…do nebe jsem se rouhal…

Neděle, je slovo odvozené od nedělat, takže jsem nic nedělal. Pouze jsem upekl kousek kachničky a oddal se přemítání. No a sledoval fotbal.

Rád sleduji českou ligu. Sice na ni slýchávám slova pohrdání z nejrůznějších stran, ale fotbal mám rád a slezské derby Opava vs Ostrava jsem si nenechal ujít. Fandil jsem Opavě a nezklamala. Baník prohrál. Vůbec se jim ta prohra nelíbila.

Psal jsem syžet, což není také práce, neboť psaní divadelních her a syžetů k nim je čirá zábava. Použil jsem k tomu psaní jednu ze svých životních tragédií. Tragédii, kterou jsem sice přežil, ale bylo ono přežití dřina. Ale rád vzpomínám na situace, co jsem přežil.

Psalo se mi o něco lehčeji, protože jedna z aktérek se mi v noci ozvala s tím, že má problém s alkoholem, koupila si mé knihy a čte si. Prý ji baví. Aby mne ráno požádala o konzultaci a pokusila se mi vylíčit svůj současný stav. Docela jsem tuhle žádost čekal.

Odmítl jsem, nějak už nemám chuť se dát zatáhnout do života ženy, která mi kdysi dávno jen tak mimochodem rozbila manželství a dnes je sama v problémech. Pochopitelně spravedliví budou mít pocit, že v rámci odpuštění bych ji měl se pokusit pomoci, ale nějak se na tu pomoc necítím. Jsem jí moc blízko.

A čím blíž člověk někomu je, tím hůř ona pomoc jde. Takže si bude muset najít někoho jiného. Stejně, co se v životě může všechno stát. V dobách, kdy jsme se potkali, byla na zcela jiném společenském žebříčku, než jsem byl já. Nikdy by mne nenapadlo, že by se mohla někdy v životě dostat do takového životního debaklu. V kterém je dnes.

Alkohol si nevybírá. Vdaná, inteligentní, vzdělaná, krásná, aby po létech najednou byla sama a bez postavení. Pýcha s člověkem leckdy velmi ošklivě zamete. kolikrát já už slyšel od někoho. „Tohle mne nemůže potkat.” A ono potká. Asi bych se bál vypustit tyhle rouhavý slova.

Jo, rouhání. Dnes už málokdo ví, co znamená se opravdu rouhat. Většina lidí žije v nějaké představě pozitivního myšlení, tak se domnívají, že díky té důvěře v dobré se jim nemůže nic stát. A pak se nestačí divit. Život a osud je křehká, velmi křehká nádoba. A rouhání tu křehkost podporuje. Zpíval kdysi Michal Tučný:
To bylo v Dawsonu, tam v salonu
a já jsem zase přebral,
všechny svý prachy jsem měl v talonu,
na život jsem nadával.
Zatracenej život, čert by ho spral,
do nebe jsem se rouhal,
než jsem se u baru vzpamatoval,
Belzebub, vedle mne stál…

Jo chlast a hra, oboje s lidmi většinou v týhle kombinaci zamete. Pochopitelně někdy víc, někdy méně, ale zamete. I s krásnými ženami. Pár těch zametených krásek jsem viděl. Uklizečky, doktorky, soudkyně, vysokoškolské profesorky. A ta, co se na mne obrátila, byla kdysi krásná žena.

Vždy, když někoho takového po letech potkám, zažívám směs pocitů. Lítosti a hněvu, že nechaly ty ženy dojít všechno tak daleko. Jen tak promarnily svůj život. Pár takových znám a nikdy to není hezký pohled. Snad proto se systematicky mimo jiné těm bývalým láskám vyhýbám. Rád se dívám na jejich fotografie, když byly krásné a nechci se na ně dívat, když se z nich staly trosky.

Ano, všichni zestárneme, jde jen o to jak? Co v té nezměnitelné, zapečetěné minulosti necháme. A osobně mi není jedno, jakou vzpomínku ne sebe nechám. Přeji každému, aby nechal na sebe takovou vzpomíku, kdy jejich děti na ně budou rádi vzpomínat a nebudou je mít důvod proklínat. Jo jo.

Myšlení bolí

Sobota jak vyšitá. V noci jsem si četl po několika letech, opět román od
Maria Puza: „Omerta.” Pochopitelně skvělý román, ale
myslím že velikostí Kmotra nepřesáhl.

Což mi nevadilo, ne všechny knihy jednoho autora, který se zabývá
vlastně jedním tématem a tím je sicilsko-americká mafie, mohou být
geniální. Tak jak byl už zmiňovaný „Kmotr.” Puzo tím
názvem dal negativní pojmenování lidem, kteří provozují zločinecké
praktiky spojené s politikou.

Sledoval jsem posléze video s Rupretem Sheldrakem o morfických
polích. Morfické
pole
Mám jeho dvě knihy a byl jsem zvědavý, co se dozvím
nového. Celkem v tom videu není nic, co by nebylo v jeho knihách
jiným způsobem řečeno, jen jsem si tak přemýšlel o tom, vlastně když
mi v diskusích někdo předkládá odkaz na nějakou autoritu a já chci
znát jeho postoj k k věci, že mám tendenci pokládat lidí, tímto
způsobem argumentující za lidi, co neumí používat vlastní
hlavu.

Rupert Sheldrake evidentně mezi tyto lidi nepatří. nemusí odborná
obec s jeho názory souhlasit, dokonce mu je mohou vyvracet, ale
evidentně má na spoustu věcí kolem světa, vesmíru, biologie,
moudrosti atd svůj názor, postoj a je evidentně na něm vidět, že rád
myslí.

Dost lidí, se kterými se setkávám v terapii, mlčí. Mlčí z jednoho
důvodu. A to, že se bojí říci něco, co bude špatně, nebude správné a
nebude druhými lidmi pochopeno. Oni fungují v modu dobře,
špatně. Správně, nesprávně
. Pokud si nejsou jistí tím, že druzí
jejich názor přijmou, nevysloví ho, případně se zaštítí autoritou,
která ten názor zformulovala a pak v takovém případě přes to vlak v
jejich pojetí nejede.

Mně zas nevadí, že někdo vidí svět jinak, nevidí ho jako já. Rád
si vyslechnu, jak ho vidí on, bez nějakého hodnocení jeho i mého vidění
světa. Jakmile někdo vstoupí do diskuse s poznámkou: „Tohle
je špatně.” Jež je v tu chvíli hodnotící, zeptám se: „V
čem?” jestliže neřekne v čem, neberu jeho mínění vážně, a
nezajímá mne odkaz na cokoliv a kohokoliv. Zajímá mne jen a jen jeho
pohled, který vydedukuje on sám.

Takový zvyk ze skupinové terapie a psychoterapeutického
výcviku. Klient začne citovat autoritu, řeknu něco ve smyslu:
„Zajímal by mne tvůj pohled, ne co říká autorita.” Což
většinou vyvolá mírný odpor, neboť on si konečně troufl říci něco
správného, nezpochybnitelného a mě místo „pravdy”
zajímá, co si myslí on.

Takže, když diskutující přednese postoj třeba psychologa, ke
kterému někdo chodil, klidně opakuji svůj názor, své vysvětlení,
dokonce tak dlouho, dokud ten diskutující, nezačne napadat mou
osobu, což se většinou děje, a nebo nezačne přemyslet svým vlastním
způsobem. Což je třeba v diskusích na internetu málokdy.

Ano, odkazy na autority poskytují jistotu, leč nezajišťují
samostatné myšlení. Samostatné myšlení pochopitelně bolí, než
procházet utrpením tvořením vlastního pohledu, je daleko
jednodušší je napadnout druhého člověka, vysvětlit mu jeho
nedostatečnost, stejně jako nedostatečnost jeho vzdělání, takový
útok uklidňuje a poskytuje pocit morální převahy.

Osobně mám problém zaujímat správná stanoviska téměř k
čemukoliv. Docela mi jde sdělit svůj pohled na cokoliv, ale bez
záruky, že poskytují ten nejlepší a nejsprávnější názor. Mám svůj
názor na bolševismus, neomarxismus, jisté lidi pohybující se v
těchto kruzích, stejně jako na ocenění různých zpěváků a pohled na
správnou ekonomickou teorii.

Mám své vidění světa, dožil jsem se s tímhle postojem celkem ve
zdraví šedesáti osmi let a necítím potřebu něco na tom měnit. Je
mnoho věcí, které nevím, dokonce je mi jedno, že je nevím. A je mi
jedno, zda je vědí ti druzí. Pokud něco nevím a chci vědět, zeptám
se těch u kterých doufám, že by mohli znát a vědět, nebo si
informaci najdu tam, kde předpokládám, že by mohla být. V knihovně,
na internetu atd.

Jsem už takový, nikoho kolem sebe nehodlám ušetřit bolesti a
utrpení, které vytváření vlastního názoru přináší. No a pokud někdo
se mnou chce jednat z pozice síly, nadřazenosti, pak nemám problém se
chovat stejným způsobem. Ať si užije, když tolik po takovém chování
touží. Kdokoliv. Jo jo.

A mám rád práci s energií, akorát, že k tomuhle jsem se nedopracoval. Zatím.

Botulexoví diblíci a věční mladíci

Tak jsem si pročetl pár blogů, zamyslel jsem se na životem, vzpomněl jsem si na některé lidi, kteří komentovali a měli zasvěcené, či nezasvěcené poznámky.

Nijak se netajím tím, že mám rád ženy. Mám ovšem smůlu, nebo štěstí. Podle toho, z které strany se na věc podívám, že ne každou. Tedy ne ženy, které trpí komplexem dokonalosti. Tím komplexem trpí nejen vysokoškolačky, tedy některé, ale i ženy o nichž by se dalo říci. „Kdysi byli aspoň krásné.” A dnes se o nich už nedá říci ani to.

Krása je pomíjivá, jak je známo, neb pomíjivé je všechno, ale co muž odpustí mladé krásné ženě, která se aspoň chová roztomile, to neodpustí té, jejíž čas uplynul a ona si nevšimla toho, že u žen se vyžaduje nejen krása, ale i moudrost. Ta moudrost, již člověk nabude věkem, dlouho si ji nepodrží, protože když už skoro všemu rozumí, buď zdementní, nebo umře.

Mám rád básníka Villona. Františka, co mimo jiné napsal ten slavný le quatrain, neboli Čtyřverší:

Františku, už tě nepotěší,
že Francouz jsi a ze vsi zdejší;
teď na krk oprátku ti věší;
ať pozná hlava, oč je zadek těžší.

Chtěli ho pověsit, nepověsili, z Paříže vyhnali a ve věku třiceti let se ztrácí ze světa, Zda umřel a kde, se neví, jsou různé zkazky, ale nejsou doložené. Dá se říci, že ho znám zpaměti, tedy skoro, rád ho cituji, neboť je mi blízký. Takový vzdělaný pařížský týpek patnáctého století. Od roku 1462 není o něm zprávy. V mládí jsem se s ním tak trochu ztotožnil, Ne zcela. nebyl jsem v partě zlodějů a nechtěli mne pověsit.

Je mi blízký právě tím pohledem na ženy, má je rád, ale na druhou stranu, si o nich nedělá iluze a v baladě zvané:„ Nářek někdejší sličné zbrojmistrové“ říká:

… Takhle se končí lidská krása.
Denně se hrbím víc a více,
ruce mám bez krve a masa,
boky se třesou viklajíce,
prsa se tratí scvrkajíce,
stehna, dřív zlatý poklad můj,
jsou skvrnitá jak jaternice,
a moje zahrádka — no fuj!

Tak, staré kurvy mezi sebou,
my svého mládí želíme,
jsme v chumlu, když nás hnáty zebou,
a v kamínkách si topíme
na bobku tam dřepíme.
A někdy leckterá z nás řekne:
Jo, světa běh tu vidíme…
A jednou byly jsme tak pěkné!“

Což jistě nejsou vlídná slova. Ale je to připomenutí, že sice dámy mají do určité chvíle moc nad muži, leč ta moc, jednoho dne skončí a najednou přijde den, kdy s nimi život účtuje.

Je dobré připomenout, že podobná ztráta moci čeká i muže. Najednou zjistí, že už se o ně ženy nezajímají, hlavně ty mladé a pokud ano, tak jen z prospěchu. Ano, jsou ženy, co milují staré muže, ale je jich málo. Stejně tak jako jsou muži, co milují staré ženy. Také je jich málo.

Proč to všechno říkám? Z toho důvodu, že je mi líto těch padesát-šedesátiletých diblíků, co ztrácejí tu moc nad muži a po ztrátě moci a viditelnosti,( neb mnohé ženy přestanou být viditelné, nebo jsou viditelné natolik, že je většina mužů, s údivem raději obejde) ony si při vědomí té ztráty moci a viditelnosti, začnou vyřizovat účty s těmi „hloupými, zvrácenými, omezenými, ” muži.

Znám dámy, které nosí hrdě své šedivé vlasy, nemaskují vrásky, nesnaží se budit dojem mládí a přesto je muži respektují, neb ví, či aspoň tuší, že potkávají, zralé dospělé ženy, které jsou si vědomi svých let a přesto je muži všeho věku, vnímají jako ženy, hezky oblečené, ovšem nikoliv jako komické figury, co se převlíkly za mladice.

Stejně tak jsou komičtí ti věční mladíci, co obrážejí diskotéky, balí mladé dvacetileté holky a jsou pyšní na své věčné mládí. Dávají takové ty otázky slečnám: „Kolik si tak myslíte, že mi je?” A očekávají odpověď:„ Tak třicet.” A jsou uraženi, když mladá dáma, řekne: „Nevím, padesát, šedesát.” Protože on ji měl s hrdostí oznámit ten věk a ona se měla divit jak skvěle vypadá.

Dal jsem se v poslední době na takový ústroj, který je pohodlný, je z Nepálu, či Tibetu, protože ty mikiny, kalhoty, jsou neskutečně příjemné na nošení a pohodlné. Fakt je, že já jsem si zvykl, přijde mi to normální, ale jsem si vědom, že s kloboukem na hlavě, dlouhými vlasy, také působím pozornost. A bosé nohy tomu své přidají.

Takže asi bych možná mohl mlčet. Jenže, mám takový pocit, že nikdo mne nepovažuje za věčného mladíka, jen za sluníčkářsky oblečeného starce. Bosý jsem z toho důvodu, že mne méně bolí kolena, než když chodím obutý. Ale už si ani nevzpomínám, kdy jsem měl na nohách normální boty.

Je mi k smíchu ten kult mládí. Nemám rád, když mi lidé říkají, že ten věk, to přeci není žádný věk. Ale je. Vždy platilo, že dožít se věku, znamenalo osvědčit schopnost zvládnutí života. Starý člověk přeci tím věkem dával najevo, že zvládl nástrahy, udržel se pokud možno ve zdraví. Má zkušenosti. Ty může předat mladším mužům. Mám v terapii mladé kluky, a vidím jak je důležité jim předat některé moudrosti, jež jsem nasbíral během života.

Většinou nemají tátu, který by jim řekl, jak se chová chlap, co by mohl umět a co je v životě důležité. Protože některé věci, jsou stejně důležité dnes, jako před tisíci lety. Jen si díky tomu kultu mládí jejich důležitost odmítáme připustit a divíme se, když nás jen tak mimochodem doženou.

Podobně jako spousta mladých děvčat nemá tátu, u kterého by viděla svou krásu v jeho očích a mohla by si ověřit na jeho chování k matce, jak se má chovat muž k ženě a žena k muži. A na svém otci by se mohla naučit chování k mužům. Muži se neumí chovat k ženám a ženy se neumí chovat k mužům. Neumí jít do konfliktu spolu tak, aby si dokázali obhájit své hranice a zároveň se naučili hranice respektovat.

Tohle mnohým mladým jednoduše chybí a žádná lidská práva tuhle zkušenost nenahradí. Jo jo.

Ženské výroky v kontextu dní

Je čtvrtek, od pondělí přemýšlím o nové hře, kterou hodlám napsat. Rozhodl jsem se v noci z pondělí na úterý. Přemýšlel jsem o nedělní zkoušce, která se mi moc nelíbila.

Jak jsem si tak v posteli přemýšlel, v posteli se v noci docela dobře přemýšlí, vzpomněl jsem si na několik svých životních osudů a rozhodl se z toho udělat zase nějaký skeč. Skeč, který ukáže chování lidí v zátěžové situaci.

Já vím, že tématikou některých blogů popuzuji několik lidí, leč osobně si myslím, že pokud někdo k sobě vztáhne obecně platné věci, tak mi připomíná výrok mé lásky, která o jednom svém klientovi, který má potíže s očima, říká: „Co asi nechce vidět? Když všechny nálezy jsou negativní.”

Já bych řekl, že ten výrok se dá obrátit a zeptat se: „Co všechno ti lidé chtějí vidět?” Ale každý má právo vidět, nebo nevidět tajit, či fabulovat. Vytvářet představy, z nichž nakonec se jemu samotnému vynoří jeho vlastní obrázek.

Vyprávění o lidských osudech v souvislosti se zátěžovou situací jsem použil ve svých čtyřech hrách, ve spoustě blogů, které jsem publikoval a v nichž se poznávali lidé, jež jsem dosud třeba neznal.

Vrátím se k onomu přemýšlení. Pokud přemýšlím o takových věcech, kupodivu, i když se málo vyspím, pak nejsem unaveným, nemám pocit, že jsem nevyspalý. Samotné tvoření, mi připomíná gestaltický způsob práce, kdy věci dostávají tvar, tvar vynořující se z chaosu. Neboť alespoň u mne tvorba začíná chaotickým rejem myšlenek.

Myšlenek, co se přemílají a přemílají, aby z nich nakonec vyšel tvar, kdy si proberu, kolik můžu mít postav, pochopitelně musím vycházet z možností, které má soubor, jenž vedu, komu co dám, aby mi odpovídal typově. Tohle je pro mne vlastně nejtěžší věc. Samotné dialogy, monology, děj, jsou už docela brnkačka. Tam se bavím, zkouším si představit postavy, vzpomínám na lidi, které jsem v životě potkal, na ženy, co jsem s nimi měl nějaký vztah, na jejich výroky. Ženské výroky jsou obzvlášť z mého hlediska zajímavé.

Ženy ani mnohdy netuší, co všechno řeknou a co na sebe řeknou. A stačí jen napsat ty výroky, dát je do nějakého dialogu, a pak výsledek předčí očekávání. Herečky až žasnou, jak snadno se s těmi výroky ztotožní. Rád zdůrazňuji: „Veškeré ženské výroky v mých blozích, knihách jsou autentické.” Pochopitelně záleží na kontextu, v němž jsou uvedeny.

K tomu kontextu. Já pochopitelně vím, že výroky zasazené do jiného děje a prostředí, než byly vysloveny, mnohdy jsou vnímány lidmi, jež je vyslovili, jako útok na sebe. Jenže, skutečně nejsem odpovědný za vnímání druhých lidí. Mohu se zeptat, jak co budou vnímat, leč také mi to může být jedno.

Jestli dnes já cítím něco jako problém, pak požadavek všech těch sluníčkářů, abych mluvil a psal tak, aby se lidé necítili dotčeni. Jenže, co je do blogu, hry, muziky, obrazu, které se druhých lidí nedotknou? Pokud bych psal tímto způsobem, pak nemá smysl psát. Necítím potřebu vytvářet sterilní prostření, kde se nikdo ničím nenakazí. A nikdo se nenamíchne.

Takže si píši syžet, který pošlu hercům a herečkám, počkám si na jejich vyjádření, na jejich pocity, což považuji za hodně důležité, a dám se do psaní samotné hry. Myslím, že do týdne, dvou ji budu mít hotovou.

Ty pocity herců jsou důležité, pokud je mají, a je lhostejné jestli s tou postavou souhlasí, či ne, jestli ji přijmou, nebo jim vadí, pokud dokáže vyvolat reakci, pak je postava živá. A o to jde. Jo jo.

V hlavě mi vázne vzpomínka plíživá

V roce 2009 jsem ve spolupráci s Českou televizí natočil první díl
seriálu „Ze závislosti do nezávislosti.” Rok předtím
jsem začal s %Českou televizí spolupracovat.

Bylo to na popud paní Sovišové, která objevila mé blogy na
seznam.cz navštívila mne a nabídla spolupráci. Napsali jsme spolu
několik dílů pořadu „Rodina a já,” který běžel už dlouhá
léta, jehož hlavním režisérem byl Alan Lederer. S oběma tvůrci, jak
paní Sovičovou, tak s panem Lederem jsem navázal přátelský vztah,
ten trvá dodnes, a začala díky paní Mullerové, tehdejší hlavní
šéfredaktorce, několikaletá spolupráce.

Ten seriál „Ze závislosti do nezávislosti,” vznikl na
základě mé stejnojmenné knihy, kterou jsem v roce 2008 vydal. Název
jsem převzal ze stejnojmenného eseje, se kterým jsem vyhrál v roce
1998 celostátní soutěž socioterapeutického sjezdu socioterapeutických
klubů.

V té knize se zabývám rovným dílem jak závislostí samotnou, tak
spoluzávislostí. Což je fenomen, kterým se poměrně málo zabývá jak
tvorba, tak samotná terapie závislosti. Pro mne jako člověka, který
se věnuje terapii závislostí, díky tomu i terapii vztahů, neboť
závislost ohrožuje vztahy ve všech směrech, ničí je a zároveň ničí
lidi, kteří žijí v takových spoluzávislostních vztazích.

Co je spoluzávislost? Je vyprávění na knihu. Ta má, byla první a
vlastně dodnes jediná s kompletním pohledem na problematiku z jiné
strany. Pohledem člověka, který v takovém vztahu žil celé své
dětství a zároveň pohledem člověka, který se stal profesionální
terapeutem, a zabývá se závislostí a spoluzávislostí valnou část
svého života. V dnešní době již 25 let.

V onom, výše zmíněném televizní zním seriálu, který má patnáct dílu, z
toho ve jedenácti jsem spoluautorem, odborným poradcem a zároveň
hlavním protagonistou, jsme se tedy pokusili ukázat, nikoliv samotný
způsob života závislých, ale také, co udělá život se závislým s jeho
okolím, jak myslí a prožívají ten způsob života ti „silní muži
a ženy,” včetně dětí.

Ony rysy toho způsobu chování a myšlení, jež je udržují dlouhá
léta v takových vztazích a jaké mají zisky z takového vztahu
manželky, partneři, rodiče atd. nejsem transakční analytik, jako
například doktor Honzák, ale mnohé z toho mne zajímá, docela rád
některé manévry, jak rád říká docent Balcar, používám a rád
vysvětluji mnohé chování z hlediska transakční analýzy.

Zakladatelem a jejím autorem je Eric Berne, který ji popsal ve svých
dvou knihách. „Jak si lidé hrají.” kde popsal ty hry a
zisky, které mají lidé ze svých vztahových transakcí a v knize:
„Co řeknete, než pozdravíte.” Kde se zabývá životními
scénáři. Obě knihy jsou čtivé i když ne jednoduché.

V prvním díle, co jsme natočili, a na nějž dám odkaz na
internetovém vysílání České televize, jsme se zabývali pijícími
ženami. Pro mne pohled na závislé ženy je osobně hodně smutný. Díky
svým tetám, které mne v dobách mého dost obtížného způsobu života
držely svou láskou nad vodou, ukazovaly mi jak má žít žena, která je
opravdu silná, aniž by upadala do spoluzávislosti, do které upadla
moje matka a nedokázala se vymanit z té pozice.

V dobách, kdy jsem začínal svou terapeutickou kariéru, jsem také
začínal svou spolupráci s doktorkou Strašrybkovou, se kterou
spolupracuji v oblasti terapie závislosti dodnes, byl pro mne pohled
na závislé ženy, které jsem vídával tehdy na pavilonu 18
tristní.

Přišel jsem poprvé na jejich komunitu a zarazila mne ta destrukce
erotiky, která tam vládla. Seděly tam zničené ženy, i když hezké a
nebyl na ně nijak povzbudivý pohled. Podobně působí i muži na
odděleních, které se zabývá terapii závislostí. Ale u těch žen, ten
dojem pro mne byl zásadní.

Tento pocit jsme měl později z rodinných příslušnic
závislých. matek feťáku, manželek alkoholiků či hazardních hráčů, ve
skupině pro rodinné příslušníky. Již jsem víc než dvacet let vedl na
městské části Praha 6, kde jsem v roce 1995 navázal spolupráci s
PhDr Ludvíkovou, se kterou také spolupracuji dodnes.

Mnozí lidé mne podezřívají s mysoginství. Bohužel se mýlí. Mám po
dobu dvaceti pěti let šéfovou ženu, tedy byly dvě. MUDr Mráčková,
se kterou jsem spolupracoval od roku 1993 do roku 2016 a MUDr
Kovandovou, se kterou spolupracuji dnes. A navíc i primářkou
oddělení se před dvěma lety stala po primáři Nešporovi MUDr
Karbanová, a nedá se říci nic jiného, že těch žen je možné si vážit.

Vážím si lidí, kteří něco umí, nerozlišuji v tomto směru muže a
ženy, ale mám hluboký despekt lidem, kteří mluví a píší o něčem, o
čem vlastně nic pořádného nevědí. A tváří se jako vševědi a pletou
se do věcí, kterým naprosto nerozumí. Závislosti a spoluzávislosti
podobně jako fotbalu rozumí u nás každý. Tedy každý má pocit, že ví
jak na to. A každý má představu, jaký by měl být terapeut a jak by
to měl dělat. Podobně jako u fotbalových trenérů.

Ten příběh na který dám odkaz, podobně jako všechny ostatní příběhy
seriálu má reálný základ. Jak už jsem řekl, ten seriál je ojedinělý
v tom, že se zabývá mnohem více tím okolím závislých, než jen
samotnými závislými. Ukazuje problém ze všech stran tou formou toho
hraného dokumentu, ke kterému jsme po dlouhých diskusích jak s
režisérem Lederem a scénáristkou Sovišovou dospěli.

Byla ta spolupráce jedinečná pro mne v tom, že mne oba vždy
vyslechli, dali na můj názor, přistoupili na skutečnost že netočíme
umění, ale paradokument jak tomu říkala paní Mullerová a nakonec se
myslím z toho i to umění stalo. Díky skvělému kameramanovi,
režisérskému a střihačskému umu Alana Lederera. Stal se z toho pěkný
biják, jak říkali v televizi. Myslím, že jsem k tomu i já docela dost
podstatnou měrou přispěl. Jo jo.

Odkaz na první natočený díl
seriálu Vzhůru
do bezvědomí
Délka 25 minut

Zákona se dovoláváte?

V poslední době běží debata na téma: Jarek Nohavica a medaile. Jsem rád, že se nemusím proti tomu člověku vymezit, neb jsem se o jeho tvorbu, podobně jako o tvorbu bratří Nedvědů nijak zvlášť nezajímal.
Všichni tři, výše uvedení mne nějak více méně minuli. Preferoval jsem jinou muziku, jiné textaře a jiné básníky. Něco málo jsem od nich slyšel, ale nikdy ne tolik aby mne nutilo jejich tvorbu vyhledávat. Chápu, že se „národ” rozdělil, aby svou hrudí buď Nohavicu zaštítil, či druhá část Nohavicu odsoudila. Možná je nutné se vymezit, práskače odsoudit, či nešťastníka, kterého lámala StB, pochopit.

Mám docela v oblibě Jima Čerta, který se podobně jako Nohavica stal donašečem StB. Ten, ovšem svých činů veřejně litoval. Nehodlám zkoumat zda upřímně, leč litoval a jako katolík vím, že když je vyznání hříchu, vyjádřena lítost, aspoň naznačena ochota něco napravit, pak následuje rozhřešení: „Jdi v pokoji, hříchy tvé se ti odpouštějí.”

Nevím zda Nohavica litoval, omluvil se. Pokud ano, pak nemám s ním jako s člověkem problém a docela mu přeji i uznání od ruského presidenta. Nevím, jak bych se na jeho místě choval, nejsem v jeho situaci, nikdo mi nic nenabízí, takže nemám ani, co odmítnout. Od sovětských představitelů, bych vyznamenání pravděpodobně nepřijal. Ale možná bych měl strach odmítnout.

Možná president Putin, jako pravoslavný věřící, kde se také praktikuje vyznání hříchů, už něco podobného učinil. Možná se stejně hledí, jako v katolické církvi na hříšníka, kterému byly hříchy odpuštěny, hledí jako na čistého člověka. Nevím v pravoslaví se nevyznám. Ono to Rusko není Sovětský svaz. Rusko je velmoc a jako velmoc se chová. A Putin se chová jako představitel velmoci.

Nohavica dostal cenu, či vyznamenání a je na něm, jak si vše srovná nebo nesrovná. A tak si vzpomínám na slova apoštola sv.Pavla:
Zákona se dovoláváte? Tak dejte pozor, abyste podle toho samého Zákona nebyli souzeni.

Změním se až budu mít potřebu

Ve všech diskusích, které kde vedu, se vždy lidé, pokud zjistí, že jsem
terapeut, dožadují terapeutického přístupu. A já se přiznám je vždy zklamu.
Nechci se chovat jako terapeut v osobní diskusi, ani pod blogem, který se
zabývá třeba mým pohledem na asertivitu.

Pamatuji se, jak kdysi jeden můj výcvikový lektor si sedl do kruhu, byla
to taková technika, co by se mohla nazvat: „Jak to máme my
muži?” a vyslovil větu, která mi utkvěla v paměti: „Jestli je mi
něco nepříjemného, tak pokusy žen, ovládnout a spoutat muže.”

Ani já se nechci dát ovládat a spoutat ženami, takže mi tahle věta
konvenovala. Kdysi jedna má známá, se kterou jsem měl krátký milostný poměr,
pravila: „Tebe mnohé ženy nemají rády jen z toho důvodu, že se jich
nebojíš a nebojíš se jejich odmítnutí.” S tímhle tvrzením mohu klidně
souhlasit. Nebojím se žen, nebojím se odmítnutí. Odmítnutí ve mně nevyvolá
přesvědčení, že jsem bezcenný.

Na iDnes mi sice znemožnili zrušením účtu diskutovat, leč mi blog nesmazali
ani diskuse pod ním, takže jsem zjistil, že někteří ještě diskutují.
Pochopitelně rád bych se k některým komentářům vyjádřil a protože jsem
zjistil, že se někteří přišli podívat i sem a předpokládám, že zvědavost je
sem zavede opět, rád bych se vyjádřil k některým komentářům. Ty sem zkopíruji
v celém znění.

Jeden je od paní Vlkové, kvůli které jsem napsal blogy „Pevné
tkáně.” A další pod názvem „Čteš-li slovo chyba, zeptej se u
koho?” Kdo chce, může si je přečíst i tady. Paní Vlková, což ji
šlechtí, nakoukla i sem, shlédla mou stránku a vyjádřila na iDnes svůj postoj asi
takto. Cituji:

Hana Vlková: Věděla jsem že jako terapeut je v zajetí
nějakých svých předsudků a od žen vyžaduje daleko větší
„zodpovědnost za své (a podle pana Jílka i partnerovo) chování“,
nicméně když jsem si letmo prohlédla stránky které mají být jeho
reklamou, pochybuji o jeho příčetnosti.

Dát si jako terapeut zaměřený na zvládání zátěžových situací holedbající se
osobním ovládáním všech doporučovaných technik přehled smazaných příspěvků z
IDnes které svědčí o tom že nezvládá ani vlastní ješitnost je skutečně
zarážející.

Krom toho agresivita která z jeho příspěvků čiší nesvědčí ani o inzerovaném
„nadhledu“ ani o velké vyrovnanosti.

Svědčí o jednom – jako terapeut je pan Jílek skutečně „solitér“ (jak o sobě
píše) stejně jak nedávno podobně skončivší Marián Béreš.

Člověk se zamýšlí nad tím co zrovna tyhle dva vedlo k tomu stát se
terapeutem a „pomáhat lidem“.

S ohledem na to jak zde manipulovali, vytrhávali z kontextu a snažili se
ponížit oponenty mne napadá jen to že nad lidmi kteří jsou skutečně v
krizové situaci cítili moc která jim dělá dobře.

Na její komentář se dá odpovědět asi následovně. Já pochopitelně ješitný
jsem a vlastně mám všechny lidské chyby, na které si lze vzpomenout. A pokud
jsem projevil svou ješitnost tím, že jsem uveřejnil všechny příspěvky, kvůli
kterým mi byl zrušen účet, pak jsem opravdu ješita všech ješitů. Ale vážně,
já nechám na každém, aby si udělal obrázek o metodách a důvodech
administrace iDnes.

Odpověd na mé „předsudky”, které mi paní Vlková vyčítá, bych
ji rád upozornil, že jako lidé máme přirozeně předsudky. Předsudky nás v
přiměřené míře chrání před neuváženými rozhodnutími. Třeba se svěřovat
cizím lidem, mít srdce na dlani, jak se říká. Případná nedůvěra je zcela
nutná.

Jedním ze znaků, kterým se jako terapeut vyznačuji, je určitá skepse ke
tvrzení lidí, která mi předkládají, když popisují druhé lidi. Paní Vlková mi
popsala své druhé manželství a svého muže popsala jako pitomce. Inu, pokud
se zamyslím, že podle jejích slov opustila jednoho muže, se kterým se dalo
žít a odešla k druhému muži, který se vyjevil, podle jejich slov jako
pitomec a opilec. Pak je nutné se zeptat, kde nechala soudnost a opatrnost?
Už nebyla žádné mladé děvče v rozpuku.

To je ovšem jen tak mimochodem. Takže jsem se nepřipojil k její úvaze o
pitomcovi, nekomentoval jsem její rozhodnutí odejít jako chybné, či dobré,
pouze jsem si dovolil říci názor, že nevyslovené sdělení o tom, z jakých
důvodů odcházím, mnohdy v tom člověku zamrzne a působí potíže v dalším
vztahu. Neboť neřeknu-li, co mi vadí v jednom vztahu, pravděpodobně totéž
neudělám ani v druhém.

Její interpretace, že tím kladu větší nároky na ženy, než na muže je
pozoruhodná. Neboť jsem se nevyjádřil v obdobném případě k muži, který
vyměnil partnerku. A nepožadoval to, co na ženě, která se nevyjádřila.
Nevyjádřil, neboť z jeho sdělení nebylo jasné, že tak neučinil. Možná ano,
možná ne. Nevím. A když nevím, mlčím.

Rád bych paní Vlkové a nejen jí sdělil, že i sebelepší terapeut jednoduše
není pro každého. Každý možný klient si hledá takového, který mu vyhovuje.
Někdy rozhodují takové věci, jakou je třeba střih a vzhled kalhot. Případně
bosé nohy. Atd. Kvalitou se nemusí lišit, pouze jde jen o osobní preference
klienta. Tedy na paní Vlkové nic nechci, nekladu na ni ani na jiné ženy
větší nároky než na muže a necítím potřebu ji měnit. V tomhle
opravdu není pro mne paní Vlková důležitá.

Takže díky svému webu mám možnost pokračovat v diskusi a odpovědět. Paní
Vlková je, jak se zdá, v oblasti znalostí o smyslu terapie velmi limitovaná.
Jako ostatně většina lidí. Terapie má napomoci lidem přenastavit způsob
myšlení, navodit tím i způsob sebepoznávání a tím i přehodnocení postojů.
Nezdá se, že bych musel i přes nátlak lidí z iDnes něco v tomhle směru měnit.

Mnozí muži, jak známo, se cítí ponížení, pokud je odmítne žena.
Nepochybuji, že stejným způsobem se cítí poníženy ženy, pokud jsou
odmítnuty. Mnozí lidé vnímají nesouhlas se svými názory jako odmítnutí své
osoby. Nikoliv svých názorů a postojů. Já osobně nemám problém nesouhlasit a
odmítnout názor kohokoliv, pokud se mi nezamlouvá.

Což mnohým lidem, především ženám, nedělá dobře. Pokud bych jako muž
zjistil, že nějaká žena odešla od muže, s nímž se dalo žít, k opilci, pak bych
ji zřejmě vnímal jako ženu, která nemá problém hazardovat se vztahem. Asi
bych se k ní jako muž nesnažil přiblížit. Jako terapeut, pokud by mne
požádala o konzultaci, bych ji nepochybně na její sklon k hazardu se vztahem
upozornil. Zřejmě by mě neměla ráda. A snažila by se nade mnou vyhrát.
Třeba tím, že by upozorňovala na mé chyby.

Asi bych ji zklamal tím, jako jsem zklamal některé diskutující, že bych
nebyl se ochoten o svých chybách s nimi bavit. Jo jo, opravdu bych necítil,
a necítím ani nadále potřebu s nimi se o svých chybách bavit. Jaksi jsem si
je nevybral. Oni to mohou vnímat jako agresi, ale pouze jde jen o asertivní
odmítnutí jejich zasahování do mého způsobu života. Až budu mít potřebu a
zjistím, že mi moje chyby komplikují život, pak se zamyslím, jestli mám tu
potřebu se měnit.

No, a teď se vrátím k tomu, čemu říkám bolševické chování. Mám na mysli
tohle:

Věděla jsem že jako terapeut je v zajetí nějakých svých předsudků a od
žen vyžaduje daleko větší „zodpovědnost za své (a podle pana Jílka i
partnerovo) chování“, nicméně když jsem si letmo prohlédla stránky které
mají být jeho reklamou, pochybuji o jeho příčetnosti.

Bývá zvykem dehonestovat odpůrce pochybnostmi o jeho příčetnosti,
pokusem o diagnozu, bohužel, dělají tohle někdy i odborníci. Bolševik měl ve
zvyku zavřít své odpůrce do kriminálu, nebo do psychiatrické léčebny, kde je
lékaři mohli držet neomezenou dobu, dokud nezkrotli. Ti odpůrci, takže asi
tak.

A na konec. Zde je vidět, jak snadno se dá tvrdit, co kdo četl a slyšel,
i přesto, že se nikde nic nedá podobného vyhledat. 🙂


Hana Vlková

S panem Jílkem jsem dlouze polemizovala o jeho názoru vyjádřeném pod
povídkou paní Palkové (kterou tak nějak nesmyslně také tituloval tím
stranicko bratrským oslovením) že za opravdu hloupé, nezralé a
povrchní jednání svého partnera může jeho žena, protože mu to
neřekla.

Takže ještě jednou pro paní Vlkovou, co jsem skutečně řekl a napsal:

Neb žena, která se neumí ohradit, neumí říci, tohle nedělej, tohle mi
vadí, bude zažívat v každém dalším vztahu podobnou situaci. A nebude
se ji to líbit. Lidé, kteří neumí jít do potřebného konfliktu, jsou
nakonec na neustálém útěku.

Jo jo. 🙂

Bolševici a soudruzi

Byl mi zablokován účet na iDnes. Neb jsem soudruhům a bolševikům, říkal soudruhu, bolševiku. I když, dokonce jsem si odpustil urážlivá slova, jako „zasraný bolševiku.” Či „debilní soudruhu.” Inu, jeden dnes neví, co je správně. Pokud někdo zastává komunistické ideály, pak je zvláštní že neunese ten správný název, se kterým se ti děvčata a hoši titulují. Najednou cenzura a restrikce.

Jak je vidět, sice jsou komunisté, přípdně se jako komunisté chovají, leč nějak pořád mnozí lidé se tají tím, co vlastně jsou. Asi se v hloubi duše chápou, že co zastávají, nemá zas až tak dobrou pověst. Takže jsem zablokovaný, chápu že na iDnes asi si už nevrznu.

Největší legrace je v tom, že ráno mi dali blog na „Zaujalo nás” a za dvě hodiny jsem byl out. Jak je vidět, nic v životě není jistého. Pokud se někdo chová jako bolševik, vede řeči jako bolševik, jistě, tedy, alespoň se domnívám, je si vědom toho, že soudruh prostě je. Budu se muset někde zeptat, zda slovo „soudruh a bolševik” je fakt urážka?

Jo, někdy si říkám, jestli jsme jim opravdu pořádně zazvonili. Možná se stydí za ty miliony mrtvých, kteří zemřeli v rámci třídního boje. Tedy v rámci toho, že se ti zavraždění lidé nechtěli tak úplně smířit s tou totalitou, co nám nařizovala, co si máme a nemáme myslet, podobně jako se dnes pokouší nová totalita v rámci korektnosti nám říkat jaká slova jsou a nejsou vhodná.

Lidé někdy mají představu, že asertivita je buď všechno vyhrát, nebo všechno snášet. Být nad věcí. Pravda, ta představa o naprosté výhře je mezi lidmi rozšířená, z toho důvodu lidé s myšlením, kterému já říkám bolševické, nemají asertivitu rádi, nerozumí tomu principu, případně ty kteří jsou asertivní se snaží neustále dehonestovat, obviňovat. Osočovat z neúcty, pokud ji například sdělíte, zcela asertivně, že na jejich poznámky nejste nijak zvědaví. Nejsem zvědavý, nemám potřebu vám něo vysvětlovat, něco hájit. Berou to jako neschopnost komunikovat.

Nedá se nic dělat, vynutit si nic nemůžu, soukromá platforma, mají právo si určit pravidla, mají právo si vynutit jejich dodržování. Musím se spokojit zatím jen se svým webem, kde publikuji naštěstí souběžně s iDnes. Jediné, co mohu, je si tam číst blogy něktetých zajímavých lidí, případně jim napsat mail. Ukázka těch deseti závadných příspěvků, za které mi byl zrušen účet na iDnes.
Dobrý den,
protože vám bylo smazáno deset diskusních příspěvků vložených za posledních devadesát dní, nemůžete do diskusí na iDNES.cz vkládat další příspěvky.
Váš účet na Účtu iDNES.cz byl automaticky zrušen.
Prosíme, přečtěte si pozorně své zablokované příspěvky i pravidla pro diskutování.
Na nepodepsané a urážlivé či vulgární e-maily nebudeme reagovat. Děkujeme za pochopení.
Zdraví tým serveru iDNES.cz.
Smazané příspěvky
11:03 3.11.2018
Paní Vlková, vaše příspěvky jsou jeden velký nářek, možná vám to nedochází. Ale je tomu tak, podobná soudružce Palkové, obě umanuté, obě toužící po výhře, obě se neustále něčeho dožadující. V tom jste si podobné.
12:17 2.11.2018
To mi došlo vychovaná soudružko. Přijdte zas.
11:11 2.11.2018
Soudružko pěkně vítám. Sedněte si, vemte si buchtu, ať nám nevynesete spaní. A něco hezkého, poutavého ze života nám povězte.
6:29 2.11.2018
Smazal jsem některé příspěvky soudružky Palkové, neboť, už sem jen kopírovala, co kopírovala jinam. Má-li kdo zájem, přečte si je jinde. 1:56 2.11.2018
Jo vy jste ta soudružka, co nerada Kung Fu panda. Tak už chápu vaše postoje.
1:11 2.11.2018
Soudružko, vy si pletete lichotku s komplimentem, zřejmě nezvládáte psaný text, ale to nevadí, jistě se můžete zlepšit. Ovšem pokud splňujete soudružko vy ty atributy správné ženy, o tom by se dalo diskutovat. Pochlubte se co je ná vas tak vyjimečného, 11:49 6.10.2018
A ty si na té správné straně soudruhu dodnes, co? I Preslerem a Hermánkem.
11:03 6.10.2018
Ale soudruhu Preslere, vymazal jsem vaše příspěvky za bolševickou propagandu. 🙂
16:13 28.9.2018
Hele práskači, věnuj se práskání a neruš 11:01 26.9.2018
Hermánku jsem Jan nikoliv Honza, takže si to pamatuj Hermánku I když kovaní bolševici jako ty ztrácí paměť.

Poslední příspěvek , se týká člověka, který je v evidenci StB veden jako agent. Jsem si vědom toho, že jsem nebyl vlídný na soudružky, soudruhy, nechci být vlídný na lidi, kteří mají tento způsob myšlení, protože jsem už jednu totalitu zažil, nehodlám, pokud k tomu mohu přispět zažít druhou. Má-li kdo komunistické názory a chování, nehodlám ho nechat v bludu. Bolševickými myšlenkami to začíná, koncentráky končí. Jo jo.

A na závěr dvě písně pro ty, co si myslí, že se nic neděje. Jednu jsem se učil povinně ve škole. Všimněte se, že se v ní zásadně mluví o zničení, nikoliv o změnu k lepšímu, ale o násilí. Tedy je ono násilí skryto za jakýmisi zářnými rudými zítřky, kterí nikdy nepřišly.

A pak když ten rudý prapor vítězně zavlál mělo to tyhle konce:

Ani Bůh netuší

Dostal jsem po probuzení SMS. Šel jsem si lehnout po polední, neb mám dovolenou a odpolední spánek posiluje prý ze všech spánků přes den nejvíc.
SMS dostávám dost často, někdy mi píší klienti, buď se omlouvají, objednávají, nebo si stěžují. Tahle byla od mé lásky, která se mnou strávila dopoledne v plné práci, Obrázek mi poslalal. Než odešla, krájela jablka na sušení, abychom využili sušičku na maso a ovoce, svrhla kytku, kterou pak přesadila, šla na nákup, sice nekoupila kafe, pro které původně šla, ale zase přinesla misku pod tu kytku, protože miska je důležitější než kafe. K tomu trochu jídla. Nakonec, kafe tu ještě je.

Já, věren svému zvyku o dovolené nedělat nic, jsem tomu zvyku plně dostál. Flákal jsem se u PC. Diskutoval na iDnes, účast byla hojná, diskuse výživná, pobavil jsem se. Reakce byly docela příznivé, tedy k mému údivu, pochopitelně pár nesouhlasných se najde, ale všude koukol mezi pšenicí.

U jedné debaty jsem usoudil, že je dobré nechat diskutujícího vyhrát, aby měl pocit, že si užil a přišel zas. Já obvykle hry na vítězství nehraji. Nepřináší tolik zábavy, jako když v polovině diskuse, nechám diskutující sobě samým. Jsem na tohle zvyklý z vedení terapeutických skupin. Ale vrátím se k té SMS a obrázku, co jsem s ní obdržel.

Jak je vidět na obrázku, doktor Dušan Selko shromáždil, celoživotní výzkum do jednoho, zcela výstižného grafu. Připomíná mi to část balady F.Villona „Nářek někdejší sličné zbrojmistrové.”

…stejně tak ubohé ty babky,
do čeho kousnout nemají,
a když tak vidí mladé žabky
se spouštět a ne potají,
proč je tak dávno,
a jakým právem stvořil Pán?
A on, když baby spílají,
radš mlčí jako zařezán.

No, protože jak říká další klasik,Jindřich Šimon Baar, …ženský pláč a ranní déšť nikdy dlouho nevydrží, jak je vidět, není zas až tak nutné si s tím ženským pláčem lámat hlavu. Ani Pán Bůh, ani Baar si s ním zas tolik hlavu nelámali.

Přiznám, že někdy sis ním hlavu lámu, ale málo. Pro neznalé literatury, Jindřich Šimon Baar byl katolický kněz, který pocházel z Chodska a ta věta je je z jeho trilogie „Pani Komisarka, Osmačtyřicátníci a Lůsy.” Kteroužto trilogii, jsem četl ve svém ranném mládí. Což už je opravdu dávno.

Ale byli jsme v Klenčí, před dvěma lety, kdy jsme touhle dobou s Radkou putovali po Chodsku, západních a jižních Čechách. Já jsem tam byl už po několikáté, navíc jsem na Chodsko, do Poběžovic narukoval v roce 1969 na vojnu. A před dvanácti lety jej prošel pěšky. Všech jedenáct chodských vesnic. Už to staré Chodsko zmizelo, jen v Klenčí je pořád fara a škola kde Baar působil.

Byl to tehdy krásný výlet převážně v mlze. Takový ten pravý listopad, jaký mám rád. Mlha, sychravo, svěží vzduch, kdy se skvěle dýchá. Hory sice moc vidět nebyly, ale nám to nevadilo, občas se vyjasnilo, takže i sem tam jsme něco zahlídli. Ukončili jsme ten výlet Novohradskými horami, kam jsme se z Chodska přemístili.

No a před spánkem jsem si poslechl doktora Honzáka a jeho povídání na radiu o psychosomatice. Pan doktor je stále ve formě. Pamatuji jej na fakultě, kdy jsme při jeho přednáškách řvali chvílemi smíchy. A přitom ty přednášky byly k věci.

Sice půl hodiny trvá ten rozhovor, ale stojí za to si ho vyslechnout. I redaktorka se ptala inteligentně a k věci. Někdy se povede. Tak, jdu se dívat na fotbal. Jo jo.

Bolševik v nás

Dozvěděl jsem se o sobě, co jsem nevěděl, pobavil mne ten zájem, vím už, že jsem „sebestředný a arogantní.” Nakonec, pokud se o člověku mluví, je to lepší než ticho.
V roce 1992, když jsem dělal výcvik v asertivitě, zapamatoval jsem si jednu větu, kterou Beleš, náš lektor často opakoval:
Čím víc je člověk agresivní, manipulativní, tím víc vnímá asertivitu jako agresivitu.
Což se potvrzuje. Několik manipulativních jedinců přesně zareagovalo tím způsobem.

Jak říkám, vím, co se stane, když napíši sérii blogů, které se zabývají vztahy muž žena, uvedu jeden dva příklady a „neštěstí ” je hotovo. Mnozí lidé, aniž bych je přímo jmenoval, se v nich uvidí a reagují.

Lali Beleš, také říkával a často na jeho slova vzpomínám:
Kde začíná agresivita a násilí, končí asertivita. Pak už je nutná jen obrana.
Lidé, hlavně někteří, mají pocit, že musí zvládnout všechno negativní od druhých, zůstat nad věcí. Já tenhle názor nezastávám. Bez ohledu na mínění kohokoliv, si nikdy od nikoho nehodlám nechat srát na hlavu. Abych to vyjádřil zcela pregnantně. A může kdokoliv mi vysvětlovat, že mne nepovažuje za slušného nebo schopného. Ale v každém případě udělám, co považuji za nutné.

Raději ztratím příznivce, než sebeúctu. Sebeúcta je něco, co si lidé s bolševickým myšlením umí těžko představit. Pokud ji někdo má, okamžitě se najde jiný, který se mu pokusí vysvětlit, že on ví lépe, než on sám, jaký by měl být. Sám se dožaduje sebeúcty, leč vůči jiným žádnou úctu nemá.

Mnoho lidí kolem mne ví, jaký bych měl být. Jistě, mohou mít představu o tom, co bych měl, či neměl, leč většinou se jim dostane odpovědi, že až budu chtít radu, zeptám se, až budu chtít pomoc, řeknu si.

Ano, starám se o sebe, hledím si svého blaha, chápu, že mnohým to může připadat nepatřičně, arogantně a sebestředně. Leč najíst mi nedají, nové kalhoty mi také nekoupí a nájem za mne nezaplatí. Například.

Dokud jsem schopný se o sebe postarat, žádám o pomoc jen tehdy, když opravdu nevím jak dál. Lidé, kteří se o sebe umí postarat,většinou také dokáží odhadnout svoje síly a um a z toho pramení jejich sebevědomí. Jsou si sebe vědomi. Svých možností a limitů.

Takže stačí napsat něco málo a je jasné, kdo je kdo? Zírám, kolik je lidí, kteří opravdu věří, že existuje někdo, kdo je nejvyšší autoritou, která rozhoduje, co je správné a co není správné. Já se dlouhá léta řídím tím, že vím sám nejlíp, co je správné a potřebné pro mne, a jediné, o co jde, abych neutlačoval druhé.

Kdysi jsem četl takový esej nazvaný:„Bolševik je stav mysli.” Zaujal mne v něm odstavec:
Je to stav mysli, kdy si myslíte, že jen a jen váš názor je ten správný, kdo ho nesdílí, že je váš nepřítel a že máte právo ho omezovat, pokud úplně přesně nedělá to, co chcete vy.

Nemám-li názor, že například Církev je jen spolek pedofilů a zločinecká organizace, pak jsem nepřítel současné společnosti. Žádný argument nepomáhá. Mám-li názor, že jak říkají Chvála-Trapková, dva skvělí rodinní terapeuti, že každé dítě má právo na otce i matku, pak jsem homofob, nepřítel žen, nebo hlupák, který nechápe potřeby moderního světa.

Samosebou, rozlišuji lidi na ty, kteří jsou prospěšní a lidi, kteří jen zneužívají. Jak v Církvi,tak mimo Církev. Každé zlo vyplave na povrch a každý s bolševickým myšlením se jednoduše prozradí. Je jich mezi námi hodně. Vždy umí vysvětlit a zaštítit své chování obecným dobrem, dožadovat se spravedlnosti, která se nakonec ukáže jen spravedlností pro někoho. A krutou nespravedlností pro všechny ostatní.

Pravdou je, že většina těch bolševiků, sluníčkářů, feministek, genderových aktivistek je k smíchu tím štěstím pro všechny a vlastně pro nikoho. Stejně tak ti, co se dožadují slušnosti, ale sami ji nemají ani za mák. A v diskusi, která probíhá, jim nejde o fakta, ale o vítězství. Otázky vnímají jako útok a informaci jako urážku. Mají těžký život, neb se utápějí ve svých emocích a stačí na to pár blogů. Jo jo.