Bdění a snění

Co jsem doma z nemocnice, probouzím se dost časně zrána. Asi stařecká nespavost. Ale na druhou stranu, každé probuzení znamená zlepšení stavu. Už se nemusím bát bolesti ze zakašlání.

Attika

Jako všechno, jde i moje uzdravování po kouskách. Z ničeho nic si jen tak sednu, jako kdysi, a zjistím, že posazení nebolí. Že jsem uvolněnější. Však se také pomalu, několikrát za den opatrně uvolňuji. Vždy mne udiví, jak se pořád po několikáté v životě ten proces opakuje.

Většinou dlouho nic, žádný problém, pak přijde okamžik, kdy se všechno změní zjištěným zdravotním problémem, následuje nějaké řešení a posléze, krok za krokem návrat k „normálu.” Slovo normál jsem nedal do uvozovek zbytečně. Co je normál, je dost často diskutabilní. Řekněme, že by asi bylo lepší říci, že se vracím do stavu, v němž mohu celkem bez většího omezení existovat.

Ale, Bohu díky, že existuji alespoň takhle. Jak je vidět, učí nemoc člověka určité moudrosti. Učí, že nic není v životě jisté, ze dne na den se vše může změnit a on se učí žít s tím, co je, nikoliv na co by měl právo. Jak rádi mnozí říkají.

Tedy, pomalu se lepší má pohyblivost, pomalu se zlepšuje můj spánek. Už nebloudím, jako ty dvě noci po operaci, bezednými stíny a nevím, jestli bdím, či sním, Tohle trvalo dvě noci, kdy jsem nesměl z postele, hlad jsem neměl, jen jsem musel hodně pít, takže vlastně zcela při sobě jsem byl, když mne něco bolelo. A to buď rána, nebo záda.

Najednou se třetí den všechno změnilo. Bolest byla, ale cítil jsem, že i mysl se čistí, už jsem byl schopný číst déle, než jen několik okamžiků, byl jsem schopný vnímat okolí mnohem jasněji, žertovat se sestrami, se spolubydlícími, mluvit o tom, jak mi opravdu je. Najednou mi bylo jedno, jestli jde tohle, nebo tohle, jak se tvářil ten či onen politik. Co řekl, nebo udělal.

Mnohem důležitější je, jak je mě, jestli já mám, co potřebuji. Někoho, kdo je se mnou, i když jsem v tu chvíli málo mocný, spíš než mocný, bezmocný, pomalu se dostávající z oné bezmoci, vracející se znovu k vládě nad svým tělem. Promítaly se mi hlavou vzpomínky na cesty po světě, kdy jsem cestoval pěšky, jen s ruksakem na zádech, přecházel velehory, jako jsou třeba Andy v Chile.

V mysli přecházel velehory a zároveň jsem se s námahou a v bolesti zkoušel posadit. To je takový zvláštní paradox. V mysli jsem se viděl, jak stoupám třeba v Řecku od moře od Leonida vzhůru přes horský hřeben do výše 1800 metrů, abych sestoupil dolu ke Skale. A pak suchou krajinou směr Sparta a znovu na sever k Athénám.

Už to je čtrnáct let, co jsem překonával ten průsmyk v Andách, abych se dostal do Valparaisa, vlastně napřed do Viňa del Mar a potom po pobřeží do Valparaisa, abych zase přešel znovu hory a dostal se do krásného údolí, kterým jsem pokračoval kousek dolů na jih Chile. No, a je to devatenáct let, kdy jsem z onoho Leonida směřoval na tu Skalu.

Valparaiso

Člověk leží v nemocniční posteli a zároveň stoupá do velehor. Úplně zlehka, ale jen do chvíle, než mu bolest zad, nebo pooperační rány při kašlání připomenou pravý stav věcí. Pak se bolest utiší a zase si vybaví cestu po východním Peloponesu od Napfilia do Leonida, po krásné málo používané silničce podle moře, kde byly krásné malé pláže.

Cesta do hor.  Chile

Pláže, kde se nikdo nekoupal, musel jsem k ním sejít stezkami pro kozy, takže se u nich krásně spalo, moře šplouchalo, jen jednou jedinkrát jsem u nich narazil na dvojici starších lidí, co tam hledali nějaké mořské plody, dali se do řeči, z pána se vyklubal bývalý námořník, radiotelegrafista, a tak mne nakonec povali na snídani. Bydleli kousek od silnice.

Nad Leonidem směrem na Skalu

Takových setkání jsem po světě zažil dost a dost. Potkali jsme se, pozvali mne, popovídali jsme si a šel jsem dál. No, třeba se ještě na nějakou malou cestu vydám, když Pán Bůh a staré kosti dovolí. Nejenom při bdělém snění. Jo jo.

Restrepo

Podíval jsem se na netflixu na dokument, který údajně vysílala i Česká televize: „Restrepo.” Na České televizi prý nebyl kompletní, zde na netflixu, tedy celý.

Zajímavá reportáž z vojenského života americké armády, která bez zbytečného pathosu a keců prostě ukázala život vojáka ve válce v Afganistanu. Pominu jako vždy politické důvody, proč tam Američané jsou a další spojenecké jednotky, politické úvahy v tomto směru nechám amatérským politologům, kteří vždy vědí, co a jak?

Já si pochopitelně mohu myslet, že je dobře, že tam spojenci jsou, stejně jako si mohu myslet, že je špatně, že tam spojenci jsou. Co si opravdu myslím, si nechám pro sebe.

Od dětství jsem se zajímal o život v armádě, v libovolné armádě a zjistil jsem, že je asi všude stejný, jen výcvik je více, či méně náročný. Na vojně jsem byl, dá se říci, že mi vojna nedělala problémy, asi to bylo tím, že jsem to bral jako nutnost, která je zbytečné se vyhnout.Dodnes jsem rád, že jsem se tomu nevyhnul. Chápu ty, kteří ty dva roky brali jako ztracený čas. Nedivím se jim. Já jsem si s tím hlavu nelámal. Beru to jako zajímavou zkušenost.

Nakonec, na vojně jsem uvažoval, že se stanu vojákem z povolání, když se ukázalo, že to nebude možné, kvůli zdravotním důvodům, smířil jsem se s tím, odešel ze zdravotních důvodů do civilu a už jsem tu myšlenku zcela opustil. Takže dokument „Restrepo” mne skutečně zaujal.

Viděl jsem několik dokumentů třeba o cizinecké legii, nebo britské SAS, či ruské Speztnas, a dalších, jenže to jsou speciální jednotky. Mě v tomhle směru zaujala právě ta možnost nakouknout do života běžné jednotky americké armády. A žádný hraný film nenahradí takový pohled na skutečně válčící vojáky, jejich emoce, jejich radosti i strasti.

Nějak si myslím, že každý běžný stát potřebuje armádu, potřebuje lidi, profesionály, kteří jsou ochotni stát bránit, jsou schopni v případě potřeby vycvičit civilisty, aby byli schopni bránit stát. Chápu pacifisty, kteří se domnívají, že nic takového není třeba. Mohou si to myslet, jenže skutečnost je jiná. Pokud neexistuje odstrašující síla, pak případný agresor si nemusí lámat hlavu s následky.

Tohle platí i v běžném životě. Ti kdo se nechtějí bránit, nebo nejsou schopni se bránit, většinou jsou první na řadě. Jistá míra agrese je v životě prostě nutná. Pomáhá přežít, stejně jako je jistá míra zbabělosti nutná, když je člověk schopen utéct z konfliktu, který ho ohrožuje a nemůže ho vyhrát. No a u lidí, ještě existuje řeč, kdy se člověk může pokusit se domluvit a použít nějaký způsob vyjednávání.

Bohužel, jsou jedinci se kterými žádná domluva není, ignorace, jak mnozí doporučují vyvolává v nich ještě větší odvahu k agresi a pak zbývá buď obrana, nebo útěk. Párkrát v životě jsem viděl, jak dáma přesvědčovala partnera, ať nic nedělá, nechá to být a nakonec byla obětí sama. Nedovolila svému partnerovi ani aby ji ochránil, nebo se pokusil ji ochránit. Bránila mu v úřinné obranně a pak musli zasáhnout jiní.

Některé ženy, takto si docela vykoledovaly. Ale prý dnes muži, než by bránili ženu, raději si natočí ten útok na mobil. Nebo ji řeknou: „Vyřeš si to!” Nevím jestli je tomu zcela tak. Snad ne. Ale je faktem, že jsem zachytil informace, že v tramvaji násilník napadl těhotnou ženu a muži přihlíželi a řidič zastavil aby mohla chudinka vystoupit a utéct a chlapec si klidně pokračoval v jízdě.

Nevím, jestli by tohle v mém mládí takovému hošíkovi prošlo. Zřejmě bychom ho zmlátili tak, že by ho doma nepoznali ani po hlase. Leč ty časy zřejmě minuly.

Každý najde důvod, proč se do ničeho neplést, předpokládám, že mi ho někteří, tedy ten důvod v diskusi sdělí. Už se těším. Ale to už jsme někde jinde. Jo jo.

Něco pro antiamerikanisty. 🙂

Než bude nejhůř

Dnes má svátek Jiřina. Jméno, ke kterému mne pojí vzpomínky na dvě ženy. Ta první byla teta Jiřina, jedna ze čtyř tátových sester, měl ještě k tomu pět bratrů a druhá, bývalá láska, která je po smrti.

Ta umřela v třiceti třech letech na rakovinu. Teta Jiřina byla takový středobod rodiny, kde se scházeli sourozenci, jejich děti, konaly se různá setkání. Byla to moudrá žena v plném slova smyslu. Udělala v životě několik málo chyb, ze kterých, jak jsem mnohem později pochopil, se dokázala poučit.

Jedna z nich byla, že si pořídila dítě za svobodna. Což začátkem čtyřicátých let minulého století nebylo zas až tak jednoduché. Druhá, že si vzala chlapa, co byl o sedm let mladší. Vydržela s ním až do své smrti, ale nebylo to lehké pro ni, jak jsem zjistil. I když Nagy, jak se mu jinak neřeklo, byl v rodině oblíbený. To jo. S mým tátou se dost často spolu opíjeli.

Teta Jiřina mne vlastně v zásadě ovlivnila ve dvou věcech. Říkala: „Nikdy si neber Jeníčku vdovu. Protože se vdovou si vezmeš ještě toho chlapa, co s ním byla předtím, a to bude pro tebe nedostižný vzor, neboli světec.” Další věc, před kterou mne varovala, moudře pochopitelně, a v níž jsem zcela a rád poslechl: „ Nikdy si neber Jeníčku starší ženskou, než jsi ty. Bude tě chtít cepovat, což ty se nedáš a jednou zjistíš, že přestane být pro tebe přitažlivá. ”

Věděla co říká. Ve své praxi jsem mnohokrát narazil na páry, kde byla žena o mnoho let starší a fungovalo to jen čas, většinou jen do ženiny menopauzy. V tomhle poslechnout mi nedalo nikdy práci. Poslechl jsem a rád. A dobře vařila, můj Bože, kolikrát mne potkala už jako dospělého a říkala: „co děláš, máš čas? Pojď uděláme si bramborák, řízek, případně něco jiného a budeme se mít chvíli dobře.” A měli jsme se dobře.

A dávala mi mnoho jiných dobrých rad, kterých jsem v životě využil a ocenil. Nahrazovala mi v mnohém matku, která bohužel kvůli své psychóze nebyla dost často schopna poradit sobě samé, natož synovi. Navíc teta Jiřina měla dar, který mají nemnozí lidé, uměla poučit, že poučení neuráželo. Jak říkám, zažila dost, dost věděla a díky ní mnohé vím o lidech.

Ta druhá Jiřina, byla o jedenáct let mladší než já, potkali jsme se v jednom ústeckém baru, když jsem stál s lodí ve starém přístavu a čekali jsme na vykládku. Zrovna se mi rozpadalo první manželství, pravdou je, že jsem nic pro jeho udržení nedělal, což byla asi jedna z mých mnohých životních chyb. Všiml jsem si dvojice mladých dam, hlavně té prsatější, která si mne prohlížela.

Dodnes si pamatuji, že jsme tam byli s Petrem Ježkem, ten už ji tehdy měl jak z praku, byl zrovna rozvedený, takže žil na plno, mě rozvod teprve čekal, takže jsem také žil naplno, konečně bylo mi třicet, noc byla vlahá, druhý den se ještě vykládat nemělo, tedy co s načatým večerem? Petr jí povídá: „Aby ti nevypadly voči.”

Měla ji také krásně prořízlou: „ jako na tebe?” odsekla. Petr se věnoval rumu, já slečně. Tedy vše bylo jak mělo být, konversace se navázala, doprovodil jsem ji domu do Všebořic, mohl jsem ji líbat, ale to bylo tak všechno.

Jo a dala mi číslo na sebe. Mobily v roce 1980 ještě nebyly, takže pevnou linku. Jestli mám zájem, abych zavolal. Že jsem ženatý, jsem pomlčel. Jak se ukázalo později, nebyla to v jejích očích vada. Trval ten románek rok, rozešli jsme se vlastně, až když jsem se rozvedl. Najednou, jak to klapalo, klapat přestalo. Hádali jsme se cestou na tanec, namíchla mě, otočil jsem se na podpatku a šel k jiné. Tu jsem si za rok vzal.

A s Jiřinou jsme se, mimo toho, kdy jsme se potkali cestou z obřadní síně a táta mi šeptal: „Hele, tamhle je Jiřina”, krve by se ve mě nedořezal, ale dopadlo to dobře, jen jsem si všiml těch slz: prý údajně šla na svatbu jedné kamarádce, jak mi po letech tvrdila, neviděli. Až za jedenáct let.

Ale tehdy, na začátku toho románku vše bylo hektické. Jak bylo u plavby zvykem, všechno bylo jinak, dopoledne jsme vyložili, odpoledne naložili, sjeli do Hřenska, odtamtud jsem zavolal, s tím, že se potkáme, až se vrátím. Pamatuji, že jsme měli plechy do Hamburku. Za měsíc jsem se vrátil, zavolal, přijela do Děčína a bylo. Jo, život šífra.

Viděli, setkali jsme se po létech zase v Ústí, už jsem u plavby nebyl, šla s mužem, podíval jsem se a ona Jiřina. Rozběhla se ke mně, její muž zíral, já taky zíral, objala mne. Pak jsme se dvakrát, nebo třikrát setkali, řekla mi, že má rakovinu hrtanu. Muž, že s ní nespí, protože má strach, já strach neměl, jenže vyrazil jsem tehdy pěšky na Gibraltar, s tím, že až se vrátím, se uvidíme. To už jsem byl znovu rozvedený. No, už jsme se neviděli. Jako většina mých vztahů, byl i tenhle o věčném loučení a setkání.

Rád na obě Jiřiny vzpomínám. Já vůbec rád vzpomínám, jak na bývalé manželky, tak i na ty mimomanželské vztahy. Každý byl nějak hezký, ne všechno se v životě povede, necítím žádnou zatrpklost. Jak říkala teta Jiřina: „Budeme se mít chvíli dobře.” Takže jsem se měl dost často dobře, dost často to nebylo zas až tak skvělý.

Ale jak se mě kdysi ptal Ota Dračka, další kamarád strojník od plavby: „Jestlipak by ses vyspal s Moby Dickem?” Což byla jedna proslavená dáma v Děčíně. Pravil jsem, že ne a zeptal se ho, jestli on jo? Odvětil: „Jedině, kdyby bylo nejhůř, ale než bude nejhůř.” Tak počkáme, až bude nejhůř. Jo jo.

Naprostá jednička

Užívám si domova. Chvíli spím, chvíli čtu, střídám mezi „Intelektuálové,” od Paula Johnsona a „Zámky naděje.” Od Pavla Kohna.

Intelektuálové jsou skvělou knihou, která se dá číst na přeskáčku. „Zámky naděje,” jsou plynulým vyprávěním o fenomenu, jménem Přemysl Pitter a „jeho dětí,” pro které se angažoval po roce 1945, když se ty židovské děti vracely z koncentračních táborů, staral se i o německé sirotky, dokázal pro ně získat několik státních zámků, kde se ty děti vzpamatovávaly ze všech těch hrůz, co je během jejich dětství potkaly.

Neuvěřitelná věc. Doporučuji k přečtení a seznámení všem těm, kdo se holedbají svou pomocí druhým lidem, aby si přečetli alespoň tenhle odkaz, kde je v kostce jeho život popsán. Přemysl PitterPak si možná ledacos uvědomí. Než si začnou stěžovat na nevděk.

Lidé, co mají potřebu pomáhat druhým, angažovat se ve prospěch druhých se někdy dostávají do pasti, která se nazývá: „Nevděk.” Dost často vykládají o nepochopení své činnosti ze strany druhých lidí. Ono někdy nejde o nepochopení, ale o mnohem menší ocenění jejich práce pro blaho druhých, že v nich ono malé ocenění vyvolává hněv a strach z toho, že je ti druzí nevidí tak skvělé, jak se oni vidí sami ve svých očích.

Pomíjím v tuhle chvíli transakční analýzu, kde by se asi transakční analytik zeptal, jaký mají zisk ze svého pomáhání druhým a to i v případě že se jedná o pomoc zcela zdarma. Osobně se vyhýbám pojmu pomoci, volím spíš pojem prospěšnost. Prospěšný je ukazatel, terapeut, policista, okolo-jdoucí, který poskytne informaci, například, a mohl bych pokračovat. Strom je třeba prospěšný svým stínem, prospěšní jsou třeba advokáti, i když jim člověk musí zaplatit. Takže jsem rád prospěšný, za peníze i zadarmo.

No nic, už jsem o tomhle psal víckrát. Lidé většinou nemusí být žádní bojovníci, kteří si svým vítězstvím v boji potvrzují svou nepostradatelnost, neodolatelnost, svou cenu a také svou moc, kterou ti co pomáhají, získávají. Třeba tím, že taková pomáhající žena ze všech sil, vlastně udělá mnohdy z pomáhajícímu zcela bezmocného, bezradného člověka.

Lidé prospěšní, na sebe nikoho nevážou. Poskytnou, co se od nich žádá, mohou nabídnout informaci, pomoc, pomoc ve smyslu, že mají za to, že by byla tomu druhému pokud není přijata, pokrčí rameny a nijak se nevzrušují. Berou tímhle svým chováním toho druhého za schopného se o sebe postarat a za schopného nejlépe vědět, ze všech lidí na světě, co potřebuje.

Tohle zřejmě znal Přemysl Pitter, jak jsem tak vydedukoval z vyprávění těch čtrnácti někdejších židovských dětí, které zapsal Pavel Kohn v té výše zmiňované knize. Nabídl pomoc, děti přišly, pokud chtěly odejít, odešly. Třeba do Izraele, nebo k některému přeživšímu příbuznému, pokud se našel. Nejvíc mne z celého toho toku vyprávění dojalo vyprávění Gréty Hofmaisterové, která ještě s několika dalšími židovskými dětmi odjížděla z Prahy do Palestiny, přes Paříž a Marseille.

Dorazily do Paříže a hned si koupily umělecké publikace z Louvru. Peníze sice dostaly na jídlo, ony je utratily za knihy a nesly je na hlavě přes celou Champs-Elysée a byly šťastné. Hladovět uměly a teď měly něco svého, něco co jim patřilo. A ten Přemysl Pitter je tak nějak pořád v pozadí, ale celou tou knihou, tím vyprávěním prostupuje. Jo jo.

U hlavy jsem měl pistoli s nádorem

Původně jsem měl na mysli název, který by zněl: „U hlavy jsem měl pistoli rakoviny.” Ale ještě neznám výsledky histologie, takže jsem trochu ten název zmírnil. A proč tak dramatický název?

Doktorka Ruth je šestinásobná vítězná triatlonistka a podle časopisu Living Fit také jedna z deseti žen v Americe s nejlepší kondicí. Sportovat a studovat lékařské vědy začala až poté, co jí před čtyřiadvaceti roky diagnostikovali rakovinu prsu…Sportovat a studovat lékařské vědy začala až poté, co jí před čtyřiadvaceti roky diagnostikovali rakovinu prsu. Je dokázané, že cvičení snižuje riziko návratu tohoto typu nádoru na polovinu, proto se ještě s nezahojenými jizvami po mastektomii začala připravovat na svůj první trojboj. Pustila se také do výzkumu jídelníčku kultur s nízkým výskytem nádorů a došla k přesvědčení, že potřebuje okamžitě opustit standardní americký způsob stravování a jíst spíše jako Tarahumarové.

U hlavy jsem měla pistoli rakoviny,“řekla mi. „Tak jsem se bála, že jsem byla ochotná uzavřít i smlouvu s ďáblem.
Úryvek z knihy: Zrozeni k běhu.

Vrátil jsem se dnes domu. Po týdnu, jak jsem předpokládal. Minulý čtvrtek mě operovali, Probudil jsem se na pooperačním pokoji, dali mi kyslík, a začal jsem přemýšlet. O něco později přišel primář Mareš, osvětlil mi lehce průběh operace, ujistil mne, že divertikl i s nádorem z močového měchýře zcela odstranili a pokud nenastanou komplikace, do týdne mohu jít domu.

Nevím tedy zatím, jestli mám nebo nemám rakovinu, metastázy zatím ne, to by mne neoperovali. Výsledky z histologie budou později. Nebojím se, s ďáblem smlouvu neuzavřu, protože věřím, že nic není člověku platné, pokud získá celý svět, když ztratí svou duši a obětuje ji ďáblu v jakékoliv podobě a z jakýchkoliv důvodů.

Nebojím se, protože strach ničemu nepomůže, co člověku pomáhá je jen odvaha věci změnit, jako jsem je změnil už několikrát v životě, nikdy jsem s problémy nebojoval, boj nechávám mluvkům, kteří se bojí něco změnit, tak místo práce na sobě, vykřikují hesla o boji a vítězství.

Prodělal jsem operaci slepého střeva v osmnácti letech, operaci žaludku ve dvaceti třech letech, operaci žlučníku v třiceti sedmi letech, musel jsem ve třiceti čtyřech letech řešit problém ulcerózní kolitidy a našel jsem způsob řečení, podobně jako v padesáti devíti, po náběhu na infarkt. A musel jsem se vyrovnat se svou závislostí. Jak je vidět, těch zkoušek na mne Pán Bůh dopustil docela dost.

Každou tou zkouškou jsem prošel a věřím, že pokud je mi dáno, projdu i touhle zkouškou, pokud mi dáno není, i přes všechny ty zkoušky, problémy, potíže jsem užil v životě dost a dost, nic mi nebylo, co jsem si přál odepřeno. Takže, nahý jsem na svět přišel, nahý z něho odejdu a nic si sebou nevezmu.

Záměrně jsem si nevzal ani notebook, ani tablet, jen mobil a čtečku. Za ten týden jsem přečetl několik blogů, a několik knih. Mezi nimi tu výše zmíněnou „Zrozeni k běhu.“ Hodně jsem mluvil s lidmi, na urologii jsem patřil se svými 68 lety mezi mladíky. Většina těch pacientů, co mohli chodit, mluvit a myslet, byli lidé, co už mají život skoro za sebou.

Nikdo z nich nesmutnil, někteří trpěli dost, ale smáli se. Personál byl skvělý. Žádné kyselé ksichty, žádné rozčilování, s dvěma krásnými doktorkami jsem žertoval, ony žertovaly se mnou. Po všech těch stescích, co jsem vyslechl na české zdravotnictví, v němž i já dvacet pět let pracuji, se ukázalo, že nic není tak horké, jak se zdá. Aspoň na urologii na Bulovce.

Ano, teď mám čas se dost dlouho věnovat sobě. Zařídit si život, jak potřebuji. Jíst, co považuji za prospěšné a cvičit jak si myslím, že mi bude svědčit. Číst to, o čem si myslím že je dobré a diskutovat jen s těmi, co mají co říct. Mají co říct z mého hlediska.

Naznám-li, že mi nemají co říct, nechovám jako hrdina, co se ukazuje v dešti a blátě, když nemusí, patřím mezi lidi, co se klidně schovají. Maily a poznámky typu, že něco neunáším se mne nijak nedotýkají. Když prší, nezůstávám na dešti, když je mi zima, jdu do tepla, nebo se víc obléknu.

Jsou lidé, které pokud je nemusím, nehodlám hrdinně snášet jejich hloupost.V hnoji se také nebrodím, když nemusím. To jen tak na okraj. Takže stále platí. Osobní útoky mažu. Pokud někdo má pocit, že si na mě něco potřebuje hojit… Jo jo.

Tak o mně mluvil celý svět

Trochu jsem promazal diskusi pod svým blogem na iDnes „Zlá USAF vombatuje.” Jsou na světě lidé, kteří nepochopí i přes svou znalost šesti jazyků, případně dalších dovedností,jak o sobě tvrdí, že nejsou ničím pro mne zajímaví.

Nejsou zajímaví a nijak nepotřebuji znát jejich názor na svou osobu, svět, případně vědět v čem jsou dobří. Pro mnohé lidi je mé chování v tomto směru těžko únosné, pochopitelné a nesouhlasí s nim. Mnozí si něčeho takového netroufnou, i když by rádi. Bojí se toho, co by si zlého o nich mysleli ti druzí.

Čas od času zjistím, že někteří lidé nejsou pro mne žádným přínosem, stávají se jen a jen zátěží, která blokuje můj čas a bere mi energii, ale nechci ztratit kontakt s druhými lidmi, kteří pro změnu jsou pro mne přínosem a otevřená diskuse pod blogem s nimi mě těší a mi umožní tak ten kontakt mít, takže nechám diskusi otevřenou a jen ty nezajímavé a nic přinášející mažu. O tom, co je pro mne přínosné, důležité rozhoduji jen já sám. Nikdo jiný, ani kdyby se oháněl výší IQ 270, nemá naději za mne rozhodnout.

Prošel jsem v životě během svých terapeutických výcviků jistou desenzitivací, která mi umožňuje jistý odstup, který má pochopitelně svou hranici, abych si nelámal hlavu s tím, co si kdo myslí. Nejsem odpovědný za myšlenky a pocity těch druhých.

Dnes jdu do nemocnice. Zítra na operaci. Přemýšlím, že si vezmu sebou jen tablet, i když i v tom případě váhám. Zřejmě bude pro mne nejlepší, být oddělený od světa jak internetu, tak tím pádem i zpráv. Nakonec, politiku sic sleduji, ale omezeně, a čtečka plná knih mi poskytne dostatek zábavy. V mobilu mám dost blízkých lidí, se kterými, budu-li potřebovat podporu, mohu poklábosit. Poklábosit jen tak.

Včera za mnou byl Jirka Nývlt, alias Macháně z Katolického týdeníku. Známe se dlouho a on mne občas požádá o rozhovor k nějakému fenoménu závislosti, či dokonce o příspěvek jako takový. Včera vyzvídal o hazardním hráčství. Strávili jsme příjemnou hodinu a něco, probrali nejen hazard, ale i světa běh. Jeden z mála novinářů, kteří netrpí komplexem dokonalosti.

Lidé, kteří trpí komplexem dokonalosti jsou z mého hlediska dost zajímavou formou existence. Ale jak už bylo řečeno výše, po čase se jejich dokonalost přejí a je čas jít jinam. Mám ráději nedokonalé lidi, jsou mi podobní a stejně jako já, snášejí svou nedokonalost a umí s ní žít. „Dokonalí jedinci” jsou během chvíle nudní, stále chtějí na druhých aby byli tak „skvělí” jako jsou oni sami, což mě nudí. Ti nedokonalí umí krásně překvapit. Navíc, když si umí ze sebe udělat i srandu. Jo jo.

Jen tak si snít

Ráno, když jsem viděl ráno tu bílou nadílku, zaradoval jsem se. Zavrtal jsem se do deky a snil si o tom, že jsem někde v severní Kanadě, kde mám chatku, zásoby na zimu, mraky sobího masa.

Maso v jámě pod podlahou, pěkně zmrzlé, ale na kamínkách, kamínka musí být, je hrnec s horkou vodou, kde se vaří ono maso, mezitím si ukusuji trochu sobího špeku, protože špek je nejlepší ochrana proti zimě.

Vyhlížím z malého okénka, pozoruji padající sníh, přemýšlím o tom, že mi zapadají pasti, co jsem nalíčil na zvěř. Psi jsou zahrabáni ve sněhu, neboť tažným psům nic takového, jako je sníh, nevadí, neboť ve sněhu jim je teplo. Nejsou to žádní chudáčci, ale pořádní psi, co vydrží celý den běžet, saně táhnout.

Mé sny jsou inspirovány literárními perlami jako jsou „Lovci kožišin, autor Helge Ingstad, kterého jsem v mládí četl a ten uměl navodit tu krásu divočiny, podobně jako James Oliver Curwood, a jeho „Vlčák Kazan,” „Lovci vlků,” či „Bílý tesák” od Jacka Londona a určitě v neposlední řadě Eskymo Welzla, jeho „Třicet let na zlatém severu ”

Sníh ve mě vyvolal vzpomínky, jak jsme vždy ráno, když sněžilo u plavby smetali sníh z krytu a ochozů lodě, dost často byl fakt mráz, ale člověk se zahřál pohybem, nebo pokud mrazy nastaly v takové síle, že ledy plavaly, a museli jsme se uklidit s lodí někam do přístavu, protože na řece kotvit nešlo, neboť by ledy třeba urvaly kotvy a v přístavu, pokud nedorazil ledoborec, se musel osekávat led kolem lodi, aby se borty lodě nepoškodily.

Je zvláštní, jak trocha sněhu dokáže vyvolat jak hezké vzpomínky, tak i nerudnou reakci některých lidí, když padá sníh. Chápu, že je problém v dopravě, mnozí lidé neradi zimu. Ano, také mám raději léto, ale ta romantika severu, plavby, i když byl ten život pro plavce náročnější a lovec kožešin měl své starosti, pokud musel pracně hledat pasti, nebo cestu domů do chaty sněhovou vánicí.

Život byl v těch dobách podstatně náročnější než dnes, kdy se na tu trošku sněhu dívám z oken paneláku, nikam nemusím, teplota je na nule, žádné kruté mrazy. Ani uhlí nemusím nosit ze sklepa, řezat dříví, jako doma v dětství, či opravovat naftová kamna, která jsem míval na člunu, nebo i na některých motorácích, kde nebylo ústřední topení.

Pravdou ovšem je, že pokud bylo dřevo a uhlí, nehrozilo nic víc, než vlastní lenost. Dnes, kdy mám vše na elektriku a ústřední topení, jsem mnohem více odkázaný a s mnohem menší jistotou, než jaká byla v tomhle směru kdysi.

Dost často elektriku vypnuli, ale kamna i tak hřála, pokud si člověk uměl seřídit petrolejku, potmě nebyl, měli jsme doma dvě, stejně jako na lodi byly petrolejové lampy v záloze. Musel jsem toho umět tak nějak víc, než jsem nucen umět dnes. Víc se postarat. Netvrdím, že bych se chtěl vrátit do těch časů, ale zcela určitě bych uvítal i v paneláku tu možnost si udělat teplo jinak než přes ústřední topení, či teplomet na elektriku.

Pochopitelně tím nemám na mysli vytrhat parkety a udělat si uprostřed místnosti ohniště. Byla by to makačka přežít zimu, v téhle konstelaci v případě nouze. Naštěstí mám dost oblečení takového druhu, že bych asi nezmrzl. Ale voda a další potřebné věci, to by opravdu byla potíž.

No, ukončím ono romantické rozjímání, sníh roztaje asi tak do zítra a bude po romantice. A mě zbudou zas jen vzpomínky a romantické představy, jak ženu psí spřežení pustinou, nebo pádluji na kanoi po severských řekách Severního Teritoria Kanady. Jo jo.

A chyba byla kde?

Dorazili vnuci s rodiči. Hezké odpoledne jsme strávili spolu. Dokonce jsme se dívali chvíli celá rodina na MMA. Překvapil mne zájem. Elenka fandila černochovi. Prohrál. Elence je šest a černoch se ji líbil. 

Bylo to hezké odpoledne. Sice trochu zaplněné obavou dcery o mé zdraví, ale jinak bylo veselo. Potěšilo mne, že přijeli. Nejezdí často, ale jak je vidět, když je v rodině někdo potřebný, rodina se snaží ho v tom nenechat. Tohle je právě to důležité, co žádný stát, žádná jiná instituce člověku nedá. Být se svými a vědět, že člověk není sám. 

Vždy je mi líto, když poslouchám ty racionalizace, že když člověk žije sám, má přesně co chce, nemusí se nikomu přizpůsobit, slyšet: „Je mi jedno, jestli se za mne někdo modlí.“ Poslouchám ty řeči dost často, bývají to ženy, které mají takříkajíc po sezoně, rozvedly se, děti, pokud nějaké mají, odešly, v případě, že neodešly matky se o ně starají, protože aspoň o někoho. Pak by stály i o tu modlitbu. 

Slova matek: „Kluk mne potřebuje, sám by si neuvařil ani čaj, ale nebere na mne ohledy, nikdy neslyší, co bych chtěla, jen bere…” Pak ty „hrdá slova.” „Zbavila jsem se toho chlapa, byl k ničemu, chlapi jsou k ničemu.” A ony ženy často obcházejí doktory, terapeuty, aby s nimi nějaký chlap aspoň v té čekárně, nebo ordinaci promluvil. 

Chodí ke mě klientky, které jsou s muži, co pijí, fetují, hrají, několik let, čekají, co se změní, bojí se budoucnosti, touží po dětech jež nemají a nemají. Buď se bojí pořídit si dítě s opilcem, nebo opilec nemá čas ani na sex, ani děti. Pak zjistí ony dámy, že houká poslední vlak, utečou od jednoho opilce, aby se většinou přidali k druhému opilci a pořídí si děti ze zoufalství. 

Takových žen znám, matky, co jim děti zvesela pijí, fetují, ony se ptají kde udělaly chybu, a přitom si nevšimnou, že své děti svým chováním, onou nadměrnou starostí, jen v tom pití, fetování, tím, že za ně platí jídlo, byt, berou na sebe starosti o jejich štěstí, jen udržují. Chyba byla kde? 

Buď těm dětem pořídily ze zoufalství otce, který byl „zářným vzorem”, nebo když zjistily, co si pořídily za otce, tak ty děti žádného otce neměly. A teď si terapeute poraď, nejlépe za jedno sezení a pokud možno zadarmo v sobotu dopoledne. Smutný poslech žen, které se navíc za svůj omyl pokusí otcům jejich dětí, které si dobrovolně vybralu, pomstít žalobou pro sexuální zneužívání dětí. Které se v 99 případech ze 100 meprokáže. 

A já ji vyslechnu, něco navrhnu, ona vše odkýve a neudělá nic. Protože je matka, která nemůže něco takového udělat. Nebo odejde namíchnutá, že si dovolím ji neschválit její nápady. A mnohé mi pak posílají parte svých dětí, hlavně před vánoci. Aspoň jedna ročně něco takového udělá. 

Nebo mi píší ženy, že mne nemají rády, protože ony nemají rády muže, kteří je vidí v diskusi pod blogem jinak, než ony by si přály. Prý jim neimponují, šašci. Chápu je, pro ně je každý muž šašek, který má legraci z jejich touhy zaujmout, což si ony vysvětlují že je o ně zájem jako o ženy. Mýlí se, je o ně zájem jako o komické figury, do kterých se mnohý jedinec, muž i žena rád občas strefí. Často je mi jich líto, ale pokud se pokusím něco empatického, nekonfrontačního sdělit, zjišťuji, že nevidí, neslyší. 

No nic, domluvil jsem se s dcerami, partnerkou, co a jak, ve středu nastoupím do nemocnice, ve čtvrtek operace, pak rehabilitace. Doufám, že to půjde, ona podpora dětí i radost z vnuků je docela příjemným zážitkem. Je dobré nebýt sám, ani v té poslední fázi života. Život je potom snazší a vědomí, že jsem pro někoho důležitý je fakt příjemný čas. Jo jo.

Všichni byli šťastní a každej tam byl rád

Chtěl jsem si koupit knížku. Ale nekoupil, tedy koupil, ale jinde. Protože ona nejmenovaná firma, která kdysi prodávala i mé knihy, chce za to, že vám ji doručí do prodejny, 49 Kč.

Původně chtěli ještě nedávno dvacku. Což bylo pro mne docela přijatelné, ale skoro padesát. Nemám zájem. Objednal jsem si ji u jiné, kde si ji také mohu vyzvednout v obchodu ve stejné ceně a zadarmo. Ona nejmenovaná firma za to, že prodá vaše knihy si účtuje 50% z ceny. Což není málo a ještě k tomu navyšuje další podobné peníze, tedy vlastně se pak ty knihy stávají hůře prodejnými.

Jo, kapitalismus je jak se zdá, neúprosný. Zákazník jde za lepší službou. Dočetl jsem se, že zřejmě některé socialistické experimenty praktikované údajně pravicovou vládou, která je kupodivu podporovaná zamrzlými bolševiky a má za členy socany., nedá dětem ve škole oběd zadarmo. Není na něj. A daně se prý budou zvyšovat. No uvidíme, zda dostane i v příštích volbách tu podporu, jakou dostala předloni.

Jak se zdá, platí staré přísloví, či kdo to skutečně řekl, přesně nevím: „Socialistům vždy dojdou peníze jiných.” Tolik prý na daních vybrali,v komentářích různí neomarxisté jásali, slevy na vlak dali a najednou se ukazuje, že komunismus se blíží. Za čas nám zřejmě budou naše příjmy danit stoprocentně a my budeme dostávat poukázky na základní potřeby.

Pochopitelně podle zásluh. Jaké kdo má zásluhy určí stranická komise v níž budou zasedat osvědčení členové. Pochopitelně ti, co dodržují stranickou linii a nezpochybňují moudrost Vůdce. Neb vůdce ví všechno. A na to co neví, má lidi a nemá čas na kecy, ani na to aby chodil do parlamentu, kde poslouchá jen kecy, co ho zdržují od práce. Slovo chlapa. Ani se nedivím, že s tím měl do nedávna takový úspěch.

Jo, čekají nás zlaté časy. Lidé do montoven budou chodit v montérkách. Jedny montérky budou mít na doma a na stranické schůze, druhé do práce. Uskrovníme se, zelení budou šťastní, genderové aktivistky budou kontrolovat jestli všichni mají to správné pohlaví, čeká nás zářná budoucnost. Jen nevíme kdy.

Čtyřicet jedna let jsem čekal na zářné zítřky socialismu, teď, pokud Pán Bůh dá, budu čekat na ty zelené, neomarxisticko-genderxové. Jak kdysi zpíval Waldemar Matuška: …holky byly krásný a uměly se smát a všichni byli šťastní a každej tam byl rád…

Tak, budoucnost bychom měli. Pokud by taková měla skutečně být, snad bych se ji nechtěl ani dožít. Jednu, podobné té mnou vymyšlené jsem ve svém mládí zažil. A nebyla to zas až taková sranda, jak by se dnes mohlo zdát. Nějak si člověk nemohl vybrat ani řezníka, ani knihkupce. On si člověk nemohl vůbec moc vybírat. Možná tenhle stav malého výběru mnohým vyhovoval, nenutil je k myšlení, mnozí totiž a to trvá dodnes zjišťují, že myšlení bolí.

Pokud je myšlení bolí, musí se rozhodovat, nikde žádné slovo vůdce, který jak říká Kipling: …kdo nad jiné silný a statečný je, jehož Vůdcem zovem, ten mezeru v zákoně vyplní rázným svým slovem. Inu Kipling sice psal knihu pro děti a onen zákon džungle, byl pro členy vlčí smečky, ale možná mnohým by se takový jedinec mohl zamlouvat. Vůdce řekne, smečka udělá. Bez myšlení. jak snadný život.

Sám za sebe, tedy raději ten chaotický kapitalismus, kde se lidé rozhodují sami. I když někteří neradi a demokracii, která je pomalá, těžkopádná, plná keců a diskusí. Jenže, jak známo, co se vleče, neuteče. A nakonec se ukáže, tedy ne vždy, ale mnohdy, že nejlepší reforma, je žádná reforma a nejlepší pomoc, je žádná pomoc. Jo jo.

Ten kus mezi pramenem a ústím

Díky době moderní jsem věděl včas jaké má vnuk vysvědčení. Chodí do čtvrté třídy, jo letí to, když jsem 1 července na pěší cestě do Itálie dostal v roce 2009 zprávu, že jsem novopečený dědeček. 

Dostal jsem ji kousek za Prahou, s tím abych hned nechodil, že tam bude dcery matka, má bývalá žena a že by nás tam bylo moc. Chápal jsem. S bývalou ženou vycházíme korektně, ale nevyhledáváme se. Takže jsem v klidu došel do Plzně, odtamtud mne přivezla do Prahy má bývalá partnerka, kvůli které jsem vlastně tu pouť do Padovy dělal. 

Měla tehdy leukemii. A bylo ji třicet tři let. 

Uzdravila se, i když jsme se rozešli, rád na ni vzpomínám. Jako na ženu i jako na tu, která se uzdravila. Ta pouť nebyla marná. Tedy, do Prahy jsem dorazil včas, vnuka jsem pochoval, pohoupal, to se ví, první vnuk, po čtyřech dcerách první chlap do rodiny. Radost jsem měl. 

Pohoupal, pochoval a vrátil se do Plzně a pokračoval směr Padova. K tomu vysvědčení. Jedna dvojka, jinak samé jedničky. Sice známky jak, vím nejsou pro život důležité, ale na druhou stranu svědčí o určité ochotě se věnovat svému vzdělávání. Chce na mě iPhone. Ne celý, šetří si prý na něj, už má prý hodně peněz, takže mu něco přidám. 

Dnes prý je mezi dětmi vlastnictví iPhonu něco jako, když jsem byl já kluk a někdo měl pravý texasky ze Západu. Texasky se rozuměly džíny. Inu, priority se mění. Nebyli jsme lepší, všichni jsme chtěli jako děti, to co měly ostatní děti. Já jsem většinou neměl, co ostatní děti, neb jsem byl z chudé rodiny, kde táta všechno, nebo skoro všechno propil a máma na spoustu věcí neměla. A na většinu věcí, jako dospívající jsem si musel sám vydělat. Což mi nijak neuškodilo. 

Takže chápu touhu svého vnuka, leč si myslím, že je dobré, když si šetří, trochu si odříká, nemá všechno hned. I přesto, že není z chudé rodiny. Dlouho se mi na Američanech líbilo, že své děti, i ty z bohatých rodin v určitou chvíli vystrčili ze dveří s tím aby si na sebe vydělali. A poznali tak cenu peněz. Prý dnes už tomu tak zas tolik není. Což je myslím škoda. 

No, nebudu tu moralizovat, naše děti jsou výsledkem naší výchovy, na nikoho jiného se nemůžeme vymlouvat. Škola s tím nemá co dělat. Ta má děti učit, nikoliv vychovávat. Na vychovávání jsou rodiče a někdy prarodiče. Každá parta jinak. 

Pustil jsem si film, co jsem našel na internetu, s názvem Milarepa. Krásný film. Trochu jsem ten příběh znal, a byl hodně podobný knize Mipam, láma s patero moudrostí. Od Alexandry Neel. Kterou jsem kdysi dávno četl. Tak trošku kouknu rád i mimo křesťanskou literaturu, film, někam jinam. Třeba k buddhismu. Musím říct, že Milarepa jako film má úžasnou poetiku. Viděl jsem pár filmů s podobnou tématikou na Netflix, ale všechny z podle mého mínění zůstalo za Milarepou. 

Zájemcům doporučuji. Našel jsem ho na ulozto.cz. Ono neuškodí se občas kouknout někam jinam. Jak lidé myslí, chovají se v jiné kultuře, aby zjistil, že mají sice jiné zvyky, ale touhy city, emoce jako my. Ač odlišného náboženství. Pokud tedy buddhismus v pravém smyslu náboženství je. 

Mám neschopenku, tedy čas si číst, psát blogy, koukat na filmy, přemýšlet o čemkoliv mne napadne. Jen tak nechat plynout. Život plyne. Ne nadarm jsem byl patnáct let labským plavcem. Tedy šífrem, jak se „česky” říká. Řeka i život plynou. Počátek a konec. A ten kus mezi pramenem a ústím a zrozením a smrtí je krásný kus. Jo jo