Když řeknu ne, necítím se vinen

Opakování je prý matkou modrosti. Nevím, jestli ti, kteří si tohle opakování přečtou, budou moudřejší, ale jsem tak laskav a trochu jim zadarmo přiblížím, co za peníze učím.

V asertivitě se učí rozdíl mezi kritikou a hodnocením. Také se učí kritiku přijmout a kritiku odmítnout. K tomu se ještě učí, která kritika je přijatelná pro kritizovaného, která nikoliv. 

Hodnocení znamená, že si osobuji právo soudit, kdo je chytrý, hloupý, krásný, ošklivý atd.Kritika je z hlediska asertivity vyjádřený pocit, pokud se mi něco nelíbí. Tedy neříkám: Ta je hloupá, ošklivá, případně tohle je zbytečné, nezralé, ale říkám, tohle se mi nelíbí, tohle nemám rád, tohle ve mně vyvolává hnus. Atd.Považuji-li něco za nepřijatelnou kritiku, tedy dotyčnému sdělím, že dokud nezmění způsob a tón řeči, nemám se o čem bavit do doby, než změní ten způsob a tón řeči.

Kritizovaný asertivně se může rozhodnout, zda oprávněnou kritiku přijme, něco s tím udělá, nebo se rozhodne, že je mu kritika lhostejná, nemá potřebu něco měnit a kritizujícího má zcela na háku.

Což takzvaní slušní lidé těžko nesou, neb mají pocit, že když asertivně kritizují, musí jim být vyhověno, kritizovaný má být v nadhledu a udělat, co se na něm žádá. Třeba si koupit nové kalhoty, které si kritizujícímu nelíbí. Mnozí těžko nesou, že se někdo asertivní nechová podle jejich představ.

Tímto způsobem se chovám já. Mnohdy je mi jedno, zda kritizující, či hodnotící se rozčiluje, když jeho „kritiku,” tedy, co on za kritiku považuje, neberu vážně, chovám se a jednám, jak uznám za vhodné. Třeba tak, že mu zcela klidně smažu jeho komentář, který nepovažuji za přijatelný.

Můžete mi tisíckrát pod blog psát, že vy byste nic nemazali, vy byste byli nad věcí, což vám přeji, ale ani na chvíli nevěřím, neb nikdo nejsme natolik nad věcí, abychom byli bez emocí, když nás někdo oprávněně, či neoprávněně kritizuje, natož hodnotí.

Respektuji právo každého se rozhodnout, jak uzná za vhodné, snášet, cokoliv uzná za vhodné, leč já nepatřím mezi ty, kteří si nechají kálet na hlavu. Má-li někdo potřebu a potěšení tak činit, má právo tak činit a nehodlám mu v takovém chování bránit. Mohu se jen zajímat, ale také nemusím, z jakého důvodu mu tento způsob chování vyhovuje.

Zásadně nehodlám s kýmkoliv komunikovat ve dvojsmyslech, luštit hádanky, a čekat na milostivé objasnění toho, co mi kdo chce říci. Chce-li mi kdokoliv něco říci, musí to říci tak, aby sdělení bylo pro mne srozumitelné, přijatelné a bez skrytých úmyslů. Nejsem terapeut všech a nemám potřebu rozumět každému, kdo si myslí, že bych mu jako terapeut rozumět měl.

Až bude můj klient, udělám vše pro to, abych svému klientovi rozuměl. Ale i od klienta budu vyžadovat aby se ke mě choval tak, aby to pro mne bylo přijatelné, pokud se tak chovat nebude, odmítnu ho jako klienta. Jen já sám posoudím, co je pro mne v chování lidí přijatelné, prospěšné a jaké jejich požadavky chci plnit a jaké nikoliv. Jo jo.

Krásná knížka, kterou jsem kdysi jako první četl o asertivitě. Ještě v dobách, kdy jsem neměl výcvik v asertivitě. Nakonec jsem jednu napsal sám. už je vyprodaná. Kniha od Manuela Smithe se jmenuje: When I say no I feel guilty. Takže jsem si dovolil ten název knihy lehce parafrázovat.

http://www.webheights.net/lovethyself/smith/no.htm

A Vůdce, co je neomylný…

Položím-li někomu otázku, například, jaký má na něco, někoho názor a on mi odpoví: „Zkus o tom přemýšlet!” Pak se usměji a sdělím tomu člověku, že…

  • Není pro mne tak zajímavým, abych se snažil uhádnout, co si myslí, neb nejsem čtenář myšlenek. A hádání mne nebaví.
  • Nemám rád, když se kdokoliv se mnou pokouší manipulovat tímto způsobem, protože se tak snaží získat převahu.
  • Tím pádem pro mne končí důvod k diskusi, když na přímou otázku, dostanu takovou odpověď.
  • Většina těch, co se pokoušejí „diskutovat tímto způsobem,” je mou odpovědí zaskočena, mnozí dotčeni, co si dovoluji neposlechnout a nechovat se jak oni si přejí.
  • Ale jejich dotčení považuji za jejich problém a klidně je nechám jejich emocím.Všiml jsem si, že se tak chovají lidé, kteří chtějí dost často něco skrýt, pokouší se přinutit ty druhé aby propadli nejistotě, hledali ty „správné odpovědi.” Které jsou správné pochopitelně určují ti, co požadují a pokoušejí se z těch správných zkoušet.
  • V asertivitě se nazývají tito lidé: „ Manipulanty za pomoci hodnocení.” Jedním z úkolů nácviku asertivity je umění čelit manipulacím a nebrat si na sebe odpovědnost za pocity lidí, například zda jsou z mých chováním spokojeni,, nebo nespokojeni, osobní odpovědnost.Tímto způsobem ti lidé se pokoušejí získat moc. Moc, která spočívá v tom, že oni určují, co je správné a co ne.
  • Na přímou otázku neodpoví, vyhnou se, nebo se aspoň pokusí vyhnout oné konfrontaci názorů, protože když je neprojeví, vždy jakákoliv interpretace jimi řečeného, může být hodnoceno jako špatné, interpretující označen za hlupáka, který nic nechápe.Setkávám se často s tímto způsobem u lidí, kteří si nejsou jisti sami sebou. Takže vydávají to co řeknou za nehynoucí pravdu. S nehynoucími pravdami nediskutuji. Ani je neinterpretuji. Prostě skončím diskusi a jdu jinam. Nevidím v tom člověku nepřítele, ale jen nejistého člověka, který se bojí otevřeného způsobu výměny názorů.
  • Mohu ho chápat, mohu rozumět, že se bojí aby nebyl shledán nevědomým, což mnozí lidé mají nevědomost za hloupost, což tak není. Nevědomost mohu změnit ve vědomost, pokud nejsem přímo hloupý. Hloupý člověk, není schopen od určité chvíle nabýt více vědomostí, nebo chápat souvislosti, neb ho jeho kapacita omezuje.Hloupí lidé opakují jednu „pravdu.” stále ji dokazují, snaží se ji obhájit, vysvětlit a v těch co s nimi nesouhlasí, vidí jen nepřítele, který je chce ponížit.
  • Chci-li sdělit, jako jsem učinil v minulém blogu, že je mi líto, když jsem na svých pěších cestách viděl ten strašlivý rozdíl, mezi zeměmi z východního bloku a západního, nešlo jen o načančaná náměstí, výlohy, nebo oblečení lidí.Ale též o atmosféru, způsob chování, myšlení těch lidí v zemích, které nepoznali tu totalitu, neuměli si ani představit problémy, které v socialismu obyčejní lidé museli řešit, ani ten věčně přítomný strach, který ležel na většině lidí v tom východním bloku, kdy co nebylo povoleno, bylo zakázáno. 
  • A o všechno se muselo žádat a čekat s napětím, zda se to smí, nebo ne. A mnozí exponenti se pokoušejí dnes o tentýž stav.Chápu lidi, kteří někam přijdou, neumí jazyk, neumí žádný jiný jazyk, než ten svůj rodný, že se cítí v té zemi nejistě, ztraceně, shluknuti mezi své, co s nimi sedí v tom autobusu, který je vyvezl na výlet, aby si prohlédli ten jiný svět, se rádi vrací někam, kde to znají, kde vědí, co chce od nich ta věrchuška, co jen převlékla kabát.
  • Nebylo málo těch, co byli v těch devadesátých letech na tom podobně , jak píši výše. Nechali se manipulovat, protože neuměli jazyk, byli zvyklí dělat, co se jim řekne, nebyli zvyklí diskutovat, nechali se zaslepit buď tím leskem a nebo naprostou nedůvěrou. A mnozí z nich v tom setrvali dodnes. Jen málokterý z mých vrstevníků mluví jiným jazykem než tím rodným. Tehdy v těch devadesátých letech, kdy jim bylo kolem čtyřiceti, měli pocit, že už to nestojí za to se něco učit.Naše děti už si více poradily.
  • Ano, mnozí moji vrstevníci začali podnikat, podnikali v tom, co znali, někteří se pustili i do neznáma, což je obdivuhodné, mnozí jak je obvyklé zkrachovali, a byli plni pocitu nespravedlnosti oproti těm, co uspěli. Život se vracel do normálu, tak jak to ve svobodné společnosti chodí.A teď ti mnozí moji vrstevníci trpí pocitem nespravedlnosti, chtějí aby se o ně někdo postaral, aby se někdo o ně postaral a udělal pořádek.
  • Nic se nenaučili a čekají, že je někdo pochopí. Takového najdou hravě, co je pochopí a využije. Přesně tím nejasným způsobem, jaký jsem uvedl na začátku je nechá hádat a bude určovat ty správné odpovědi. Takové, jaké mu budou vyhovovat a on z těch bezradných bude těžit.
  • Bude se tak chovat, a bude se pokoušet omezovat ty, co se co sebe umí postarat, nepotřebují spasitele, jsou ochotni nejen cestovat, učit se jazyky, ale i riskovat. Riskovat aby se měli lépe a nemuseli čekat na ty spasitele, co rozdávají z cizího a toho cizího jim za nehty zůstane nejvíc pro sebe. A dokážou své chování ještě vydávat za obecné dobro těch druhých.
  • A za nimi se seřadí všichni ti, kteří podle svých představ neuspěli. Mající pocit, že za jejich neúspěch někdo nese vinu a má odpovědnost za jejich štěstí, které jim nedopřál. A „Vůdce,” co je neomylný je dovede do Eldoráda. Klasická manipulace. Jo jo.

Na pár otázek mi nikdy neodpověděli

Zaznamenal jsem v jedné diskusi na iDnes přiznání pana Josefa Sedláčka ke členství v KSČ do roku 1989. Přiznal se dobrovolně.

Což mne udivilo. A ocenil jsem ono přiznání, Na rozdíl od mnohých jiných diskutérů, kteří otevřeně přiznají svou náklonnost k socialismu, ovšem nikoliv ke členství v KSČ.

Měl jsem hodně, především u plavby, kolegů, kteří byli členy KSČ, v roce 1989 jimi přestali být, nijak se netajili svou potřebou mít jako členové strany výhody, které se členstvím v KSČ byli spojeny. Pokud výhody skončili, skončilo i jejich členství. Protože jsem u plavby byl ještě víc jak rok a půl po skončení totality s mnohými jsem měl možnost o jejich důvodech mluvit, takže si myslím, že jsem poměrně dost dobře informován.

Chápu všechny své kolegy, že se pokusili se mít lépe, díky tomu členství, chápu jejich obavy, že bez jisté angažovanosti se obávali možnosti, že budou v horších pracovních pozicích, na horších relacích a lodích. Bylo mezi nimi i několik takových, co spolupracovali s StB, dokonce se o některých vědělo a dalších předpokládalo, o mnohých ovšem ne.

Pan Sedláček napsal ve svém komentáři asi toto: 
Ano, byl jsem členem KSČ a vystoupil jsem v lednu 1989 po zážitcích na demonstraci v Palachově týdnu. Volil jsem, ale převažující motiv k účasti už nevím, myslím že i můj motiv k účasti se časem měnil, stejně jako vztah ke komunistické straně. Bylo to osobně dost složité dilema.
Nijak nevysvětluje svém členství, neomlouvá jej, nechci spekulovat o smyslu jeho členství, jen jsem si všiml, že skončil v lednu 1989 tedy o rok dříve, než moji kolegové. Pravděpodobně si byl vědom následků svého kroku, pokud je tomu tak jak říká. Dnes klade otázku, proč 99% voličů v komunistickém režimu volilo Národní frontu, společnou kandidátku na které dominovala KSČ.

Má za to, že tím byly volby svobodné. Ano, byly i podle socialistické ústavy zaručeny veškerá demokratická práva, dokonce i nezávislá justice, svoboda vyznání atd. leč byly tam jen takové malé háčky. Slovo KSČ bylo určující. Koho okresní tajemník, krajský tajemník, předseda závodního výboru KSČ atd, se rozhodl zavřít, byl zavřený, propuštěný z práce, volební účast byla povinná, kdo volit nešel, měl problémy. Svoboda vyznání byla zaručená, ale komunista, co by se objevil v kostele při bohoslužbě, měl problémy.

Děti komunistů, kteří konvertovaly k víře, měly problémy, jak ty děti, tak i jejich rodiče. I v osmdesátých letech minulého století. Systém byl totalitní, vyžadoval poslušnost, u komunistů komunistickou kázeň, respekt k rozhodnutí strany. O politice strany se nediskutovalo, stranická politika se přijímala. Vyrostl jsem v tom systému a pokud někdě systém povolil, tak nikdy ne natolik aby se z toho stalo pravidlo. Vždy se jednalo o výjimky.

Takže bych si dovolil zpochybnit tvrzení pana Sedláčka, že volby byly svobodné. Pokud on nezažil nikoho, kdo by nesl postih za neúčast, tak já ano. K volbám jsem chodil, vážně jsem je nebral, neboť jsem věděl, že stejně nerozhoduje parlament, ale strana. nakonec měla vedoucí úlohu zakotvenou v ústavě. Nestálo mi za to, mít problémy s něčím, co jsem nebral vážně.

Komunista jsem nebyl, na Západ jsem jezdil, díky svému dělnickému původu, jak se tehdy říkalo a díky tomu, že moji dva strejdové byli členy Svobodovy armády v Sovětském Svazu. Možná jsem měl jen štěstí, že jsem nikdy nebyl osloven StB, možná jsem měl štěstí, že soused, který byl komunista, znal mě od mala, vyrostl jsem z jeho synem v jednom domě, chodili jsme spolu do školy, dal doporučení, že nejsem proti socialistickému zřízení. Jako domovní důvěrník, člen okresního výboru KSČ, mě jednoduše neutopil.

Ale měl jsem možnost porovnat od roku 1976 hospodářské úspěchy tehdejší NSR a socialistického Československa, Polska a NDR, tedy socialistické části Německa. Co si říkala demokratická. Pokud bych parafrázoval název knihy Lothara Hinaise: „Chemoterapie léčí a země je placatá.” Nazval bych ten rozdíl asi takto: „Úspěšný socialismus, je stejná pověra, jako víra, že země je plochá.”

A stačilo mi jen vykročit po roce 1989 pěšky po Evropě, abych viděl rozdíl mezi úspěchem socialismu a tržního hospodářství. Nebyl jsem vůbec už naivní junák, co koukal vyjeveně na ten zázrak, ale Rakousko, Itálie, Francie, Švýcarsko, Španělsko, Británie. tedy země, které jsem v devadesátých letech navštívil, pěšky prošel, byly po čtyřiceti letech budování demokratického socialismu, za vedení lidí jako byl pan Sedláček asi o sto let před námi.

A říkal jsem si, jak je lidem v těch devadesátých letech minulého stoleté, jako byl pan Sedláček, když viděli tu kapitalistickou skutečnost a porovnali ji z tou, kdysi rozvinutou zemí, co se z ní stala po čtyřiceti letech rozvojová země. Rozvojová a nesvobodná. Bohužel.

Na tuhle otázku mi nikdo z těch bývalých komunistů, co plakali po tom socialistickém pořádku, kde byli někým a najednou se mnozí z nich stali ničím a bezvýznamným, nikdy po pravdě neodpověděl. A z jakého důvodu se ten socialismus nikde na světě neosvědčil? Nebylo těch zemí zas až tak málo.

A z jakého důvodu, ti komunisté, co tak řečmi hájili ten socialismus na schůzích, na ten Západ tak rádi jezdili, pro kapitalisty pracovali, když mohli jít dělat do Hamburku na šupnu, nebo jezdit na Rýně, či v Hamburku v přístavu na booksíru? Že by z toho důvodu, že rozvinutá socialistická společnost jim neumožnila koupit co potřebují doma a byli odkázáni na Západ, kdy díky tomu svým ženám a dětem vozili ty „kapitalistické šunty.“ Když to bylo v tom socialismu tak skvělé? Jo jo.

Tenhle klip je ze sedmdesátých let, z dob, kdy jsme si mysleli, že plavba na Labi je na věky. Kde je jí konec? Tedy pro ČSPLO. Na začátku klipu kapitán Jiří Balatý a Waldemar Matuška. Obrázky z tehdejšího Děčína a Hamburku. Pan Balatý pak byl dlouholetý dispečér stanice v Magdeburku. A na těch dvou uvázaných lodích pod děčínským zámkem MN 5313 a MN 7306 jsem také jezdil. Mimo jiných.

Dělám-li na co mám může to být radost

Trochu se vrátím k blogu o řeznících kolegy Zieglera. Také bych byl rád, kdyby lidé, co mají na řemeslo ruce i hlavu, ono řemeslo se zlatým dnem dělali.

Za dvacet pět let terapeutické praxe jsem se setkal se stovkami mladých lidí, kteří prošli léčebnou, kteří neměli žádné vzdělání, mimo toho základního a přitom absolvovali několik pokusů o získání vzdělání na středních školách. Ty nedokončili. Ti kluci a holky valnou většinou nebyli z nějakých drastických poměrů, pouze, jak se ukázalo v té terapii, jejich rodiče je přecenili.

Pochopitelně, fetování, hazard, alkohol jejich schopnosti nevylepšil. Ale, jsem přesvědčen a mnozí, moje přesvědčení potvrdili, ti kteří po absolvování ústavní terapie pokračovali v následné terapii, si doplnili vzdělání, mají velkou šanci,třeba získáním výučního listu, kdy už rodiče neměli takový vliv na jejich rozhodnutí, čím se živit.

Skupinová terapie umožňuje i nahlédnutí na své možnosti a sebe posouzení. Je ovšem také nutné říci, že u mnohých se ukázali opravdové předpoklady ke studiu a terapie jim dodala odvahu středoškolské a vysokoškolské studium absolvovat.

Hlavní problém vidím nikoliv nějaké politice státu, ale v pohledu rodičů na své děti, které jsou vedeny k tomu, aby absolvovali studium, na které by normálně neměli, absolvují školy, které mají název střední škola, vysoká škola, ale jsou ji schopni absolvovat lidé, kteří by na běžné střední škole, první republiky, či i totáče, jednoduše nebyli ani přijati.

Nebyli přijati nikoliv z politických důvodů, ale z důvodů vysokých standardů, jejichž plnění ony školy při přijetí vyžadovaly. Má-li kdo průměrné IQ, což vůbec neznamená omezený, leč přesto k něčemu limitovaný, lze obrovskou dřinou se na takovou školu dostat, pokusit se ji zvládnout, ale z mého hlediska tenhle přístup a požadavek mnohých rodičů je pro potomka destruktivní.

Studuji-li na co mám, může být studium radost. I když je to občas dřina. Dělám-li něco na co nemám, je to jen dřina a radost v nedohlednu. Rodiče nejsou soudní, děti jsou přesvědčovány, že stačí jen chtít, snažit se a bude vyhráno. Bohužel samotná píle, kde není talent a nadání jednoduše nestačí.

Děti plní nikoliv svá přání, ale naplňují mnohdy nenaplněné ambice svých rodičů. Takových případů jsem viděl stovky. A přitom by stačilo jen vzít na vědomí, že živit se jako řemeslník, není hanba, že ti lidé jsou prospěšní, díky své prospěšnosti zažívají i jistou hrdost. Ale i k tomu je potřeba změnit pohled. Chápu, že rodiče chtějí pro své děti jen to nejlepší, ale otázkou je, zda co chtějí rodiče, je vždy pro děti to nejlepší. Jo jo.

PS: Jsou rodiče, co své děti zase podceňují a jejich děti nevystudují, protože je jejich rodiče dokáží přesvědčit, že jsou nuly, co nikdy nic nedokážou. To je zase druhý extrém. Není jednoduché, najít ten zlatý střed. I když je nutné ho najít. Nakonec, život mnohdy sám ukáže, kdo co na co má. Ale už u toho nejsou ambiciozní, či despotičtí rodiče.

Jen tak si jde svou cestou

Občas se dějí věci. Soud osvobodí policajta, co dělal jen svoji práci. Británie neví jak bude odcházet z EU. Pubertální holka ve slušné rodině z ničeho nic spolyká prášky. 

Dá se říci, že všechno má pro mne nějakou důležitost, která mne přivede k zamyšlení nad stavem světa. Uvědomuji si, že události nejdou spořádaně za sebou, valí se sem tam jedna přes druhou, přesně tak jak jde život. 

A ráno, když mne má láska vezla do blázince, všechno šlo bez potíží, dokonce jsme dojeli, i když už jela na reservu. Báli jsme se, a skoro to vypadalo, že zůstaneme někde v tunelu. Nezůstali jsme. Ulevilo se mi, i když, mohla to být jedna za zkušeností, kterou jsem ještě v životě neměl. Uvíznout v dopravě v tunelu a čekat na odtažení. Na druhou stranu, nemusím mít skutečně všechno. 

Mnozí lidé trpí depresemi z toho, že život nejde spořádaně, lineárně, události jedna za druhou. Hezky logicky. O Alan Watts, cituje, ve své knize „The Way of Zen“ jednoho z moderních znalců a učitelů Zenu profesora Suzukiko: „Můžeme myslet logicky, můžeme myslet psychologicky, ale nikdy nebudeme žít logicky.” 

Život se děje sám od sebe. Prostě se děje. nelogicky, sám od sebe. A když ho člověk sleduje, nehodnotí, pak vidí, co se děje. Rád se dívám na tekoucí řeku. Řeka si plyne sama bez mého úsilí, díky gravitaci, která funguje sama o sobě. Možná by nějaký vědec vysvětlil, jak se to děje na základě zakřivení prostoru. Nebo působení gravitační silou. Oboje vysvětlení jsou prý správné. 

Takže, řeka si teče jen tak, život si plyne jen tak, stačí se dívat a vidíme. Oči, jak říkají zenoví mistři, vidí sami od sebe, stejně tak uši slyší sami od sebe. Nemusíme dělat nic, když chceme slyšet, jen poslouchat. Stejně tak stačí otevřít oči a vidíme. 

Kolikrát jsem si říkal, když jsem někam chvátal, že co dělám doma, mohu dělat kdekoliv jinde. Mohu otevřít oči a dívat a stejně tak mohu přemýšlet, nechat tedy mysl myslet. Pokud jsem to udělal, nechal vše být, najednou se i emoce zastavily. Zklidnily se. 

Jak jsem psal v jednom blogu. nevím co je život naplno, nevím, co je žít život jako o život. Ale vím, co je jít, pít, sedět, dívat se, nechat volně plynout myšlenky, pozorovat je. Nepamatuji si začátek svého života, neznám jeho konec.

Dokonce nevím kam směřuje. Ale vím, že stačí jít a někam se dojde. Stačí se dívat a něco se uvidí. Mnohdy mi mé úsilí o poznání zamezí myslet, vidět, slyšet. Sleduji-li cíl, zaměření na cíl, mi mnohdy zamezí vidět věci, které vidím když oči bloudí bez cíle. 

Rád jen tak těkám očima kolem sebe. Nic nehledám oči se sami zastaví na něčem, co mou mysl zaujme. Jednou mladá žena, jindy neobvyklý tvar hory, nebo věc, co jsem viděl tisíckrát a najednou se objeví něco, zcela nového. 

Když jsme v pondělí dopoledne jeli po pravé straně Vltavy, všiml jsem si jak vlastně vypadají domy na levém břehu na Smíchově. Vlastně nikdy jsem si nevšiml, jak jsou u té řeky, ty secesní domy krásné a zajímavé, když na ně svítí takový téměř zlatý šerosvit. Jak je ta čtvrť kompaktní a plynule navazuje na tu mnohem starší krásu Malé Strany. 

Má láska mi cestou povídala o Sovových mlýnech, o té umanuté ženské Mládkové, co sbírala Kupkovy obrazy, vlastně zakladatele abstraktní malby. Jen tak cestou do blázince jsem dostal fundovanou přednášku jak o Mládkové, tak o Kupkovi. jenom se poslouchal a nic neříkal. Nejsem příliš zdatný v oblasti výtvarného umění, hlavně ne v tom moderním. A mezitím jsem se díval na ty domy i ty Sovovy mlýny. 

Ale už jen samotná činnost té sběratelky mne zaujala. Dala je dohromady, pochopitelně ne sama, ale jak jsem se dočetl byla motorem celého dění. A díky tomu se zachránilo něco krásného. A vlastně jedna cesta do blázince mi umožnila poznat bez úsilí něco nového, co jsem neznal. Ale tak to v mém životě vlastně jde plynule samo od sebe. skoro celý život. Jo jo.

Mladý Karel Kryl z roku 1969

Občas se dozvím v neděli ráno něco optimistického. Jednou z těch příjemných zpráv sice o nepříjemném období je nalezení záznamů v norské televizi s Karlem Krylem z roku 1969.

Český rozhlas ty záznamy publikoval na svých stránkách. Zhruba 22 minut. Karel Kryl. Vlastně to je poprvé, co vidím Karla Kryla jako mladého. Slyšel jsem poprvé jeho desku sice v roce 1969, ale nikdy jsem ho nezahlédl třeba v televizi. Už to asi tehdy nešlo.

Byl to smutný rok, ten rok 1969. Už nás nemlátili okupanti, ale českoslovenští policajti, milicionáři a vojáci. Československé tanky a obrněné vozy potlačili demonstrace. Dubček podepsal v na podzim pendrekový zákon a stejně skončil. Už jsme nevolali: „Jsme s vámi, buďte s námi.”

Na dvacet let ticho a jak zpíval Kryl: … a s hubou rozmlácenou dnes zůstali jsme němí, ne nejsme na kolenou, ryjeme držkou v zemi.Pochopitelně bolševická svoloč, která chválí socialismus, chvílí i tyhle časy. No, zase si vyskakují, ale doufám, že dlouho nebudou.

Pamatuji se jak se o dvacet let později klepali strachy, že je pověsíme. Sice asi ne všechny, ale některé. Nechali jsme je být a nějak se nám ta dobrota nevyplatila. Považují to za slabost, nikoliv za slušnost. Ani jsme je nezakázali, což také považuji za velký omyl. Inu, sem tam se splete každý. Byli lidé, kteří říkali: „Nechme je být, ať nejsou zbytečné problémy.” Nechali jsme je být a problémy díky takovému jednání větší.

Bolševičtí zloději vykřikují o spravedlnosti. Spravedlnosti, kterou nikomu nedopřáli. „Nejsi s námi, jsi proti nám.” Ničili jinak slušným lidem životy, protože mohli. Ne z důvodu, že něco provedli, ale jen z toho, že měli jiný pohled na svět. Tak snadné to bylo. Kryl byl důkazem. Jedním ze statisíců.

Co je to žít život jako o život a naplno?

Co to znamená žít jako o život? Pamatuji se na reakci jednoho psychiatra, který ve společnosti na chválu jednoho našeho známého, co šel z akce do akce, každému chtěl pomáhat, za všechny lidi byl ochoten dýchat. 

Všechno po všech uklidil, všem poradil, všichni ho milovali, chválili, obdivovali. Nezastavil se. Říkal : „Já neumím odpočívat, mně je líto času, který bych promarnil.“

Tak Pavel, onen psychiatr jen poznamenal na adresu onoho člověka. „Co když je jenom neurotický.” Nastalo ticho, a po chvíli začala dost vzrušená diskuse. Ano, čas od času jsem si na Pavla vzpomněl. Hlavně na tu jeho větu. Vždy, když jsem poslouchal nějakého klienta, který mi vykládal, jak chce žít naplno, jak teď, když už bude abstinovat, se všechno změní. Měl jsem pocit, že je vlastně bezradný, protože se domnívá, že jen akce má smysl. Což si já nemyslím. 

Ano, člověk abstinuje, nebo se nerozvede, případně se ožení, vdá, začne chodit do divadla, začne číst, má své koníčky, pracuje ze všech sil. A přesto mnozí z těch tak činících nemají pocit, že žijí naplno. Kolik znám lidí, co žili podle mnohých plným způsobem života, cítilo prázdnotu, strach ze smrti, marnost a zbytečnost. Pili, přejídali se, racionalizovali tím známým způsobem, že tělo musí jít do rakve zhuntované, hodně kouřit, víc cigaret, těch hřebíčků do rakve zatloukaných, aby tělo z rakve nevypadlo atd. 

Osobně nejsem schopen rozhodnout, kdo kdy žije naplno, pokud to tvrdí, nechám ho při jeho tvrzení, pokud si mi stěžuje na výše uvedenou prázdnotu, strach, zbytečnost hovořím s ním o jeho pocitech, důvodech, které z jeho hlediska ty pocity vyvolávají. Nejsem kouč a nevedu lidi k tomu, aby žili nějaký plný život, ale spíš mě zajímá, jak a co je pro ně v životě důležitého. Co opravdu chtějí. 

Apely typu: „Žít o život, žít naplno” považuji jen za nic neříkající apely. Stejně tak návody na plný život. Jsou lidé, co se modlí, okopávají klášterní zahradu, jedí hodně střídmě, za celé roky neuvidí jediný film, mohou mluvit jen výjimečně a přesto mají pocit naplněného život. 

A jak už jsem napsal výše, jsou lidé, co jdou z akce do akce, aby nakonec cítili jen únavu, prázdnotu a hledají stále a stále silnější podněty, protože mají pocit, že jdou od ničeho k ničemu. Nejsou chudí, nejsou sami, a přesto se jako chudí cítí a jako neskutečně osamělí. Neumí se zastavit, žene je jejich strach, že když se zastaví, něco zmeškají. A něco zmeškat je v jejich očích neodpustitelný hřích. 

Žijí ve dvou polohách. Buď je něco super a nebo je to nuda. Pohybují se ve dvou extrémních polohách. Obětují se a očekávají ocenění a vděk, nebo nedělají nic a chtějí být baveni. Udělal jsem takový mírný osobní objev. Lidé, kteří skutečně mají pocit, že žijí naplno, nikdy nevydávají apely ke svému okolí, aby někdo žil naplno. 

Oni si žijí svůj život, baví se jak umí, dělají, co považují za důležité, jsou rádi prospěšní, ale tak aby neohrozili sebe sama, případně jsou v těch klášterech, ať křesťanských, nebo třeba buddhistických. Na návštěvu chodí, když jsou zváni, respektují soukromí a schopnosti druhých pomáhají, když jsou požádáni. Neřeší jestli žijí naplno, oni si prostě žijí. Jen tak. Jsou v souladu sami se sebou i s druhými. 

Všiml jsem si, že nevidí svět jako nepřátelské místo, stejně nevidí ty druhé jako nepřátele, ale umí rozlišovat, kdo je kdo. Komu věřit, na koho si dát pozor. Kde je bezpečí, kde je potřeba opatrnosti. Je jich docela dost mezi námi. Nemají iluse, mají víru a ideály. Jsou sami sebou a nepotřebují druhým lidem cpát svůj způsob života. Ale nemají problém o svém životě, považují-li to za vhodné vyprávět. 

Moje obě babičky, jak Jílková, tak Mandzáková celý život pracovaly. Těžce. Jedna měla deset dětí, druhá devět a ještě navíc vychovala dva vnuky, když jim zemřeli rodiče na tyfus za druhé světové války.

Babička Mandzáková nikdy nepřečetla knížku. Neuměla číst a psát. Ale ani jednou jsem ji nikdy neslyšel, naříkat na těžký život. Uměly obě odpočívat a když odpočívaly, nebraly svůj odpočinek jako svou lenost, nebo selhání. Tohle jsem od nich převzal. Braly odpočinek jako dar a přikázání od Boha. Řídily se tím: Pomni abys světil den sváteční.Protože i Bůh sedmý den po práci odpočíval. 

Do divadla nechodily, moc knížek nepřečetly, ale tak si říkám, zda měly pocit, že žily nadarmo? Myslím že ne. Nezmiňovaly se. Takže je zde otázka, co to je ten život naplno, a z jakého důvodu lidé takové apely vyhlašují? Jo jo.


Zabili lidi, unesli ženy

Tak jsem se dozvěděl v americkém dokumentu „Červená pilulka,” který se se zabýval utlačovanými muži z pohledu feministky. Že existují lidé a ženy. Nakonec v mém mládí existovala říkanka: „Lidí tam moc nebylo, jen samý ženský.“

To, že má ona feministka, díky natočení onoho dokumentu problém se svým feminismem, se ani nedivím. Je to drsný dokument, dlouhý dokument a hodně vypovídající dokument. Stál mi za to abych si ho shlédl.

Abych se vrátil k oné říkance. Zjistil jsem, že když se to hodí, tak bylo zabito tolik a tolik a tolik lidí, vesničanů a uneseno Boko Haram tolik a tolik žen. Ti zabití byli chlapci v pubertálním věku, tedy ti lidé, nebo dospělí muži vesničané a ženy byly uneseny na převýchovu. O těch se mluvilo ve zprávách jako o lidech, vesničanech, nikoliv jako o mužích. Vydedukoval jsem tedy, že jsou opravdu lidé a ženy.

Zabití chlapci ve světě feministek nic neznamenají. Zajímavé pro feministicky naladěnou veřejnost, jsou jen unesené ženy. Ty je třeba chránit, chlapce ne. Inu, jak je vidět, lidová tvořivost, moudrost se většinou, sice nechtěně, nemýlí.

To že muži jsou postradatelní se ví od pradávna. Umírají mnohem více v zaměstnání, ve válkách, dožívají se nižšího průměrného věku. Na moři se zachraňují především ženy. Atd atd. Kdo si dal práci shlédnout ten dokument uvidí jasná fakta, jasná čísla. O tom kdo bude vychovávat děti se zas tolik ani v Americe nediskutuje. Ženy jasně vedou.

Mluví se v tom dokumentu o mylných a podvodných otcovstvích, o násilí žen na mužích, o tom jak jsou vlastně muži proti tomu domácímu násilí bezbranní, díky zákonům a další a další věci. A je tam vidět feministkou zachycená ona „proslavená,” ochota feministek a genderových aktivistek k dialogu. Tak kdo se podívá,zajímá se, neprohloupí. Jo jo.

…že se vrátí k své milé…

Když tak trhám občas na kusy ty bolševické pohůnky a bolševické časy, lemované pitomými častuškami a ještě pitomějšími sovětskými filmy, nedá mi abych se nezmínil o jednom filmu, co jsem viděl jako kluk.

Mám na mysli: „Balada o vojákovi.” Apolitický sovětský válečný film. Něco neuvěřitelného. Hrdina, co má strach, přesto zničí ze strachu dva tanky, dostane dovolenou. Na ni zažije romantickou lásku, ukáže se tak trochu život ve válečném Rusku.

Baladický konec, čekající máma na syna, který ji na konci dovolené, co dostal aby ji mohl opravit střechu, nakonec jen obejme, vrátí se na frontu aby ho už nikdy neviděla. Devatenáctiletý kluk, jakých bylo mnoho. Říkalo se jim: „Tříprocentní generace.” Z ročníku 1920 – 1924, co narukovali během války, se jich údajně vrátilo jen tři procenta.

Jeden z mála tehdejších filmů, které se pokoušely ukázat tu válku bez patosu, bez těch ideologických obezliček. Podobné románu Nicolase Monsarrata a podle jeho románu natočeného filmu „Kruté moře.” Mladí muži se vydali do války. Jedni do širých ruských stepí, druzí na nekonečný oceán. Žádný z nich neměl potřebu nějaké války.

Je zvláštní, že se do podobných románů a filmů politika necpala a ona tam byla víc než v těch agitkách, co se psaly, točily aby pozvedla ducha národa. Politika je věc veřejná. Nelze se nezajímat o politiku, jde jen o způsob jak? Nemám moc rád takové ty dehonestující příspěvky, kdy není nic dobře, stejně jako nemám moc rád ty příspěvky, kde je všechno skvělé.

Osobně preferují přístup, kdy si pojmenuji problémy, což je nutné, a hledám způsob jak se z nich dostat. Bez nějakých ideologických přístupů. Pochopitelně, jsem zastánce života ve svobodné společnosti, která není zatížená ideologií, ale vyznává se ten způsob života, kdy se hledají cesty jak něco zlepšit, jenže ne vše za každou cenu, bez ohledu na lidi či tradice.

Mám rád filosofii, která svět vykládá, nikoliv, že se ho pokouší změnit. A mám rád, když se změny se dějí pomalu, citlivě a přirozeně. Jazykem darwinistů: Evolučně. Revoluce je slovo, které se používá ve všech směrech, aby se nakonec ukázalo, že se jedná jen o násilí, které nikam nevede a nic neřeší. Jakobíni, komisaři těch zastánci těch revolučních změn, správného myšlení, ucelených učení nikdy svět neposunuli, jen zahltili svými ideologickými představami, co jim pomáhaly ničit své odpůrce po tisících.

Ano i neúprosně šířené náboženské pravdy pomohly zahubit mnohé dobré, co náboženství přináší. Díky fanatikům, jimž jimi hlásané náboženské, pravdy sloužily jen jako výtah k osobní moci. Nikoliv ke zlepšení stavu světa. Z toho důvodu jsem alergický na všechny ty „spravedlivé světa”, kteří se mi pokoušejí říkat, jak mám myslet, co si mám myslet. Přesto, že jsem křesťan a katolík.

Ať se jedná o bolševiky, genderistky, či feministky. Všechny ty spasitele jednotlivých skupin, co si osobují jeden správný výklad světa. Případně další ideologie. Ideologie plné krásných slov o spravedlnosti, dobra pro všechny, správného pohledu a správné mluvy o lidech a vidění světa a nakonec z toho vyleze jen a jen svět plný nenávisti a omezeními, kterými se pokoušejí ti „spravedliví” ovládnout lidské společenství.

Z těchto důvodu mi tak nějak vytanuly asi na mysl jak ty filmy, tak ten román.Umění prosté ideologie, kde se ve vypjatých extrémních situací ukazuje, že lidská slušnost je důležitá i ve válce, žít se chce, láska nezná omezení a smutek ze ztráty blízkého člověka, syna, partnerky může být neskutečně zahlcující a pro mnohé až nepochopitelný. Ta scéna, syna mlčky vyhlížející máma z Balady o vojákovi, je neskutečně výmluvná. Víc než všechny slova o smutku a zoufalství. Jo jo.

Matka vojáka

Častuškáři má neochvějná láska

Všiml jsem si, že pod blogy určitých autorů, se schází parta komentujících, kterým přezdívám „častuškáři. Co jsou, nebo byly častušky, a proč ty komentující tak nazývám, se pokusím méně informovaným vysvětlit.

Vysvětlit, případně na konci blogu uveřejnit nějakou ukázku. Tedy:

Častušky podle Wikipedie vypadá asi takhle.

Častuška je krátká ruská lidová báseň, potažmo píseň. Častušky se rozšířily hlavně ve 2. polovině 19. století. Původně měly obsah zejména milostný, později hojně humoristický a satirický, v sovětské éře často propagandistický.[1] V různých variacích si žánr oblibu uchovává dodnes. Častuška se obvykle se skládá ze čtyř vět. Většinou má rýmovou strukturu a-b-a-b, a-b-c-b méně často a-a-b-b, čímž má velmi blízko k limeriku, poetickému útvaru oblíbenému zejména v Anglii (ten má rýmovou strukturu a-a-b-b-a).[2] Slovo častuška je odvozeno od ruského slova častyj, tedy častý, což pravděpodobně upozorňovalo na časté opakování refrénu. Je ovšem také možné, že to souvisí s druhým významem slova, tedy „rychlý“, což by odkazovalo k rychlému zpěvu častušky.[3] V písňové formě byla častuška povětšinou doprovázena balalajkou nebo tahací harmonikou.

Já osobně mám častušku spojenou s tou érou propagandistickou, kdy jsem se učil ve škole je zpívat, pochopitelně v ruském jazyce. (Díky socialistickému školnímu vzdělání, umím dodnes mnoho pokrokových sovětských písní zpaměti.) Vím, že ty častušky opěvovali Sovětský svaz, jeho rozvinutou socialistickou společnost, a v těch častuškách se ta společnost obdivovala, chválila, kritizovala, sliboval se v nich lepší život všem, co se zapojí do budování socialismu.

Jak to budování socialismu dopadlo, více informovaní vědí, méně informovaní možná netuší, neboť častuškáři lehce ty „úspěchy socialismu lehce přeceňují. Tedy, oni je přeceňují příliš. Ano, Sovětský svaz se z post-feudálního Ruska, kde bylo zrušeno nevolnictví v šedesátých letech devatenáctého století, podobně jako V USA otroctví, se na rozdíl od USA, posunulo z nevolnictví, do otrokářství. Asi tak bych nazval vývoj a vliv VŘSR, co znamená Velká říjnová socialistická revoluce, která se odehrála v roce 1917, tedy byla vlastně v listopadu a už jen tenhle zmatek ledacos vysvětluje.

No, jen jedna osobní vzpomínka. Moje matka měla sestru, co se v roce 1945 vdala za sovětského důstojníka a odešla s ním do Sovětského svazu. Do Kujbyševa. Dnešní Samara. Tedy Samara to byla před VŘSR, pak Kujbyšev a opět zase Samara. Když pominulo otroctví v Sovětském Svazu a nastalo opět něco jako malá možnost pro sovětské občany, mohla má teta s mým bratrance a sestřenicí přijet navštívit v šedesátých letech minulého století své příbuzné. I nás.

Jaký to byl údiv, když jsem se střetl s realitou, jež byla odlišná od těch častušek, co jsem jako dítě pro jejich snadnou melodii zpíval. Předtím nesměli cestovat ani z jedné gubernie do druhé, pokud soudruzi nedali souhlas. Takový demokratický socialismus v praxi.

Tam začal ten stav postupného prozírání. I moji rodiče, kteří byli celkem kritičtí k bolševickému režimu, byli udiveni a překvapeni. Jeden byt, tři rodiny, společná kuchyň, jedny boty rok, šatstvo na příděl atd. O stravování ani nemluvě. Rozdíl mezi častuškami a realitou, bych nazval: „Děs a běs.” Země, která, jak jsme se začali i v oficiálních tiskovinách sem tam dozvídat byla v letech mezi deseti nejvyspělejšími státy světa, se měla podle častuškářů-bolševiků od Sovětského Svazu učit.

Učit jak pěstovat obilí, kopat uhlí, stavět domy, továrny, učit se od rozvinuté společnosti, která byla podle oficiální propagandy na úrovni USA. Vše co bylo vymyšleno, bylo vymyšleno v Sovětském Svazu, nebo kdysi v Rusku. A pak najednou, když se začali objevovat i více reálné informace o sovětské armádě a její úloze v druhé světové válce, ten obdiv k hrdinům upadal.

Takhle, vůbec nechci zpochybnit ty dvacetileté kluky, co padli od hranic s Polskem až ke k Moskvě, nebo Stalingradu a pak od Moskvy a Stalingradu do Berlína. To ani náhodou. Ale že jich padlo, teď mluvím jen o vojácích devět milionu, oproti třem milionům Němců, už i to o něčem vypovídá.

Ne o malém hrdinství, ale o neschopnosti generality a komisařů Sovětského Svazu. A že jsme se jako stát propadli do ranku rozvojové země v letech mezi 1948 – 1989 také vypovídá o schopnosti častuškářů jak vést stát a hospodářství. Bohužel, čtyřicet let propagandy, ostnatého drátu kolem hranic a minimum informací o okolním světe zanechalo v mnohých nevratné následky na mozku. Bohužel.

Tedy. Beru všechny ty častuškáře jako komické figury s malou schopností poznat realitu. Inu, někdo má v životě smůlu, že se mu dostane, jen té alternativní inteligence a jeho kognitivně rozpoznávací funkce jsou manipulací, propagandou omezeny. Pak plodí komentáře, které napřed vyvolávají zlost, pak údiv a nakonec pobavení, spojené trochu se smutkem. Vlastně je to černý humor. Jo jo.

Ptá se jeden druhého:
„Kde se teď nachází kapitalismus?“
„Na okraji propasti.“
„A socialismus?“
„Přece jako vždy o krok před kapitalismem.“

A jedna ta častuška, co slibovala, opěvovala nepochybovala. V češtině, abyste mohli si užít toho pokladu.