! Což dá samozřejmě rozum.

S linuxovými distribucemi je to podobné jako s textovými editory, ženami a politiky. Záleží na tom, na co ji chci. Pokud na nekomplikované používání, zvolím, podobně jako ženu, takovou, která je nenáročná, snadná k provozu a nemá moc zbytečných funkcí. Objevíš, nainstaluješ, v případě ženy pozveš domu a bezproblémově provozuješ. Což je ideál.

Což u Slackware, nebo Debianu, (hodně se to zlepšilo), není zas až tak jednoduché. Instalaci člověk musí umět, nesmí se bát, stejně jako se chlap nebojí komplikovaných žen, počítá s tím, že komplikace byly a budou a na komplikovaných distribucích se člověk nejvíc naučí.

Podobně je tomu tak u komplikovaných žen. Člověk se s nimi nenudí. Ráno řekne: „Večer přijedu.” Večer je tu, žena nikde. Koukám na fotbal, doufám, že ta Slávie konečně dostane világoš, žena nikde a Slávia vyhraje v Karviné dva nula. Smutná historka, by jeden řekl.

Lehce se znepokojím, neb nevím, jestli se jí nenadále vybil mobil, nebo klekl, obojí je při kvalitě jejího prastarého iPhone možné. Případně, jestli ji někdo v ateliéru nepřepadl. Nebo jestli nespí. Zkouším volat, mobil mlčí. Nakonec o půlnoci vidím, jak na FB gratuluje mému vnukovi k narozeninám.

A mě vzápětí píše. Prý: „Napsala jsem ti mail.” Táži se, „Kdy?” „Před půl minutou.” Jasně, klekl jí iPhone. A dodá. „Ještě jsem ten komiks nedodělala, a nevím, kolik mi za to dají.” Stará umělecká píseň. „Tvořím, na peníze se neptám.”

Vždy mne fascinují lidé, kteří penězi neopovrhují, akorát si o ně neumí za práci říct. Dumají, jestli se náhodou neurazí druhá strana, pokud by si řekli moc a jestli nebudou za blbé, pokud si řeknou málo. A netuší, že o penězích se vyjednává hned na začátku. Aby bylo všem stranám zcela jasno.

Povídačky typu: „Nějak se pak dohodneme”, nechávám politikům a zlodějům. Je zcela normální u slušných lidí, že se dohodne cena za práci, třeba předběžná, minimální a pak se může upravovat. Nebaví mne lidé, co mi na otázku: „Co jsem dlužen?” odpoví: „Nevím, nechám to na vás.” To si koledují o to, abych jim řekl: „ Tak fajn, děkuji za námahu. Přijďte zas.” A nedám jim nic. Protože usoudím, že za moc to nestálo.

Asi by se divili. No nic, tak taková je zábava s komplikovanými ženami. Jeden se podobně jako u těch linuxových distribucí typu Debian, Slackware, nenudí. I když ta linuxová distra se při správném nastavení chovají předvídatelně. A dělají s úspěchem, co se jim řekne. Což u komplikovaných žen se nedá předpokládat. Těm se něco řekne a oni něco udělají, ale nikdy ne to, co se jim řekne. Zatím ten Debian dělá, co se mu řekne.

Lidská společnost je založena na vyjednávání. Mezilidském vyjednávání. Což předpokládá jistou míru schopnosti se dotazovat, říkat ne, umět požádat o laskavost, umět unést odmítnutí, umět trvat na svém a nedomnívat se, že když mi druzí lidé říkají, že mají pravdu, že jsou chytřejší než já. Mohou si takovou věc myslet, ale ne vždy je tomu tak.

Já zastávám názor, že člověk, který v dospělosti je schopný se postarat sám o sebe, je pro svou potřebu chytrý docela dost. A nemusí mít nutně IQ 150. Stačí umět vyjednávat a říct si, o co chci. Kecy o tom, co má ten druhý, mě nezajímají, kolik mu kdo platí, zajímá mne jen, co chci já. O tom vyjednávám.

Dál mne „baví” lidé, kteří čtou myšlenky a vždy vědí, co jim ten druhý řekne. Jestliže se dotáži: „A zeptal ses?” On/ona odpoví: „Ne, je to zbytečné, přeci vím, jak si tihle lidé chovají. Jací jsou.” Vědí, že jsou lotři, co nemá smysl se jich ani ptát. Pak mají ti lidé, jen co si zaslouží. Svoje představy a málo peněz, málo lásky, málo úspěchu. Když se nezeptám, nic se nedozvím, a když nic nezkusím, nic nemám. Ale zase vím, jak to je. Sám před sebou jsem za „mudrce.” Jo jo.

…a viděl, že je to dobré…

Spánek sladký, starého i mladého potěší a posílí. Usnul jsem včera včas a včas se dnes vzbudil. Časně z rána v půl jedenácté. Sice jsem listoval v předvolebních nabídkách, ale spánek je spánek.

Myslím, že v pátek večer se zabývat politikou a speciálně volbami, spánek opravdu podpoří. Navíc jsem objevil další web, kde se dají stahovat staré filmy, které jsem kdysi viděl, některé, co jsem neviděl mi také vylepšil náladu. Tedy, ne že by mi ty volební nabídky nějak tu náladu zlepšily, ale když jsem si přečetl vyjádření některých exotů, opravdu se mi ulevilo, že ještě pořád si mohu vybrat a nemusím volit kandidáty národní fronty, jako za totáče.

Jsou sice mezi námi tací, co kňučí, že nemají koho volit, nevědí koho volit, tedy nepůjdou volit, ale myslím, že jsou jen líní. Líná myslet, líní uvažovat a líní věřit, že ne všichni kandidáti jsou svině.

Shlédl jsem nedávno film „Shogun Assanin” z feudálního Japonska, z období šogunátu a říkal si, že je fajn, že nejsem vazalem Šoguná, nebo jiného šlechtice té doby. Podobně jsem rád, že nežiji ve feudální Evropě. Žádné volby. Pěkně: „Hubu drž a dále služ.” V němčině to zní velmi pěkně. „Maul halten, und weiter dienen.” Občas se vynoří pár jedinců, co by rádi ten slovník používali, ale pořád ještě jim to máme možnost ve volbách dost zatrhnout.

Pro mnohé asi budu nadměrný optimista, ale pořád je volič ten, který rozhodne, komu to hodí. A to ti hoši z plakátu dobře vědí. Z toho důvodu ty plakáty lepí. Protože vědí, že pokud nedostanou ten jeden hlas, tak v případě toho nedostatku „jednoho” hlasu to balí a jdou za prací jinam. Nějakou jistě dostanou, je konjunktura. Ale je to jako se ženskýma. Když mne odkopne ta pravá, zbytek je jen cena útěchy.

Na druhou stranu, může se ukázat, že tou pravou je ta zcela jiná. Časem jeden zjistí, že na světě není jen jedna, stejně jako není jen jedna strana, co slíbí, slibem nezarmoutí. Se ženskými a s politiky je to podobné. Na začátku samá vůně z růží, časem přijdou vůně jiné, ne vždy libé, ale nelibé jsou také jen občas.

Dívá-li se člověk na svět realisticky, není nadměrný optimista, není ani nadměrný pesimista, s něčím se smíří, protože měnit něco je ztráta času a něco málo změní, protože malá změna, vedoucí k úlevě, je malá změna, co uleví. A o to jde. Jakmile, nemáme pocit, že musíme vše překopat od základu, zjistíme, že se na světě dá pohodlně žít. Občas něco malého zlepšit a najednou je na světě pohodlně. I všemohoucí Pán Bůh si dal celý týden na stvoření světa a pak si dáchnul.

To je, co se mi na té knize Berešit líbí. Tedy jinak se ji říká Genesis, ale já si myslím, že má právo být nazývaná podle národa, co obdržel Toru. Tedy jak se říká v našich kruzích: „Starý Zákon.” Pán Bůh tvořil celý týden, když něco udělal, zaradoval se, protože zjistil, že co udělal bylo dobré. A tak to má být. Radujme se z toho, co jsme udělali. Z toho, co se nám vede.

Hlad nemáme, zima nám není, slunce svítí, tedy aspoň v Praze. Na smutek a rozčílení je času dost a dost. Chudej a ještě k tomu smutnej, to ani Pán Bůh nežádá. Ovšem, co je vlastně chudoba? Chudoba od majetků, nebo chudoba od ducha? Jak se tak už po tom světě vezdejším potuluji dlouhá léta, vždy se mi ukázalo, že chudoba ducha je tou horší variantou.

Že jsem nesnídal kaviár a nepil šampáňo k tomu? No nesnídal. Jen dva banány, černej chleba s tvarohovou pomazánkou s česnekem, v lednici mám kus hovězího, budu ho na mírném ohni vařit, asi tak čtyři hodiny. Vařím ho v celku. Pak se krásně rozpadá a s hořčicí a tím černým žitným chlebem, paráda. K tomu hroznové víno.

A o to mi celý život šlo. Být svobodný, mít možnost chodit kam chci, protože chodec je nejsvobodnější člověk na světě. Chodí kam chce a nikoho se neptá. A k tomu nepotřebuji ani ty „šťastné bolševické zítřky“, co mi socani všech barev slibují. A mít možnost si na ten chleba, maso a banány vydělat. Nemuset krást a žebrat. S tímhle jsem se spokojil.

Čtu, co chci, chodím kam chci, myslím si co chci a hodlám volit ty, co mi tohle na zbytek života zajistí. Celý život jsem se staral o sebe. Když Pán Bůh dá. Bude tomu i nadále. Pokud nepřijdu o toho ducha a rozum. Když člověk nemá ducha a rozum, nemá nic. Co pak na tom světě má dělat? Pokud má, postará se. Někdy k tomu potřebuje ty druhé, ale myslím, že mnohem méně, než se dnes předpokládá. Jo jo.

PS: Na konci včerejší terapeutické skupiny jsme deklamovali: Polevím z vysokejch otáček, pohoda, klídek, čajíček. Ten čajíček je úlitba, abychom v blázinci nepropagovali život s návýkovou drogou. Vzal jsem si ten upravený text k srdci. Polevil jsem z vysokých otáček a dal doma dobrý anglický čaj. S medem. Dlouhý spánek. A dnes si pustil ten originál.

…tak já jdu dál už zvolna splývá, s modrou nocí můj dlouhej stín, tak já jdu dál, tak už to bývá, neptej se kam, sám to nevím…

Kořalička teta moje

Občas sleduji zprávy. Ne moc, ale tolik abych byl informován, co se kolem
mne děje. Sem tam zaznamenám výroky některých představitelů politické
„elity”, které mne pobaví a nijak neudiví.

Chápu, že pokud někdo se dlouhá léta chlubí tím, a veřejně, že alkohol
je jeho relaxace, potěšení, výsledky jeho duševního stavu musí být takové
jaké jsou. Ať se to komu líbí, nebo nelíbí, dlouhodobé pití alkoholu, prostě
člověka omezuje. Má to takzvaně vypité, a jeho intelektuální kapacita klesá.
U každého. Jsou lidé, kteří ji mají opravdu velikou, takže i přes pití
dokáží, si udržet jistý nadstandard, ale pořád jejich intelekt klesá a
projevuje se třeba ve společenském kontaktu.

Zpívali jsme v mládí, podotýkám s nadšením, neb jsme byli mladí a měli
za to, že opíjení je známkou mužnosti, píseň:

Kořalička teta moje
stále se mnou postrkuje.
Kořalička teta má
stále se mnou strkává.

Někteří z nás, byl jsem mezi nimi, jsme přišli na to, že být postrkován
kořalkou, není nejvýhodnější životní situace. Přestali jsme se tetou
kořaličkou dát postrkovat a začali žít po svém, nikoliv podle způsobu
kořalky.

Patřím mezi ty, co tak žijí, nikomu svůj způsob života nevnucují, těm,
kteří se na mě obrátí se žádostí o pomoc, tento způsob života nabídnu, dokud
jejich zájem o změnu trvá, doporučím setrvat v abstinenci. Pokud nechce,
nechám ho svému osudu. Vybral si.

Viděl jsem mnoho alkoholiků, kteří trpěli neuropatií. Výsledek jejich
způsobu života. Asi bych se nechtěl motat, ne proto, že jsem opilý, ale mám
neuropatii. Při vědomí, že je způsobena nadměrným pitím. Znám několik lidí,
kteří už dlouhodobě abstinují, jejich potíže se zmírnily, ale přeci jen jsou
jejich potíže dány minulostí.

Takže ona píseň výše uvedená nám zas až tolik nelže. Teta kořalka v
nadměrném množství v mládí a středním věku, s námi může strkat ve stáří aniž
bychom se alkoholu dotkli, Natož, když halasně vyhlašujeme: „Pít
jsem nepřestal. Piji rád a vytrvale.” Abych dal najevo, že jsem
vlastně v pořádku. Sám sebe přesvědčil, že mé zdravotní potíže a kořalka
nemají žádnou souvislost.

Považuje-li někdo za projev velikosti intelektu a ducha, nic proti tomu.
Vybral si. Jak svůj způsob života, tak své potíže. Pochopitelně, všichni
umřeme, nikdo nevíme jak, ale pořád si myslím, že jsou věci a okolnosti,
kterým jít naproti způsobem života, nemusím.

Lidé se rádi sdružují podle svých zájmů. Pijáci kořalky, mají rádi
pijáky kořalky. Rádi se sdružují a mají za to, že kořalka je lék, který
používají všichni kolem nich. Mnozí ano, ale ne všichni. Znám spoustu
slušných lidí, kteří čas od času trochu kořalky požijí, nemají s ní problém
a já nemám problém s nimi. Nemám potřebu je měnit. Jak říkám, nejsem
spasitel světa, zachránce lidstva před démonem alkoholem.

Nejsem ani spasitelem, ani zachráncem, ale lidi, o kterých vím, že
nadměrně pijí, bych nevolil. U opilců nikdo nikdy neví, co udělají. I
střízliví. Jsou nevypočitatelní. Jsou přecitlivělí a maskují svou
přecitlivělost jakýmsi chlapáctvím, (mluvím o mužích, ženy jsou v tom trochu
jiné,) kterým maskují svou přecitlivělost. Žijí v pocitu, že celý svět jim
hází klacky pod nohy, nikdo jim nerozumí a jen oni sami vědí, jak je
všechno správně.

Tyhle závislostní manipulace, jsou popsal detailněji ve svých knihách:
„Ze závislosti do nezávislosti” a „Lidé a
manipulace.” Jsou si ve svém chování a jednání podobní jako vejce
vejci. Buď je tam otevřená agrese, nebo skrytá agrese, občas se jedná o
agresi otočenou proti své osobě. To jsou ti, co jim říkám,
„skříňáci.” Pijí s hlavou schovanou ve skříni, aby je nikdo
neviděl. Občas se upíjejí k smrti s úsměvem na tváři.
A svět je chválí za jejich mírnost.

Ale vždy je agrese u lidí pijící nadměrně alkohol, přítomná. .
Je dána onou přecitlivělostí, pramenící z nejistoty a strachu z odmítnutí.
Chovají se tak podle hesla: „Když mně máto málo rádi, (rádi podle
představ alkoholika,) tak se mně, nebo o mně budete bát. A nikdy nebudete
vědět, co jste udělali špatně, či dobře. Budete žít v nejistotě. V trvalé
nejistotě. ”

Diví-li se někdo chování některých politiků, kteří se nezakrytě chlubí
pitím alkoholu, pak já se nedivím. Chovají se jen jak umí, a jak jim velí
teta kořalka. A není v této zemi a v tomto světadílu jen jeden. Je jich víc.
Stačí se dívat a poslouchat. Ale. Člověk se zas ani nepobaví. Jo jo.

…já sem vandrák a karbaník, zkouřenej sem nehezky, tak mě můžeš Bože škrtnout v tý svý knize nebeský.

Co s nalitým námořníkem?

Má láska mi donesla vše potřebné k mému uměleckému rozvoji. Připadám si jak můj kámoš z dětství Franta Svoboda, co jsem ho jednou potkal v turistickém. Pohorky, šusťákovina a alpská hůl.

Franta ve svém mládí nejdál pěšky dorazil na Daliborku, což byla putyka, na Kamenické ulici. Z domova to měl na Daliborku bratru dvě stě metrů. Zbytek, kam se potřeboval dostat, dojel MHD.Později když měl auto, dálku přes půl km zvládal autem. Tehdy mě vyděsil. Ptám se vlídně: „Kam máš namířeno vole?” Zamyslel se a pravil: „Na Daliborce je zavíračka, jdu na Růžek.” Růžek byla druhá putyka na Kamenický. Za totáče dvě hospody na jednu ulici, asi tři kilometry dlouhou. Stále plno. Hostinští měli tehdy časy. Franta to měl o tři sta metrů dál, na druhou stranu. Z toho důvodu byl v cestovním.

Takže, mám kompletní umělecké vybavení a jsem na tom s tím malováním a kreslením podobně jako Franta s cestováním. Ale doufám, že budu-li pilný a vytrvalý jako byli moji kámoši s návštěvou putyk na Kamenické, pak jistě se něco málo naučím. Zatím tedy nic moc. Židli nakreslím, jako židle to už i skoro vypadá, ale je to fuška. Koníka taky obkreslím, jako kůň to vypadá, ale je to fuška. Jistěže se kreslit naučím, jenže jak se zdá, talentu pomálu. Ale budiž, každý máme něco.

Vyprávěla mi má láska, že byla na teorii o závislosti a vyslechla přednášku lektora, co se zabývá skupinovou terapii závislosti. Byla překvapena jeho postoji. Nic na klientech nechce, myslí si, že chtít na lidech abstinenci je požadavek, na který nemá právo a nesluučuje se s terapii, protože jim přeci nebude říkat, jak mají žít. Nechá je chodit na skupinu nalitý. Může jim prý doporučit abstineci, ale ne vyžadovat. Ptala se mě má láska, jestli bych nechal přijít na skupinu nalitého klienta? Nenechal!

Ano, jsou tací terapeuti, dokonce mají za to, že tohle je ten správný přístup. Já bych osobně klientovi napitému na skupinu nedovolil přijít, ani bych se s ním nebavil, neb o čem rozumném diskutovat s někým, kdo je ve změněném stavu vědomí, tedy zpitý a ještě nechat ty druhé členy rozjíždět. Mám za to, že člověk se rizikovým situacím má umět vyhnout. Do rizika se jde, jen když už není jiná možnost. Problém u některých lidí, kteří chtějí dělat terapii závislých, je, že žijí ve svých představách o závislých a mají o nich mínění, že se mezi jinými lidmi cítí méněcenní, proto nelze je třeba zařadit mezi běžné klienty. Navíc, většinou tito lidé mají problém sami ze sebou. A své klienty považují za méně schopné buď díky své pýše a nadřazenosti, nebo ze strachu z odmítnutí, který prožívají.

Jistěže se mnozí závislí cítí méněcenní, stejně jako se méněcenní cítí, neurotici, psychotici. Nakonec, s neurotiky a zaléčenými psychotiky jsem strávil čtyři roky ve skupině. Ve své terapeutické skupině. Fungovala bezvadně. Zřejmě asi záleží na erudici vedoucího skupiny, jak dokáže skupinu vést. Můj terapeut byl erudovaný, zkušený a velmi lidský. Ale pravidla dodržovat vyžadoval. Na svých klientech abstinenci vyžaduji, je podmínkou účasti ve skupině, abstinence není cílem. Jen prostředkem ke změně. Už jsem měl několik debat s lidmi zabývajícími se alternativními přístupy na tohle téma, myslím, že jsou lehce mimo. Ale pokud jim někdo chce platit za tento druh terapie, jejich věc.

Nic na klientovi nechtít, jen doporučovat, proč ne? Jenže dopadne takové jednání, podobně jako s dětmi a sportovci, na kterých nic učitel, nebo trenér nechce. Terapie slouží k tomu, tedy alespoň já ji tak rozumím, aby se lidé trpící komplexem méněcennosti uměli zařadit mezi ostatní lidi. Dokázali si prosadit své potřeby, třeba suchého domu, při vědomí, že jsou na tom stejně jako třeba alergici. Ti také potřebují v jistých věcech svůj režim a respekt ke svým potřebám ze strany svého okolí. Alkoholik, tedy ten abstinující, nemá žádnou povinnost se trénovat ve zvládání něčeho, co není schopen zvládnout. Lépe je se tomu vyhnout.

Docela klidně si troufnu říct, že kdo nevede své závislé klienty ke kázni, nevyžaduje dodržování pravidel terapie, to jest, třeba, že na skupinu se chodí včas a střízliv, svým klientům neprospívá. A pokud se dozvím, že terapeut ještě svého opilého klienta odveze ze skupiny jeho autem, a zeptá se, co tedy má udělat v takovém případě, pak už jen v úžasu mlčím. Jistě, abstinovat pro závislého je těžké. Většinou. Jenže zastávám názor, že: Pokud je něco těžké, ještě se těžké nerovná nemožné.

Ale já jsem prosťáček Boží, co netrpí intelektuální úzkostí pramenící z obavy něco na lidech požadovat. Dokonce si myslím, že něco na závislém požadovat znamená: Složit mu skrytý kompliment. Dávám mu najevo svou důvěru v jeho schopnosti. Tím pádem ukazuji na jeho možnosti, které nevyužívá. Učím se kreslit, ač jsem bez talentu, učím se hrát divadlo, ač jsem bez talentu, ale je v mých možnostech určité věci nakreslit stejně jako zahrát. A stejně tak jsem se musel naučit se starat o své věci, týkající se pravidel abstinence.

Stejně tak chápu, že kreslení má sví pravidla, která člověk musí dodržovat. Pokud chce něco realisticky nakreslit. Musí se naučit se dívat, odtáhnout mysl, pracovat tou pravou hemisférou. Je to těžké, ale jak už bylo řečeno, nikoliv nemožné. A moji klienti jsou stejně schopní jako já, někteří dokonce i schopnější.

Ano, je snadné nic nechtít, nic neříci, jen doporučovat. Jistě, řeknu klidně klientovi. „Rozhodl ses, že způsob života nezměníš, pravidla terapie nechceš dodržovat, pak v tom případě já nemám žádnou potřebu tě zachraňovat. Co ti tvůj způsob života způsobil víš, chceš-li v tom pokračovat, neinvestovat námahu do své změny, pak klidně změň terapeuta. Ale chceš-li být členem téhle skupiny, tak jedině za těchto podmínek. Ber, nebo nech ležet!”

Nejsem v tomhle směru ten nejpopulárnější a nejoblíbenější. Jsou mnohem oblíbenější terapeuti než jsem já. Ale trvám na zkušenosti, kterou jsem v životě udělal. „Vyrovnat se se závislostí, znamená projít utrpením. A utrpení je tavící jímka, ze které vytéká ryzí kov. Tohle vždy říkal Honza Lutera a já za těch třicet tři let, co abstinuji, i díky skupině, kterou vedl, pravidlům terapie, co nastavil s lidmi, kteří nebyli jen závislí, byli ve skupině i jiné diagnosy, mohu jeho tvrzení jen potvrdit. A dvacet čtyři let, co provozuji terapii závislých, na svém tvrzení, díky zkušenosti, co mám, nemusím nic měnit. Nemusejí mě moji závislí klienti milovat. Stačí když jsem jim prospěšný. Jo jo a jdu kreslit.

No a když už jsem tak spravedlivě rozhořčil, tak si zazpíváme, jak zacházet s nalitým námořníkem.

What will we do with a drunken sailor?
What will we do with a drunken sailor?
What will we do with a drunken sailor?
Early in the morning!

Way hay and up she rises,
Way hay and up she rises,
Way hay and up she rises,
Early in the morning!

Shave his belly with a rusty razor,
Shave his belly with a rusty razor,
Shave his belly with a rusty razor,
Early in the morning!

…vousatí muži, zelenáčí, padnou a ani nezapláčí, zaroste všechno do bodláčí, tak najdou muži hrob.

Z těch lží lze vycouvat

Napadá mne občas, když si klient, nebo klientka stěžuje, že práce je nebaví, nenaplňuje, unavuje, jestli ti stěžovatelé někdy přemýšleli o tom, zda, to co dělají, má nějaký smysl.

Pochopitelně nezůstanu jen u přemýšlení a zeptám se. „Má, co děláte nějaký smysl? A co byste chtěl dělat? Co by vás bavilo, naplňovalo? ” Obvykle nastane ticho, nebo po mne klient, klientka vrhne uražený pohled, ve kterém je obsaženo vše. Celá má neschopnost, malá empatie, porozumět tomu trápení, co ona/on má.

Což sice mírně komplikuje situaci a terapii, ale komplikace patří k životu, k lásce i stavbě prasečího chlívku. Na komplikacích člověk vyroste, nebo zapadne do bažiny vlastních pochybností o sobě samém. Ti, co přicházejí za mnou, už ale v té bažině pochybností o sobě samých už jsou. Takže je zbytečné jim tuhle skutečnost zas až tolik zdůrazňovat.

Obsah bažiny ve které vězí až po krk se občas nese názvy jako: „Únava z nenaplněných očekávání. Únava z neschopnosti stanovit hranice přetěžování. Únava z nepochopení smyslu toho co dělám. Únava z pochybností o sobě samém. Neochota něco malého udělat pro sebe v tuhle chvíli, v tenhle pracovní den.”

Dost značná část lidí, kteří přičichli k bolševickým myšlenkám, všeho druhu, má pocit, že někdo má povinnost jim zajistit jejich štěstí. Zaměstnavatel, úředník, manžel/ka, ” Asi bych mohl vyjmenovat více „odpovědných osob”, ale pro tenhle blog je počet odpovědných docela dostačující. Lidé mající výše uvedený postoj, jsou plni očekávání, jak je bude nová práce bavit, nový partner bude úžasný, dovolená skvělá. A ejhle, ono noc.

Na dovolené prší, ač nikdy nepršelo, nová práce a nový nadřízený se ukazují a naplňují podle známého přísloví: „Když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají.” Z lahodného zpěvu se stala kakofonie a nic není jak by mělo být. Věk a zkušenosti, ani ne tak samotná psychoterapie mne naučily, že čekat, že se někdo postará o to abych se v práci bavil, bylo mi tam nadmíru dobře a naplňovala mne, jak rádi mnozí říkají, je zhůvěřilé. Velká hesla a velké citáty a pravdy jsou najednou ničím protože: „jak se mám motivovat, abych mě ta práce bavila a naplňovala.” Jak se onehdy dotazovala krásná plačící klientka, které sice slzy slušely, ale v tu chvíli ji štěstí ji nepřinesly.

Pokud se někdo tímto způsobem dotazuje, pak je skutečně v beznadějné situaci. Práce ho sice živí, ale méně jednotvárnější nebude, strach ji opustit, nedovolí plačícímu aby se pokusil o něco a velká hesla, že je to jen na mě, abych to změnil v tuhle chvíli změnil, jaksi nezabírají. Zůstávají jen hesly, kterých člověk vyslechne za život tisíce, u některých se mnozí nadchnou, nadchne je i jejich hlasatel, dokonce je považován za mudrce, nemajícího rovného.

Vždy, když někdo přijde s takovým poznáním, jako že se má milovat, tak položím otázku: „Jak se budeš učit se milovat?” Někdy se stane, že mi lidé položí tu otázku jako první. Je-li mi položena, odpovím: „Nevím, nemám recept jak se mít rád. Ale je-li mi těžko, snažím se aby mi bylo lépe. ” Pokud ji položím já, většinou nastane ticho. Velká pravda byla vyřčena, leč odpověď není. Já se osobně domnívám, že tím, že se člověk začne zajímat o to jak na tom je, už pracuje na zlepšení své situace. Nuda a otrava jsou nejlepší motivací, jak se z toho marastu dostat. Není mi v té situaci dobře a čím déle setrvávám v tom marastu, tím víc si ho zasloužím. Řekne-li mi kdo, že se s tím nic dělat nedá, tak mám potřebu mu sdělit, že se rozhodl, že mu bude v životě zle.

Osobně se snažím si ulevit. V práci, nebo doma, či na ulici. Přišel jsem už dávno na fakt, že v téhle zemi se dá dost těžko umřít hlady. Za stávajících podmínek. A přišel jsem na skutečnost, že nežiji v nevolnictví. Tedy mám minimálně možnost změnit prostor. Dostanu-li se z deště do sucha, pak se kupodivu cítím mnohem lépe. Obvykle tomu tak je. Stejně tak, mám-li hlad, jídlo je velmi uklidňující faktor. A teď to nejdůležitější. Tím, že jsem si opatřil v dobách nouze teplo, sucho, jídlo, udělal jsem co jsem mohl abych se měl lépe, i kamarády našel, projevil jsem lásku k sobě.

Nechci-li nesmyslně trpět, pak se začínám mít rád. Já vím, že tohle je tak děsně obyčejné, ale svět se skládá s obyčejných věcí, které různě kombinované, poskytují neobyčejné zážitky. Podobně jako bramboračka. Houby, česnek, jíška, pepř a brambory, trochu sole, bobkový list, majoránka, trochu povařit a pak podávat. Hluboký talíř je málo. Krajíc či dva k polívce a svět je ze zlata. Samé obyčejné věci a jaká je to lahoda.

Mám za to, že kdo si umí udělat dobře malými kombinovanými obyčejnými věcmi, z nichž udělá tu bramboračku, naučil se mít rád. Stejně tak, když dělá práci, která je jednotvárná, nijak nenaplňující, co ji dělá mechanicky, aniž by na ni musel nějak extra myslet, tak pokud si umí udělat chvilku, kdy pro sebe něco hezkého, sobě příjemného udělá, pak k sobě samému lásku projevuje. A o to jde.

Najít smysl toho co dělám, protože když mne to uživí, pak má práce smysl, když dokáži si ji sobě přizpůsobit, pak má smysl, protože jsem se naučil se o sebe postarat v obtížné situaci. A jestliže jsem si troufl stanovit hranici svému šéfovi a nenechám se dál přetěžovat, pak dost často zjistím, že se ta práce dělat dá. A objevím svou cenu.

Většinou není nutné a ani možné něco měnit najednou. Už jsem zažil pár lidí, co nechali dojít věci do nesnesitelnosti, najednou zdrhli, aby zjistili, že si moc nepomohli. Místo otravného šéfa, mají na krku otravnou banku, exekutora nebo majitele domu a ti všichni chtějí peníze. Jsem pro to, pokusit se zlepšit svou situaci v práci, ulevit si využít volných chvílí k přeladění za pomoci malých ulevujících technik, aby se to dalo snést, přežít, nemuset bojovat a najít si čas na hledání něčeho třeba o něco víc snesitelného.

Radikální řešení jsou potřebná jen málokdy. A neustálé reformy vedou jen k chaosu. Jak nám ukazují mnozí ministři financí a školství. Nemusíme je ve všem hloupém napodobovat. A jak mi říkají mnozí klienti, stěžující si na jednotvárnost. „Vy se máte, děláte zajímavou práci, co vás baví.” A já se jich zeptám, jestli by chtěli poslouchat celý den nářky a stížnosti. Oni se zamyslí a řeknou: „No to asi ne.” A já jim řeknu. „No vidíte, i já v tom, co dělám musím najít smysl, jinak shořím jako papír. A abych to vydržel, musím k tomu všemu, něco hezkého udělat pro sebe. Udělat něco pro sebe, je stejně dobré, jako být prospěšný druhým. Stejně jako vy, musím najít cestu, jak se mít rád a neubližovat si”. Jo jo.