Vždy úspěšní a neomylní

Poslouchám občas na skupině a sem tam si přečtu, podobně jako dnes příspěvek v psychologie.cz o lidech, kteří musí být stále úspěšní. Podle představ svých rodičů. Jako děti ve škole, později jako lidé v životě.

Tedy úspěšní. Oni nesmí mít horší známku než za jedna a pokud něco dělají, nikdo tu práci neudělá lépe, než oni sami. Je-li někdo „lepší” pak jeho dovednost berou jako své osobní selhání. Ale jak se zdá, většinou se obklopují lidmi, kteří nikdy nejsou v něčem lepší než oni sami, pokud jsou, pak je odstraní ze své blízkosti, aby si mohli stěžovat, že jsou vlastně nenahraditelní, na všechno musí dohlédnout, protože nikdy není nic dobře.

Mají těžký život. Stále ve střehu, stále pod sebekontrolou, která má zaručit, že nic nepropásnou, neudělají chybu, stále budují sebeobraz nezdolného jedince, který nikdy neváhá. Aby dost často začali nový život až poté, co jim došlo, že mohou si dát oddech, aby zjistili, že jsou i jiné hodnoty, než věčné úsilí o to být stále vepředu.

Ale mnohdy musí díky tomu upadnout do závislosti, protože oni si drogami mohou „bez následku” vylepšit své nastavení drogami. Mám na mysli jak alkohol, tak jiné drogy. Potkal jsem jich takových mnoho. Stále stejný scénář. Stále se zdokonalují, nic jim není dost, stále směřují vpřed, ve všem jsou nejlepší, nikdo na ně nemá a pak sedí na té židli, o které si nikdy nemysleli, že by mohli sedět, kam se dostat je jen pro slabé, a diví se kam se dostali a mezi koho.

V opačném případě, pokud nemohou patřit mezi nejlepší, pak jsou aspoň nejlepší nejhorší, neb na vše rezignují a dávají najevo, že jim na ničem nezáleží. Neb, oni kdyby chtěli, pak jsou nejlepší, ale nechtějí, protože mají vše na háku. Tento postoj dávají ostentativně najevo.

Z jednoho extrému, do druhého extrému. Nikdy v klidu, nikdy spokojení, nikdy si vlastně neužijí radost z obyčejné práce, protože oni musí být ti nejlepší a pokud nejsou, pak nic nestojí za to. Na Facebooku stále někdo uveřejňuje motivační citáty, které mě už ani nebaví číst, protože jsem vlastně zaplavený skvělostí návrhů na osobní zlepšení, od těch druhých.

Přiznám se, že už nemám chuť se zlepšovat podle představ druhých. Být stále skvělejší a lepší, bez bázně a hany. Občas, když si čtu ve skupinách na FB, co se zabývají například změnou stravy a způsobu života, jak ti lidé trvají na každém detailu, jsou úzkostní z toho jestli nedělají něco zle, jak chtějí hned výsledky, zkoumají každou drobnost, čtou nápisy na každé potravině, zda jim neuškodí, pak si říkám, zda mají vůbec radost z toho jídla, co jedí a které si sami připravují.

Ve své terapeutické praxi jsem se naučil jedno. Nechat věci jít jak jdou, poslouchat, co klient/klienti říkají a čekat, co z toho vzejde. Jak už tak bývá, nakonec se ty nejdůležitější věci vynoří samy. Prostě bez mého úsilí, které bych do toho příliš vkládal. Tohle ti „super úspěšní” nikdy nedovolí, vše musí být podle jejich představ. Domnívají se, že bez patřičného úsilí a nasazení, které zaručí dokonalý výsledek, nelze být úspěšný.

Netuší, že někdy je nejtěžší nechat věci plynout, sledovat jen co se děje a lehce kormidlem ťuknout, jen aby vše plulo správným směrem. Člověk, který si osvojí dovednosti, zjistí, že není na škodu v určitých případech nechat život plynout a jen zlehka nechat loď života plout svou rychlostí a nebát se směru do neznáma.

Protože vždy plujeme řekou života do neznáma. Jde jen o to, zda jsme, či nejsme pro tu cestu patřičně vybaveni. V základních věcech. Zbytek se budeme učit cestou a dělat chyby, ze kterých se můžeme poučit. Nebrat chyby jako selhání, ale jako možnost poučení. Není jednoduché přijmout sebe sama jako nedokonalého, jen dost dobrého, protože být jen dost dobrý, znamená pro mnohé lidi, vlastně špatný.

Pokaždé, když píši blog, dumám, jestli bude dost dobrý, dost srozumitelný. Těžko se smiřuji s představou, že nebude dokonalý, ale nakonec se s tím smířím a už ho příliš nevylepšuji. Pamatuji se, jak mi vyprávěla kdysi dávno klientka, že kopíruje mé blogy, opraví v nich chyby, hlavně interpunkci a teprve potom ho dá vytištěný přečíst svému muži, který by po nalezení jedné chyby okamžitě blog přestal číst. Na jednu stranu mne tohle jeho chování zarazilo, na druhou stranu pobavilo.

Ten člověk hledal každou informaci, jak se vyrovnat se životem, který mu kladl nástrahy díky jeho fetující dceři. Stále hledal dokonalé návody, dokonalé podle jeho představ a stále selhával ve zvládání své spoluzávislosti. Než by si přečetl informaci, která nebyla gramaticky správně, ale byla jasná obsahově, raději nečetl. Forma byla pro něj důležitější než obsah. Jo jo

A pro znalce poměrů tahle „ušlechtilá“ píseň.

Dobře se najíst, správně hubnout

Bavili jsme se onehdy na skupině o kouření, a co dělá s člověkem absťák, který vznikne při odvykání. Jeden hoch vyprávěl, jak zkoušel nahradit kouření žvýkacím tabákem, a co s ním udělal jeho náhlý nedostatek.

Rozvinula se debata na téma: „Co nejsnadnější způsob jak přestat.“ Skupina chlapci za mého přispění vysvětlila, že nahrazovat jednu drogu, druhou drogou, je vyhánění čerta ďáblem. Navíc, onen „absťákový hoch” ještě všem nahrál povídáním, že žvýkací tabák obsahuje mnohem větší obsah nikotinu, než cigaretový. Zatím jsem tu informaci neověřoval, ale vzhledem k tomu, že ten chlapec si dává záležet na své informovanosti, věřím té jeho informaci.

Bránil se hezky nařčení o závislosti. I kdy pořád a pořád opakoval vyprávění o tom „hrůzném zážitku,” který mu měl přinést mimo jiné i depresi. Nechtěl nic slyšet o tom, že by mohlo jít o závislost hrubého zrna. Chtěl slyšet, jen o depresi, jak to má těžké. Té se bojí hodně. Nakonec, co si budeme povídat, užívání drog lide depresi přináší. A tabák je návykovější a na odvykání horší než heroin. Krátkodobě depresi snižuje, při vysazení u mnohých přináší abstinenční příznaky a depresi k tomu. Pochopitelně, když ty příznaky odezní, pak se vše lepší.

Většina lidí se nikdy neodhodlá podstoupit ono utrpení, které zpočátku abstinence od tabáku přináší, neb je z jejich hlediska nepřijatelná jeho výše. Vím sám, co se mnou nějaký čas dělal nedostatek nikotinu, když jsem před více jak třiceti lety sám přestal kouřit.

Lidé často nezmění nic jen ze strachu z utrpení, které abstinence přináší. A nejen abstinence, ale jakákoliv změna, která není pro mnohé lidi příliš pohodlná a většinou se ukazuje, že největší míra utrpení je obsažena ve strachu z neznáma, které přichází z mnohými změnami. Emoce zvaná strach, nás na jednu stranu chrání, na druhou stranu nám zabraňuje v mnohých pro nás důležitých rozhodnutí.

Vůbec není jednoduché proto něco změnit a mnohdy nás až určitý debakl v nějaké oblasti života donutí něco změnit. I když je evidentní, že změna vede k našemu prospěchu. Občas se najde někdo, kdo řekne: „Tak ode dneška jdu do toho.” Oznamuje své rozhodnutí a přitom se mu zlehka chvěje hlas, protože opouští známé a pouští se do neznáma. Což není vůbec lehké. Týká se tohle i změny stravování, strach z vyloučení ze světa těch, co se stravují „běžné,” strach z toho, že ztratí společnost, když si nepůjdou před dům zakouřit, nebo po rekreačním sportu nepůjdou na pivo.

Jedná se vlastně o evoluční proces, který nám lidem velí: „Musíš někam patřit, bez společenství nejsi nic.” V dobách, kdy lidí bylo málo, byli odkázáni jeden na druhého, byla hrozba odtržení, či vyloučení ze společenství otázkou života a smrti. Tyhle podprahové emoce v nás vždy fungují, pokud máme opustit rodinu, zaměstnání, známé prostředí. Alkohol, kouření, nastolují společenské prostředí, které spojuje lidi různého věku, postavení a povolání.

Stejně jako způsob stravování, nebo sportu atd. Jsme společenští. Víc nebo méně, ale jsme. Vyložení samotáři jsou výjimkou z pravidla. Lidé, co se vydají na cestu odříkání od něčeho, většinou musí toho změnit více, než jen se něčeho zříci. Ale jak vždy rád ujišťuji své klienty. Na emoce se neumírá a změna není vždy k horšímu. I když zpočátku to tak může vypadat.

Změnil jsem způsob stravování, přestal jsem před čtyřmi lety nosit boty, ani jednou už mi nepřijde nijak exotické, leč mnohým to jako exotické přijde. Mnohé dotazy, tvrzení, stížnost na FB skupině zaměřené na nízkosacharidovou stravu se mnohém podobají dotazům, tvrzením, obavám u závislých klientů. Ano ti i ti chtějí někam patřit, něco společného sdílet a ujistit se, že nejsou ti „divní” sami. Tak už to na světě chodí. Jeden začne, někteří se přidají, jedni jsou nadšení, druzí skeptičtí, další váhají. A pokud přijmou za své ten způsob života s údivem zjistí, že se vlastně tak nevymykají. Zvykli si a lidem kolem nich si zvykli s nimi.

Hlavně se nesmí dělat ten apoštolát typu. „Koukej už ze sebou něco udělat, tady je ta jedna jediná správná pravda.” Zeptal se mě na skupině klient, jak mi jde hubnutí, řekl jsem mu jak, tedy až na jeho výslovnou žádost, podiskutovali jsme na téma „strava a abstinence od drog.” V čem může být prospěšná a co poskytuje a rozešli jsme se v klidu domů.

Napsal jsem si do kalorických tabulek, co jsem snědl, zjistil jsem, že mám za ten den kalorický deficit, nacpal jsem se, abych nepromeškal hubnutí. Dobře se najíst, znamená také dobře hubnout. A centimetry v pase ubývají a ubývají. Kila jdou také pomalu dolu. Jo jo

A takhle si žijí ti, o kterém se zpívá v tomhle songu.

já jsem vandrák a karbaník, zkouřenej sem nehezky, tak mě můžeš Bože škrtnout v tý svý knize nebeský..

Kmitám sem, kmitám tam

Zvykl jsem si občas kmitat večer po bytě, vždy tak hodinu, abych měl trochu pohyb lymfy a dostatečný počet kroků, vedoucí k hubnutí. LCHF sice vede sama o sobě, pokud je správně nastavena k hubnutí, ale dá se tomu pomoc.

Nejsnadnější a nejjednodušší způsob, jak jsem za dlouhá léta, co jsem na světě zjistil, je hubnutí chůzí. Člověk, i když se nijak extra zdravě nestravuje, chůzí může mnohé eliminovat. Ne všechno, ale mnohé. A psychické uvolnění, které chůzí si navodí,lze i doma, pokud si nedělá vrásky s tím, že se točí na celkem krátké trati.

Můj biřmovací kmotr, Láďa Bumba, dej mu Pán Bůh nebe, seděl za totáče několik let v kriminálu, jako politický vězeň. Myslím, že pět let. A podobně jako otec biskup Otčenášek, ten seděl ještě víc, myslím jedenáct let. Za tajné vysvěcení na biskupa. Což tehdejší „nejspravedlivější a nejdemokratičtější systém ” na světě, co měl ústavou zarušenou svobodu vyznání, bral jako velezradu.

Abych se vrátil k otci biskupovi a Láďovi. Ten podobně jako Láďa také při řeči, nejraději chodil sem a tam. Občas nám tenhle zvyk přišel k smíchu, ale pak mi došlo, že pro ně ta chůze v tom omezeném prostoru, byl nejlepší způsob uklidnění, instinktivní potřeba pohybu. I když v bolševickém lágru bylo pohybu dostatek, dřeli jak otroci, tak chůze jako taková je svým způsobem i meditační a relaxační technika, která pomáhá udržet psychickou i fyzickou kondici.

A čím je člověk starší, jak zjišťuji sám na sobě, tím víc potřebuji cvičit, chodit, meditovat a modlit se. Meditace a modlitba mi jde náramně v chůzi. Ale nezavrhuji ani modlitbu a meditaci v klidu. Ale pokud kmitám po bytě, tak nejčastěji za zvuku toho imperialistické vynálezu, kterému se říká rock and roll. Meditace, nebo modlitba v chůzi mi jde nejlépe venku.

Takže LCHF a chůze a jak pravila jedna sestra v blázinci. S lehkým úsměškem: „Máte ten pupek, nějak menší.” Sem ji řekl: „ No z toho důvodu to taky dělám.” tedy předtím jsem jim ještě předváděl, jak si dělám tlustý kafe. Na FB ve skupině Low Carb a keto, tomu sice říkají neprůstřelný, ale mě se lépe vyslovuje: „Tlustý!“ Má láska se mě ptá, jestli si dám kafe, řeknu: „Jasně.” Ona řekne: „Jaký Jílku.” A já nonšalantně sdělím: „Tlustý.” Tedy s máslem a kokosovým olejem. Abych lépe hubl a neměl hlad.

Koupil jsem si do blázince na tu dobrotu ruční šlehač, ten s kličkou, za celých dvě stě korun. Myslím, že se s tím dá udělat i tvaroh s lněným olejem. Podle dr.Budwiq, jako jistou prevenci proti rakovině. Jedna věcička za pár kaček a kolik to nadělá dobroty. Doma mám pochopitelně elektrický šlehač. Na kafemlejnku namelu lněné semínko, dám dvě lžíce lněného oleje do misky, přisypu semínko a přidám tvaroh a rozšlehám a pochoutka je na světě.

Ale na druhou stranu jeden tvaroh denně s olejem a semínkem stačí a doma večer, když dokmitám, je většinou vítanou pochoutkou. Případně ráno k snídaní. Jo, žít se musí umět. Dobré jídlo, dobré cvičení a pár kroků, občas sex a sem tam si něco hezkého přečíst a shlédnout. Jak zpívá Michal Tučný: …nám vlastně na tom světě nic neschází.

Ráno napadl sníh, šel jsem na tramvaj jedoucí směrem k blázinci a sníh mi krásně křupal pod bosou nohou. Bylo ho dost, ale bylo jeden stupeň nad nulou, prognóza byla, že odpoledne bude sedm nad nulou, tak jsem usoudil, že je zbytečné se obouvat do barefoot. Usoudil jsem správně. Odpoledne bylo po sněhu. Lepší chodit po sněhu, než po těch dementních kamíncích, z drceného štěrku, kterými ty chodníky sypou. Sice jsem otrlý, ale mohu-li se jim vyhnout, vyhnu se jim.

Čeká na mě sobota, začíná fotbalová liga, tedy bude i fotbal v televizi. Docela rád se na naši ligu dívám. Občas je tam k vidění i dobrý fotbal. A o to jde. není nutné se zabývat jen seriosními tématy a politikou. „Nejen chlebem živ je člověk.” Praví Písmo svaté. A natož politikou. Ale i obyčejnými radostmi tohoto světa. Fotbal k nim patří. Stejně jako píseň a tanec. Jo jo.

Lymfa a chůze

Občas mne napadne si něco prostudovat. Už dříve jsem si někde
přečetl a prozradila mi tu moudrost i jedna sestra u nás na
oddělení, že chůze aktivuje lymfatický systém a tudíž si celkově
díky chůzi zlepšuji imunitní systém.

Vyslechl jsem tehdy tu moudrost a bral ji jako jednu z možností,
jak si zlepšit trochu zdraví. Navíc, chodil jsem vždycky hodně,
takže mne ta zpráva ujistila, že dělám dobře, když chodím, nejen
proto, že mne chození baví,ale i vlastně pro zdraví.

Poslední dva roky jsem chůzi omezil, kvůli bolesti kolenou, ale
teď, nevím jestli je to, činění placebo, ale co držím
nízko-sacharidovou stravu, důkladně, bez přežíracích dnů, tudíž s
minimem sacharidů už víc jak šest týdnů, mírně se můj stav kolen
zlepšil. Méně mě při chůzi bolí, tedy víc chodím , jsem už zase
schopný udržet denní limit deseti tisíc kroků denně, z toho aspoň
šest tisíc kroků v celku, což podporuje pohyb lymfy, tedy se
zlepšuje nejen kondice, ale i ten imunitní systém.

V níže uvedeném odkazu je poměrně podrobně vysvětlení očista a
regenerace lymfatického systému a jsou tam zajímavá videa s čikungem
a jógovými technikami.

Lymfatický
systém

Z uvedeného je zřejmé, jakou důležitost má chůze, či jiné cvičení
pro naše zdraví. A to v případech, že jsme svoje zdraví dost
huntovali, dá se za pomoci poměrně snadných technik a samotné chůze
se snadněji dostat do kondice.

Chůze sama jako taková působí uklidňujícím způsobem. Endorfiny s e
vyplavují, myšlenky se uvolní, tedy alespoň u mne a vždy, jakoukoliv
situaci, sebevíc psychicky náročnou, rozchodím. Zatím tomu tak v
životě bylo. Rozváděl jsem se, chodil jsem. Byl jsem v životním
debaklu, chodil jsem. Při chůzi, mne vždy napadaly řešení. Dnes jsem
si mimo jiné zvykl chodit po bytě, klidně hodinu, z medicínského
hlediska je lhostejné jestli člověk chodí lesem, po chodníku, nebo po
bytě.

Důležité je prostě nachodit v přiměřeném rytmu počet kroků, pak
psychika, stejně jako lymfatický systém pracují optimálně. Chůze je
nejpřirozenější způsob pohybu, jsou odborníci, kteří tvrdí, že také
je to nejlepší způsob jak zhubnout, což mohu potvrdit. Vždy o
dovolené jsem shodil kolem dvanácti kilogramů za měsíc. Pravda,
nachodil jsem s ruksakem na zádech kolem 1000-1200 km za měsíc.

Ale dokud jsem chodil kolem deseti až patnácti km denně, vždy jsem
měl přiměřenou váhu své výšce a velmi nízký stav tuku. Dnes se k
tomu částečně vracím. K chození, zkusím vystoupit ze začarovaného
kruhu. „Bolí kolena, nemohu chodit, nemohu chodit,
tloustnu.” Jak se zdá, změna stravy, tomu
napomáhá. Uvidím. Jógové techniky praktikuji stále. I když trochu
jinak, než je na uvedeném videu.

Na dalším odkazu, je popsána výhodnost chůze. Myslím, že si stojí za
to, ten návod přečíst. Nemůže nikdo prodělat, bude-li se držet toho, co je
tam napsáno. Jo jo.

Paradox chůze

A nakonec hezká písnička od Václava Neckáře. Líbila se mi, stejně jako se
mi líbí ty jeho staré songy.

Hory, řeky, pláně, buš

Hackli mi blog. Tedy webovou stránku. Nuž, co se dá dělat,než to opět zprovoznit. Martinovi se sice povedlo ji na den dát do chodu, ale zřejmě někde zůstala chybička a je hacklý zas.
Uvidíme ráno. To je ostatně moudřejší večera, jak praví přísloví. Tuhle často citovanou pravdu jsem si mnohokrát v životě ověřil. Člověk se vyspí a většinou se mu ráno nezdá ten svět, tak černý jako zvečera. Ostatně zpívá o této moudrosti i Pavel Bobek v písničce: „Dvě stě cest.”

…řekla, víš přece noc, na všechno lék má, a zítřek snad lepší odpověď ti dá. Dala mi pusu a já připustil, že asi pravdu má, je přece dvě stě cest, jak sbohem dávat…

Už je tomu dávno, co jsem tuhle písničku slyšel poprvé. Okouzlila mne, jako ostatně mnoho jeho převzatých písní, které vyprávěl, nejen zpíval. Každá je takovým malým příběhem. A Pavel Bobek, jak říká Jakub Kaifosz, je skvělý vypravěč.

Ano, na světě se dějí nehezké věci a hackeři, nebo spíše crackeři, prostě nedělají hezké věci. Inu, lidé se živí různě nepoctivým způsobem. To bylo, je a bude. Vždycky malá skupina hajzlů zkusí otrávit život těch druhých. Na internetu je k tomu spousta příležitostí. Ale já jsem takový důvěřivý člověk, co ví, že většina těch skutků, ať dobrých, nebo zlých, se k těm lidem vrátí. Se vším všudy.

Ano, jsou lidé, co mají pocit, že se jim nic nevede, nemají žádné štěstí, aby se nakonec ukázalo, že většinou mají možnost si svůj život zlepšit. Pokud mají svobodu a mají odvahu. A jsem rád, že svět není jen plný sviní, jak se někdy může stát, ale jsou i lidé, co mají soucit z druhými, jsou ochotni prospět a najít cestu i pro ty druhé. Objevil jsem v souvislosti s exekucemi tohle video.

https://video.aktualne.cz/dvtv/neopravnene-exekuce-dluznici-jsou-systemem-semleti-neveri-ze/r~55f8195a0cf211e8ac3d0cc47ab5f122/

Rád je šířím, protože mnohým svítá naděje. Pochopitelně jen těm, co si nenechají líbit ty zlodějské praktiky, které některé společnosti, přes zákon praktikují, jak říká ten advokát v tom videu. Ale jak je vidět, cesta, aspoň nějaká z toho pro některé lidi vede ven.

Vím, jak je manželkám, rodičům, sourozencům hráčů. Ne, hazard nepovažuji za poctivé podnikání, stejně tak ty podmínky, kdy si lidé půjčují a jsou nestydatě okrádáni, třeba tím rozhodčím, který vždy stojí na straně věřitele a jejich právníci uplatňují ty sazby, které zničí a ožebračí i ty, co by jinak spláceli.

Tak jsem rád, že jsem možná objevil a mohu aspoň touhle cestou na iDnes šířit možné východisko. Snad i brzy na svém webu. Pokud se to Martinovi podaří dát do pořádku a zabezpečit co možná nejlépe. Poslechl jsem si na webu o zabezpečení na WordPressu, tak uvidím. A díky té přednášce jsem změnil i způsob hesel, jak na svých účtech, tak i na internetovém bankovnictví. Opatrnosti, jak je vidět není nikdy dost.

https://slideslive.com/38891897/jak-si-nenechat-hacknout-wordpress-stranky

A jinak jsem se celý den flákal. Na chvíli si stoupl ke stojanu, abych namaloval akvarelem obrázek. Maloval jsem skály, louku a nebe. Má láska poznala louku a nebe. Skály považovala za kupky sena. No, vidím, že budu muset přidat popisky. Ale malování, barvy vrstvení mě docela uklidňuje, mysl čistí, fantazii rozvíjí. Maluji hory a vidím ty, kterými jsem prošel, přešel, pobyl v nich. A že jich po celém světě bylo. Všechny byly krásné. Každé jinak. A všechny monumentální, nebezpečné a zároveň uklidňující. Člověk si v nich uvědomí vždy tu velikost a zároveň malost.

Lidé v horách jsou si na celém světě podobní. Vědí o těžkém životě své. Zároveň, ti, co v nich zůstali a neodešli za lepším do nížiny, vědí proč. Stejně asi jako lidé, kteří žijí v těch pláních, které jeden ani nedohlédne. Pláně, hory, mají svou poetiku. Ale pláně a moře malovat neumím. Tedy ani hory. Asi se budu muset přihlásit do nějakého kursu, podobně jako do kursu kreslení, abych se naučil tu krajinu, moře aspoň trochu malovat.A jak se zpívalo v té písničce v knížce: „Lovci mustangů.”

Malý tulák zatoulaný
bez domova tuláček.
Volný je a lehkonohý
bez domova tuláček.

Steskem, touhy ozvěnou
nekonečné pláně zvou.
Hory, řeky, pláně, buš
zdolá kůň i v sedle muž.

Bohužel neznám tu písničku v angličtině, neznám autora, tak dáme jinou, trochu podobnou. Pochopitelně od velkého vypravěče Pavla Bobka. Jo jo.

Namaluj mi smutek

Být zamilován, je jedna z nejtěžších a zároveň nejkrásnějších životních situací. Pokud je láska opětována, pak je svět krásný, jasný, bez mráčků.
Není-li tomu tak, pak se většinou duševní stav zamilovaného dá vyjádřit
slovy Mistra Nezvala:

Bylo v tom něco těžkého, co drtí.
Smutek, stesk i úzkost z života i smrti.

Vraceje se domů, přes most Legií,
zpívaje si v duchu malou árii,
piják světel, nočních bárek na Vltavě.
Z hradčanského dómu dvanáct bilo právě.
půlnoc smrti hvězda mého obzoru,
v této vlahé noci v pozdním únoru…

Ano, člověk má pocit, že už nikdy nikoho takového nepotká, mnohdy místo toho
aby řekl: „Bohu díky,” tak je smutný, nešťastný, neví kudy kam,
někdy má pocit, že se mu nechce žít, nechce nic, jen toho
milovaného/milovanou, protože bez ní na světě nemůže správně svítit slunce.

Ano, ano. Párkrát jsem v životě něco takového prožil, zkoušel jsem si
pomoct tím, že jsem hledal nejrůznější vady na té krásce, abych až časem
pochopil, že jsem jen a jen podlehl té vůni, díky níž se mi ta voňavá, zdála
zcela bezchybná, nejlepší a nejkrásnější. Jejím odchodem jsem si začal
teprve uvědomovat její „proradnost, necitelnost, bezohlednost.”
Až když jsem se dostal z pominutí mysli, ničím jiným zamilovanost totiž
není.

Dostal jsem se z pominutí mysli, uvědomil si, že není ani nejhorší ze
všech, ale ani nejlepší, uviděl jsem ji v reálných barvách a většinou se
dostavil pocit úlevy, že už s ní nemusím být. Že mne opustila právě včas,
než jsem stačil s ní mít děti, majetek a sdílet společný stůl a lože. Že ono
sdílené lože, kde není žádný problém, prostě není všechno. Tohle vše až po
onom pominutí mysli.

Takže se nedivím zamilovaným klientům, kteří přijdou, vylíčí mi tu hrůzu,
co prožívají, ujistím je, že nejsou magoři, dokonce, že nejsou ani
patologičtí magoři, jsou jen zamilovaní a pokud se jim podobný scénář
opakuje, pak že je problém v jejich výběru partnerů/partnerek. Jde to ze
začátku ztěžka je vrátit k nim samým, protože mají potřebu vykládat o tom
druhém, ale nakonec, jsou-li dostatečně motivovaní něco u sebe změnit, pak
se dílo podaří.

Stále platí, a to i v případech těžké zamilovanosti: Změň sám
sebe! A pak už nemusíš měnit nikoho kolem sebe.

Pochopitelně, většina z nás onu výzvu nevyslyší, (mne samotnému tohle
poznání docházelo několik let,) abych zjistil, že beze změny sebe sama se
vlastně nic nezmění. Že určitý typ ženy mi bude stále vonět, budou mne
dostávat svou schopností vyložit svět, jak ho vidí ony, ale pokud se naučím
čelit a rozumět tomu pokusu vyložit svět podle Justýny, Petry, Dominiky a
dalších jmen, pak nebudu jen a jen trpět „příkořím,” které mi
jejich vidění světa způsobuje.

Naučil jsem se rozumět ani ne tak jim samým, ale jejich motivům, které mají,
když používají tyto taktiky. Pak jsem teprve dokázal vidět tu ženu přibližně
takovou, jaká opravdu byla. Porozumění se podobá rozsvícení ve tmě. Náhle je
jasno. Jak říkávám občas pacientům v blázinci, když vejdu do místnosti, kde mají
zbytečně rozsvíceno: „Mezi námi je jasno dost.” Pokud porozumím
motivům, pak je i mezi mnou a dámou docela dost jasno.

Ale ve stavu pomatení mysli, kterému se říká „zamilovanost”
je sice jasno dost, jenže jsou ve hře atributy, která ono světlo zatemňují. Je
potřeba počkat, nejlépe někde v dáli, aby člověk nebyl vrhán do tmy,
způsobené třeba sexuální přitažlivostí, výřečností, kterou většina
manipulantů, mužů a žen, má. Ženy v tomto směru vedou.

Čím větší vzdálenost, tím snazší odpoutanost. A klid a ticho způsobí, že
se jeden začne věnovat věcem, které ho napřed jen uklidňují, pomáhají mu
přežít, aby ho časem začaly zcela naplňovat, on si mezitím může rozmyslet,
proč si vybral tu, čí onoho, z jakého důvodu si vybírá jeden a ten samý typ,
co ho na tom výběru přitahuje.

Pokud si odpustí slova:„nevím, nerozumím.” Pak má šanci něco
objevit. Konečně i Písmo svaté nám říká: Hledejte a naleznete. Tlucte a
bude vám otevřeno. A už mnohokrát jsem se přesvědčil, že Písmo
mluví pravdu. Takže, hledat správné dveře a klepat na ně, dokud vám se
neotevřou k dalšímu poznání.

A někdy dám v takovém případě namalovat klientovi v pominutí mysli, zvaném zamilovanost, jeho vztah a smutek, tak jak umí a jak ho cítí a on má možnost zjistit o sobě samém, kdo je, co je a kam směřuje. Jo jo.

Hyacint jako symbol

Pár dní po volbě presidenta se ještě mnozí spoluobčané zabývají osobami kandidátů, dokonce i osobou presidenta. Vzpomínám si na jedno rčení: „Nezabývej se problémem, ale jeho řešením.”

Což mi přijde jako rozumné. Analyzovat, proč se stalo tohle a ne tamto, když se výsledek v tuhle chvíli nedá zvrátit, stejně jako se nedá zvrátit minulost, mi přijde neefektivní. Vím-li, jaké jsem udělal chyby, pak stačí je jen neopakovat a zkusit vymyslet řešení, které bude funkční.

Občas na svých cestách jsem zašel špatným směrem. Jednoduše řečeno jsem zabloudil. Měl jsem několik možností. Vrátit se tam, kde jsem odbočil, jít dál a být zvědavý, kam se dostanu, nebo hledat cestu k cíli. Rozhodoval jsem se podle pocitů a nálady. Nikdy jsem nelitoval. Někdy jsem se vrátil, někdy šel dál, někdy hledal cestu k cíli, nebo jsem cíl změnil.

Člověk má možnost změnit své cíle a dokonce nikomu za svou změnu není odpovědný, než jen sobě samému. Zbožní věřící ještě věří, že jsou odpovědní Bohu. Ale asi jen v oblasti víry a morálky. Otázkou je, zda a nakolik je změna cíle porušením morálky. Třeba při pěší cestě, volbě povolání. Ale ještě se vrátím k té volbě.

Nevím, možná podrobná analýza toho, co se stalo, je pro někoho důležitá. Pro mne tedy v žádném případě. Tu volbu nezmění, mohu se s ní smířit, nebo také nesmířit, ale jinak s ní nemohu nic dělat. Tedy, pokud jsem nevolil Zemana. A to jsem nevolil. Byli na place dva. K volbě. Vybral jsem si toho, který prohrál. Jaké udělal on a jeho parta chyby, je mi celkem lhostejné. Prostě prohrál a je jen na té partě kolem pana profesora a samotném profesorovi, aby si ujasnili, co chtěli a co ne. Nikoliv na mě.

Já mám svých starostí dost, jak se sebou samým, tak s mými klienty. Musím se uživit, jak se zdá na funkci presidenta nikdy kandidovat nebudu. Asi nebudu kandidovat nikam jinam. Momentální president má svých starostí dost a já počkám, jak dopadne. V klidu.

Stejně, jako počkám, jak dopade pvvd Babiš. (Pvvd=předseda vlády v demisi.) Jestli bude premiér s důvěrou, nebo budou předčasné volby. Uvidíme. Ale fakt je, že se dá o tom spekulovat, fantazírovat, vymýšlet scénáře a komu něco z toho vyjde, může hrdě říci: „Sem to říkal!!!” A mít pocit vlastní neomylnosti.

Já budu cele to dění sledovat se zájmem, budu si dělat soukromé prognosy případ od případu, budu si číst všechny ty „zasvěcené komentáře”, kterých jsou plné blogy a internetová média. Musím se přiznat, že blogy na toto téma čtu minimálně. Většinou jsou na jedno brdo.

Plné rozhořčení na toho či toho. Inu, lidé si musí ulevit a já na ulevování mám lidí kolem sebe docela dost. Na co si tahat práci ještě do soukromí. To si raději přečtu blog na téma „Ženský, domácí zvířata, cestování, nebo her lásek šálivých.” Myslím, že tak se jmenoval jeden český film. Tak, podíval jsem se na www.csfd.cz a našel ho. Režisér Krejčík je jeho autorem. Asi ho stáhnu.

Jak je vidět, zajímavých věcí je mimo politiky na světě habaděj. Ano, malý člověk může klidně sledovat politiku, zajímat se o to, co se děje, ale myslím, že je škoda, když se omezí jen na politické kauzy a nevšimne si, tak jak to umí má láska, že jí třeba vykvetl hyacint, který vlastně měl být už uschlý, a jak se ukázalo, nebyl. Vzpamatoval se, rozkvetl a pro ni je to největší zázrak dne.

Dá se na tom hyacintu ukázat, že i ze skoro ztracených záležitostí může vykvést krásný hyacint, nebo něco jiného a udělat tak radost lidem kolem. Jo jo.

Jo to byly časy, když zpěváci uměli zpívat:

Věčnej sen o pípě sní

Vyrazili jsme dnes na výstavu prací Ester Krumbachové. Do včerejška jsem o ní nic nevěděl, pak jsem se dozvěděl, že je to jedna ze slavných režisérek, scénografek a scénáristek z období šedesátých let.

Z dob takzvané československé nové vlny. Výstava byla poměrně skromná, ale zajímavá a díky výletu do vsi, za kulturou, jsem objevil krásný prostor, kde by se dalo hrát divadlo. Uvidíme, jestli se domluvíme. Musím uznat, že se mi tam líbilo.

Ester Krumbachová měla trochu podobný osud jako Eva Olmerová. Potíže s režimem, potíže s alkoholem, podle toho, co jsem si o ní přečetl, byla hodně „nespoutaná,”, dávám onu nespoutanost do uvozovek, protože si myslím, že velikou roli v její nespoutanosti hrál ten alkohol, který ji dost ničil, jak psychicky, tak osobně ve vztazích. Ale to je úděl většiny těch, kteří se dostali do spáru alkoholu. Pořád si myslím, že zde platí ona slova apoštola sv.Petra: Co se člověka zmocní, tím je zotročen.

Stále jsem přesvědčen, že se umění dá dělat i s jistou kázní a pokorou, bez drog a alkoholu. Miluji nespoutanost v umění, fantazii, když naprosto střízlivý člověk dokáže dát průchod tomu, co všechno nosí ve své představě, fantazii a duši. Osobně si myslím, že ti, co si v takovém případě stěžují na osud, tak si stěžují jen na osud, o který se sami sobě postarali.

Malá ukázka z tvorby Ester Krumbachové: Titulní píseň z filmu: Kladivo na čarodejnice. Myslím, že se sem hodí.

Pochopitelně, ti, kteří byli pod tlakem bolševického režimu a nemohli tvořit kvůli bolševickému útlaku, to je asi jiná pohádka, ale ti opilci, velmi často se svým způsobem o nějakou možnou kariéru připravili sami. Nakonec, docela dost jsem jich v terapii potkal. Lituji ty, co jim bolševický režim pro jejich způsob vnímání světa zabrzdil pokračování, ale dost mám problém litovat ty, co se prostě svým způsobem života o všechno připravili.

Problém většinou spočívá v tom, že ti lidé jsou lehce neurotičtí, lehce depresivní, ale většinou se jejich depresivita, neuróza pitím, fetováním prohloubí. Mnohdy do takového stavu, že pak skutečně nejsou schopni mít dobré vztahy, nejsou schopni pracovat, jak by si představovali, ocitnou se v začarovaném kruhu. Z toho kruhu se ti lidé velmi těžko dostávají.

Tak nechám opilce a feťáky sobě samým. Poprvé jsem si na YouTube pustil film: „Jára Cimrman ležící, spící.” Bavil jsem se skvěle. Víc znám cimrmanovské hry, než filmy. Jsou tak nějak bližší. Ale co jsem viděl z filmů, nikdy mne nezklamalo. Večer jsem zakončil zábavou.

Akorát jak moje láska telefonovala s režisérem Davidem Vignerem, se kterým točila film: „Zranitelní.”, na jehož scénáři jsem měl tu čest se podílet, tak jsem si uvědomil, že sice ještě není nic jistého, ale už mám vymyšlený začátek scénáře pro film, který bychom měli točit a k němuž bych měl napsat scénář, podle svých knih. Paradox abstinence/Týpek a Paradox abstinence/Jolana, že mám také i vymyšlený konec filmu. Zní mi v hlavě jedna písnička, kterou bych ten film chtěl zakončit. Má úžasnou dynamiku. Jde jen o to přesvědčit režiséra, aby ji chtěl, a autory, aby poskytli práva.

Když jsem říkal, že jsem zakončil večer zábavou, tak jen z toho důvodu, že ono vlastně nemá smysl se příliš zas zabývat těmi životními trably. Nikdo nevíme, co bude, katastrofické scénáře se množí, ale pořád doufám, že se nevyplní, podobně jak se nevyplnily ty z mého mládí a dětství. Zatím se tedy nevyplnily. Člověk má jeden život, ten mu den co den ubývá, měl by si s ním trochu víc hospodařit. „Být chudý a smutný, to ani Pán Bůh nežádá.” Říkávala moje babička a slyšel jsem tohle pořekadlo i jinde.

Hlad nemám, zima mi teď není a, co bude zítra, se uvidí. Šli jsme domů kousek pěšky. Včera, jak mi to pěkně chodilo, jsem si plánoval, že bych mohl v létě vyrazit zase pěšky. Pořád mne nepřestalo lákat jít tím světem jen tak, kam mne nohy ponesou a oči povedou. Jeden den to jde, druhý den už to zas tak skvělé není, ale kdo ví, co bude v létě. Pro jistotu si zas zařídím dovolenou na celý měsíc, abych se mohl případně vydat dál a dál. Jo jo, tak uvidíme. Plánů bych měl docela dost na letošní rok. Takže uvidíme, co se dá zrealizovat.

Ty jogurty byly fajn

Mé drzé smart hodinky mi připomínají, že bych se měl hýbat. Právě ve chvíli, kdy jsem otevřel editor VIM, abych napsal blog. A to jsem dnes po bytě v rytmu rokenrolu nachodil 7151 kroků.

Byl jsme líný jít ven, je pod mrakem, neměl jsem chuť se někde potulovat, pohyb mi chyběl, takže jsem několik minut napínal svaly na TRX, tělo procvičoval. Pak jsem se zamyslel nad tím, jestli bych byl schopen chodit po bytě, přes ty dvě místnosti, které vlastním, což obnáší 17 kroků jedním směrem tři čtvrtě hodiny. Byl jsem. A nachodil ten výše uvedený počet.

Pak jsem si lehl, neb má láska mi psala, že tu bude co nevidět, jenže. V takovém případě si klidně lehnu, nebo se podívám na nějaký pěkný film, a ona tu skutečně co nevidět bude. Ještě tu není. Jsem už vycvičený. Vím, že ve většině případech, po oznámení, že už skoro je na cestě, mám minimálně dvě hodiny času. Hodinku jsem spal, probudil se, uvařil „neprůstřelný kafe.

Recept na neprůstřelný kafe jsem objevil Zde. Pije se v rámci LCHF, což je nízkosacharidová strava. Má napomoci zvýšení množství tuku a tak trochu zasytit. Tuky nahrazují sacharidy a pak se hubne. V rámci ketozy, kdo je zvědavý, může si najít něco o nízkosacharidové stravě. Musím říct, že je to zatím nejzajímavější způsob stravování. Pro mne.

http://www.receptynahubnuti.cz/rubrika/zdravi-a-hubnuti/

Bez hladu, zbytečného hlídání potravin, člověk se nemusí omezovat. Sice jsem se v rámci zájmu začal zabývat výdejem a spotřebou, klidovým metabolismem, aktivním, ale v jídle se moc neomezuji, tedy vůbec. A pomalu hubnu. Má láska dorazila, nabídl jsem ji také neprůstřelné kafe, docela ji chutná. Tak uvidíme, asi si ho budu dělat po ránu. Zjistil jsem, že se mi také trochu vypíná má svraštělá stařecká kůže. Jo, co trocha cvičení a stravy udělá s člověkem.

Objevil jsem na YouTube spoustu krásných westernů, které neznám, neviděl a většina jich je s anglickými titulky, takže mám jakousi představu, co se v nich říká. Holt už budu mít asi pořád problém porozumět filmové americké angličtině. Tak aspoň takhle. Jeden z takových zajímavých filmů byl nový western: „Hickock.” Dost upravený příběh Divokého Billa, nejslavnějšího pistolníka Západu.

Musím říci, že sice nebyl podle skutečnosti, ale byl udělaný docela dobře. Kupodivu, nebyl tam hlavní hrdina černoch, ani tam nebyla skvělá pistolnice, která zastínila všechny muže.

Ty filmy, kde je zásadně hrdinou černoch, nebo lesba, ty mne opravdu nijak neberou. Chápu všechny ty pokusy, jak nás přesvědčit, že je nutné se smířit s tím, že menšiny mají víc těch práv v rámci pozitivní diskriminace, abychom si zvykli, že je několik druhů pohlaví a hetero už se moc nenosí. Aspoň podle médií a sluníčkářů.

Ale jak se zdá, už se zřejmě nezlepším. Pořád si myslím, že heterosexuální jedinci jsou ve většině a většina by se zrovna menšinám přizpůsobovat nemusela. Ano, práva máme stejná. O tom se nediskutuje, jen prostě nemáme povinnost žít podle představ těch menšin.

No nic, to jen tak na okraj, abych nevyšel ze cviku. Než jsem dopsal blog, ještě jsem stihl jít nakoupit. Prošel jsem se k Lidlu, což je nejvzdálenější market na Barrandově od bydliště, ale zas není tak daleko. Na sobotu odpoledne tam bylo dost lidí. Inu, jsme chudí a lidé si odváží jen jeden plný vozík nákupu. Kdyby byli bohatí, určitě by táhli dva.

Já jsem měl malý košík, skoro plný a připadal jsem si jak chudý příbuzný na svatbě milionáře. Když jsem viděl, co všechno lidi kupují, jídlo, které jsem nikdy pro jistotu ani radši neochutnal. Třeba některé druhy jogurtů. Tedy jogurtů, říkají tomu jogurt, ale pamatuji v dětství bílé jogurty s různou marmeládou, ještě teď je cítím na jazyku. Lahvičky byly vratné.

Inu, Jaroslav Žák ve své knize „Svět se mění nenápadně” popsal tu nenápadnou změnu bezvadně. I když vyšla někdy kolem roku 1940. Je to let, co jsem ji četl, budu se muset po ní podívat. Psal tenhle autor vtipně a k věci. A jeho knihy o škole a studentech jsou oblíbené, myslím, dodnes. Myslím, že film, „Cesta do hlubin študákovy duše” viděl snad skoro každý. Natočili ho podle stejnojmenné knihy.

Napsal toho dost a u každé knihy jsem se opravdu bavil. A jeho kniha o začátcích lehké atletiky v Čechách, „Dobrý borec Antonín” je opravdu skvost v tomto směru. Inu, dobří autoři baví i po mnoha letech. Jo jo.

Kokety botkou klapající

Život a internet poskytuje přehršel zábavy. Co znamená slovo přehršel
jsem si zjišťoval také na internetu a dám ona zjištění odkaz. Je zajímavé
číst, co všechno ono slovo znamená a kde a jak se používá.

Přehršel

Leč pojďme k lahodnější věci jak praví klasik. Ona výše mnou
zmiňovaná zábava spočívá v používání mých nových super chytrých hodinek a
kalorických tabulek. Hodinky mi mimo jiné ukazují, kolik kalorii jsem
strávil lenošením, kolik aktivně a kalorické tabulky mi zase poskytují
informaci, co jsem snědl, tedy když snědené zapíši, kolik to mělo kalorii,
tuků, bílkovin a sacharidů.

Rozhodně se tedy kvůli kalorickým tabulkám neomezuji. Spočítal jsem si na
kalkulačce BMR, kalkulačce bazálního metabolismu, kolik mám, tedy přibližně
asi, nutný počet kalorii, vyšlo mi kolem 1830 kalorii denně a zjistil jsem,
že se do něj pohodlně vejdu, aniž bych měl hlad. Kalorické tabulky mne nejen
pobavily, ale udělaly mne i skoro šťastným. Nepřežírám se a zlehka hubnu.

Dnes jsem si dal k snídani čtyři vajíčka na tvrdo, tvaroh s lněným
semínkem, pochopitelně tučný, lépe chutná, k tomu umleté lněné semínko a
kafe se šlehačkou. To jeden skutečně hlady netrpí. Dohromady 769 kalorii,
43g bílkovin, 11g, sacharidů, 70g tuků a 5g vlákniny. K tomu kafe se
šlahačkou. Po snídani v břiše jak v pokojíčku. K obědu bude kachnička se
zelím. Oběd tak před odchodem na skupinu, kolem 15:45. A pak večer něco málo
tučného, abych měl za den kolem 100g gramů tuku. K tomu kedlubna, nebo
zelené fazolky.

Dá se říci, že LCHF strava je skutečně chutná strava. Sladké mi nechybí,
jsem najedený a hubnu. Pomalu, ale jistě. Dají se vymyslet různé kombinace,
receptů je plný internet, většinou všechny vypadají vábně a lahodně. Navíc
jsem si přečetl spoustu dobrých článků a shlédl zajímavých videí, které se
zabývají stravováním, zdravotními problémy, jak z nich ven a nejedná se o
žádné šarlatány z New Age.

Takže jsem se naučil zacházet, jakž takž s chytrými hodinkami, přečetl
jsem si něco o práci s kaloriemi a poživatinami. Nikdy předtím jsem se o
tyhle věci takhle dopodrobna nezajímal. Ano zkoušel jsem nízkosacharidovou
dietu podle Tima Ferrise, ale to jsem jen vlastně okopíroval a nešel jsem
dál podle dalších důležitých poznatkům různých lidí, jako je Jan Vyjídák,
dr.Hana Krejčí, dr.James Fung, dr.Tim Noakes a dalších. Pročetl jsem toho a
shlédl dost, abych si udělal jakýsi vlastní plán, nebo naznačil metodu,
kterou chci jít, co zachová pravidla LCHDF a přitom bude vyhovovat mě.

Celoživotně si všímám jedné věci. Někdo, někdy přijde s nějakou teorii,
popíše ji, začne ji uplatňovat v praxi, aby z ní potom udělal dogma. Může se
to týkat náboženství, stejně jako psychoterapie, nebo stravování. Naštesté
jsou na světě lidé, kteří jsou ochotni ona dogmata zkoumat a zjišťovat, zda
ono dogma odpovídá tvrzením, kterým se ohání. Nakonec se ukáže, že základní
premisy platí, ale jsou možné variace, které si jeden každý nastaví podle
svých potřeb a fungují.

Teď zábava z jiného šuplíku. V psychoterapii platí pravidlo:
„Vyslechnout, akceptovat, nehodnotit.” Leč přesto občas musím
klientce při telefonování říci.(Tyhle radosti, nejčastěji zažívám s
klientkami.) „Ano, mám čas na to abych se s vámi domluvil o čase
konzultace, ale ten čas je limitovaný. Tedy řekněte, jestli máte čas přijít a
nevysvětlujte mi důvody, proč se vám to nehodí v čase, který vám
nabízím.” Což dost klientek lehce rozhodí. Dají najevo, že by si mé
jednání představovaly jinak.

Se skřípěním zubů přijmou nabízený čas, aby mi za deset minut některé
napsaly SMS, že váhaly, protože měly na ten čas domluvené rande s milencem.
Vlastně jsem jim svou neústupností a neurvalým požadavkem, aby se tedy jasně
vyjádřila, zkazil rande. Ano, takový jsem já. Skoro jak říká Irvin Yalome.
„Kat lásky.” Což je dost dobrá kniha o psychoterapii. Čtivá.

Také občas někomu zabiji lásku. Když nezabiji, aspoň zpochybním. Ona se
mohla někde tulit s milencem, zatímco manžel tvrdě pracuje a místo toho, jak
opět říká klasik: a líbají se v denní, noční čas, když přitulí se k sobě
vysvlečeni…
se dívá na mě, na starého, oblečeného, bosého, co ji
poslouchá a bere ji její iluze, že je to ten pravý, jediný, bezchybný. A
zeptám-li se, zda s ním hodlá spojit svůj život? Praví: „Ráda bych,
ale on je ženatý a mladší.” A dost často se dají do pláče, neb tuší,
že všechno má svůj konec. I ta láska, co skoro hory přenáší. Jo, takový jsem
já. A ty SMS fakt nejsou vymyšlené.

Život má své kouzlo a je mnoho jiného zajímavého, než politika. A větší
zábava, než politické analýzy. Tak a jdu pracovat. Klientka se blíží. Už se
těším na kachničku. Po odchodu klientky, dám ji do remosky, trochu opeču, pak
k ní přidám zelí, chvíli budu péct dohromady. Křupavá kůrčička a zelíčko.
Inu, jak říká klasik. Franta Villon:

Z kartouzy mniši žebráci,
dominikáni řeholníci,
holčičky v sukních, lajdáci,
parádní holky, služebníci,

kokety botkou klapající,
a všemi mastmi mazané,
floutkové s přezkou na střevíci.
Odpusťte všichni křesťané…

Inu, dokud žijem, můžeme si žít.Jo jo.