Fanatismus jako spolehlivý zdroj pekla na zemi

Slunce svítí, probudil jsem se a konstatoval. Bylo už skoro poledne. Což
mne nijak netrápí. Neděle je od slova nedělat . Z toho důvodu, ale nejen z
toho jsem měl rád písničku pana Jiřího Suchého. A jak se v zpívá.

…je totiž neděle a mám dost času

Rád si pouštím ty staré fláky, co mají krásné texty, krásné melodie, díky
tomu utkví v paměti a jak píši, tak mi samy o sobě naskakují. Byly ty léta
šedesátá léta bolševická, tedy u nás, ale přeci jen, muzice se dveře zavřít
nedají tak zcela, takže do socialistického realismu pronikala ta krásná
poesie, kterou jsem na panu Suchém vždy obdivoval.

Inu, kdo umí, umí. Navzdory bolševikovi. Vždy mne fascinovalo, jak umění,
si dokáže prorazit cestu v každé době, v každém prostředí. I koncentráku,
nebo gulagu. A „Semafor” v šedesátých letech uměl produkovat
zdánlivě apolitické umění, které tím pádem působilo pravě na lidi s touhou
po svobodě.

V dobách, kdy se oslavovala armáda, mír se sice skloňoval na každém
kroku, ale neznám krásnější protiválečnou písničku, než je právě ta věc, od
pana Suchého a Šlitra:

Umění má sílu. Mám na mysli umění, ne pokus ohromit a šokovat. Čtu si knihy,
které přečkaly všechny doby, knihy s příběhem, co vypráví o časech dávno
zašlých i současných. Dívám se na filmy, co mají co říci i po letech. Mluví
svou lidskostí. Nikoliv jen svou novotou. Nedělalo mi problém číst romány z
devatenáctého století, stejně jako z dvacátého. Nakonec, zatím větší část
života jsem prožil ve dvacátém století

Život není jen drama, nebo euforie. Život je směs toho všeho. A proto mám
rád, když se v písničce, která je svým způsobem hororová, protože jak se
v zpívá:

…náš přeudatný oddíl
se v jatky proměnil
a já se blátem brodil
a o svý lásce snil

vždyť láska měla podíl
i na ty smrti snad…

Najednou se ukáže ta důležitost té lásky, která jak říká apoštol sv.Pavel ve
svém listu Korintským.

A kdybych víru měl a hory přenášel, lásku bych neměl, nic
nejsem.

Bolševik a nácek, měli víru, dokonce i ty hory přenášeli. A co z té víry
zbylo? Trosky a miliony mrtvých. A když se spolu střetli, tak nastalo peklo.
Peklo, ale naštěstí si Bůh nezastřel tvář. I když dívat se na fanatiky s
vírou, asi není nic hezkého. Ideologické, náboženské, všechno jedno.
Fanatická víra a pokus napravit svět, případně lidi, vede jen do pekla. Už
tady za zemi.

Fanaticky zamilovaní, přesvědčeni o své pravdě a lásce, dokáží spolehlivě
vytvořit peklo na zemi těm, co mají jinou představu o své/svém
vyvoleném/vyvolené. Nebo o své představě jak má správná láska vypadat.
Nedej Bože, aby se ohradili ti s jiným názorem, postojem, viděním světa. Pak
nastává žumpa. Žumpa plná urážek a hnoje, které fanatici, a nejen fanatici,
ale i ti „uražení” jiným názorem dokážou naplnit libovolný
vztah. Jo jo.

Jo jo.

S proudem si plout

Byly doby v mém mládí, kdy jsem měl potřebu provokovat své okolí. Oblečením, řečmi, postoji. Dělal jsem to záměrně abych na sebe upozornil.

Upozornil hlavně slečny. „Mladost, radost,” se říkávalo. Dnes asi také mnohdy provokuji. Bosými nohami, dlouhými vlasy, oblečením, na které jsem si jako na pohodlné zvykl. Bosý chodím protože mi bosé nohy dělají dobře na mé kolena, věci spojené s Tibetem, Čínou, ty jsou zase pohodlné a příjemné na nošení. Hedvábí, bavlna. Kapuce u mikin a barvy. Vždy jsem měl rád střízlivé barvy a najednou mi nevadí trochu „rozjásaný vzor.”

Jako bych se nějak uvolnil. Chodím tak, protože je mi příjemně. Nikoliv abych provokoval. Vlastně, když s se tak zamyslím, tak se lidé, tedy i muži v dobách dávných rádi oblékali do oblečení pestrých barev. Devatenácté století, jakoby nastolilo pravidla slušného oblékání.

Jsou ženy, které mají rády muže v tmavém obleku. Svět přebírá, Čínu i Indii nevyjímaje, západní styl oblečení. Což je mi docela líto. Miluji pohled na ty pestře oděné ženy a muže v těch vlajících oděvech, co chrání před vedrem a zároveň jsou pohodlné a krásné. Zřejmě jsem si na sklonku života rozhodl té krásy a pohodlí užít na vlastní kůži.

Povídám si občas s klienty o zajímavých věcech. Třeba o tom jak si po kouskách užívat života. Začít trochu chodit, trochu relaxovat, trochu něco vynechat, nebo si trochu něčeho přidat. Měl jsem jednoho takového skeptického, ale použil jsem příklad s mytím. Ptal jsem se, co se stane, když se přestane mýt? Odpověděl, že dřív nebo později se mu lidé začnou vyhýbat.

Takže mu došlo, že někdy opravdu stačí málo a život se může změnit zcela zásadně. Myji se, nesmrdím, neurážím lidi kolem sebe a najednou se mohu stát docela vyhledávaným člověkem. Používám tuhle metodu s úzkostnými lidmi, kteří jsou díky své úzkosti nedůvěřiví, chtějí bezpečí a jistotu. Konečně tu chceme všichni. Ale úzkostní lidé touží po naprostém bezpečí a jistotě.

Ovšem, když se pokusí o něco málo riskantního, třeba jen pozdravit slečnu, na kterou si za jarních časných rán myslí, tak pomalu získají odvahu aby ji jednou oslovili. Bohužel, jen málokterá slečna chce čekat, až získá chlapec odvahu. Ale někdy se to sejde tak, že ona něco udělá sama. Třeba požádá o pomoc. Dá mu tím najevo, že je k něčemu.

Naučil jsem se vnímat lidi, kteří mne žádají o pomoc, jako lidi, kteří mne nechtějí jen využít, ale jako lidi, co mají důvěru v mé schopnosti. Považují mne tak za kompetentního. Úzkostní lidé mají tohle většinou obráceně. Vnímají žádost o pomoc od druhých lidí, jako zneužívání sebe sama.Což pochopitelně může být. Ale ne vždy a ne tak často, jak si mnozí myslí.

Na druhou stranu, zas příliš sebevědomí lidé s velikou mírou riskování, mají problém nevyhovět. A přitom stačí zase málo. Jen nekývnout na vše. Naučit se rozeznat, co je pro toho žádajícího nutné a co stačí sám. Na druhou stranu, ti věčně pečující, mají ze svého pečování svůj zisk. Jsou oblíbená, obdivováni a někdy litování, jak jsou lidé nevděční.

Inu i tady vše po troškách. Někde ubrat, někde přidat. Když mi někdo řekne, že není čas, neb život je boj, vyprávím mu, jak jsem kdysi zápasil. Zápas řecko-římský a volný styl. Týden jsem trénoval, jak nejlépe jsem uměl, podle tehdejších znalostí a v neděli nastoupil na utkání, které, když jsem vyhrál na lopatky trvalo přesně ten čas, co jsem potřeboval k vítězství, nebo tehdy to bylo třikrát tři minuty, devět minut dohromady. K vítězství či prohře.

Jinak jsem žil, pracoval trénoval a život tehdy ani dnes nebyla boj ani hra. Žijeme okamžik za okamžikem a jen někdy musíme o něco usilovat, bojovat, nebo přemáhat. Vlastně jsem ve svém mládí podřizoval svůj život, kvůli těm devíti minutám, kdy jsem bojoval. Pak už se mi nechtělo podřizovat život něčemu takovému zbytečnému, tedy pro mne, jako je vrcholový sport. Někdy mi lidé říkají, že jsem bojovník. Neberu tohle označení jako kompliment.

Nebojuji. Ani s druhými ani se sebou. Od určité chvíle jsem pochopil, že není nutné se sebou druhými bojovat, ale spíš si dávat pozor, abych se sebou i těmi druhými vyšel a uměl něco ubrat, něco přidat. A pak si žiji podle svých představ a dokonce ty své představy nemusím ani hájit, ani o ně bojovat. Pouze si žít jen tak. Jo jo.

1. Tak se mi zdá, že dost písku v botách mám,
a taky puchýřů z cesty bůhví kam
proto se ptám, nejsem blázen náhodou,
co takhle boty zout, bosý k řece jít a plout.

R: S proudem si plout řekou Otavou,
s proudem si plout s nebem pod hlavou,
s proudem si plout tam kam břehy jdou
někam vandrujou a mě nepozvou.

2. Tak se mi zdá, mám už víc než dost zápasů
při nichž nachytám vítr do vlasů,
proto se ptám, co tak plášť si rozepnout
a místo proti proudu jít chvíli s proudem plout.

R: S proudem si plout aspoň pro jednou,
s proudem si plout jenom s ozvěnou
s proudem si plout jen tak se nadechnout
pro tento krát všechno vyháknout a jen plout.

Přemýšlení o perlách

Mám klienta, který chodí ke mě filozofovat. Poslouchám ho a občas mě překvapí některým svým názorem. Nevím jestli si ho někde přečetl, nebo na něj přišel sám, ale občas řekne perlu.

Dnes jsem poslouchal jeho úvahy a protože se zajímá o umění, řekl jednu ze svých perel.

Někteří dnešní umělci netvoří, ale protestují proti tomu, co jiní vytvořili dříve. Tím vlastně umění negují.

Nevím, jestli je tomu opravdu tak, protože protest proti starým pořádkům, může mnohdy stvořit něco jiného, ale faktem je, že u některých lidí mám ten pocit, že jim nejde o něco nového, zajímavějšího, ale jen o možnost protestu samého. Což pochopitelně většinou nic nového nepřinese. Pouze destrukci starého, protože podle mínění mnohých mých současníků: „ Po staru se už žít nedá.”

Sám osobně říkám, že co se třeba divadla, filmu, literatury, týče, nejsem natolik v té oblasti natolik vzdělaný, abych mohl protestovat proti něčemu starému, překonanému, stejně tak v jiných oblastech života, dokonce mne baví objevovat objevené. Jak v umění, tak třeba v cestování, či jiných oblastech. Jsou mi formy lhostejné, zajímá mě příběh, který se dá vyprávět, práce, co se dá udělat, nebo země, jež se dají projít, projet a poznat. Nemám problém, dnes spíš už psychický, než fyzický, neb jsem limitovaný věkem a stavem kolen, po staru projít třeba celý svět pěšky. Žil jsem dlouhá léta tímhle způsobem v tom moderním světě. Neb se celý život pohybuji v moderním světě.

Od chvíle, kdy jsem rozum začal brát jsem slýchal, že:

Dnes je jiná doba, dnes už podmínky moderního života, nedovolují mnohým starším lidem se zařadit, stačit, nebo pochopit.

Ano pýcha mladých lidí, tehdy i dnes, spočívá v přesvědčení, že oni jsou ti nositelé těch nových převratných myšlenek, které zboří to staré, překonané, nastolí ten ráj na zemi, a svět bude patřit jim. Jen nepočítají s tou dřinou, co nastane, když se buduje a tvoří nové. Není nic snadnějšího než něco zničit. Jak politický systém, tak třeba partnerský vztah. Aby se nakonec ukázalo, že ono nově nabízené, nové konzumované,nemá tu stejnou chuť a přitažlivost pro všechny zúčastněné.

Takže, žil jsem a žiji v moderním světě. Co pamatuji. A tom moderním světě, klidně vyznávám mnohé konservativní způsoby života, aniž bych se vyhýbal těm moderním. Užívám toho, co mi ten moderní svět nabízí, co považuji za výhodné užívat a klidně se vzdám všech moderních vymožeností, pokud zjistím, že mě jen zdržují od užívání života. Vyprávím své příběhy způsobem jakým chci, aniž bych se vymezoval proti těm jiným způsobům.

Problém „spasitelů” spočívá v tom, že oni respektují jen sami sebe. Nerespektují ty druhé a mají potřebu šťourat v životě druhých, aniž by se zeptali, jestli ti druzí stojí o jejich šťourání. Potřebují nepřítele, protože jinak jejich existence ztrácí smysl. Neumí být sami se sebou. Neumí žít svůj život, nemají schopnost klidu, který přináší možnost jiného úhlu pohledů. Nutí druhé do způsobu života, který přináší jen rozruch. Pod heslem: Je jedno, jak to dopadne, hlavně, když se něco děje.

Vyžadují respekt druhých, aniž by hodlali respektovat cokoliv a kohokoliv. Jejich práva jsou vždy větší a důležitější, než práva těch druhých. V dobách hippies bylo módou u mladých lidí, žít v komunitách, kde všichni patřili ke všem a každý ke každému. Všechny ty „láskyplné komunity”, co hlásali: Make love, not war. Nějak ty komunity nevydržely. Rozpadly se. Lidé se stále pokoušejí o něco usilovat, aby nakonec zjistili, že neustálé usilovaní, přináší ve výsledku jen vyčerpání a únavu a oni se nakonec musí zastavit a odpočívat, tak nějak postaru. To jest, nechat události plynout a počkat.

Musím se smát, když čtu v komentářích věty typu: neznám nic lepšího než si urvat sama pro sebe trochu samoty… Já si samotu nemusím urvat, mě stačí se k ní rozhodnout. Pracuji hodně, neb má pro mne práce smysl. Odpočívám hodně, neb má pro mne odpočinek smysl. Nepotřebuji si urvat volno na sebe, protože jsem pánem svého času. Chci-li s někým být, jsem s ním, nechci-li, jsem sám.

Napsal jsem v minulém blogu, že mám rád emancipované ženy, které se umí samy bavit a umí se bavit i ve společnosti. Obojí schopnost je znakem dospělého člověka. Stejně tak mám rád lidi, kteří mají schopnost tvořit pro své potěšení, nikoliv pro nápravu světa a lidí kolem sebe. Oni totiž šíří radost. Radost z nich plynoucí. Šířit radost je daleko větší kumšt, než šířit depresi a beznaděj. I když většinou získávají ocenění ty depresivní kousky.

Hledal jsem něco o Taoismu a našel jsem animovaný příběh, vyprávěný Alanem Watsem, jehož knihy mám rád. Už jsem ho četl a slyšel v různých jiných podobách, ale možná neuškodí si ho shlédnout a vyslechnout znovu. Jo jo.

Miluji emancipované ženy

Zdálo se mi, že jsem založil pěvecký soubor. Už se mi zdálo v životě ledacos, ale o pěveckém souboru až dnes. Zřejmě se dostávám na uměleckou kolej.

Jenže, jedna věc je soubor založit, druhá soubor vycvičit. Hlavně, když jsou v něm samé ženské. O tom ten sen byl. Neumím si představit, že bych velel jen samým ženám. Stačí mi, když jsem dvanáct let byl v týmu, kde bylo třináct žen a já. Ženy mezi čtyřiceti a šedesáti. Protože pokud tam byli mladší, tak byl malér, okamžitě si si nabalila pacienta. Jedna psycholožka a jedna sestra. Byly to dva smutné příběhy o profesionálním selhání a lidském zklamání.

Kdepak, ženský nenechají žádného chlapa na pokoji. Tohle je holý fakt a žádné #metoo tomu nezabrání. Vím svoje. Stačí, aby se chlap trochu slušně choval, občas myl a okamžitě se najde nějaká, co se začne starat o jeho „blaho.” Aby zcela nezpustl. Ženy nesnesou pohled na pomalu pustnoucího muže, který je zcela spokojený ve svém pustnutí.

Držel jsem se z dosahu, leč stále jsem slyšel. „Už byste potřeboval nové kalhoty. Ty košile si žehlíte sám?” Atd atd. A tak jsem si pořídil mladou milenku a služku k tomu. Skoro byl klid. Ovšem, když mne mladá milenka opustila, slyšel jsem. „Chtělo by to starší ženu, aby se o vás starala.” Netušily, že nepotřebuji starší ženu aby se o mne starala. Většinu domácnosti si obstarám sám.

Tedy mladou milenku jsem měl i předtím, byla emancipovaná. Ale děti jsem nechtěl, manželstvím ji k sobě uvázat také ne, tak mi emancipace nevadila. Pak se vdala, vzala si zcela někoho jiného a bylo po emancipaci. Ta další nová, také byla emancipovaná, kulturně založená. Služka ji vyhovovala. Kupodivu.

Byla jako ostatně skoro všechny, co lemovaly můj život. Krásné, emancipované, vzdělané, pečující o můj duševní rozvoj. A já si podle nich nevážil jejich rad a péče. Odcházely aby našly, někoho lepšího, chápavějšího. Hlavně poddanějšího. Chápal jsem je. Být ženou, také bych si sebe nevybral. Chlap. co má jen starost, aby si mohl dělat a přemýšlet, co chce a o čem chce.

Samostatný chlap je pro většinu žen nesnesitelný. Pamatuji se na jednu, co ji hrubě urazilo, když jsem si některé věci na úřadě vyřídil sám. Jen tak cestou z blázince na skupinu. Jak jsem si mohl dovolit jít bez ní? Dokonce i kalhoty a košili jsem si koupil bez ní.

Mě emancipované ženy nevadí. Mám rád, jsou-li cílevědomé a sebevědomé, což je dohromady málokdy. Ty jsou mužům neškodné. Starají se o svou kariéru, jsou ochotny přistoupit na fakt, že domácnost obstará služka, které skvěle vyžehlí, uklidí, nemají domácnost jako výkladní skříň. Taková žena umí služce říct, co je třeba, nemá problém ji vytknout chyby. Pravda, služky se u takové ženy mnohdy střídají.

Emancipované ženy mají tu výhodu, že neotravují chlapa svými požadavky, aby je bavil. Umí se bavit samy. A umí se bavit i s chlapem. Emancipované ženy umí být i přítulné. Některé dokonce umí obstarat i tu domácnost, protože si umí zorganizovat čas a práci a nedělá jim potíž tu práci udělat, protože ji nepovažují za ponižující.

Osobně umím také udělat mnohé domácí práce. Třeba dát prádlo do pračky, uvařit a když na to přijde i uklidit. A nepřijde mi ta práce pro chlapa ponižující. Na lodi služka nebyla a přesto většina lodí, kde jsem byl, byla jak ze škatulky. Včetně kajut. Na tohle se dbalo.

Co se sexuálního obtěžování týče. V momentě, kdy zjistím úzkostnou ženu, což zas není takový problém rozlišit, od stydlivé, ale vstřícné, vzdaluji se. Oni vůbec úzkostní lidé mají požadavky na své okolí, aby jim neubližovalo svou asertivitou, schopnostmi, bylo ono okolí skromné a chápavé podle jejich požadavků. Většinou, těm požadavkům úzkostných lidí nelze dostát.

Přiznám se, že nemám problém s ženami, které se rozhodly být mladými dívkami do svých osmdesáti. Takovými těmi diblíky. Pozoruji je z bezpečné vzdálenosti, podobně jako sledujeme divou zvěř. Nelezu jim do cesty. Sleduji a bavím se. Bavím se bojem „emancipovaných” žen proti všem mužským nepravostem. Pokud jim ostatní ženy dovolí, aby tu bitvu za naprosté bezpečí před obtěžováním mužů vyhrály, budou mít ženy jen, co si přály.

Neuslyší nic z toho, co se většina žen snaží své muže pracně naučit, aby jim ti muži říkali. Neuslyší, že se líbí, že jsou vzrušující, že po nich touží. Muži se omezí, přesně podle jejich přání, jen na holý sex. Pokud budou mít ti muži nějaké jiné přání, najdou si placenou společnici, co je vysledchne. Bez odmítání a zlých řečí. Ženy, co budou potřebné, tak si budou muset o ten sex, těm mlčím mužům říct. Nevím, jestli jim to bude milejší, než když jsou žádány. Možná bude.

A jak napsala doktorka Kovářová: ...budou ty ženy samy večer a budou samy na konci života. A já dodám: a upadnou v zapomenutí a nikdo si na ně nevzpomene. Nebude kdo by na ně vzpomínal, kdo by pro ně plakal a modlil se za ně. Jestli je tohle přání těch „emancipovaných“ žen, ať se jim splní. Jo jo.

PS: Služka je ctihodné povolání. Slouží a pracuje za peníze. Dělá, co má a pokud dělá dobře, pak je ctěna a oblíbena. Dobrá služka je poklad.

Jak mě našel Medvídek Pú

Tak mě tak dnes napadlo, když jsem poslouchal Tomáše a Radku, jak zkoušejí novou skeč, co jsem napsal pro „Leporelo a zrcadlo”

Což je přepracované „Leporelo lásek končících a někdy začínajících,” že vlastně divadlo je zajímavé samotným tím procesem, hledáním, co text, který mnohdy je sám zajímavý jen z poloviny, říká, co se kolem povídá a děje s herci.

Samotný proces, kterému se lidé s větším, či menším úsilím věnují. Přišli dnes na zkoušku, protože Radka bude dělat umění v sobotu a neděli a role Terezy, kterou jsem jí přidělil, protože jak už se občas chovám, něco mě napadne, že by to mohlo být dobré, zkusím, a ona zkouška mi potvrdí, že je to dobrý nápad. Neb mám samosebou jen dobré nápady.

Oba aktéři jsou profesionální umělci, i když herec je jen Tomáš, ale na druhou stranu, pokud je někdo scénograf, tak určitě viděl nějaké představení, slyšel herce, jak zkoušejí, tak drze předpokládám, že by se mohl pokusit o herecký výkon. To byl ten geniální nápad. A jak se zdá, bude fungovat.

Ono vlastně nejde o nic jiného, než věřit, že lidé umějí hrát, neboť v životě hrajeme různé role. Někdy hrajeme děti rodičů, jindy rodiče dětí, obojí se musíme učit za chodu, stejně jako hrát milence, skromné a pokorné, případně spravedlivě rozhořčené. Hrajeme, protože kdybychom nehráli a nestřídali role, vlastně bychom se mnohdy s nikým nedomluvili.

Říká se tomu: „Sociální dovednost.” Prostě lžeme, hrajeme, neboť, kdybychom byli pravdiví, stejně jako kdyby druzí byli pravdiví, pak se pozabíjíme. Nepochybně je dobré umět projevovat emoce, neb emoce jsou vždy pravdivé, ale jak říkal Honza Lutera: „Laskavá pravda, pravdivá láska.” Ale dodával: „Tu pravdu po kapkách.” Já jsem udělal zkušenost, že fakta nejvíc bolí.

Některá pravda obsahuje fakta, jenže některé „pravdy” nemají faktů ani, co se na nehet vejde. Takže jsem toho názoru, že je možné skoro kohokoliv při troše tréninku přesvědčit k tomu, aby si dokázal uvědomit ty role, co mnohdy hraje bez uzardění v životě, a projevil a zahrál je i na prknech, co znamenají svět.

Jak jsem si tak přemýšlel, letmo bloudil po internetu, vzpomněl jsem si na Medvídka Pú. Kdysi dávno jsem četl, jak onu původní pohádku, tak pak „Medvídek Pú a filozofové,” a ještě mám pocit, že „Medvídek Pú a Zen.” Dnes jsem objevil další: „Medvídek Pú a Tao.” Už ani nevím, co mne přivedlo dnes k Medvídkovi Pú, ale to není důležité. Důležité je, že jsem objevil knihu, kterou jsem neznal, stáhl a začal číst a ona mi sedla k dnešní zkoušce a tomu pocitu, který jsem měl z té zkoušky.

Dějí se někdy věci. Člověk si jen tak nechá plynout myšlenky a z ničeho nic najde knížku, která mu sedne do pocitu. Jo jo, Tao má tu sílu, že pokud se nechá něco plynout, tak s plynutím i něco připluje, jen nevíme co a mnohdy ani nechápeme, z jakého důvodu, dostaneme to, co zrovna potřebujeme.

Nakonec i křesťanství říká: „Když se člověk řádně modlí, dostane, co potřebuje.” Což rozhodně neznamená, že dostane, co chce. Asi to tak funguje i na divadle. Hledám, hledám, šmejdím, šmejdím a nikde nic a najednou je tu jen tak přesně, co potřebuji. Zrovna, když jsem přestal šmejdit. A ne vždy chápu hned, že tohle je zrovna, co jsem potřeboval.

Občas mne překvapovalo, jak k jedné roli se objevovali lidé, zdáli se být dobří, ti praví, aby nakonec ono úsilí vzdali a už to vypadalo, že nikde nic a v tom se objevil někdo, jakoby z nouze ctnost a ono se nakonec ukázalo, že tenhle chlap/ženská jsou pro tu roli ti nejlepší.

Jsou na světě mechanismy, co fungují, leč nikdy nepochopím, jak? A všechna vysvětlení selhávají. Asi má být na světě nějaké tajemství, zřejmě to Tao, co nikdo slovy nepopíše a když popíše, už to není Tao. A z jakého důvodu se nám stávají věci, co se stávají. Ale vlastně je to bezva žít život, kde je tajemství, které nikdo nevysvětlí, ono se děje.

Tak mě na konci týdne po zkoušce vykoukne knížka, kterou jsem si měl chuť přečíst, protože jsem dnes šmejdil v knihkupectví, nic jsem si nekoupil, ale věděl jsem, že nějakou knížku sháním. Jen jsem nevěděl jakou. A najednou ji mám před sebou. Jo jo.

Cesty a myšlenky bez cíle

Dočetl jsem se v National Geographic, že čas neexistuje. Jako jednu z
nejnovějších vědeckých teorii. Tedy jak hodně je nová, netuším, ale tuhle
teorii, nikoliv vědeckou, jen takovou představu zenových mistrů, jsem
zachytil v literatuře už dávno.

Inu, něco na tom bude. Podle té teorie, existuje jen „Nyní.”
Ale než bych se rozepisoval lépe bude dát odkaz. Čas
neexistuje
Tam se zájemci dočtou více a nezkresleně. Je pravdou, že si
neumím vybavit rozdíl mezi vzdáleností, před týdnem, nebo padesáti lety.
Mnohdy si víc pamatuji, co bylo před padesáti lety, než co se odehrálo před
týdnem. Možná je to i lepší.

Mockrát jsem přemýšlel o životě tady a teď a přišlo mi samozřejmé,
že život se skládá po sobě jdoucích okamžiků. Minulost už opravdu existuje
jen v našem vědomí, bez lidského vědomí neexistuje žádná minulost, si tedy
myslím. Jo, je zvláštní, jak opravdu je vše relativní. Nic, nebudu
filosofovat, nechám filosofii, jiným, lépe disponovaným.

Ptal se mě klient, jaká je rada, jak se vyhnout hodnocení druhých a jak
nesoudit a nehodnotit. Byl ten dotaz v souvislosti s jeho bývalou láskou.
Pravil jsem, že radu nemám, neb se řídím jen emocemi v takových případech.
Dívám se, co dělají ti lidé, poslouchám jak mluví a potom zkoumám, jak se v
jejich přítomnosti cítím.

Pokud mi jejich chování nevyhovuje, tím neříkám, že je dobré nebo špatně,
rozhodnu se, zda se chci zdržovat v jejich blízkosti, či nikoliv. Nezkoumám,
jestli jejich myšlenky jsou čisté, jejich motivy šlechetné, zajímá mne
jejich chování. Mám své myšlenky, své motivy, jako skoro každý člověk a
nemám potřebu se za své motivy stydět. Budu-li chtít zbohatnout, neb si mohu
myslet, že bohatství mi poskytne svobodu a nezávislost v rozhodování, bez
váhání, tak učiním.

Ono zbohatnutí je jen příklad. Už dávno jsem se odnaučil předkládat své
motivy druhým lidem k posouzení, zda jsou dobré nebo špatné. Pochopitelně
některé mé motivy mohou způsobit nesouhlas mých přátel a známých, třeba jen
z toho důvodu, že budou mít pocit, že dělám něco nerozumného, něco, co mne
ohrožuje na zdraví a životě. Ale pokud nemám pocit, že je svým chováním
nějak ohrožuji na životě, pak celkem jejich postoj, není pro mne
rozhodující.

Takže pokud bych se cítil s nějakou ženou dobře, bylo by mi lhostejné,
jestli umí gramatiku, nebo vařit, protože vaření a gramatiku, stejně jako
mnoho jiných dovedností se lze naučit, ale aby se někdo cítil dobře v jeho
přítomnosti, to už se jeden tak snadno nenaučí. Nepohoršuje mne z toho
důvodu něčí momentální neschopnost něco umět, nebo znát. Zajímá mne, jak se
ke mě chová, jaké má vůči mne požadavky, co splní, či nesplní. Bojím se, že
jakmile bych se pustil do zkoumání domnělých motivů, či myšlenek, jejich
hodnocení, utopím se v nich.

Teorie o motivech lidí, času, vesmíru, lidského chování jsou zajímavé,
ale daleko zajímavější je oněch praktický dopad oněch teorií na můj současný
život. Většinou je malý, či mizivý. Žiji tady a teď. Zabývám se mnohým. Leč
jen málo toho je opravdu podstatné pro přítomnost. Nechci se utopit v
problémech druhých lidí. Mohu spekulovat o jejich motivech, ale jen do té
chvíle, pokud mne ony spekulace nezačnou odvádět od řešení svých potíží a
problémů. Navíc, stále věřím a denně se přesvědčuji, že naprostá většina
lidí je schopná si se svými problémy poradit sama.

Čas od času mi někdo řekne, že bych svůj blog měl víc směrovat, tím, či
oním směrem. Vyslechnu, pokývu hlavou a píši dál jak potřebuji. Blog mne
neživí, nejsem nijak vázaný na jeho čtenost a úspěšnost. Blog mám pro své
potěšení, pro své poučení, pro své formulování myšlenek, které mi občas
těkají sem tam, chaoticky, neuspořádaně, aby mi nakonec většinou, pro mne
důležitého vyplynulo. Dokonce se s tím důležitým ani nikomu nesvěřím a
nechám si pro sebe ono poznání jako tajemství.

Mám za to, že každý člověk má mít své tajemství, své myšlenky. Ne se vším
je nutné se svěřit. Měl jsem v životě mnoho snů a jen s málokterými jsem se
druhým lidem svěřil. Snil jsem a většinu svých snů jsem uskutečnil. Jak?
Jednoduše. Jednoho dne jsem se rozhodl a vyrazil. Nikomu jsem neříkal o čem
sním. Nikoliv, že jsem se bál posměchu, nebo odrazování, ale jen z toho
důvodu, že jsem si myslel, že do mých snů a myšlenek nikomu nic není.

Vlastně mě tohle naučila častá otázka, kterou si lidé pokládají:
„Co ty si vlastně myslíš?” Ať rozhořčeně, že si někdo dovolí
myslet něco jiného, než oni, nebo, že se domnívají, že na uskutečnění nemám.
nejsem zvědavý poslouchat názory, na co mám a na co nemám. Zkusím a pak se
uvidí. Když se mě lidé ptali, jestli si myslím, že na něco mám, klidně jsem
jim odpověděl: „Nevím, dozvím se až zkusím.” A může se toahle
odpověď týkat čehokoliv. Žen, pěší cesty přes celý kontinent, nebo napsání
knihy, či dodržování nízkosacharidové stravy.

Pokud sním, přemýšlím. Přemýšlím-li dobře, něco dobrého vymyslím a pak se
ukáže, jestli mi síly stačí. Jak praví klasik:

Bylo v tom něco krásného, co drtí.
odvaha a radost z života i smrti.

Jak vás milovat vy cesty bez cíle
vás vy noci tropů sluncem opilé
vás vy světla světel vás vy noci hoře
vás vy světla utonulá na dně moře
vás kdož umírali jste tak vesele
budou z vás teď bambusoví andělé…

Vítězslav Nezval: Edison

Pěší cesta po Chile 2005

Rudí presidenti a inkvizitoři

Shlédl jsem pětidílný seriál „Rudí prezidenti.” Z mého pohledu, velmi zajímavý a velmi poučný. Nezabýval se drby, nebyl bulvární, ale věcný a hodně objektivní.

Díky tomu seriálu jsem se vrátil do první třídy, kdy umřel president Zápotocký. Pro mě jako dítě, to byla hrozná událost. „Pan president umřel.” Jak mohl umřít někdo tak významný a důležitý, nemohl jsem si ve své skoro sedmileté hlavě srovnat.

Pak najednou pionýři jeli pro jiného pana presidenta, který abdikoval v březnu 1968. Mám na mysli Antonína Novotného. Do té doby neochvějný soudruh, pak zapomenutý člověk, kterému rodná strana neposlala na pohřeb ani věnec. Měli ti rudí presidenti stejně smutný osud. Ani jeden nedokončil své volební období, umírali osamoceni, pouze tři měli státní pohřeb.

V noci jsem shlédl dva díly, přes den, tři. Možná si někdo řekne masochismus. Myslím, že ne. Jen jsem si na jejich osudu uvědomil, jak ty Boží mlýny melou, jak jsem psal ve blogu v noci. Případně, že karmanový zákon platí. Naše skutky s se k nám vracejí. President Svoboda byl svého času miláčkem národa. legionářský hrdina, pak válečník od Sokolova, Kyjeva, Dukly. Ani ten nebude ušetřen té hanby, že jeho skutky za války, budou zastíněny jeho vstupem do komunistické strany a dohodou se sobvětskými bolševiky v roce 1968.

A soudruhovi Husákovi? škoda mluvit. Tak chytrý člověk a tak zaslepený bolševickou vírou. Ta vydržela i bolševický kriminál. Dva umřeli ve funkci, dva abdikovali, jeden byl funkce zbaven. Gottwalda a Zápotockého vezli na lafetě, Svobodu odvolali, Novotný a Husák abdikovali. Svobodu také vezli na lafetě. Ten měl státní pohřeb.

Přemýšlím, jak jim asi těm třem bylo, když zažili ten pád výšek. Nikdo z nich nevěděl, jak s nimi jejich bratři ve víře naloží. Komunističtí věrouci, byli mnohem méně smiřitelní, než celá katolická inkvizice za celou domu své existence.

Tím nechci říct, že schvaluji inkvizici, i když jsem si přečetl něco málo knih o jejím působení. Jedna z nejzajímavějších je kniha anglikánského autora, Brita Jamese.B.Givena. „Inkvizice a středověká společnost.” Všem „domácím znalcům”, než se k inkvizici začnou vyjadřovat, doporučuji si přečíst třeba tuhle knihu, nebo ještě nějakou další.

I na internetu se dá ledacos najít. Na wikipedii, je docela slušný článek o inkvizici. Rudá inkvizice byla mnohem horší, s podstatně více mrtvými. Nesčíslně více mrtvými, než by se někdy středověk za několik století vzmohl na takový „úspěch.” Bolševikovi na ten „úspěch” stačilo několik málo let. Inkvizice
Inkvizice

Jak je vidět, je potřeba být stále opatrný a nedovolit žádnému náboženskému uskupení, aby mělo mocenskou převahu a žádnému politickému sdružení, aby nemohlo být řádně vystřídáno. Tyrani se dostávají k moci často demokratickou cestou. Za pomoci slibů, že udělají pořádek. Udělají, ten svůj, který tomu nacistickému, nebo komunistickému jako by z oka vypadl. Tyrani jsou vždy stejní, ze stejnými sliby a stejnými mocenskými praktikami, manipulacemi a prostředky. Jen se občas liší míra intenzity jejich použití.

Jsem rád, že jsem si dal práci a shlédl celý ten seriál. Byl pravdivý, krutě pravdivý, ale potřebný. Myslím, že ten soudruh, co byl „národním hrdinou,” jmenoval se Fučík, měl pravdu, když říkal. Lidé bděte! Jasně, bdít, aby se jak nácek, tak bolševik nemohl vrátit. Oni docela dost stačí ti neomarxisti. Jo jo.

Význam slov

Čtu si rád blogy. Občas na iDnes, občas na aktualne.cz, či jinde. Blogy
ukazují zhruba, co si lidé myslí, čím žijí, nebo, což je také důležité, co
je zas až tolik nezajímá.

Hodně je zajímá politika. Není divu, rádi se vyjadřují k současnému
dění, chtějí mít slovo a různí elitáři, z toho mají docela kopřivku. Neboť
si ti pisatelé píší a myslí jinak, než by si rádi ti „znalci”
přáli.

Ovšem, ne jen politikou je živ blogger, I nepolitické, neřády světa
vezdejšího netepoucí, jsou mnohdy velmi poučné. Kde si rád počtu. Kupodivu,
většinou nejsou ani moc čtené, ani nemají velkou karmu. Lidé radějí
nadávají, než se poučí. Tedy mnozí, ne všichni. Nadáváním si uleví, u
poučných se musí přemýšlet.

Je zvláštní, jak někdy slova mění význam. Třeba slovo kmotr a karma.
Být kmotr, byla vždy čest. Jsem několikanásobný kmotr. Kmotr se zavazoval,
že se o svého kmotřence bude starat, především v duchovní oblasti, někdy
tomu bylo i v té materiální oblasti. Byl to závazek, který většina kmotrů a
kmotřenek, pociťovala jako hodně důležitou záležitost. Pro sebe. Vnímaly onu
žádost rodičů, jako ocenění jejich kvalit a lidské zralosti

Dnes, se z toho slova stalo, hlavně v naší zemi, hanlivé pojmenování, díky
románu Maria Puzziho, „Kmotr.” Jakoby kmotři byli jen mezi
zločinci a mafiány. A oni to byli a jsou většinou skutečně úctyhodní lidé.
KMOTR Lidé, kteří chtějí
být dobrými průvodci a pomocníky těm, kterých se dobrovolně ujali, jako
jejich opatrovníci a průvodci životem.

Stejně tak slovo karma. Poprvé jsem se s ním setkal v souvislosti s
východním náboženství. S buddhismem a hinduismem. A také s v souvislosti s
plynový průtokovým ohřívačem. Jaký jsme měli třeba u nás doma. V hinduismu,
slovo karma znamená: „Koncept příčiny a následku,” v buddhismu
zase etický přírodní zákon. V té souvislosti jsme se seznámil s karmanovým
zákonem, na který se odvolává třeba Karma Jóga. Neboli, jak se překládá:
Jóga skutků.

Máš právo pouze na činy
činy plodů, nesmějí být pro tebe
pohnutkou.
Avšak neulpívej ani na nečinnosti.

Říká jeden z překladů Bhagavadgíty. Ten, co jsem četl první, když jsem
ho objevil v městské knihovně v Děčíně, v polovině osmdesátých let minulého
století. Dále karmanový zákon říká, že naše skutky se k nám vracejí.
Všechny. Dobré i zlé. Tím pádem, když vidím, že mám zvýšit karmu, nekomu z
pisatelů, pak vlastně si říkám, že mám dát někomu, či dostat od někoho
pochvalu. Ale ve východních náboženstvích je touhou člověka být mimo karmu.
Dosáhnout nirvány, vyvanutí, být mimo kolo zákona.

Představy buddhistů z Vinohrad, o karmě, kolu zákona, reinkarnaci jsou
skutečně mnohdy komické. Ale ony jsou komické představy i o tom, co je
křesťanství, jeho smyslu a poslání. Hlavně v komentářích. Je někdy tristní
ty představy, nejen poslouchat, ale i číst. Lidé operují s termíny, o
kterých ani matně netuší, co vlastně znamenají. Většinu z nich ani
nenapadne, co ty termíny znamenají.

Přečetl jsem docela dost literatury o buddhismu, podobně jako o Józe,
tedy různých druhů Jógy, neb není jen jedna. A rozhodně bych se nechtěl
pouštět do teoretických výkladů. Musím říci, že většina pojmů, se kterými
mnozí operují, jsou vysoce zavádějící a mylné.

Vznešený odpověděl: „Vpravdě, ani na tomto světě, ani na onom
nehrozí zkáza člověku, kterého máš na mysli, neboť kdo koná dobro, synu
Prthy, není nikdy ztracen. Člověk, jenž žil životem spravedlivým, avšak
neovládl svou mysl, narodí se znovu v domě krásy, dobra, lesku a čistoty.
Bhagavadgíta

Mnozí hlubinní pátrači v minulých životech si představují, že byli tím,
či oním. Kdyby si přečetli trochu buddhistických textů, nebo hinduistických,
asi by se zdráhali hlásat některé zkazky o svých minulých životech. Zrodit
se jako znovu člověk, znamená dost dobrých skutků v předchozím životě. Při
hodně zlých skutcích, se vůbec jako člověk zrodit nemusí. Tohle v kostce
říkají ty texty.

Tak jsem od dvou slov: „Kmotr a karma” dostal k reinkarnaci
a Bhagavadgítě. Ještě jedna taková má oblíbená část z tohoto eposu.

Jedná s ovládnutou myslí i smysly, nedá se zaslepit nadějí ani oslnit
bohatstvím. Koná jen pro nezbytné životní potřeby, a tak neplodí v tomto
světě zlo. Takový člověk, ač rád pracuje, netouží po zisku. Je nedotčen
protiklady dobra a zla, je nespoután závistí a je klidný ve zdaru i nezdaru.
Takový člověk je opravdu svobodný!

Jak je vidět, mají slova různý význam, pro různé lidi. Rád si čtu v
knihách, které mají co říci i po tisících letech. Nejsme chytřejší než naši
předkové. I když máme mobily, počítače a létáme do vesmíru. Nakonec
zjistíme, ač se nám to líbí, nebo nelíbí, že Boží mlýny melou a karmanový
zákon platí. Pro každého. Jo jo.

Přepisovači a ti další

Je „zážitek” číst blogy, které mají jasné poselství, jako je tenhle blog od pana Justa.

Zápisky zpod stolu I

Děsím se chvíle, kdy někdo napíše něco podobného o mé tvorbě. Zřejmě bych posléze zahalil tvář roztrženým rouchem, které na mě navlíkne scénografka a kostymérka našeho souboru. Občas se mi také podaří vytvořit, něco, co bych raději skryl. Naštěstí se nikdo nevyjádřil až tak natvrdo. Jako zřejmě každému, kdo se pokouší tvořit, jak v oblasti dramatické, tak v oblasti literární, mi záleží na tom, jak divák, čtenář mou práci přijme.

Pravda, mívám občas různé nápady, ale doufám, že se dostatečně děsím a budu se děsit, některých svých nápadů a dokáži se uskrovnit. Myslím v jejich realizaci. Jeden z důvodů, proč nenabízím svou tvorbu nikomu jinému, než souboru, se kterým pracuji, je ten, že se obávám, že z textů, jež napíši, udělá někdo zcela jiného, než sem zamýšlel a já se budu potom v noci budit, nebo v hrobě otáčet, při vzpomínce na ono provedení.

Myslím, teď nemám na mysli, výše uvedené představení, panem Justem strhané, že jsou lidé, kterým chybí invence a schopnost něco napsat, ale nechybí jim drzost, cokoliv předělat. Nepopírám, že leckdy, ona předělávka dílku prospěje. Někdy. Ale většinou z dobrého textu se stane čiročirá hrůza.

Lidé bez invence, ovšem s vysokým sebevědomím, tedy spíše pýchou, mají pocit, že oni jsou těmi průkopníky umění. Většinou jejich průkopnictví zapadne do zapomnění. Getheho „Faust” zůstane skvělým textem i nadále, moderní zpracovatelé jeho textu, asi přijdou do dramatického pekla. Tahle neúcta k autorů, vyprazdňování s ohledem na moderního diváka, si nic jiného nezaslouží. Myslím, že divák i po dvou stech letech pochopí smysl textu i bez moderních úprav.

Chápu, autor se už nemůže bránit, nemůže jim zatrhnout úpravy. Ovšem, také už ho jejich úprava zřejmě nebolí. Na tohle ti hoši a díky spoléhají. Ale divák si nedá také všechno líbit. Za těch několik málo let, co se divadlem zabývám jsem pochopil jedno. Chudá výprava není na škodu, ale napsat něco, co divák má jen stěží možnost pochopit, to už na škodu je. A poukazovat, že je to tak vysoké umění, které mohou pochopit jen ti vyvolení, je z mého hlediska pýcha na entou.

Ano, na určité hry, chodí jen určitá skupina lidí, stejně jako jisté knihy, čte jen někdo. Z toho důvodu se vydávají jen malé edice. Pro ty, co chtějí. Ano, udělal jsem „Leporelo”, co se dá obměňovat, odebírat a přidávat příběhy a muziku. Svým způsobem experiment. Na tohle přestavení chodí naši přátelé a známí, většinou se v příbězích, co jsem tak obšlehnul ze života, vidí a dokonce se místy baví, pokud nejsou zrovna zaskočeni tou realitou, co z nich čiší.

Ale jsem si vědom, že se jedná o vyhraněnou skupinu lidí. Ti vědí, co je čeká a jsou ochotni s námi strávit ty dvě hodiny, během nichž jim nastavujeme zrcadlo. Ukazujeme jim, jak se lidé chovají, jak někdy ve vztazích jednají, jak mluví, co spolehlivě vztah zabije, a co dost často vztah udrží. Baví mne ta nepřikrášlená a zároveň zbytečně nedramatizovaná realita. Život je prostě tak barevný, dramatický, že jen stačí ukázat jeho malou plochu, a je na ní všechno. Slzy, smích, strach i radost. Plus další emoce.

Tak, divadlo jsem zas trochu probral, uvědomuji si, co všechno mi přináší, ovšem také bere. Zatím je ten přínos větší. Větší, než mne kdy napadlo. Píši, zkoušíme, vynořují se mi obrazy a vzpomínky, podobně jako v terapii, ale zase jinak. Z jiného úhlu, uvědomuji si, co je v životě pro mnohé lidi důležité, dívám se na svět skrz své postavy. A ty postavy žijí svůj život, s každým interpretem jinak.

Odešla herečka, která měla hrát jednu postavu, dal jsem tu roli jiné, u níž mě napřed nenapadlo, že by ji mohla hrát a nakonec se ukázalo, že jak pro hereckého partnera, tak pro mne samotného, je najednou ta postava, mnohem méně čitelná, předvídatelná. Je tam víc emocí a tajemství. Což nutí jak Tomáše k větší pozornosti, tak mne najednou ukazuje ten jiný rozměr, při zachování stejného textu.

Z toho důvodu si myslím, že jen neumětelové upravují text, zkracují, nebo přepisují, co autor napsal a nejsou schopni z něj dostat, vše co v něm je. Bez těch úprav. Protože autor většinou ví, co chtěl říct. A režisér herci jsou zde proto, aby zjistili, jak to říci. Jo jo.

Mluvíme a prožíváme

Velikonoční pondělí. Asi bych měl obrážet sousedky s pomlázkou, ale raději dávám do pořádku iMac své lásky. Dovezla ho údajně s tím, že je nefunkční.

Mínila, ale zapnul jsem stroj, trochu ho vyčistil, vyházel zbytečné programy z Docku, přemístil z plochy několik desítek souborů a ejhle, iMac se dost podstatně zrychlil. Sice starý, ale pořád dobrý. Tohle funguje. Dočetl jsem se všechno na internetu.

Ono vlastně stačí se trochu naučit, jak s věcí zacházet. Občas mě udivuje „neschopnost” některých lidí přečíst si, jak se s čím zachází. Má sestra a má láska, jsou zářným příkladem takové „neschopnosti.” Bojí se, že poškodí počítač. Netuší, že maximálně poškodí software, nikoliv stroj. Operační systém se dá nainstalovat znovu.

Ale jako v mnohém, stačí jen překonat strach a zkusit. Inu, někteří se bojí. Zbytečně. Stačí si jen najít za pomoci Google, co s tím? Všechno je napsáno, docela podrobně. Jen hledat. Zase platí biblické: „Kdo hledá, najde.” Učil jsem se po kouskách, není nutné chtít zvládnout všechno najednou.

Vyrazili jsme včera navštívit mou sestru. Předtím jsme se stavili na mši na ZLíchově, v tom malém, ale skutečně krásném kostelíku. Bylo plno. Asi tam budu chodit častěji. Nakonec, člověk by měl chodit tam, kde je doma. U sestry jsem snědl obligátní kachnu, seznámil se s jejím novým přítelem. Poseděli jsme, probrali známé. Život letí a lidé, co mi přijdou stále mladí, tedy mé mysli, už mladí nejsou, podobně jako já.

Sestra mi vyřídila vzkaz od mé neteře, že by ráda dědila mou knihovnu. Jo jo, člověk musí myslet i na tyhle věci. Ne, že bych si přál se těmito záležitostmi extra zabývat. Jenže budu muset. Mám názor, že pokud člověk odchází, odkudkoliv, i z toho to světa, tak by měl mít pořádek a čistý stůl. Aby své dědice nezatěžoval svým bordelem.

Je mi líto lidí, kteří se bojí přijmout dědictví pro dluhy svých předků. Dnes se dějí různé věci, které byly kdysi dávno skoro nemyslitelné. Pohřby se nekonají, protože je to drahé, lidé se nerozloučí, neodtruchlí, co by odtruchlit měli, chovají se, jako by byli nesmrtelní. Smrt neexistuje. Tedy vytlačili ji. Pak přijde, všichni kolem nich jim říkají: „Netrap se tím.” Pořád ti druzí vyžadují, abychom byli happy, pozitivní, nad věcí.

Vlastně vyžadují, něco, co není v lidských silách bez poškození těla a ducha možné. Tak jako strach nám umožňuje opatrnost, tedy je nutný, stejně tak je nutný smutek, který prožíváme, protože nám umožňuje si uvědomit skutečnost, jaká je. Svět není, nebyl a nebude pořád pozitivní. Prostě někdy je krutý, nespravedlivý, aby zase byl zaplněný sluncem a pohodou.

Být připraven na všechno je základní podmínka přežití a smíření s tím, že všechno má svůj konec. I život. A mluví-li se o takových věcech, člověk se sice nerad, leč přesto trochu smíří. A také ono vědomí, že je život konečný, ukáže, že je hezké užít dne. Užít podle svých představ, tak aby měl pocit naplnění.

Jak si kdo naplní život, je na každém jednom. Pro mne je oním naplněním být užitečný, být samostatný, být tím, co nevisí nikomu na krku, aby se o mne někdo staral. Dívali jsme se před chvíli na „Limonádový Joe.” Viděl jsem ho několikrát a jestli se mi na něm dnes něco líbí, tak ten postoj k životu. A výkon Miloše Kopeckého. Dělali si legraci v tom filmu snad ze všeho.

Ale přesto ona legrace nepopuzuje a není trapná. Z toho filmu je cítit, jak si tvůrci užívali. A o to jde. Dělat, co mne baví, užít si. Třeba i smutku a melancholie. Všechny pocity mají smysl a není dobré se jich vzdávat. Ale prožít je. S emocemi je život plnější. I na pohřbu. Napřed smutek, pak zpěv. Jo jo.