Požadují, ale neptají se, co oni sami

Pranostika mluví jasnou řečí. „Svatá Anna, chladna zrána.” Ochladilo se, to jo, ale nic dramatického. Běžné středoevropské léto.

Mám docela rád tyhle léta. Občas hezky, občas prší, tráva zelená, pole žlutá a hnědá. Sklizená, zoraná. Překvapilo mne, když jsem v roce 1993 sestoupil z Pyrenejí do Španělska, cestou na Gibraltar, že jsem většinou viděl dvě barvy. Hnědou a žlutou. Hory, přes které jsem potom šel byly většinou suché a holé.

Člověk tak nějak tuší, že Španělsko je Středozemí, takže zimy mírné,tedy prý v horách ne, ale srpen, což byla právě ta doba, kdy jsem přes Španělsko kráčel, hnědé, žluté, a zelenou jen tam, kde se zavlažovalo. Ale centrální Španělsko mne fascinovalo. Vesnice jako z románu, kostely, kláštery na kopcích, hrady, bílá města. K moři jsem přišel až vlastně u Gibraltaru.  Nádherná země.

Jen domluvit se byl problém. A ty dvě barvy. Pořád mám spojenou zelenou s kopci, právě z té střední Evropy. Vědomí, že kopce jsou zelené, zalesněné, nebo jsou na nich vinohrady. Jako v Německu, nebo Itálii. Pak jsem si zvykl. Takže mám rád tu střední Evropu, kde nebývá většinou moc horko, ani moc zima, spíše tak akorát. Nějaký pozůstatek z toho selského základu, který v sobě díky předkům mám, že je sice hezké, když svítí slunce, ale v zájmu života je dobré, když občas naprší a je dost vody a díky tomu i zeleno.

Byl jsem leckde, ale přeci jen, nejvíc jsem prochodil bývalé Československo, a pak už jen Země koruny České. Jak jsem ještě v dobách svého mládí slýchal a četl tenhle název. Čechy, Morava a Slezko. Název Česko pořád nějak nemusím. Je škoda, si myslím, že jsme opustili zemské uspořádání. Ty země měly tradici, podobně jako mají tradici v UK, Anglie, Skotsko, Wales, Irsko. Tedy to severní. Jeden stát, několik zemí. Všichni jsou odněkud. Ona ta rivalita má něco do sebe.

I když, Anglie, Skotsko, před dvaceti lety, když jsem jimi procházel poprvé, se dost změnily. Naposledy jsem byl v Británii na návštěvě u kamaráda. Žije tam dost dlouho. Povídal, že k horšímu, má pocit. Ale to je jejich věc, mě může být líto, že končí ta stará dobrá Anglie, jak jsem o ni čítal, nebo viděl ve filmech. Jestli je pravdou, že část britské mládeže opouští ono dědictví otců, díky multikulturalismu, tak Bůh s nimi.

Ale nakonec, oni v tom žijí a budou žít. Jen bychom si neměli nechat vnutit jejich postoje tady doma. Svět se mění. On se tedy měnil stále, jen některé ty změny zřejmě nejsou zas až tak k lepšímu, jak se nám pár polovzdělanců pokouší namluvit. Ono něco rozbít je snadné, ale uvést do provozu něco skutečně funkčního, už je horší.

Ano, malým dětem můžeme dát hračky jak na hraní, tak na zkoumání. Dětí rozbíjejí hračky i tím že zkoumají, jak jsou sestavené. učí se tím.  Ale dát na hraní stát, světadíl dětinům, co nikdy nedospěli a mají pocit, že jsou vševědoucí, je dost riskantní. Chápu, že taková genderová aktivistka, mezi třiceti až čtyřiceti, co nemá děti, ani chlapa, může mít pocit, že zná všechny odpovědi na všechny otázky, ale její pocit, nikoho neopravňuje k tomu, aby ji svěřil společnost a nechal tu společnost kompletně překopat, podle jejích představ.

Jsem starý, bílý muž, co údajně nepochopil, že doba bílého muže skončila.Jak mne nazval jeden klient, který si sice neuměl poradit sám se sebou, ale věděl jak má svět vypadat. Jak žít se ženskou nevěděl, docela rád poslouchal mé postřehy, k jeho vztahové situaci, dokonce mu podle jeho přiznání, hodně prospěly, ale když jsem vyjádřil názor, že zrovna minarety místo kostela nejsou moje priorita, opustil mne jako terapeuta. Nerozumím prý světu. Inu občas mnohé zklamu tím, že se řídím zkušeností, nikoliv teorií.

Musím říci jedno. Když se ohlédnu zpět, celý život mne ovlivňovali lidé, žijící kolem mne. Lidé vzdělaní i méně vzdělaní. Pokud jsem dal na jejich zkušenost, která byla ověřena staletími, tradicí, plus jejich způsobem života, nikdy se mi nevedlo špatně. Pokud jsem neposlechl, byl jsem chytřejší než staletí a zkušenost, pak jsem měl trabl. Dost velký.

Sledoval jsem včera na YouTube dokument o výrobě mečů. Japonských katan. Zazněla tam věta. „Ti staří výrobci mečů možná neznali chemii, ale jejich zkušenosti a tradice postupů jim umožnila výrobu nejdokonalejších mečů v historii lidstva. Zkoušeli, hledali metodu, našli a pak neměnili. Staletí zkušeností. Moderní metalurgie nic takového vyrobit nedokáže.

Moje matka, moje tety, neměly žádné psychologické vzdělání, ale když řekly o jiné ženě. „Chová se jako čubka.” Mohl jsem si být jistý, že ta žena nebude nejlepší volba pro jakéhokoliv muže. Jakmile opustíme zkušenost, nedáme na ni, pak doplatíme na svá rozhodnutí. Jistě jsou technické věci, které lze vylepšit, ale vztahy mezi lidmi, to je velmi křehká věc, se kterou si není radno zahrávat.

My si s nimi zahráváme a poskytujeme sluchu těm, kteří o vztazích vědí málo, ale jejich teorie o spolužití různých kulturních společenstvích, vydávají za jasnou pravdu, o které se nediskutuje. Viz ten výše uvedený klient. Opakovaně si nacházel rizikové ženy, opakovaně selhával a přesto měl pocit, že ví jak by spolu měli lidé vycházet. Především lidé různých kultur a náboženství. Jedna věc je vědět, druhá realizovat. Zkušenosti ukazují, že ne všechno je možné. Problém vidím v jedné základní věci. Ti teoretici, neumějí jednu základní komunikační věc. Naslouchat.

Nenaslouchají a okamžitě hodnotí. Nerozumí sami sobě, protože neumí nejen naslouchat druhým, ale především sami sobě. A tak, když se dočtu, že vedení nějaké university sundalo fotografie zakladatelů oboru, pak bych těm co se těch fotek tak bojí, řekl:
„Bojíte se fotografií, těch, díky nimž můžete studovat tenhle obor, na téhle universitě. Založili ho, byli bílí, protože v té době vaši předci žili ve hliněných chýších někde v Africe. Za tu chýši a za to, že vaši předci neuměli číst ani psát, ti zakladatele nemohli, stejně jako za tu skutečnost, že tahle disciplína se tam neučila.Ona se ta disciplína neučila nikde jinde, než v Evropě. Bílá společnost vám možnost dala. Dobrovolně. Máte tedy problémy sami se sebou a vyžadujete, aby se lidé kolem vás vašim problémům přizpůsobili. Nakonec se vám stane, že narazíte na ty, co nebudou ochotni se přizpůsobit. Co potom uděláte? Vlastně neumíte žít sami se svými pocity, jak tedy chcete žít s druhými lidmi?” Nerozumí sami sobě, jsou jako děti, co mají pocit, že svět je kvůli nim a nechtějí se ptát sami sebe, co oni by mohli udělat pro lepší domluvu. Jo jo.

 

 

Tak trochu o česneku i válce

Smazal jsem blog, kde jsem se pokoušel adorovat editory, které používám na psaní. Dělo se tak pod vlivem sledování své lásky, která provádí korekturu jedné diplomové práce v LibreOffice. Jak se lidé nadřou, když nemají ty správné nástroje.

Vychvaloval jsem v něm výhody unixovým textových editorů, které používám. Leč mi došlo, že nepíši pro lidi, kteří milují Unix,  Linux, a netuší, že ten kdo nezná, Linux, nebo Unix, podobně jako ten, co  nemiluje česnek, ten neví, o co přichází. Pak jsem naznal, že popis výhod textových editorů VI,VIM, Emacs, čtenáře nezaujme. Blog jsem tedy smazal a přemýšlel, čím si časně zrána po desáté urovnat myšlenky. A když v tom mi se slovem „česnek” asocioval včerejšek. Ano, blog o topinkách.

Díval jsem se včera na žitný chléb. Díval a přemýšlel, na co mám chuť. V ledničce jsem měl šunku, pomazánku, ale věděl jsem že ani na jedno nemám chuť. Dokonce jsem neměl chuť ani na chleba namočený do vajíčka a osmahnutý. Pak mi došlo. Ano mám chuť na topinky s česnekem. Hodně topinek a hodně česneku. Česneku a lásky není nikdy dost.

Hlad je nejlepším léčitel lenosti. Jsem líný, dostanu hlad, zvednu se kouknu do ledničky. Pokud bych hlad neměl, nezvednu se. Takhle jsem se zvedl, nakrájel chleba, vyndal z lednice sádlo, ze šraňku pánev, zapnul sporák, sádlo se hezky rozpouštělo, chleba jsem krájel, loupal česnek, polykal sliny. Usoudil jsem, že by vůbec neškodilo vajíčko, ale jako volské oko.

Jsou lidé, co jim česnek smrdí a na topinky si mažou marmeládu. Ano i tací jsou mezi námi. Dokonce česnek nedávají do bramboračky, bramboráku, karbanátků, prostě nikam. Ochuzují se. Jakmile jsem snědl první topinku, zatím bez vajíčka, hojně česnekem potřenou, cítil jsem jak se mi tělem rozlévá ten pocit.„Ano tohle je ono, tohle jsem potřeboval.” Miluji ty chvíle, kdy se trefím do toho, co mé tělo žádá a chce.

Chce-li tělo česnek, má mít česnek, chce-li lásku, má dostat lásku. Kdo se příliš odříká, ten si chleba největší kus ukrojí. I odříkání má být myslím přiměřené. Oni věděli ti Otcové pouště, proč odcházejí na poušť, jedí kobylky a kořínky. Protože se jim snadněji dařilo zklidňovat vášně těla. Jídlo umí probudit vášně.

Y toho důvodu, buddhističtí, či hinduističtí šramani,  jedí jen, co dostanou, ovšem nikoliv sladké, slané, kyselé. Jídlo bez chuti a zápachu. Ale já nejsem ani šramana, ani mnich z pouště, který se do té pouště uchyluje z toho důvodu, aby našel Boha a všechno, co mu působí slast ho od Boha odvádí. Takže si jídlo užiji. I Kristus si uměl užít.

Mám s těmi žijícími světci tak trochu problém. Hlavně pokud žijí mezi lidmi. Moc na tu jejich svatost a moudrost nevěřím. Držím se v tomhle Bible, která upozorňuje na možné zklamání z libovolného člověka, který je jen člověk. Vím, jak je snadné sklouznout a omluvit si celkem cokoliv. A pořád se chovat jako ztělesněný světec.

Jako člověk znám své slabiny. Musím se mnohdy hodně a hodně hlídat. Mnozí věřící, včetně mne, zažili mnohé zklamání, když zjistili, že jejich kněz, pastor, buddhistický, hinduistický guru, nejsou těmi, za které je pokládá, nebo za koho se oni sami vydávají.

Člověk se musí znát, musí vědět, co opravdu chce, po čem touží a musí si hlídat své limity. Jakmile je překročí, sám sebe překročením limitů potrestá. I tím česnekem, když je ho příliš. Včera jsem se trefil přesně do množství. Takže jsem měl hezké odpoledne. Bylo toho akorát.

Pak jsem shlédl film „28 panfilovců.” Ruský film, válečný film. A dobře udělaný. Pochopitelně s trochou pathosu. Ten je zřejmě asi nutný. Epizoda z bojů o Moskvu. Zazněla i ona slavná věta, které jsme se občas trochu posmívali, ale mne z ní vždy trochu mrazilo.

„Vojáci. Rusko je veliké, ale ustoupit není kam. Za námi Moskva.”

Už samotné oslovení. „Vojáci!” Žádní soudruzi, žádný komunistický blábol. Prosté oslovení. Připomínka, kdo jsou a z jakého důvodu tam jsou. Dvacetiletí kluci, kteří bojovali o bytí a nebytí národa. Doslova. A díky tomu bolševickému marasmu, který ten národ zachvátil, málem byl ten národ zničen. Z těch dvacetiletých kluků, z té generace, se domu po válce jich vrátilo jen dvě procenta. Zase díky bolševické bezohlednosti a omezenosti. Film byl udělaný pěkně. I když není historicky věrný, tak je důležitý. Jo jo

Tohle je sice z filmu Stalingrad. Ale ten stojí také za vidění. A jak to ta ženská zpívá, mi bere dech.

Jak žiji? Jak umím.

Poslední týden dovolené. Ty tři předchozí byly dost slušné. Trošku, ale jen trošku jsem se prošel, viděl jsem velký kus Tour de France. Nakouknul jsem do toho kolotoče. Přečetl hromady zajímavých knížek, viděl pár dobrých filmů.

Ticho a samota. Zjistil jsem, že už dávno nemusím, jak říká klasik, chodit tam, kde hlučno je a živo. Jedenáct měsíců v roce jsem ve středu dění. Poslouchám strasti i slasti živých lidí. Tedy těch strastí je podstatně více. Pohybuji se ve víru velkoměsta. MHD je dostatečně živý prostor, kde se člověk občas setká s různými exoty. Nejen tam.  Takže pustina a trochu jiný svět, než jinak zažívám.

Pobavil mě gentleman, co komentoval minulý blog na iDnes, že takoví týpci, jako jsem já, se stávají psychology. Sice nejsem psycholog, ale psychoterapeut, jenže někdy mne rozesmějí ty požadavky na lidi z pomáhajících profesí. Zřejmě by měli mít zcela neposkvrněnou minulost, mít punc svatosti a nemít žádné lidské potřeby. Podle určitých lidí.

Tak si říkám, jak by lidé z pomáhajících profesí mohli rozumět lidem, kteří se topí mnohdy ve svých nedostatcích, úzkostech, pokud by sami se nemuseli a neuměli vyrovnávat se svými úzkostmi, nedostatky, obavami, se kterými se všichni rodíme. Od psychologů a psychiatrů, plus psychoterapeutů se očekává, že budou nadlidé, kteří jsou stále nad věcí. A mnozí se diví, že chlap jako já, co se zajímá o ženský, měl  radostné mládí, za které se nijak nestyděl, se stane psychoterapeutem.

Můj strejda Míla, nejmladší tátův bratr, říkal, že chlap má poznat od všeho trochu, aby věděl, co život obnáší a věděl, čemu se má vyhnout,  zároveň co si má nechat. Aby si užil, ale neuvízl jen v tom užívání. Myslím, že Míla věděl, co říká. Neměl to lehký, jako nejmladší bratr ze šesti bratrů. K tomu čtyři sestry. Inu, byly ty rodiny tehdy trochu v jiné velikosti a děti se učily jeden od druhého. A ti nejmladší se museli naučit se prosadit a žít si vlastní život.

Naučil jsem se hodně od sourozenců svých rodičů. Dohromady devatenáct lidí. Deset v jedné rodině, devět v druhé. Někteří z nich zažili i obě světové války. Všichni tu druhou. Museli v pravý čas z domova a museli se starat sami o sebe. Byli chudí, tak chudí, jak si dnes umí málo představit, nikdo jim nic nedal, nikdo se o ně nestaral. Bylo pro ně zcela samozřejmé, že a věděli, že život není peříčko. Ale nikoho z nich nepamatuji smutného, nebo rozmrzelého. Život byl těžký, věděli o tom a uměli se smát.

Když někdo, jako já, vyroste v bytě jedna plus jedna, bez koupelny, záchod na chodbě, s podlahou v kuchyni z prken, které se jednou týdně drhly rejžákem, topí se v kamnech, uhlí nosí ze sklepa, kam ho předtím musel nanosit v kýblích. Pere se v prádelně, skoro ručně, dřevo se řeže a štípe, pouliční parta je mu druhým domovem, třicet let stráví v dělnických kolektivech, kde se cení síla a zručnost. Tak takoví lidé jako já, si zas až tolik nestěžují. Sice mi lidé říkají „Týpek.” Ale s tím nemám celkem žádný problém.

Dostal jsem se zvláštním řízením osudu, do povolání, kde vlastně tyhle vlastnosti docela slušně využiji.  Vím jedno. Mnozí moji klienti jsou na začátku chudí. Vidí, že lidé dnes se mají náramně dobře a čím víc se mají dobře, tím víc kňučí o chudobě. Vlastně ani nevědí, co chudoba je. A moji klienti si s tím často nevědí rady. Tak jak žijí dnes ti chudí, tak před padesáti lety žili ti bohatí. Jak je vidět, vše je relativní. Za celý život jsem nashromáždil jen knížky a muziku. Co s tím jednou budou moje děti dělat nevím, ale oni si poradí. Nakonec budou muset. Jen jedno jim nechci nechat. Dluhy.

Moji rodiče nic neměli, nic mi nenechali, pokud nepočítám ty tři talíře, mísu na bramborový salát a dva nože, ale také po nich nezbyly žádné dluhy. Umřeli a nebyli nikomu nic dlužní. Žili jak uměli a žili za svoje. Mám rád lidi, kteří tohle umí dodnes. A ještě mám radši ty, kteří to dlouho neuměli, ale naučili se tomu způsobu života.  Ano, člověk se může dostat do maléru, do potíží, ale pokud se aspoň pokusí hledat cestu, jak z toho ven, zaslouží úctu. Ne za ty maléry, nebo neúspěch, ale za to, že chce změnit svůj osud a odpracovat si tu změnu.

Jo, vytloukal jsem ve svém mládí putyky, pral se po hospodách, střídal holky, měl jsem vždy problém odolat, když na mě nějaká udělala voči, jak se říkalo. Coural jsem po světě, peníze utrácel za svoje zájmy. Které mnozí považovali za plytké.  Dlouho jsem měl pocit, že tohle je ten správný způsob života. Nakonec, v té době byl. A byl to můj způsob života, moje maléry, moje prohry a moje úspěchy. . Dnes mám jiný způsob života, který nikomu necpu. Je opět můj a je výhodný pro mne. Neřeším, jestli se líbí jiným.

A z toho důvodu dnes svým pacientů a klientům říkám. „Jestli chcete něco změnit, změňte to. Změňte, ale jen že chcete tu změnu vy. Nikomu se neomlouvejte za svoji minulost. Je vaše a jen vy sami za ni nesete důsledky. Nic z ní nevezmete zpátky a nic na ni nezměníte. Nikdo jiný s vašimi chybami a omyly žít nebude. Záleží jen na vás, jaká nakonec ta vaše celková minulost bude. ” Tak jako nikdo jiný než já, nežije se svými omyly, úspěchu, slastmi i strastmi. Žiji jak chci a jak umím. Jo jo.

 

…já holek chtěl mít pořád sto, a táta říkal, přepísks to, když holky jsem lehce jak trampskej bágl nabalil…

…že přerazí mě. ať jdu pryč, hned usedlík sem běží. Já říkám: tiše brácho, já bouchám někdy mžikem, tady mluvíš s poctivým, cti dbalým kočovníkem…

Po kom ty děti sou?

Je časně zrána, spát se mi nechce. Chvíli koukám z okna do Prahy, mám docela slušný výhled. Pak si zase čtu, láduji do sebe meruňky. Teď si uvařím kafe.

Nějak se nemůžu naučit říkat „káva.” Je mi tohle slovo takové vznešené. A ještě, co mě fakt bere, je , když mi někdo nabídne kávičku. Zní mi kávička, podobně jako ahojky, nebo čauky. To zírám jak trmickej pes. Krampol kdysi perfektně rozlišil rozdíl mezi klukem z Vinohrad a Žižkova. Stačily mu na ono rozlišení dvě slova. Jedno bylo: „ó nikoliv.” Druhé: „ale hovno.” Takže, když chlap řekne: „čauky, dáte si kávičku?” V duchu povzdechnu a řeknu si. „No každej je vodněkad.”

A hlavou mi prolétne vzpomínka na tátu, Děčín, ty jeho kumpány, co byli páskové, a frajeři. My už páskové nebyli, má generace, my byli bouráci a frajeři. Plus volové. A kdyby frajer řek: „Hele vole, dáš si kávičku,“ tak snad do smrti nesměl do hospody. A když jsem coby dvacetiletej kluk přišel do Prahy, tak ještě byly ty žižkovský pajzly a nejen ty, ale putyky po celý Praze, které jsem kompletně prolez, abych věděl, co ten život obnáší. Nic jsem se nemusel učit, protože na vostrý hochy z pohraničí jsem byl zvyklej. Věděl jsem co a jak. Ty žižkovský byli némlich to samý.

Jak tak vzpomínán, zjišťuji, že automaticky přecházím do slangu. Umím slang několika povolání a umím slang pouličních frajerů, o kterého stačilo jen zavadit a už se ptal: „Chceš bití frajere?” A odpověd hned zněla. „ Jasně, na to si koupím lístek do první řady demente. Když neumíš chodit rovně, choď po poli, tam je místa dost. Křupane.” A buď se jen napínaly svaly, nebo rovnou padaly rány. Inu, mladost, radost.

Rád jsem chodil do kina. Vlastně jsem tehdy chodil skoro na všechno,co  domácí produkce dala, zahraniční též. Sovětské filmy jsem vynechával. I když soudruzi se nám snažili podstrčit, heslo, že kdo nemá rád sovětské filmy, nemá rád Sovětský svaz. Tak jsem ukazoval na bojkotu sovětských filmů, že opravdu nemám rád Sovětský svaz. Ve filmu mě bavili ti hošani, co hráli drsný hochy, jako třeba Vašinka a mě se pořád nějak nezdáli. Docela právem, on to byl vlastně něžný homosexuál a lezlo to z něj do všech stran. A další. Jako třeba Cupák. Také mne nepřekvapilo, když později vylezlo, že je šťastně zamilovaný do svého chlapce.

Herci to byli dobří, jen ta drsnost jim moc nešla. Podobně jako Jean Maraisovi, když jsem ho viděl v těch soubojích. Pořád ty rvačky vypadaly,zvláštně, jen  aby se Honzík Marais neumazal a nezpotil. Filmové rvačky, mu tedy nešly. Zřejmě žádnou opravdovou nezažil. Jako kaskadér odvahu měl, to jo, to se musí nechat. Kdežto Steve McQueen, toho jsem viděl poprvé v „Sedm statečných,” a bylo mi jasné, že tohle je skutečně kluk z ulice, pistolník, žádný chcípáček, co se bojí umazat. ”

Kdo viděl „The Getaway.” Se Stevem McQueenem a remake toho filmu s Alecem Galdwinem, musí uznat, že milý Alec by mohl tak maximálně držet v přestávkách při natáčení Stevovi pušku a kolt,otírat mu čelo a nosit chlazené nápoje, aby se mistrovi lépe pracovalo. Maximálně. Ve všech filmech, co jsem ho viděl, tak byl skvělý herec a skutečný chlap. Ať držel karty v ruce, nůž nebo revolver, bylo jasné, že ví jak s tím zacházet.Co se ženských týče, tam nebylo pochyb, že ví co s ní.

Povídají ženský, že prý chlapi nejsou. Nevím kam koukají. Já jich znám docela dost. Chlapi, co se umí postarat o sebe i o druhé. Otázkou je, zda se ty ženský těch chlapů tak trochu nebojí a nebo, co je horšího, ony je chtějí přizpůsobit svým představám. No a to pak moc nefunguje. Některé je dokonce se okusí vykastrovat. Obrazně řečeno. A když se jim to povede, tak je to vlastně chyba toho chlapa. Povídají.

Jenže, tak dlouho se je snaží změnit, až se z kohouta stane kapoun. Nebo zdrhne. Aby zachránil koule. Do kterých ho ta ženská systematicky kope. Obrazně. Někdy doslova. Viděl jsem chlapa, dva metry, co držel ve vzduchu ženskou, která se mu pokusila ty koule rozkopat. Řvala hystericky na celý kolo, že ho zabije.  A on ji jen držel a uhýbal a pokoušel se ji uklidnit. Moc mu to uklidňování nešlo. Bál se jí dát pár facek, protože by z ní zůstal jen mastnej flek. I když, lehké, dobře mířené plesknutí, je v případě hysterky, nejlepší apoštolát. Nakonec na ni jen zařval. Ztichla. Postavil ji a okamžitě beze slova varování, se ho pokusila praštit kabelkou. Udělat to mě, nevím nevím, jestli bych se ovládl.

Pravda, doktor Honzák v jednom svém blogu píše: „Středověk připisoval hysterické příznaky posedlosti ďáblem, nicméně za jeho nejjistější vypuzení se považoval a realizoval vaginální koitus.” Docela dobrá odborná rada. Bohužel ne všude realizovatelná a myslím, že dnes by takového jedince zavřeli za znásilnění. Není jednoduché realizovat odborný názor. I když od skutečného odborníka. A středověk věděl svoje. Bohužel, některý ty hysterky i upaloval. Prý ale jen ty ošklivý.

No nic, už jsem toho řekl docela dost. Zavzpomínal jsem, včera mi sestra psala: Tak je to 34 let, co umřel táta. Musel jsem ji opravit, že 34 let tomu bude až za měsíc. Milá sestra už má srpen.  Občas si na něj vzpomenu. Měl jsem ho rád, akorát, že strašně chlastal a mlátil mámu. On by mlátil i mě, kdybych se dal. Jsem po něm. Takže jsem se nedal. Také si toho moc nenechám líbit.

Jedno mu musím přiznat, nebyl to srab, co mlátí jen ženský, pral se do konce života a občas byl fakt dost bit, ale nedal si pokoj. Měl štěstí, nikdo ho nezabil, nikoho nezabil a umřel v posteli bez bot. Jo jo

..a každej z těch neznabohů i můj táta támhle v rohu… Ten s tou šálou a cigárem v jeho oblíbený putyce na Růžku. Ten druhý, je pan Pokorný, otec mého spolužáka Pepy Pokorného..

 

Bylo mi třicet tři a za týden v 25 června 1983  jsem se ženil a zpívali jsme s Jirkou Kociánem : voženit se vzít si ňakou rajdu copatou a za její lásku platit celou vejplatou…

 

Rád jsem cestoval vlakem. Spolucestující se jmenovala Michaela. jak pak se ji asi vede?

…tak jsem zašel do krčmy, tam slyšel jsem ten žvást, že na lodích je veselo a fasujou tam chlast..

Se člunem v Brunšviku. kolem roku 1983

 

Divit se a učit se

Zjistil jsem, že mne začala díky Tour de France, zajímat trochu cyklistika. Podíval jsem se na jednu etapu, zjistil jsem, že mají skutečně skvěle zpracovaný televizní přenos.

Díky internetu jsem snadno našel informace o závodu, začali mne zajímat i experti komentující přenosy jednotlivých etap. Poté jsem začal sledovat samotný způsob závodění a pochopil jsem, že pokud člověk si dá práci, může najít i tom samotném ježdění nějakou logiku.

Jako kluk jsem se zájmem sledoval Závod Míru, který byl v dobách mého mládí považován za nejtěžší amatérský, silniční, cyklistický závod. Televizní přenosy se omezovaly na záběry ze silnice a dojezdy. Rozhodně nebyly ty přenosy tak zajímavé, jako ty dnešní. O Tour de France, jsme věděli, ale vůbec jsme nechápali velikost a obtížnost toho závodu. Nikdo si tehdy  neuměl představit způsob závodění, protože nikdo ho neznal. Myslím, že mezi těmi tehdejšími experty panovaly docela bludy o tom, co je profesionální cyklistika. Domnívám se podle toho, jak se o Tour vyjadřovali. Sám osobně jsem měl z jejich vyjádření pocit, že Závod Míru je něco jako Tour de France.

Po roce 1989 jsem Tour de France míjel, neb v době, kdy se konal, jsem byl vždy někde ve světě a putoval pěšky, abych užil dovolené. Vlastně letos, díky změněnému způsobu dovolené jsem viděl převážnou část jsem udiven a okouzlen. Jak samotným způsobem přenosu, tak závodem samým. Na stará kolena jsem objevil vlastně silniční  cyklistiku jako takovou v její vrcholné formě.

Jo, pak že se i ve stáří nedá nic objevit a člověk se může tvářit, jako že už všude byl, všechno viděl a nic ho nemůže překvapit. jak je vidět, může. Stačí se jen kolem sebe dívat a nenechat se otrávit. Sám sebe otrávit. Právě tím, že už člověk všechno viděl a všechno tu už bylo.

Ano lidské situace se opakují, lidské životy jsou si podobné, ale vždy je něco, co ještě neznáme a s čím se stojí za to seznámit. Nemůžu už tolik chodit, zdá se, že víc než mne samotnému,  tahle skutečnost  vadí lidem kolem mne. Ale, už před několika lety jsem si koupil TRX a tak ho víc využívám a cítím jak mi ten pohyb na něm dělá dobře. Trochu posiluji. Ale jen trochu.

Vlastně jsem o dovolené objevil Joe Navarra a jeho umění rozumět lidem v nonverbální komunikaci. Tour de France, trochu jsem jak už jsem řekl nahlédl na způsob profesionálního  závodění a moc se mi ten způsob líbí, změnil jsem způsob pohybu, což mi v tuhle chvíli vyhovuje. Dovolená strávená tradičně víc o samotě, než s lidmi, jen jiný druh samoty. Což mi také vyhovuje.

Nikdy jsem se nebál změnit zaběhlý způsob života. Změna je jistý druh optimismu. Optimismus je často nutný. Čas od času změním něco v životě, a zjistím, že sice neomládnu, ale psychicky se přeladím. Změna vyžaduje víc pozornosti, víc učení, trénink a tím pádem poskytuje  větší výkonnost. Tak abych nepřeháněl. V rámci věku a tím i možností. Ale myslím, že mírné zapojování nových věcí udržuje mozek v chodu a nezrezne. Aspoň ne tolik, kolik jsme se bál, že by mohl rezavět.

Kdysi dávno jsem na jedné přednášce o psychoterapii a filozofii, slyšel slova Jana Sokola, že základem poznání člověka je údiv. Nevím, jestli je tohle jeho osobní poznání, ale nevadí. V tom tvrzení se asi nemýlí. Dokud se divím, mám šanci poznávat. Tuhle skutečnost jsem si tehdy uvědomil. Divím se, co všechno lidské tělo vydrží, divím se přírodě, divím se kráse žen. Tenhle údiv mi jde obzvlášť dobře.

Sleduji-li v televizi politika, policistu, pak se divím, jak ten Joe Navarro má pravdu v těch popisech chování a řeči těla. Samozřejmě nemohu říci: „Lžeš hochu jak červená veš.” Neb nemám důkazy, ale ten způsob chování a způsob vymlouvání, držení těla, práce nohou,  potvrzuje, že ten politik, či policajt  lže, jak když tiskne. I když by rádi byli shledáni věrohodnými.

Nic, mám v téhle oblasti ještě mezery a musím se hodně zlepšovat. Ale časem, když Pán Bůh dá, budu umět víc. Postupně si pročítám ty tři knihy, co jsem si opatřil a dívám se kolem sebe, a sleduji, nejen jak lidé mluví, co říkají jejich tváře, ale také jejich nohy a trup. Nohy jsou podle Navarra nejpravdivější část těla. Ověřuji jestli je jeho tvrzení pravdivé. Zdá se že je. Stačí jen sledovat.

Takže, divme se a učme se. Že stejně umřeme? Jo jasně umřeme, jak vždy praví pesimisti. někteří dokonce zdůrazňují, že nejhorší je umřít zdravý. ale než umřeme, tak stojí za to si něco před tou smrtí užít. Užít trochu ve zdraví a při smyslech. Uvidíme. Jo jo

Čuměli ti bolševici

Letí to, letí. Už je tomu 48 let, co jsme skandovali. „To čumíte bolševici, kdo je první na Měsíci.” A 48 let, co 21.8.1969 to bude, co československá vláda poslala své tanky, policajty a vojáky proti vlastnímu lidu, když protestoval proti okupaci Československa.

Pro většinu lidí je ten čas  roku 1969 „pravěk.” Pro mne jako by tohle všechno bylo včera. Ale nebudu se tu dojímat nad uprchlým mládím.Čas nám měří všem stejně. Samozřejmě ten rok a půl, co se tehdy mohlo poměrně svobodně mluvit, těmi tanky skončil. měli jsme ještě možnost brzy ráno 20.7.1969 vidět ten přímý přenos z přistání na Měsíci. Jo, jsou věci, které si člověk, pokud nezdementní, pamatuje do konce života.

Tanky v ulicích a bylo nám jasné, že tohle je do konce života. Nezdálo se, že by ten komunismus s tou svojí mocí mohl skončit. Kupodivu skončil. O dvacet let později, ale skončil.  Tak doufám, že ač jsem se v totáči narodil, tak v totáči snad neumřu. Dá se říci, že je dost toho, co se mi dnes nelíbí, ale pořád je lepší doba, kdy je možnost žít po svém, než žít v době podle komunistů. Pořád ještě je čas zatrhnout všem těm levičákům tipec a nenechat je ovládnout naše životy.

Když už jsem se dal tento týden na filmy o anglické historii, tak jsem si stáhl politicky nekorektní film s Errolem Flynnem: „ The Advetures of Robin Hood.” Kupodivu jsem unesl, že v hlavní roli není černoch, krásná Olivia de Havilland nemá vedoucí funkci, jen sem se drze opájel tím příběhem, který byl jak jinak,  pohádkově zpracován, ale krásně zpracován. Inu, Hollywood umí a uměl vyprávět příběhy.

Errol Flynn hrál ve spoustě takových romantických filmů. „Captain Blood, The Sea Hawk.” A další. Romantika, krásná angličtina, pokud se svými omezenými znalostmi toho jazyka mohu posoudit. Všechny ty filmy, nejen ty s Errolem Flynnem sleduji v originálním znění. Nesnáším dabované filmy. Dabing z mého hlediska zničí kouzlo toho filmu. Naštěstí většinou jsou i k těmhle starším filmům, alespoň anglické titulky, když už nejsou české.

Vyčítají těm filmům, že historie dostává na frak. Ano dostává. Ale Robin Hood, stejně jako král Artuš, jsou a nejsou historické postavy, jsou legendami. Ale domnívám se, že legendy nemusí být nutně správně historicky podány, hlavně nesmí být politicky korektně vykresleny. O tohle mi jde.  Chci romantiku, umění, ale ne politickou korektnost. Pochopitelně, zastánci politické korektnosti mohou protestovat, ale naštěstí ty filmy jsou už mimo jejich dosah.

A doufám, že se dočkám toho, že ti „super korektní,” pochopí, že ukázat, že vše bylo trochu jinak, než oni si přáli, není ani xenofobie, ani rasismus, že byly časy, kdy nebyli ve vysokých vojenských funkcích ženy, nikomu to nevadilo, nejméně těm ženám a černoši neuměli číst a psát a lovili zvěř na afrických planinách a nebyli součástí královských rad, v evropských královstvích.  Případně vedoucími policisty a veliteli ve válce Sever proti Jihu. Maximálně byli loveni jako otroci Araby, kteří s nimi potom obchodovali.

Nakonec, byli i bílí otroci, jak ukazuje třeba film právě s tím Errolem Flynnem, „Captain Blood.” Což je historický fakt. A byla to kupodivu Royal Navy, která v devanáctém století ten obchod s otroky zatrhla všem. Anglická koruna udělala i z bílých otroky a Royal Navy ten obchod zatrhl. Život a historie přináší někdy paradoxy. Doba jedu tady je jasně ukázáno, že nejen černí, ale i bílí byli zotročováni, dokonce i tou britskou demokratickou vládou Jeho veličenstva.

Nakonec, otroctví v Saudské Arábii bylo oficiálně zrušeno v roce 1962. Ženy tam dodnes nesmějí řídit, musí chodit zahalené a jsou podřízeny mužům Jen tak mimochodem. takže jak je vidět, je toho ještě docela dost, pro sluníčkáře a politicky korektní, co by mohli pro své utlačované sestry a bratry ve světě udělat. Pokud by si troufli. Ale netroufnou. Raději se pokoušejí změnit historii, podobně jako komunisté a tvářit se, že vše bylo jinak.

Jo, on když se člověk začne zajímat, tak zjistí mnoho zajímavých věcí. Zjistí, že vždy se najde někdo, kdo má pocit, že je majitelem jedné a věčné pravdy, začne ji těm druhým vnucovat a většinou to končí, že ti vnucovači „věčných pravd” dostanou přes hubu. Zcela zákonitě. Protože většinu lidí přestane bavit poslouchat ty kecy, co jim valej ti neobolševici jako klíny do hlavy. Mě už tedy bavit přestaly.

Svobodu má člověk jen jednu a musí si ji hájit. Proti všem těm „spravedlivým,” co mají svou politicky korektní spravedlnost a těm druhým ji nacpou i kdyby je měli zabít. Naštěstí je pořád dost lidí, kteří tohle chápou. A nehodlají si nechat všechno líbit.  Jo jo.

 

A  trochu něčeho imperialistického 🙂

Plky o světě kaváren a putyk

Probudil jsem se a vzpomněl si na své ochotnické divadlo. Píši si pro něj své texty, které mi moji přátelé občas zahrají. Ochotnicky. Jediný cíl, který mám, je asi ten, že rád vyprávím své příběhy.

Vyprávět příběhy je činnost zřejmě stejně stará jako je lidstvo. A stále stejně oblíbená. Od dětství jsem díky svému otci sedával po hospodách a poslouchal historky, příběhy, setkával se s lidmi, kteří měli, co říci stejně jako s lidmi, co neměli, co říci a jen blábolili.

Dodnes vidím ty figury, co se pohybovali po děčínských hospodách. Podobali se jeden druhému a zároveň byli dost odlišní. Intelektuály, rváče, dlaždiče, opíjeli se svorně, vedli podobné řeči. Nadávali na komunisty, zároveň se jich báli. Můj táta se znal s kde kým. Měl paměť na jména, podobně jako měl paměť na jazyky. Jít s ním po ulici znamenalo vnímat sérii pozdravů, neb zdravil a byl zdraven téměř každým druhým.

Díky téhle škole života jsem získal jistou znalost lidí. Vlastně jsem si tuhle schopnost uvědomil až ve své terapii a později v psychoterapeutickém výcviku. Možná proto, jsem už v mládí přežil i v kolektivech, kde se nevyplatilo dávat najevo slabost. Člověk musel umět zaujmout postoj a musel umět číst v lidech, kteří byli opravdu nebezpeční.

A možná z toho důvodu jsem nebyl a dodnes nejsem fascinován, jako mnozí lidé, intelektuálně založení, tím světem putyk. Světem feťáckých bytů, světem galerky. Měl jsem dlouho šanci ho sledovat střízlivý, což je výhoda proti tomu, když se člověk s nimi společně opíjí. Dodnes, když už dávno se nepohybuji po světě putyk, dokáži bezproblémově přečíst, kdo je kdo. Agresor, psychopat, slaboch, co umí využít své slabosti k manipulaci druhých, nejistí lidé, kteří se maskují arogancí. Atd.

Chápu, že pro mnohé intelektuály je tenhle svět fascinující. Navíc, většinou, aspoň v době, kdy jsem se po těch putykách potuloval, byli na jednu stranu předmětem obdivu, na druhou stranu posměchu, ale toho obdivu bylo víc. Většinou převyšovali ty dlaždiče, zedníky, soustružníky a další svojí slovní zásobou, přehledem. Takže se tam cítili mnozí dobře. Mezi slepými, jednooký králem.

Viděl jsem příliš mnoho bývalých celebrit, dnešním jazykem řečeno, kteří kdysi něco znamenali a najednou byli nikým a ničím. Mnoho slavných boxerů, mnoho slavných fotbalistů, umělců okresního formátu, co mohli někde být, ale nebyli. V hospodě znali odpověď na každou otázku, uměli řešit všechny problémy, jen ne ty svoje. Z toho důvodu ti lidé, když na mne narazí, mají se mnou problém.

Vykládají mi kdo byli, kým ve svých představách jsou a já se jich zeptám: „A teď jste kým, kdo vlastně jste?” A podobně jako kdysi já sám, najednou oni uvidí aspoň kousek té reality. Kdo jsou a čím jsou. Doopravdy. Najednou přede mnou nesedí katolický kněz, člen Akademie, nebo bývalý reprezentant, či skvělý řemeslník, ale jen a jen opilec, feťák, nebo gambler, který ukradl i svým vnukům peníze z kasičky. A celý ten „barevný” svět najednou zešedne.

A chápu, že jiným intelektuálům, co se pohybují zase ve světě mezi sebou, se zdá že znají odpovědi na všechny otázky celého světa, když náhodou narazí na svět putyk, získají pocit, že převyšují všechny kolem sebe. Dva extrémy. Svět putyk a svět kaváren, jak se dnes říká. A mezitím svět obyčejných lidí, docela slušně vzdělaných, kteří se sice liší od sebe mírou vzdělání, ale nikoliv mírou poznání. Umí řešit své problémy, nikdo se o ně nemusí starat, nikdo jim nemusí říkat, co a jak mají dělat. Ti jsou sice předmětem pohrdání jak těmi kavárenskými, tak těmi z putyk, ale jim je ten posměch celkem lhostejný

Ti obyčejní, se jen usmívají těm plkům z putyk, stejně jako se usmívají spasitelským úvahám intelektuálů z kaváren, kteří vykládají svět. Vykládají svět, který vůbec neznají. Trousí moudra, co mají hodnotu toho trusu, co kdysi trousil dobytek po ulicích. Ti, co vědí, co znamená se o sebe postarat, co znamená vychovat děti, co znamená mít opravdu odpovědnost a plnit své povinnosti, ti klidně nechají ty dva světy sobě samým. Mají svůj, který se dotýká těch okrajů. Pro ty intelektuály jsou burani, pro ty z putyk, blbci.

Žijí si svůj život se svými radostmi a strastmi a doufají, jako kdysi ti sedláci, že počasí bude akorát, bude dost jídla, a čas od času se zabaví. Po svém. Budou chtít slyšet příběhy, ve kterých obyčejní lidé zvládají náročné a  neobyčejné situace. Tak zas napíši pár obyčejných příběhů, kde si nakonec lidé poradí. Tedy skoro všichni. Kde se nebudu zabývat tím, jestli je důležité, zda Bůh je žena, Protože všichni myslící a věřící lidé vědí, že Bůh není ani muž ani žena.

Nestarají se jestli mají dost  práv ti, co se necítí ani ženou ani mužem, ale zajímají se jen a jen o svět, kde muž je muž, žena je žena a homosexuálové jsou sice lidé, co mají všechna práva, ale nevěří, že homosexualita je to nejdůležitější na světě. Vědí, že se nelze někoho nedotknout, nelze být tak korektní, aby se někdo necítil poškozen.  A vědí, že lidé mají tendenci se sdružovat s těmi, kteří vyznávají stejné hodnoty. Nakonec, vědí, že  dva homosexuálové dítě na svět nepřivedou.

Není tohle dáno ani dvěma ženám, ani dvěma mužům. A už vůbec rozhodně ne třetímu pohlaví. Děti, naštěstí zatím pořád svede jen a jen muž a žena. Napíši takové ty příběhy o lásce, starostech a radostech života. Asi se někoho dotknou a nebudou tak korektní, že tam v rámci vyváženosti budu mít i černochy.  Ono je tristní dívat se na legendu o králi Artušovi a sledovat, jak je černoch povyšován do stavu rytířského a Merlin je žena. Ještě že ten král Artuš i když podle toho filmu vyrostl v bordelu, (zase ta intelektuální fascinace) tak byl bílý.  Mám na mysli film: Král Artuš a legenda o meči.   Jo jo.

 

Tak tedy přišel ten čas…

Zprávy ze světa i z domova většinou čtu zrána. Nikoliv večer. Má tohle chování své důvody. Jedním z nich je, že po kulturním zážitku večer lépe spím, než po přečtení zpráv.

Takže ráno zprávy, pak trochu kultury, sportu, cvičení. Hned ten den jinak vypadá. Pravda, čas od času i o dovolené, nebo volnu se dostaví nějaká obtížná situace s klientem, který má problémy a mé telefonní číslo. Jsem na jednu stranu rád, že mne moji bývalí klienti doporučují dalším lidem, co jsou v problému, ale někdy je mi líto, že tomu člověku nejsem schopný prospět tolik, kolik by bylo potřeba.

Jako kdysi jednou odpoledne, kdy se mi ozval člověk, který už mi volal týden předtím. Objevil v mobilu své ženy důkazy o její nevěře, ona mu ji potvrdila, zavolal mi, dohodli jsme se, že nebude zatím nic dělat, jen ženě oznámí, že se nechce rozvádět. Na tyhle věci se ptám jako první: „Co hodláte v tuhle chvíli udělat?” On řekne to a to, já buď vyjádřím souhlas, případně nesouhlas. V tomhle případě měl poměrně rozumný nápad brát nevěru své ženy jako úlet. Úlet, který se dá omluvit. Leč ona ho následně vyvedla z omylu, neb mu za dva dny oznámila, že se svým milencem jede na dovolenou.

Vzala všechno šmahem z jedné vody načisto. Co má dělat? Ptal se. Navrhl jsem mu, aby přemýšlel, jestli má možnost tomu odjezdu nějak zabránit. Prohlásil, že ne. S tím jsem souhlasil. Došlo mi, že zde se jedná o jasné uvážené rozhodnutí oné manželky, která prostě se rozhodla a dost těžko bude její rozhodnutí pro tu chvíli ovlivnitelné. Ani jednoho jsem neznal osobně, takže jsem se zdržel jakýchkoliv soudů. V takovou chvíli se domnívám, je nejrozumnější nedělat nic. Počkat. „Ten, kdo počká, ten se dočká.” Říká stará moudrost. V tomhle případě, si myslím, platí dvojnásob.

Čekám, promýšlím, co udělám, pokud zůstanu sám, co bude dál se mnou. Tohle jsou přirozené lidské otázky, které je třeba sám sobě zodpovědět. Pokud se nechci rozvádět, nedělám nic, co by rozvod uspíšilo. Nakonec je na tom druhém, aby se zařídil, jak potřebuje on. Nemusím mu nijak tu situaci ulehčovat. Nemám žádnou povinnost se starat o jeho blaho ve smyslu, ulehčení odchodu.

Kdo mlčí, čeká, je ve výhodě. Může reagovat na skutečné kroky toho druhého, aniž by musel žít v nějakých představách, co bude. Počká na to, co bude. Málokdo tohle umí, ale kdo se tuhle strategii naučí, neprohloupí. Ne vždy platí, že nejlepší obrana je útok. Někdy nejlepší obrana je čekání na to, co ten druhý opravdu udělá. Navíc, ti, co čekají, nic nedělají, neudělají sice, jak někteří pochybovači tvrdí, nic dobrého, ale také neudělají nic zlého.

Čím méně zlého vůči tomu odcházejícímu udělám, tím méně se budu muset stydět za to, co jsem řekl a udělal. V tomhle případě opravdu platí: „Mlčeti zlato.” Mlčím a starám se o své věci. Jak budu žít sám, co budu dělat po odchodu partnera, kde budu žít atd. Mám svých starostí dost a nemám žádnou potřebu se starat o to, kde a jak bude žít partner/ka. Jsou-li děti, pak se starám, aby ony měly, co potřebují. A domlouvám se s partnerem/partnerkou jen o dětech. O ničem jiném. On, ona se rozhodl/a, že bude žít s někým jiným, což je sice bolestivé, velmi bolestivé, ale pokud tuhle skutečnost vezmu na vědomí, zjistím jednu věc. Bolest se nezvětšuje.

Jedna důležitá věc. Pokud neřeknu nic zlého vůči tomu druhému, protože mám zájem o jeho návrat, pak mu ten návrat v případě, že o něj stojí, daleko snadněji ulehčím. Netvářím se, že nevěra nebyla, ale neprobírám ji. Mohu ji konstatovat. Fakta se konstatují. Ale netrestá se jimi.

Další věc. Nabízí-li mi v případě rozchodu/rozvodu někdo přátelství, raději se toho zdržím. Jestliže mne někdo nechce jako partnera, nemám žádný rozumný důvod udržovat nějaký kontakt, mimo péči o děti. Vše ostatní je zbytečné jitření bolesti, kterou při opuštění partnerem prožívám. Veškerá komunikace nechť je jen o dětech. Nejsou-li děti, pak veškeré udržování nadějí, jež nejsou oprávněné, jsou jen dalšími možnými zdroji bolesti.

Nabídka přátelství v takovém případě je z mého hlediska cesta do pekel. Přátelství je něco jiného než intimní vztah. Má jiné parametry a jiné cíle. Navíc v tomhle případě taková nabídka umožňuje manipulaci a kontrolu nad opuštěným partnerem ve prospěch toho opouštějícího. Což si myslím, není v zájmu opuštěného člověka. Zažil jsem, jak si, a ne jednou, dáma, co mne opustila, nárokovala i rozhodovat o tom, jakou bych měl mít partnerku. Nepotřebuji radu od těch, co mne opustily, s kým mám, nebo nemám žít.

Jasně říkám v takovém případě, o co nemám zájem:

 

  • Nemám zájem o přátelství

 

  • Nemám zájem o rady, jak mám, nebo nemám žít

 

  • Nemám zájem o poskytování jakýchsi nadějí, že jednou…

 

  • Nemám zájem o libovolné společné vlastnictví čehokoliv

 

  • Nemám zájem být lepší v jeho očích

 

Ještě se vrátím k tomu oznámení o odjezdu za milencem na dovolenou. V takovém případě, při vědomí, že nemohu nic s tím dělat. Tedy pokud nechci zmlátit milence své ženy a ji zavřít doma, pak se musím smířit s tím, že situace je taková, jaká je, prožít si svou bezmoc, což je jeden z nejhorších emočních stavů, které člověk může zažít. Smířit se a opravdu jen čekat na to, co bude dál. Snažit se přežít a nenechat se zničit výčitkami, co jsem udělal špatně, že se tohle stalo. Jestliže lidé spolu žijí kolik let, pak se vždy stane něco, co druhému vadí. Vzájemně.

Vždy se hledají argumenty a důvody, proč se někdo zamiloval a snaží se ten zamilovaný hodit vinu za své zamilování na toho druhého. Zbytečně. Lidé se zamilovávají a nemá ona zamilovanost co dělat s morálkou. S morálkou má, co dělat neplnění povinností, které mám třeba vůči dětem. Nebo neplnění slibu, který jsem tomu druhému dal. Nelze se nezamilovat, lze jen onu zamilovanost nenaplnit. Zase jedna z nejobtížnějších emočních situací. A jedna důležitá věc. Pokud mne někdo opustí, nemusí ono opuštění znamenat, že jsem se něčím provinil a že kdybych byl lepší, choval by se jinak. Nechoval, neboť, se zamiloval a já nemám vinu na jeho zamilování. Jo jo.

Proto abych šel

Motto níže uvedené jsem nikde neopsal, nikde nečetl, jen jsem si ho vymyslel. V noční době, kdy jsem přemýšlel o tom, že už nějaký čas radost z pohybu nemám zas až takovou. Především z chůze, kterou jsem celoživotně měl.

Motto chodce:

Kam jdeš?
Až tam.
A co hledáš?
Nic!
A proč tedy jdeš?
Proto abych šel.

Dnes je ta radost zastíněná bolestí kolen, už neomládnu a zůstane jen vzpomínka na ty časy, kdy jsem někam šel, jen z toho důvodu, že jsem měl chuť někam jít.

Musím se k něčemu přiznat. To že jsem chodil dlouhé tratě, bylo jen a jen z toho důvodu, že jsem  se na dlouhých cestách, osaměle putující, cítil skvěle. Skvěle, aniž bych tušil kam skutečně dojdu. Tohle všechno jsem rozhodně nedělal proto, že bych hledal sám sebe, hledal nějaké poučení, nebo si myslel, že se tím putováním něco změní.

Legrace je právě v tom, že jsem nic nehledal, vždy jsem něco našel. Jen tak se mi to zjevilo na cestě, zcela náhodou, jen z toho důvodu, že jsem šel tím směrem. Pokud jsem našel sám sebe, tak jen proto, že jsem o nějaké nalezení své tváře, svého obrazu nestál. Celý život jsem se chtěl mít dobře, užít si a chůzi jsem považoval za jeden z prostředků jak si užít. Ale stejně, přemýšlím marně, co to znamená: „Najít sám sebe.”

Jak bylo už řečeno. Potěšení z bolesti zas tak veliké nemám. Kdybych měl, chodil bych dnes víc. Ale nechodím, chodím málo, tak jak chodí většina běžných lidí. Nepřemáhám se. Nevidím žádný důvod a smysl toho přemáhání. Bere to jen energii.

Jasně, pokud člověk putuje pěšky, sem tam, ho nějaká nepříjemnost, co musí zvládnout, potká. Ale primární důvod nebyl v tom, abych zjistil, co jsem, kdo jsem, ale spíš, jestli jsem fakt tak schopný někam dojít, jen z toho důvodu, že si myslím, že toho schopný jsem.

Většina literátů píšící o lidech se vydávající na cestu, má takové výkřiky do tmy. Jako, že vydali se na cestu, aby padli na dno světa. …viděl jsem Paříž i Londýn, pozdě k ránu, šel podél řeky až k oceánu. padl jsem na dno světa víc, než umím říct a v lidských očích nehledám vůbec nic… Tohle napsal Dylan. Hezky se to poslouchá, ale můj případ to není. Nehodlal jsem padnout na dno světa. Nechtěl jsem objevit atmán, nebo dojít satori.

Od dětství jsem toužil se dostat na Nový Zéland. Jediný důvod, který jsem měl, tak jen proto, že z Nového Zélandu vyrazil nedobrovolně škuner s několika mladými chlapci, kteří pak přistáli na neznámém ostrově a strávili tam dva roky prázdnin. Jak tu knihu nazval Jules Verne. Ty štrafovaný obrázky ve mne vyvolaly přesvědčení, že na Novém Zélandu je nějak pořád pod mrakem.

Jak se ukázalo, nebylo to zas až daleko od pravdy. Na Novém Zélandu, za mého dvouměsíčního pobytu, pršelo víc, než jsem předpokládal. Obrázky vlastně nekecaly. A na Nový Zéland jsem se vydal také proto, že je to dostatečně daleko, aby ta dálka ukojila mou ješitnost. Nestěžuji si, byl to hezký výlet, a nestál zas až tolik. I s letenkou asi 65000 Kč. V roce 2003-2004. Prosinec, leden.

Šel jsem podél toho oceánu, šel jsem mezi horami, potkal se se spoustou lidí, trochu se zlepšil v angličtině, viděl bosé farmáře, jak svačí na kapotě aut, jídlo, co jim zabalili v bufáči do bílýho papíru a pak do novin, aby nevychladlo. Kdo chce zažít poklidnou dovolenou, slušné laskavé lidi, pak ať se vydá na Nový Zéland. Žádní medvědi, žádní jedovatí hadi, klid pohoda. Tedy,

prší víc, než je zde v kraji obvykle zvykem.

Kanada, to je jiná historka. Medvědi, daleko všude, lidi slušní, ale ostražití. Buď si poradíš, nebo neporadíš. Takhle jsem je alespoň vnímal. Indiáni, rezervace, lesy, hory, tlustý bílý holky, takový britský. Barevný holky byly dost hezký. Kanada je krásná. Ale tak normálně.

Zase jsem tam nenalezl svou tvář. Jo viděl jsem toho dost, ale to jsem docela čekal. Hory a lesy na celém světě vypadají skoro stejně. Jezera taky. Řeky velký, čistý. Kanada se mi líbila, ale že bych tam objevil moudrost světa se říct nedá. To je ten anglosaský svět. Hodně si podobný, ale dost se od sebe lišící.

Španělsko, Chile, Argentina, Portugalsko, ten latinský, latinsko-americký svět nemlich to samý: Horko a zpocený tváře, mantily, sváteční šaty… Hodně dětí, katolické kostely, chudinské čtvrti a hned vedle luxusní hotely, parádní vily. Kontrast na kontrast. I ve Španělsku a v Portugalsku. Všechno pěšky, všechno jen tak, bez cíle a vědění, co kde na mě čeká. Ani tam jsem nijak nic extra v sobě neobjevil. Takhle, myslím, že člověk může objevit jen co v sobě má, nic zvenčí se nedá získat.

Poutě jako takové, to už je jiná. Tam křesťanský člověk putuje k nějakému světci, nebo na nějaké mariánské poutní místo, aby si něco vymodlil, nebo někomu něco vymodlil. Našel trochu klidu v duši a prokázal svou víru. Když jde pěšky, dá najevo chuť něco Pánubohu, potažmo světci obětovat. Ukáže, že není líný na krok.

Víra hory přenáší a člověk si i něco vymodlí. Pro sebe, pro druhé. Na poutě je dobrá Evropa. Všude plno míst, kde se člověk může modlit, může putovat, jeden zázračný světec vedle druhého. Zázračných mariánských míst habaděj. U nás Svatá hora nad Příbramí, Filipov u Rumburka, Jinak v Polsku, Čenstochová, tedy Jasná Hora. Lurdy ve Francii, Fatima v Portugalsku. Jo to se to putuje. Třeba do Izraele. Tam ze svatých míst jeden nevyjde. Ta země je celá svatá. Nadarmo se ji neříká: „Svatá země.”

A jaký je závěr? Nic nehledejte, rozhodně ne svou tvář a sami sebe. Jen se dívejte, mluvte s lidmi, dejte jim šanci aby pro vás něco udělali, jako jsem jim vždy dal šanci já. Nesmíte toho chtít moc, ale když umíte přiměřeně žádat, vždy dostanete. Na celém světě lidé rádi vypadají lepší.. Lepší než někdy jsou. Pochopitelně narazíte i na neochotné blbce, ale těch je málo.

Když nesmálo se štěstí, tak šlo se o kus dál,
muž jenom sevřel pěsti a s osudem se rval,
lví srdce měli muži, co stvořili nám zem,
a zlatý Jih už zůstal v nich a stal se domovem.

Už přešla zlatá sláva a spadla opona,
zas v campech roste tráva a div se nekoná,
je konec dobrodružství a zestřízlivěl zrak
a mocný buš je spoután už a přijel první vlak.

Protáhnout, uvolnit

Pomalu uvolňuji tělo. Tělo je zatuhlé po tahání vozíku. Jiný pohyb, jiná zátěž. Cítím jak mi chrupe v páteři. Takovéto příjemné chrupnutí a uvolnění.

Pro tohle miluji ty pomalé uvolňovací techniky z Jógy, které už dlouhá léta cvičím. Cvičil jsem je i na pěších cestách, ale když je tělo v zápřahu, sice se uvolní, ale přeci jen, doma v klidu, hezky na podlaze, skoro podobná slast jako při milování. Jo, dlouhá léta jsem i milování, hlavně s novými láskami provozoval na podlaze.

Pěkně pomalu stáhnout na zem, pochopitelně se souhlasem dotyčné a všude místo, všude prostor, nikdo nikam nespadne. Žádná s tím neměla problém. Nezdržovala se sprchováním. Když se bránily, že nejsou dost čisté, říkal jsem: „Takové jsou nejlepší.” Přílišná čistota ničemu neprospívá. Ani milování ne.

Pochopitelně, podobně jako před milováním, některé prameny doporučují se osprchovat i před cvičením. Skrz kůži prý přichází pránická energie. Dělám to tak, vlažnou vodu, sprcha, žádné mýdlo a pak hezky pomalu, bez námahy cvičit. Vždy tak dlouho, dokud cvičení dělá dobře, člověk má pocit, že u toho relaxuje, nikoliv se ničí, odtahuje mysl od světa vezdejšího, soustředí se na sebe. A do sebe. Nechá plynout myšlenky, pokud je nechá plynout, zastaví se samy. Není nutné se nutit k nějakému zastavování myšlenek.

Myšlenky jdou ven, emoce jdou ven, nezůstávají v člověku. Vlastně je to takové vyvanutí, které odchází a nezůstává v mysli, v organismu. Není třeba žádná zvláštní akrobacie. Prosté pomalé protahování. Nádech, výdech, pomalý plynulý pohyb a díky přenesení pozornosti na tohle vše, nastává zklidnění. Třeba malé, ale pořád zklidnění. Každé další cvičení ono zklidnění prohlubuje.

Tím nechci říci, že člověk nemá emoce, že je mimo svět a realitu. Není, jen se prostě umí snáze vypořádat s tou zátěží, které třeba ty vztahy přinášejí. Skončí milování a dáma vám oznámí, že to bylo krásné, ale tohle není navždy. Prostě je vdaná a tedy si musíte zvyknout, že třeba nebude riskovat své manželství. Ona chtěla jen zkusit jaké to je, uspokojit svou fantasii, kterou měla o tom čase lásky. „Třeba se ještě uvidíme.” Řekne. „Ale s ničím nepočítej.” Doplní.

Sice máte pocit, že si vás přidala do portfolia svých uskutečněných představ. Namíchnete se, pak si řeknete, „lepší něco, než nic.” I to se stává. I v těch nejlepších rodinách.

Takže nevěra je krásný koníček, jak praví pan Heřmánek ve svém komentáři pod minulým blogem na iDnes, ale někdy mívá své zákruty, které ne vždy vyhovují. Pravdou je, že tohle mi řeklo několik žen, ale také je pravdou, že přišly ochutnat ještě několikrát. Většinou to byly slušné ženy, co milovaly své sladké hříšky a byly si vědomy, že sladké je pro chuť, nikoliv pro nažrání. Jak říkával můj nebožtík tatík. A také se bály, že do toho vztahu zapadnou a bude malér. Naštěstí jsem nikdy žádnou nerozvedl.

Krásně se na ty dámy vzpomíná. Jak říkám, někdy to bolelo, ale nakonec, všechno přebolí, nic není na věky. Nejvíc jsem miloval svou katolickou ženu, opustila mne a myslel jsem, že nikdy ta láska nepřebolí, ale ukázalo se, že i ona přebolela. Potkal jsem pár brunetek s modrýma očima, což byla vždy má slabost, opustily mne, bolelo ono opuštění  a také ona bolest pominula.  Jo, život je někdy náročný, ale krásný. Jo jo.